Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Dědečková (* 1951)

Ty máš ty čtyři děti, tak tě nezavřou, já už jsem se o to snažil kolikrát

  • narodila se 28. června 1951 v Ostravě Vítkovicích

  • otec Miloslav Kučera odsouzen k nuceným pracím v ostravských dolech, v roce 1955 spáchal sebevraždu

  • nedostala se na střední chemickou školu, od 15 let pracovala

  • v roce 1968 otěhotněla a provdala se

  • předčasně narozená dvojčata zemřela, na svět přišly další dvě děti

  • pracovala jako elektrikářka, udělala si výuční list

  • okupace vojsky Varšavské smlouvy v ní probudila zájem o politiku

  • v roce 1979 se přestěhovala do Semil, kde pracovala jako elektrikářka

  • na sklonku osmdesátých let se spolu s druhým manželem sblížili s chartisty

  • monitorovala soudní procesy s politicky stíhanými osobami

  • 28. října 1989 byla zatčena na protirežimní demonstraci v centru Prahy

  • patřila k prvním aktivistům sametové revoluce v Semilech

  • zakládající členkou buňky ODS ve Vítkovicích v Krkonoších

  • v roce 1991 začala podnikat v soukromém penzionu

  • v roce 2000 byla zvolena do Rady České televize

  • na přelomu let 2000 - 2001 podporovala odvolání ředitele ČT a nahrazení Jiřím Hodačem, což vyvolalo stávku zaměstnanců a masové protesty

  • v důsledku událostí známých jako televizní krize byla celá Rada ČT v lednu 2001 poslanci odvolána

  • po prodeji penzionu se v roce 2004 přestěhovali do Příbrami, kde provozovali minilab a fotoateliér

  • do roku 2018 provozovala internetové stránky Virtually.cz

Otec neunesl nucené práce a vzal si život

Jana Dědečková, rozená Kučerová, se narodila 28. června 1951 v Ostravě Vítkovicích. Pochází z pěti dětí, tři starší sestry jsou z matčina prvního manželství. Maminka Anna pracovala v dělnických profesích, otec Miloslav byl učitelem matematiky na střední škole.

V roce 1955 rodinu zasáhla tragédie. Janě byly čtyři roky, když otec spáchal sebevraždu. Proč to udělal, se ale dozvěděla až ve svých patnácti letech.

„Dověděla jsem se, že otec byl odsouzený na nucené práce do dolů. Maminka otce omlouvala. Důvodem jeho sebevraždy prý bylo, že nemohl dělat svoje povolání a učit. Proto prý začal pít a nakonec si pustil plyn,“ vypráví Jana. Její tatínek pocházel z Prahy a s maminkou se seznámil až v Ostravě na šachtě. Jana mu ale dodnes těžko odpouští. Pohnutky svého otce vidí jinak. „Spousta lidí byla v 50. letech ponížená a museli pracovat rukama. Kvůli tomu se přece ze života neodchází. Vychovávat nás mohl i jako dělník. Zanevřela jsem na něj, i když chápu, že to pro něj bylo těžké a neunesl to. Ale vykašlal se na rodinu,“ říká Jana. Vzhledem k této události a také díky mamince, která nikdy nešla pro slovo daleko a o politice mluvila doma otevřeně, si vypěstovala odpor k režimu.

Anně Kučerové nezbylo, než se o rodinu postarat sama. Jejímu nejmladšímu synu Milanovi byly teprve dva roky, Janě čtyři, tři starší dcery dospívaly. Byla velmi činorodá, pracovala, kde se dalo. Často se s dětmi stěhovala po Ostravsku za prací. „Vše se přizpůsobovalo maminčině práci a každý rok jsem tedy chodila do jiné školy nebo třídy. Hodně se o mě starala babička, u které jsem v Hrabové nějaký čas bydlela,“ vzpomíná Jana. Nejdéle bydlela v Ostravě v Zábřehu, kde měli garsonku.

 

Od patnácti pracovala v koksovně

Jana od dětství hodně četla, a protože doma v malém bytě neměla klid na čtení, někdy i chodívala za školu do knihovny. Tam zapomínala na čas.

Ve škole ji ale nejvíce zajímala chemie, a proto se přihlásila na střední chemickou školu. Ale nepřijali ji. Neví, zda její nepřijetí mělo nějakou souvislost s otcem nebo souviselo jen s prospěchem a více po tom nepátrala. Hned po základní škole nastoupila do práce.

„Pomohl mi maminčin bratranec, který byl ředitelem v koksovně. Z pamětí herce Petra Čepka, který byl naším vzdáleným příbuzným, jsem se dověděla, že stejně tak kdysi pomohl i jemu,“ vypráví pamětnice.

Jana tedy v roce 1966, ve svých patnácti letech, bez výučního listu, nastoupila do laboratoře v ostravské koksovně Trojice. „Dělala jsem na kotelně, kde byla taková malá laboratoř. Dávali jsme do kotlů louh, aby se neusazoval vodní kámen, a každou hodinu jsme odebírali vzorky. Tam jsem byla dva roky,“ vypráví Jana.

1968: Byla těhotná, když na ni mířil sovětský samopal

V sedmnácti letech otěhotněla. „Chodila jsem tehdy s o šest let starším chlapcem. Tehdy nebylo nic tak zvláštního mít děti brzo, i když já jsem to ještě o rok uspíšila,“ říká Jana. Vzali se v červnu 1968, bydleli u Janiny maminky, Jana ještě chodila do práce. Nedlouho po svatbě ji zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy. Dne 21. srpna naprosto nic netušíc jela do práce, a když vystoupila z tramvaje, už tam stály tanky. Až v práci se dověděla, co se děje.

„Zanechalo to ve mně velice silný dojem. Když jsem šla z práce, na Sýkorově mostě stály tanky a my tam povykovali na ruské vojáky. Dokonce jsem na jednoho plivla. Namířil na mě samopal. Tehdy jsem dostala ukrutný strach.“

Srpen 1968 ve mně probudil zájem o politiku

Do té doby měla i vzhledem ke svému mládí jiné zájmy, než je politika, avšak srpnová okupace Československa v ní vzbuzovala mnoho otázek, kterými se od té doby zaobírala.

„Začala jsem číst více knihy, které se věnovaly politickým tématům, pokud se tedy něco dalo v té době sehnat. Zajímali mě první prezidenti T. G. Masaryk, Edvard Beneš, politika první republiky,“ vypráví Jana.

Následné události, jako byl například čin Jana Palacha, jenž se pokusil svým sebeupálením vyburcovat národ z letargie a bezmoci, které společnost po sovětské okupaci postupně podléhala, podporovaly Janin vnitřní vzdor.

„Začala jsem vůči komunistům vystupovat s posměchem. Jak mého manžela lákali do strany, tak to se u mě nemohlo stát. Nikdy mi to ani nikdo nenabídl, protože znali můj postoj.“

Sama se dvěma dětmi

První těhotenství skončilo velkým smutkem – předčasně narozená dvojčata zemřela. Medicína ještě nebyla na takové úrovni, aby se je podařilo zachránit. Další dítě - syn Eduard, se jí narodil v roce 1969, dcera Barbora pak v roce 1972. Aby mladá rodina měla nárok na byt, šel manžel pracovat na šachtu. Byt dostali v Havířově.

Jana byla činorodá a pracovitá stejně jako její maminka. Po mateřské dovolené krátce pracovala v šicí dílně v ostravském podniku Metasport, více ji ale uspokojovala práce v elektrodílně, kam záhy přestoupila. Pracovala také na elektromontážích ve školách a institucích. Do té doby stále měla jen základní vzdělání a rozhodla se, že si udělá výuční list na elektrikářku. Ten obdržela v roce 1979. V tu dobu ji ale stihla další tragédie – zemřely dvě nejbližší osoby jejího života, otec jejích dětí, s nímž ale už dva roky nežila, i maminka. Stejně jako kdysi ona, zůstala i Jana s dětmi odkázána sama na sebe.

Provokovala jsem. Napsala jsem Štrougalovi

Aby byla blíže svým starším sestrám, které žily v Krkonoších, rozhodla se přestěhovat do Semil. Dostala tam práci na OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství) a také byt. Pracovala jako elektrikářka, což na Ostravsku, kde pracovala i jako jeřábnice, nebylo nic nezvyklého, ovšem v Semilech byla mezi ženami výjimkou a vzbuzovala údiv. Po roce nastoupila jako údržbářka do Kolory, kde ji potkalo osudové štěstí – poznala se tam se svým druhým mužem Milanem, s nímž pak měla další dvě děti.

„Velice jsme si rozuměli a měli jsme stejné politické názory. Sblížili jsme se přes knihy. Co se týká politiky, byla jsem provokatérka. Pouštěla jsem z otevřeného okna zakázanou hudbu, pouštěla komunistům do telefonního sluchátka Kryla, v roce 1985 jsem napsala dopis Štrougalovi a vytýkala mu špatnou hospodářskou situaci v zemi, jejíž důsledky se dotýkaly i naší provozovny,“ vypráví Jana.

Tyto vzdory měly své následky. Když si chtěla udělat v Semilech dvouletou nástavbu, nedostala od komunistů to správné razítko k přihlášce. „Řekla jsem řediteli ve fabrice, že je nevzdělanej blbec, a proto brání jiným ve vzdělávání. Byl z toho další malér,“ vypráví Jana.

V roce 1988 se jí ale přece jen podařilo nastoupit na večerní odbornou školu. Mezi třiceti muži byla jedinou ženou, školu však nedokončila, protože přišel listopad 1989 a revoluční události změnily veškeré plány.

Demonstrace v říjnu 1989: Zatkli nás a vyslýchali do noci

Jen u drobných naschválů ale nezůstávalo. S manželem se zajímali o Chartu, objížděli disidenty. Chartu nakonec nepodepsali, protože k ní měli výhrady. Sblížili se však s chartistou Václavem Bendou, s nímž také začali spolupracovat. Docházeli k němu do bytu a získávali od něj materiály, které po nocích doma na sítotisku množili. Dověděli se o bratrech Matěchových a Josefu Šlapákovi, stíhaných v Semilech za to, že podepsali Několik vět. Jana s manželem podporovali politicky stíhané a monitorovali soudní jednání.

V roce 1989 Jana považovala režim za odepsaný, bylo prý jen otázkou času, kdy to „rupne“. Zúčastňovali se s manželem protikomunistických manifestací v Praze.

„Dne 28. října 1989 jsme se ocitli u hotelu Evropa, kde to sbírali šmahem, a tam nás oba s manželem zatkli. Ty kluky v helmách jsme ještě přemlouvali, ať jsou s námi a nejdou proti lidem. Stáli tam a skoro brečeli. Pak dal někdo pokyn a oni začali brát první řady. Naložili nás do autobusu, ale tam to pro nás byla legrace. Se spoustou lidí jsme se znali z demonstrací, špičkovali jsme. Odvezli nás na policejní stanici do Mělníku a tam nás vyložili v garáži, kde jsme čekali na výslechy. Ve dvě nebo ve tři v noci nás pustili. Už nejel autobus, vlak, nic, nešlo ani telefonovat a byla docela zima. Takže jsme se v noci ocitli v úplně cizím městě a nebyla možnost ani sdělit, kde jsme. Doma byla sedmnáctiletá dcera s malými dětmi. Nakonec jsme zavolali z nějaké rodinné vilky a přijel pro nás synovec z Prahy. Hned oznámil i do Semil dětem, že jsme byli zatčeni, aby neměli strach, a že jedeme domů,“ popisuje Jana události kolem jedné z protikomunistických manifestací té doby.

Noční výslechy nebyly nic příjemného, zvláště pro ženu. „Šokovalo mě, že jsem se musela v rámci osobní prohlídky svléknout donaha. Mě v té garáži navíc nechali čekat na výslech nejdéle, asi za trest. Díky předchozím radám od Václava Bendy jsem totiž věděla, na co mám nárok a jak postupovat v případě zatčení. Po čtyřech hodinách jsem si tedy řekla o vodu a o jídlo, ale nechali si mě až úplně na konec. Vyslýchající se mě ptal, co jsme dělali v Praze. Říkala jsem jim: ‚Proboha, proč z toho děláte takovou věc, vždyť už je Praha plná trabantů,‘ a oni, že to musí mít nějaký řád. Já se podivovala, jaký může mít revoluce řád, že to je spontánní,“ vypráví Jana.

Tehdy se demonstranti domluvili, že se setkají znovu, a to 10. prosince na Den lidských práv. Sedmnáctý listopad ale vše uspíšil.

17. listopad 1989, soud s Reném Matouškem

Sedmnáctý listopad 1989 zastihl Janu s manželem v Liberci. Právě v ten den se tam konal soud s René Matouškem, kterého soudili za šíření manifestu Několik vět. Václav Benda požádal Janu s Milanem, aby soudní jednání monitorovali. „Padl tam tehdy poprvé osvobozující rozsudek. Ten soudce snad musel tušit, co se stane. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že naše republika podepsala Deklaraci lidských práv, proto Reného zprošťuje viny,“ říká Jana.

Případ Reného Matouška měl tragickou dohru. Po listopadu se stal členem liberecké občanské prověrkové komise, která prošetřovala nezákonnosti ve vězeňském a policejním aparátu. Zemřel v březnu 1992. Policie jeho smrt oběšením uzavřela jako sebevraždu, čemuž Jana odmítá věřit. „Já nevěřím, že se oběsil sám. Nevěřím, že se mohl oběsit sám a na klice. A také, jak jsem Reného znala, byl ohromný extrovert. Kdyby to chtěl udělat, určitě by to napsal a zdůvodnil a věděli by to všichni kolem. On to udělal bez jediného slova. Dlouho bylo podezření, že mu to někdo udělal. Nikdy se nevyšetřilo, jak zemřel,“ vypráví Jana.

První demonstrace v Semilech

Jana vzpomíná, že po pražské demonstraci 17. listopadu se v Semilech dlouho nic nedělo. Bylo to silně komunistické město a lidé se protestních akcí báli.

„Tak jsem si řekla, že musíme něco dělat. V noci jsme jezdili do Prahy pro materiály k panu Bendovi a na FAMU a domluvili jsme se pak s kluky, s bratry Matěchovými a panem Šlapákem a dalšími. V noci jsem na rámečcích tiskla pozvánky na Občanské fórum. Roznášeli jsme to pak po Semilech. Za námi policejní auto, někde se jim to podařilo strhnout, a někde ne. Někdy kolem 23. listopadu jsme šli na KSČ, že budeme pořádat demonstraci na náměstí, a zda chtějí také přijít a vyjádřit se k dění v Praze. Oni řekli, že ne, že s ulicí se nikdo bavit nebude,“ vzpomíná Jana, která si připravila projev.

„Bylo to hrozné, nevěděla jsem, co mám říkat, ale mezitím se tam objevili tři studenti. Úžasné bylo, že když jsme přišli na to náměstí, bylo tam už pár lidí, ale hlavně to náměstí bylo ozvučené. Ta místní beatová skupina – Petr Hybšman a spol., tak ti to náměstí ozvučili. To mě úplně šokovalo. Jinak ta první demonstrace byla taková rozpačitá. Díky tomu, že tam byli ti studenti a nemluvila jsem jen já sama, tak lidi začali celkem reagovat. Na závěr jsem se zeptala, zda se chtějí sejít i další den, a lidi, že ano, a tak jsme připravovali další,“ vzpomíná Jana.

Z komunistů jsem měla strach pořád, ale nedalo mi to

Během listopadu 1989 se Jana setkávala s výhrůžkami. „Politruk KSČ, který bydlel v našem vchodě, mi po té první demonstraci řekl, že až se situace uklidní, tak že si se mnou poradí. Tehdy už jsem ani nevěřila, že by se to mohlo uklidnit – po té první demonstraci už ne,“ vypráví Jana, která se však nikdy příliš bezpečně necítila. „Já jsem se vždycky bála komunistů. Když jsem provokovala, když jsem psala Štrougalovi, když jsem řekla řediteli, že je blbec. Ale nedalo mi to, stejně jsem si musela říct svý. Nejvíc jsem se bála, že mi vezmou děti. Pro komunisty by nebylo problém udělat ze mě nějakého živla. V Koloře byl jeden komunista, a ten byl úplně šílenej. Dělal se mnou elektrikářskou školu a chodil na mě donášet. Říkal mi vždycky: ‚Ty máš ty čtyři děti, tak tě nezavřou, já už jsem se o to snažil kolikrát...‘ To mě tedy trochu posilovalo,“ říká Jana.

ODS a podnikání

Jana Dědečková po revoluci působila v Občanském fóru v Semilech, ale kromě politiky ji také zajímalo podnikání. V dubnu 1990 odešli s mužem na hory do Rokytnice jako správci rekreačního střediska ČMPK Hájenka na Rezku a v roce 1991 v první dražbě, když byly ještě nízké ceny, pak vydražili rekreační středisko BSS v krkonošské obci Vítkovice. Vzali si půjčku a do roku 1996 ji splatili.

V politice Jana působila jakožto zakládající členka ODS ve Vítkovicích. Ideová spřízněnost ji svazovala s programem ODS. „Podnikala jsem, byla to hrozná dřina, ale byla jsem spokojená. Ve dvou jsme dělali práci, kterou předtím dělali čtyři, pět lidí. Úvěr na penzion jsme ale splatili. Práce mě bavila a byla jsem nadšená i politickým prostředím. Velmi mě oslovil Václav Klaus, s nímž jsem se několikrát setkala,“ říká Jana.

V Radě České televize

V dubnu 2000 byla zvolena za ODS do Rady České televize. „Spousta poslanců jezdila do našeho penzionu na dovolenou. Vedly se politické debaty. Věděli, že mám přehled o novinových článcích a dění ve společnosti. Znala jsem skoro všechny předrevoluční novináře, věděla jsem, jak psali před revolucí a po ní, jak převlékali kabáty. Před volbami do ČT mě navrhla Alena Páralová, která byla taková moje nejbližší kamarádka. Václav Klaus mě znal z regionálních schůzí a podpořil moji nominaci. Takže jsem byla zvolena za ODS do Rady ČT.“

Kritizovala hospodaření České televize a na sklonku roku 2000 podpořila odvolání tehdejšího ředitele Dušana Chmelíčka. Následně radní těsně před Vánoci zvolili ředitelem Jiřího Hodače, který jako ředitelku zpravodajství jmenoval Janu Bobošíkovou. Proti způsobu volby ředitele se vzedmul odpor mezi zaměstnanci České televize, kteří vstoupili do stávky. Události z přelomu let 2000 - 2001, pro které se vžilo označení televizní krize, mobilizovaly veřejnost, v Praze i v dalších městech se konaly mnohatisícové demonstrace motivované obavou o ztrátu nezávislosti veřejnoprávního média. Jiří Hodač na svůj post ze zdravotních důvodů rezignoval, poslanci parlamentu následně v noci z 12. na 13. ledna 2001 celou Radu České televize odvolali. Jana Dědečková říká, že se dodneška nevyrovnala s tím, jak televizní krize dopadla, tvrdí, že tehdy nešlo o svobodu slova, ale o problematické hospodaření. Podle jejího názoru je Česká televize dodnes jednostranná a nepokrývá názorové spektrum celé společnosti. 

S manželem žila v krkonošských Vítkovicích do roku 2004. Po prodeji penzionu se přestěhovali do Příbrami, kde provozovali minilab a fotoateliér až do roku 2013. Donedávna se též věnovala publicistice, do roku 2018 provozovala názorový server Virtually.cz. V době natáčení rozhovoru v létě roku 2019 byla Jana Dědečková v důchodu a věnovala se především vnoučatům.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Petra Verzichová)