Kateřina Dejmalová, roz. Čeřenská

* 1949  

  • „Bylo to v takzvané díře. Ta místnost pro dva, možná pro tři lidi byla široká na roztažení mých rukou. Já měřím nebo měřila jsem metr šedesát pět a říká se, že rozpažené ruce odpovídají přibližně výšce člověka. Takže to bylo metr osmdesát pět, možná dva metry. Problém byl ten, že místo záchodu tam byla díra, dolů, a nad tou dírou byl kohoutek, ze kterého se čerpala voda. Takže taková věc, která nebyla úplně [dobrá]. Postupně jsem tam dostala za ty čtyři dny dvě holky, obě pouliční prostitutky, mladé, jednoduché holky. Ale mne si brali každý den k výslechu, takže já jsem tam s nimi strávila noc. Výslechy se odehrávaly, no většina těch policajtů byla opravdu nevzdělaná. Oni sice měli tituly, měli ty policajtské ‚judry‘, ale byli opravdu nevzdělaní. Já jsem třeba brala nějaké léky, ty jsem brala nárazově na žaludek, nebyla jsem tehdy úplně zdravá a oni se strašně divili, že je musím brát. Nevím, proč se divili.“

  • „Přijela jsem dvacátého čtvrtého [srpna], pamatuji si to přesně, protože měl táta narozeniny. Přijela jsem do Prahy, vlak stavěl na Smíchově, protože na hlavním nádraží tehdy kvůli blokádě nemohl stavět. Nic nejezdilo a já jsem z toho Smíchova až na Letnou musela jít pěšky. Dodnes si pamatuji, jak jdu pěšky kolem Vltavy a tam stály obrněné vozy a tanky a já jsem kráčela mezi nimi. A naprosto nevěřícně jsem koukala, co se stalo. Když jsem přišla domů, tak jsem zjistila, že bratr leží těžce zraněný na Karláku, protože chytil foťák a šel rovnou do pražských ulic. V poliklinice před Italskou ulicí, kde se střílelo, se snažil se svým hlubokým nenadáním pro jazyky – dodnes neumí dobře francouzsky, a to tam od roku 1968 žije – vysvětlovat veliteli těch vojáků, kteří tam byli v té relativně malé jednotce, že to je nemocnice. Že je to poliklinika, že tam nemají být, že tam nemají střílet, že tam prostě vozí raněné lidi. A on řekl, že se s ním nebude bavit, a můj bratr, který byl vždy trochu frajer, na něj zařval: ‚Továrišč komandír!‘ A když se továrišč komandír otočil, tak ho vyfotografoval. A začal s tím foťákem utíkat, takže to dostal ze samopalu do zad. Měl štěstí, kulky šly tak, že ho to nezabilo. Pochroumalo mu to rameno, ale měl prostě štěstí.“

  • „Celý ten proces [s manželem] byl vykonstruovaný a on si odseděl další dva roky. Takže ho pustili v sedmdesátém čtvrtém. A nutno říci, že si to odseděl v Minkovicích, což byla druhá nápravná skupina. Ale byla to v podstatě mnohem těžší věznice než Mírov. Mírov nebyla jednoduchá věznice. Byla to druhá nápravná skupina a měla velmi špatnou pověst. Ale v Minkovicích se vyráběl křišťál jako v řadě vězení. Lidé, kteří mají doma křišťálové lustry vyrobené mezi padesátým a osmdesátým devátým rokem, tak ať se na ně s láskou dívají, protože to byla otrocká práce vězňů, povětšinou. Stejně tak jako ta broušená bižuterie, korálky a podobně. Ta práce byla opravdu velmi těžká a problém byl ten, že byla taková základní norma jídla, která nestačila k té těžké práci. Pokud člověk nestačil a nesplnil normu, tak mu [příděl] snížili. Až po nějaké době, když plnil normu a překračoval ji, mohl dostávat větší příděly jídla.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    v bytě pamětnice, 17.01.2017

    (audio)
    délka: 04:26:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mojžíš chodil po poušti čtyřicet let, ač to měl do země zaslíbené, co by kamenem dohodil

Kateřina Dejmalová portrét z mládí
Kateřina Dejmalová portrét z mládí
zdroj: archiv pamětnice

Kateřina Dejmalová, rozená Čeřenská, se narodila 24. března 1949. Svými rodiči byla vychovávána v loajalitě k tehdejšímu komunistickému režimu, sama se však s jeho ideologií nikdy neztotožnila. Otce Václava Čeřenského a matku Editu, roz. Kornfeldovou, po roce 1968 vyloučili z komunistické strany a v roce 1970 je ve vykonstruovaném procesu odsoudili za špionáž k nepodmíněným trestům. Pamětnice sama strávila na sklonku roku 1970 čtyři dne ve vyšetřovací vazbě. Byla zatčena v souvislosti s procesem s členy Hnutí revoluční mládeže. Absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor bohemistika - romanistika. Se svým manželem Ivanem Dejmalem se od počátku osmdesátých let podílela na organizaci tzv. bytových seminářů a na opisování a vázání samizdatů. Po roce 1989 přednášela na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v oboru česká a světová literatura. Pracovala jako redaktorka Literárních novin a na Úřadu vlády. V letech 2006-2014 působila jako ředitelka Lauderových škol v Praze. Je autorkou několika čítanek pro základní školy a spoluautorkou vysokoškolské učebnice literatury. S manželem Ivanem se podílela na mnoha ekologických aktivitách a publikovala řadu recenzí a překladů. V současnosti pracuje jako externí redaktorka pro několik nakladatelství. Její zájmovou oblastí je dodržování lidských práv ve světě, ochrana demokracie a odpovědný přístup k planetě Zemi.