Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Dejmek prom. mat. (* 1935  †︎ 2022)

• narozen 15. února 1935 v Kruhu u Jilemnice

• krátkou dobu studoval obor strojní inženýrství na ČVUT v Praze

• po odchodu z ČVUT dostal práci jako učitel pro 1.–5. třídu ZŠ v Jablonci nad Jizerou

• roku 1958 začal studovat dálkově Vysokou školu pedagogickou

• po jejím dokončení získal práci na gymnáziu v Jilemnici

• po roce 1968 byl vyloučen z KSČ

• od roku 1975 nesměl působit ve školství

• posléze pracoval jako řidič náklaďáku či jako skladník v třídírně brambor

• roku 1977 se mu podařilo najít práci v Závodech průmyslové automatizace v Trutnově

• od roku 1982 pracoval na oddělení nukleární medicíny v jilemnické nemocnici

• po roce 1989 se vrátil zpět k učitelské profesi

• v době natáčení v roce 2021 žil v Horní Branné

• zemřel 18. června 2022

Jaroslav se narodil během období první republiky a do školy začal chodit během německé okupace. Po dobu svého studia byl hned dvakrát postižen reformami ve školství. Dva roky chodil na gymnázium v Nové Pace, když v roce 1948 tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý přišel s návrhem o jednotné škole. „Tím zrušil osmiletá gymnázia a my jako dvanáctiletí sekundáni jsme se museli vrátit zpět do dnešní základní školy, v mém případě to byla škola v Roztokách u Jilemnice.“ Po konci této školy dělal opět přijímací zkoušky na gymnázium, tentokrát na čtyřleté v Jilemnici.

V Jilemnici jej ovšem znovu zastihla školská reforma, tentokrát šlo o zákon z roku 1953, který zcela rušil gymnázia: byla nahrazena jedenáctiletými středními školami, takzvanými jedenáctiletkami. „To bylo podle systému v Sovětském svazu, tehdy platilo heslo ‚Sovětský svaz, náš vzor‘.“ Jaroslava tato změna nejvíce ovlivnila na konci třetího ročníku, kdy se spolu se spolužáky dozvěděl, že bude muset odmaturovat už na konci srpna. „Náhle bylo rozhodnuto, že čtvrtý ročník musíme absolvovat v létě… Neustále jsme se učili, abychom to stihli.“

Družina nebyla lákavá perspektiva

Po střední škole se rozhodl studovat obor strojní inženýrství na ČVUT v Praze. Proto maturoval z matematiky, fyziky, deskriptivní geometrie a češtiny. „Dodnes si pamatuju téma svojí slohové práce: zvolil jsem si ‚Aby bylo odstraněno nebezpečí válek, je třeba zničit imperialismus‘.“ Bez problémů se na vybranou vysokou školu dostal, nakonec však na ní dlouho nezůstal. „Zhruba po měsíci strojařiny jsem konstatoval, že to pro mě není. Takže jsem si řekl, že s tím studiem skončím, a tím jsem asi rodičům způsobil zármutek…“

V té době byl v zemi nedostatek učitelů, zvláště v pohraničí. Proto pamětník zažádal na Okresním národním výboru v Liberci o učitelské místo. Inspiroval se zaměstnáním svého otce, který byl rovněž učitel. „Byl jsem velice příjemně překvapen, že jsem dostal práci v Jablonci nad Jizerou, v takzvaném Jablonečku, jak jsme tomu městu říkali, abychom ho odlišili od Jablonce nad Nisou.“

Jaroslav dostal na starost druhou a třetí třídu o počtu 43 dětí. Cítil, že jako nekvalifikovaný učitel má jisté mezery, proto se nejdříve šel podívat ke svému otci do třídy: „Abych věděl, jak se to vlastně dělá… Skutečně jsem pak 11. listopadu 1953 nastoupil jako učitel v Jablonci nad Jizerou.“ Po dvou letech v Jablonci dostal povolávací rozkaz na základní vojenskou službu. Absolvoval ji v Martině na Slovensku, kde byl tankový pluk, takže se vycvičil řidičem tanku.

Na vojnu mu přišel z Jilemnice dopis, ve kterém psali, že kvalifikovaných pedagogů pro 1.–5. třídu už je dostatek, takže ho buď propustí, nebo mu nabízejí družinu. „No, ale pro muže pomýšlejícího na známost a na sňatek družina nebyla lákavá perspektiva.“ Tehdy existovala takzvaná pedagogická gymnázia: školy, které zajišťovaly pedagogickou kvalifikaci bez nutnosti studia vysoké školy. Jaroslav se tedy ke konci vojenské služby domluvil s pedagogickým gymnáziem v Liberci, kde se nechal přezkoušet, a podařilo se mu udělat si druhou maturitu.

Po návratu z vojny učil v Jablonci ještě další dva roky. „K mému úžasu se tam jako učitelka šesté až osmé třídy objevila má nynější manželka Eva, se kterou jsem tři roky chodil do stejné třídy na gymnáziu.“ V době gymnaziálních studií se spolu nebavili, vůbec se neznali, ale na škole v Jablonci se sblížili a v roce 1959 se vzali.

Oto, jsem to já?

Jaroslav sice získal kvalifikaci pro výuku 1.–5. třídy základní školy, ale stále měl trochu nesplněné ambice v oblasti matematiky a fyziky. Proto se v roce 1958 přihlásil k dálkovému studiu na Vysoké škole pedagogické, obor matematika a deskriptiva. Dostudoval, získal kvalifikaci pro učení na střední škole a začal vyučovat na gymnáziu v Jilemnici.

Na gymnáziu převzal funkci předsedy stranické organizace. Vstup do Komunistické strany Československa mu nabízeli již na vojně, kde dělal zástupce pro věci politické. V té době však odmítl a do strany vstoupil až v době vyučování v Jablonci: „O gulazích jsme nic nevěděli, neviděl jsem na tom nic špatného…“

Po příchodu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se konaly prověrky a stranická organizace na gymnáziu byla zrušena jako nositelka pravicového oportunismu. Všichni členové této organizace byli vzápětí ze strany vyloučeni. „To byla mnohem horší situace, než když člověk vystoupil sám…“ říká pamětník. V roce 1975 stihla Jaroslava ještě horší rána.

V únoru 1975 povolali ředitele gymnázia na OV KSČ a bylo mu řečeno, že z patnáctičlenného pedagogického sboru budou dva lidé propuštěni ze školství. „Když se vrátil, tak já zpola legrace říkám: ‚Oto, jsem to já?‘. Ota říkal: ‚Jseš, a ještě Pepa Feistauer.‘“ Jaroslava vybrali, protože v rámci pražského jara jako předseda stranické organizace na gymnáziu neukočíroval údajný protisovětský oportunismus.

„Takže jsem si říkal, co teď.“ Pamětník začal hledat práci v jiných odvětvích. Zpočátku doufal, že bude moci využít svoje vzdělání v oblasti matematiky a fyziky, neboť v té době už začínala výpočetní technika. Jeho předpoklad se však nepotvrdil. „Všude říkali ‚jo matematik, to vás rádi vezmeme‘, ovšem dokud nepřišel kádrovej posudek, vyloučenej ze strany. Takže pak jsem vždycky dostal odpověď: ‚Vážený soudruhu, už jsme našli dalšího pracovníka, takže s vámi nepočítáme.‘“

Jediné místo, které nakonec získal, bylo u ČSAD Jilemnice, kde dělal řidiče náklaďáku. Jako řidič pracoval několik měsíců, poté se stal skladníkem v Jilemnici, kde se v roce 1975 rozjížděla první sezona Kooperativní třídírny brambor. „Z matematiky jsem použil to, že jsem vážil brambory a počítal pytle.“

Vším jsem byl rád

Ve věku čtyřiceti let pamětník na pozici skladníka propadal postupné skepsi: „Říkal jsem si, přece do důchodu mi zbývá ještě dvacet roků!“ Začal tedy pomalu shánět jiné zaměstnání a doufal, že už není v zorném úhlu KSČ. Zanedlouho se mu podařilo najít práci v Závodech průmyslové automatizace v Trutnově.

„Dali si tam socialistický závazek, že převedou zpracování mezd celé fabriky zaměstnanců na počítač. Inženýrka, co to měla na starost, ale dala v té době výpověď! Já jsem se tam zrovna v té době ptal, takže mě vzali a nastoupil jsem k prvnímu prosinci 1977,“ vypráví pamětník. Díky této práci získal novou specializaci jako programátor a analytik výpočetního střediska. Počítače měly tehdy samozřejmě jiné rozměry než dnes: „Pracoval jsem na počítači EC1021, který měl operační paměť velikosti třídílné šatní skříně. Celý počítač byl v prostorách velikosti velké učební třídy s dvojitou podlahou, kterou vedla kabeláž.“ Nepříjemné bylo dojíždění, do práce cestoval hodinu vlakem. „Je fakt, že jsem nikdy nepřečetl tolik beletrie.“

V Trutnově pracoval pět let. Pak se dozvěděl, že v Jilemnici je v nemocnici oddělení nukleární medicíny, fungující jako detašované pracoviště pražského ústavu. Jaroslav na oddělení začal působit, pro tyto účely si udělal speciální atestaci. S příchodem listopadu 1989 oddělení opustil: „Říkal jsem panu primáři: ‚Nesmíte se na mě zlobit, jsem jako herec, co se musí vrátit ke svýmu povolání.“ Vrátil se proto do školství a tam zůstal až do důchodu.

Když Jaroslav zpětně hodnotí svůj dosavadní život, ničeho nelituje, ani práce ve skladu brambor. „Vstup do strany vidím skutečně jako osudový krok, ale i přes ty brambory, i to řízení, i tu nukleárku můžu říct s Nerudou – vším jsem byl rád! Mám několik kolegů, kteří nastoupili do jilemnického gymplu a tam taky skončili, já mám o všem přehled…“ Na závěr nabízí vzkaz budoucím generacím: „Žádná ideologie není tak dokonalá a tak dobrá, aby jí člověk stoprocentně věřil a aby ji přijímal nekriticky…“