Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří David (* 1956)

Naše umění nebylo politické. Komunisté mu nerozuměli a to je rozčilovalo

  • narozen 28. srpna 1956 v Rumburku

  • dědeček Josef David byl sirotek a později vyučený knihař, kterému po roce 1948 zakázali živnost

  • maminka slovinské národnosti Darija Davidová musela zůstat v Československu po konfliktu Tita se Stalinem

  • otec Zdeněk David byl vyhozen z vysoké školy za svou účast na protestní studentské demonstraci v únoru 1948

  • dětství prožil v Dolní Poustevně a v Děčíně

  • v roce 1973 rodina přestěhovala do Ostravy

  • v roce 1983 se dostal na sedmý pokus na Akademii výtvarných umění v Praze

  • s spolužákem Stanislavem Divišem v roce 1984 iniciovali neoficiální výstavu studentů AVU a UMPRUM s názvem Konfrontace

  • stál u zrodu umělecké skupiny Tvrdohlaví

  • před sametovou revolucí vystavoval v zahraničí (Glasgow, New York)

  • v roce 1991 otevřela jedna z prvních soukromých galerií MXM

  • v roce 1995 se stal pedagogem na AVU, kde otevřel ateliér vizuální komunikace

  • po nátlaku rektora Milana Knížáka byl nucen odejít z AVU

  • v roce 2002 nastoupil jako pedagog na UMPRUM, kde vyučoval až do roku 2019

  • v roce 2015 reprezentoval Českou republiku na mezinárodním uměleckém bienále v Benátkách

Umělecká skupina Tvrdohlaví je v kontextu historie moderního umění v Československu zcela zásadní uskupení. Spoluzakladatelem a iniciátorem neoficiálního proudu kultury za minulého režimu byl také vizuální umělec Jiří David. Jedna z nejviditelnějších osobností své generace ovšem cestu na vysněnou Akademii výtvarných umění neměla vůbec snadnou. Nemluvě o rodinné historii, která obsahuje nejeden dramatický příběh. 

Jiří David se narodil 28. srpna 1956 v Rumburku, ale významnou část dětství strávil v Dolní Poustevně ležící na západním vršku Šluknovského výběžku. Ve stejném místě také zemřel jeho dědeček Josef, jehož osud má blízko k filmovému scénáři. Narodil se ve Vídni mladé herečce Josefě Davidové, jež ovšem předčasně zemřela, když mu byly tři roky. „S bratrem jsme hledali jméno našeho pradědečka, ale nenašli,“ vysvětluje pamětník důvod, proč se z dědečka Josefa Davida po smrti jeho matky ve Vídni stal sirotek. „Dostal na krk ceduli s tím, že je sirotek, a poslali ho z Vídně do Soběslavi, kde vyrůstal u jezuitek v klášteře,“ otevírá svůj příběh skrze dědečkův osud Jiří David. 

Následně se Josef David vyučil knihařem a v Mělníku si otevřel první podnik. V roce 1945 se s manželkou Antonií a synem Zdeňkem přestěhovali do Dolní Poustevny, kde provozoval malou knihařskou dílnu, kterou mu po únoru v roce 1948 nový režim zestátnil. Život dědečka Jiřího Davida končí nečekanou tragédií, kdy na jedné z pracovních brigád na poli v roce 1953 otevře konzervu otrávenou botulinem a náhle umírá. Zemřel tak tři roky před narozením Jiřího Davida. 

Maminka ze Slovinska

Zajímavý příběh stromu života Jiřího Davida je spjat také s jeho maminkou Darijou, která pochází ze Slovinska. Rodačka z Lublaně se do Československa dostala na přání své maminky, jež byla ze Slovinska nasazena na nucené práce na sever Čech. „V roce 1948 ji moje babička požádala, aby za ní dorazila do Československa. Po rozvodu s mým slovinským dědečkem si tu našla známost a chtěla tu zůstat,“ vypráví Jiří David. 

V roce 1948 už se Josip Tito otočil ke Stalinovi zády a Jugoslávie se stala nepřátelským územím. Darija se nemohla vrátit domů a ve svých čtrnácti letech zůstala v Dolní Poustevně, aniž by uměla jediné slovo česky. Nelehkou situaci později ještě zkomplikoval fakt, že se její matka odstěhovala do daleké Ostravy. Existenční problémy a nucený odchod ze zdravotnické školy ji donutily nastoupit do zaměstnání v Centrofloru, kde vyráběla umělé květiny a potkala Zdeňka Davida. 

Pamětníkův otec Zdeněk David tehdy pracoval v Centrofloru v ekonomickém sektoru, ale jeho kariéra se mohla vydat úplně jiným směrem. Ještě když žil v Mělníku, dojížděl na kole na vysokou diplomatickou školu do Prahy až do chvíle, kdy nacisté školy zavřeli. Podstatnou roli v příběhu otce Jiřího Davida hrál také únor 1948, kdy se spolu s dalšími studenty účastnil protestního pochodu na Pražský hrad za prezidentem Edvardem Benešem. Byl identifikován a ze školy vyloučen, čímž však perzekuce jeho osoby skončila. „Otec vyprávěl, jak se střetli s milicemi a že to bylo hektické. Když ho identifikovali, po měsíci byl vyhozen ze školy, ale jakmile opustil Prahu, už neměl žádný problém,“ uzavírá pamětník. 

Vyrůstal v ráji

„Moje máma čekala bratra v osmnácti letech, a když se chtěli s otcem vzít, byl to problém, protože byla cizinka. Musela si zažádat o české občanství, a když bylo jasné, že se nemůže vrátit do Lublaně, nakonec se rok po bratrově narození vzali,“ vysvětluje Jiří David s tím, že jeho matka musela každý týden jezdit do Liberce na policii k výslechu. Pamětník své dětství v Dolní Poustevně vnímal jako ráj na zemi. Ve druhé třídě však přišlo stěhování do Děčína, kde rodina žila až do jeho šestnácti let. I kvůli tomu, co režim provedl dědečkovi a otci, měl již v dětství přehled, v jakém systému vyrůstá. „Rodiče nás nabádali, ať ve škole neříkáme to, co si říkáme doma,“ popisuje Jiří David. 

Tím, že byl dědeček knihař, hrál v jeho vývoji důležitou roli bohatý výběr literatury. „Doma jsme leželi v knihách. Taky jsem zde poprvé narazil na umělecké publikace a už tehdy mě přitahovala exotika některých umělců. Bylo to něco neuvěřitelného,“ popisuje pamětník důvod, který ho na počátku nasměroval k myšlenkám o tom, že by mohl být umělec. „V deváté třídě jsme se školou šli kreslit do přírody a já jsem namaloval vilu pod kopcem a obrázek byl vystaven na chodbě. Tam jsem si poprvé řekl, že chci být umělcem,“ vrací se ke zlomovému okamžiku z dětství Jiří David. 

K tomu však vedla zdlouhavá cesta oklikou přes střední železniční školu, kterou kvůli dalšímu stěhování do Ostravy vystřídal za střední průmyslovou školu strojní. „Ostrava byla šok. Moje maminka se sem chtěla přestěhovat za babičkou a začala tak jiná, osudová cesta,“ popisuje pamětník s tím, že už v té době intenzivně kreslil a maloval. Když ve třetím ročníku na průmyslovce propadl, věděl, že se následně chce věnovat umění. „Rodiče mi jasně řekli, že bez maturity to nepůjde. V tu chvíli byl můj sen dostat se na Akademii výtvarných umění v Praze a jinak to ani nešlo.“  

Sedm pokusů a dost

První dva pokusy u přijímacího řízení na AVU se nezdařily. V roce 1976 se pamětník oženil se Zdeňkou a po třetím neúspěšném pokusu musel absolvovat dva roky vojenské služby. „Vzpomínám si, jak jsme 21. srpna 1978 dělali s kamarádem takovou performanci na chodbě kasáren. Oba jsme si proti sobě stoupli nazí na chodbě a drželi minutu ticha,“ popisuje Jiří David s úsměvem gesto protestu, které předznamenává některé z jeho budoucích uměleckých realizací.

Po návratu z vojny v roce 1979 se rozhodl najít si práci, jež by byla blíže kulturnímu prostředí, a stal se z něj kulisák v ostravském Divadle Petra Bezruče. I díky tomuto povolání měl volnější ruce v rozvíjení svého talentu v oblasti umění. Důležité pro něj bylo setkání s významným umělcem žijícím v Ostravě Eduardem Halberštátem, který absolvoval Akademii výtvarných umění u malíře Jana Smetany. „Připravoval mě na zkoušky a zároveň hrál zásadní iniciační roli. Kromě jiného mě zasvěcoval do vývoje neoficiálního českého umění a já jsem díky němu viděl poprvé obraz Michaela Rittsteina,“ zdůrazňuje vliv svého prvního mentora Jiří David. 

Na půdě Divadla Petra Bezruče se také osobně setkal s významným českým fotografem Viktorem Kolářem, se kterým jsou dodnes přátelé. Vzhledem k tomu, že práce kulisáka nepřinášela dostatečné finanční jistoty a v roce 1980 se manželům narodila dcera Markéta, musel si Jiří David přivydělávat i v těžkých ostravských provozech. 

Po mnoha neúspěšných pokusech se nakonec pamětníkovi podařilo zdolat přijímací řízení na AVU, možná i díky absenci malíře Jiroudka, kterého z důvodu nemoci nahradil Jan Smetana. „On byl na půdě AVU ten nejliberálnější a myslím si, že právě díky němu jsem se na školu dostal. Zároveň jsem si říkal, že ten sedmý pokus je poslední,“ konstatuje Jiří David a dodává, že ročník 1983 byl v rámci přijatých studentů obzvlášť významný. 

Paralelní škola a neoficiální tvorba

Na půdě akademie se tak začala vytvářet silná a semknutá generace umělců, kteří se toužili umělecky vyjadřovat i mimo pravidla zkostnatělé instituce. „Do stejného ročníku jako já nastoupili Otto Placht, Jiří Kornatovský a samozřejmě Stanislav Diviš, který už měl v té době kapelu Krásné nové stroje. Vytvořili jsme si skupinu, která třeba z recese udělala konkurz na fiktivní divadlo,“ zmiňuje pamětník důležitou okolnost ohledně nově se formující silné generace mladých umělců. 

V roce 1984 se z unikátní atmosféry mezi studenty vynořil nápad na pořádání neoficiálních výstav, které šly proti zaběhnutým pravidlům akademie. Studenti na půdě školy měli zakázáno tvořit vlastní tvorbu, a dokonce jim bylo znemožněno vystavovat bez souhlasu pedagogů. Se Stanislavem Divišem tak vytvořili novou platformu, která dostala název Konfrontace. 

„My jsme se Stanislavem Divišem nebyli z Prahy a ta undergroundová kultura lidí kolem Klamovky byla velmi uzavřená. My jsme jim také později říkali ‚zlatá pražská mládež‘ a ta jejich nedostupnost byla jedním z důvodů, který nás přinutil vytvořit si vlastní neoficiální kulturu, ale jako nějací disidenti jsme si rozhodně nepřipadali,“ vysvětluje pamětník jednu z pohnutek pro vznik jejich neoficiální umělecké aktivity v kontextu undergroundové kultury v Praze. 

Odvahu mladým umělcům kolem Jiřího Davida a Stanislava Diviše dodávali služebně starší studenti, jako například Martin Mainer a Jan Bačkovský, kteří již při jejich nástupu na akademii tvořili nekonformní, provokativní a silně autorská díla. Ty také Jiří David přizval na neoficiální výstavy, které začali pořádat. 

„Ve druhém ročníku jsem měl k dispozici malý suterénní ateliér, a tak jsem řekl, že tam můžeme zkusit vystavit práce, které děláme doma, ne ty, které jsme dělali ve škole,“ vypráví Jiří David. Se Stanislavem Divišem vybrali několik studentů z AVU a několik lidí z UMPRUM, ale ne každý měl tehdy odvahu svá díla neoficiálně vystavit. „My jsme se až zpětně dozvěděli, že podobné výstavy pod názvem Konfrontace vznikly v šedesátých, a dokonce i ve čtyřicátých letech. Navázali jsme s tím názvem intuitivně na Konfrontace z doby minulé,“ upozorňuje na náhodnou souhru okolností. 

Rozběhl se tak koncept výstav, po kterých byl hlad. Na první Konfrontaci do ateliéru Jiřího Davida přišlo i mnoho významných umělců neoficiální scény, jako třeba Adriena Šimotová. Akci nepodchytila policie ani Státní bezpečnost, což bylo podmíněno tím, že akce probíhala pouze o víkendu. Druhá Konfrontace v Krymské ulici ve Vršovicích už pod dohledem policie byla, ale výstava proběhla bez problémů až do konce. S každou další akcí přibýval i počet vystavujících. 

„Ty naše práce nebyly politické jako u starší generace. My jsme chtěli vytvořit díla, která jsou kvalitní, ale nebyla poplatná době,“ vysvětluje pamětník s tím, že se také jako generace studentů vymezovali generačně, ale také vůči svým pedagogům, kteří vedli ateliéry na AVU v zastydlých časech umírajícího totalitního režimu. „My jsme se ještě při škole snažili dostat soukromě do ateliérů těch umělců, kteří nás zajímali, jako byl Aleš Veselý, Jiří Načeradský a Adriena Šimotová. A to pro nás bylo zásadní. Tam jsme čerpali informace a inspiraci. To byla naše škola. Akademie byla místem pro setkávání s lidmi, kteří jsou podobně naladění,“ dodává Jiří David důležitý prvek paralelní a neoficiální školy budoucích výrazných umělců z AVU. 

Zrod Tvrdohlavých

Vzhledem k pokročilejšímu věku Jiřího Davida během studia na AVU musel ke své umělecké aktivitě také pracovat. „V podstatě nás živila moje žena Zdeňka. Bydleli jsme v Českém Brodě a ona každý den jezdila ve čtyři ráno do práce do Prahy. Já jsem třeba nosil putny uhlí v paláci Kinských pro Národní galerii. Naše malá dcera byla často sama a žili jsme z ruky do huby,“ popisuje pamětník nelehké období s tím, že v osmdesátých letech neviděli lepší perspektivu. 

Zlom a konflikt mimoškolních aktivit s půdou akademie nakonec opravdu přišel, a to ve čtvrtém ročníku kvůli výstavě v mikrobiologickém ústavu v Krči. Jeden z pracovníků byl natolik zděšen z podoby některých obrazů, že zavolal na akademii, která vyslala celý svůj pedagogický sbor na kontrolu. 

S některými účastníky a organizátory výstavy bylo zahájeno kárné řízení, včetně Jiřího Davida, Stanislava Diviše, ale mj. třeba také s Michalem Gabrielem a Erikou Bornovou. „Ty obrazy nebyly antipolitické. Z našeho pohledu byly normální, ale forma nebyla povrchní, a to jim vadilo, vyvolalo to agresi a hysterii,“ vysvětluje pamětník absurdní konflikt na půdě AVU. Stanislav Diviš byl z akademie vyhozen a Michal Gabriel s Jiřím Davidem museli diplomovat o rok dřív. Konfrontace však pokračovaly i s tímto škraloupem. 

Už u poslední Konfrontace, která proběhla na dvoře ateliéru Čestmíra Sušky ve Vysočanech, vystavovalo několik desítek umělců a Jiřího Davida napadlo vytvořit užší, koncentrovanější uměleckou skupinu, která by několik individuálních talentů držela pod jedním jménem. 

Se Stanislavem Divišem proto začali hledat vhodné kandidáty na AVU a oslovili Jaroslava Rónu, který dostal za úkol vybrat pět jmen z UMPRUM. Významný český sochař také přišel s nápadem, že by skupina měla mít obsazenou pozici manažera, které se ujal Václav Marhoul. „Když jsme hledali správný název pro skupinu, tak jsme vycházeli z názvu Tvrdošíjní. Jaroslav Róna následně vymyslel název Tvrdohlaví a společně jsme vygenerovali členy,“ popisuje svůj pohled na vznik zásadní umělecké skupiny Jiří David. 

„Chtěli jsme oslovit oficiální scénu, která pro nás byla výtvarně i názorově nesnesitelná. Zároveň jsme chtěli tu scénu otevřenějším seskupením atakovat,“ vysvětluje pamětník. V roce 1988 se také uskutečnila první výstava skupiny Tvrdohlaví v Lidovém domě v Praze 9, kam tehdy přišly zástupy návštěvníků. „My jsme nikdy neměli společný program. Nevedl nás žádný teoretik. Byli jsme pestrá paleta individualit,“ charakterizuje Jiří David umělecké vyznění všech členů skupiny. 

Vůči Tvrdohlavým ovšem zazněly i kritické hlasy, protože se jejich pokus vstoupit na oficiální scénu nesetkal s pochopením. Vrcholem bylo převzetí ceny Bílá vrána, kterou předával časopis Mladý svět. „Těžko se to tehdy vysvětlovalo. Chtěli jsme zlomit sféru oficiálního a neoficiálního. Přemýšleli jsme, jestli tu cenu odmítnout, ale nakonec jsme na té předávací akci udělali performanci, která měla veřejnosti ukázat nadsázku a ironii, se kterou cenu přebíráme,“ vrací se pamětník do roku 1989, pár měsíců před sametovou revolucí. 

Mnozí z neoficiální kulturní sféry vnímali přijetí ceny jako kolaboraci s režimem, která se projevovala kritickými texty a osobními konflikty. „Zpětně nám ta cena nic nepřinesla, protože za pár měsíců padl režim, takže se to těžko soudí,“ konstatuje Jiří David. 

Cesta ke svobodě

Pamětník na AVU diplomoval o rok dříve, v roce 1987, a když opustil půdu akademie živil se jako topič v motolské nemocnici. Se svými díly se mu podařilo v roce 1988 vycestovat přes Artcentrum na výstavu do Glasgow a o rok později byl vybrán s umělcem Jiřím Kovandou na výstavu Middle Europe do New Yorku, kam také oba odcestovali. Proti nařízení si svévolně prodloužili pobyt v USA a za to mu byl při návratu odebrán pas. „Chvíli jsem z toho byl přepadlý, protože jsem netušil, že přijde listopad 1989,“ blíží se Jiří David k důležitému milníku našich dějin.  

Vzhledem k propojení skupiny Tvrdohlaví s lidmi kolem Pražské pětky a divadla Sklep se pamětník dostal jako znalec ostravského industriálního prostoru k filmu Tomáše Vorla Kouř. „Já jsem to prostředí znal a Tomáši Vorlovi se líbil vizuální koncept pojetí toho filmu, které jsem si pro něj připravil. Stal jsem se tak výtvarníkem a scénografem filmu,“ připomíná Jiří David práci, která je pro něj historicky spjatá i se 17. listopadem. Když se se štábem vraceli poslední natáčecí den z Ostravy do Prahy, slyšeli z rádia, že se lidé scházejí na Albertově. „Několik z nás hned zamířilo na Vyšehrad, kde jsme se pak stali součástí davu, který mířil na Národní třídu, já jsem však u Národního divadla odbočil směrem na Újezd přes most, protože jsem měl doma malou dceru a dvouletého syna,“ vzpomíná Jiří David na 17. listopad. 

Dlouho očekávaný zlom byl plný euforie a se ženou i s dětmi chodili následující dny na demonstrace na Staroměstské náměstí, Václavské náměstí a Letnou. „Upřímně jsem byl překvapený, že zrovna Václav Havel se stal vůdcem změny. Pro mě neměl v té době vůdcovské charizma, ale já jsem zase neznal jeho spisy a názory,“ vzpomíná Jiří David otevřeně na chvíli, kdy se stal lídrem revoluce. S Václavem Havlem se však poprvé setkal na první povolené demonstraci na Škroupově náměstí a několik dní poté mu přinesl do bytu na Rašínově nábřeží svoji grafiku. 

Zájem o umění z Východu

Netrvalo dlouho a po revoluci skupina Tvrdohlaví ukončila svoji činnost. Stalo se tak po velké společné výstavě v roce 1991 v Městské knihovně. „Přišel jsem s tím, že fungování naší skupiny už po revoluci přestává mít smysl. Vznikl tak rozkol a konflikt. Po další diskusi jsme nakonec hlasovali a převážily hlasy pro rozpad,“ vysvětluje Jiří David, který se obával, že skupina by v novém režimu žila pouze z toho, co bylo před revolucí, a její hlavní přínos spočíval právě ve vystoupení proti oficiální kultuře v nesvobodném režimu. 

Určitá kontinuita byla navázána v roce 1991, kdy právník Tomáš Procházka založil jednu z prvních soukromých galerií, která zastupovala i několik v té době již bývalých členů skupiny Tvrdohlaví. Galerie MXM, která sídlila na Kampě, hrála ve vývoji českého umění a jeho distribuce do zahraničí zásadní úlohu. „Bylo potřeba v oficiální sféře ukázat umění v generačním propojení. Velkou práci odvedli manželé Ševčíkovi, kteří byli s galerií MXM propojeni. Každý týden se konaly diskusní večery, kumulovaly se zde protinázory, ale byla tam přítomná velká energie, která nastartovala kariéry mnoha umělcům i v zahraničí,“ vysvětluje Jiří David, který se stal jedním z umělců, kteří patřili pod křídla dnes již neexistující soukromé galerie. 

Její činnost nezastavila ani tragická smrt rodiny právníka Tomáše Procházky, který zemřel se svou ženou v automobilu na cestě do Vídně. Až do konce fungování galerie MXM ji vedl švagr Jan Černý, který s uměním neměl žádné zkušenosti, ale oproti předpokladům všechno fungovalo až do velké povodně v roce 2002, kdy byl prostor galerie zcela zatopen včetně několika děl významných českých umělců. 

„Myslím si, že náš úspěch po revoluci spočíval také v tom, že naše umění nebylo primárně politické. Zlom v naší tvorbě tak nebyl výrazný. Chtěli jsme být úspěšní v zahraničí, chtěli jsme být v kontextu světového umění a prvních pár let se to dařilo,“ popisuje pamětník první chvíle, kdy se umění ze zemí sovětského bloku stalo atraktivní pro západní galerie a kurátory. „První dva roky to vycházelo, ale pak to umřelo. Několika jednotlivcům se to podařilo, ale nikdy jsme se neprosadili jako celek,“ konstatuje Jiří David s odstupem první příležitosti pro umělce ve svobodném systému. 

K atmosféře devadesátých let se pamětník vrací spíše s pozitivním pohledem na věc. „Byla to silná dekáda, otevřely se hlavy, otevřely se možnosti i ve formální a obsahové řeči umění. Pro nás to bylo obrovské oživení, i když se děla politická svinstva,“ konstatuje s tím, že se jednalo o velmi intenzivní období. 

Jiří David se v roce 1995 vrátil na Akademii výtvarných umění, když vytvořil nový ateliér vizuální komunikace. Unikátní atmosféra mezi kapacitami, jakými byli Karel Nepraš, Jiří Sopko, Vladimír Kokolia a manželé Ševčíkovi, se postupem času měnila. „U některých šlo o únavu ve spojení s Knížákovými mocenskými ambicemi z pozice rektora AVU,“ popisuje pamětník vyostřující se atmosféru na akademické půdě, kde se rodily nové konflikty a silné protinázory, které dopadaly i mezi studenty. On sám byl podle svých slov záměrně odstřelen v roce 2001 z pozice vedoucího ateliéru. Jakékoliv demonstrace na jeho obhajobu však zcela přehlušila tragédie z 11. září 2001. „V té chvíli demonstrace neměly žádný smysl, já jsem ze školy odešel a o dva roky později se ze mě stal pedagog na UMPRUM.“ 

Veřejnosti je dílo Jiřího Davida pravděpodobně nejvíce známé jeho srdcem na Pražském hradě, které vytvořil během úřadování prezidenta Václava Havla. „Chci zdůraznit, že symbol srdce nebyl na Havlovu objednávku. Já sám jsem za ním přišel s tím, aniž bych věděl, že se tímto způsobem podepíšu,“ uvádí na pravou míru pamětník. Jeho neonové pulzující srdce nad Prahou se stalo terčem kritiky na všech frontách. 

Tvorba Jiřího Davida nadále pracuje s tím, že sám sebe rád překvapuje. Pracuje s tím, co irituje, co zneklidňuje. Období koronaviru ho jako umělce přibrzdilo v rámci připravovaných výstav v zahraničí. „Umělec je v ateliéru stejně vždycky sám, takže já jsem pracoval dál, ale ta absence fyzického kontaktu s uměním je zcela zásadní,“ uvádí svůj vhled do současnosti. 

„Já se moudra celou svou tvorbu snažím spíše zpochybňovat, ale vím, že pro umělce je důležité věřit tomu, co dělá, bez ohledu na to, co dělá. Jen zvědavost udrží umělce při životě. Zároveň mám poslední dobou pocit, že schopnost vidět chybí. Lidí, kteří dobře slyší, je hodně, ale těch, kteří dobře vidí, je málo,“ uzavírá vyprávění pro Paměť národa výtvarný umělec Jiří David.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Jakub Kučera)