Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Coufal (* 1956)

• narodil se 11. ledna 1956 v Praze

• pocházel z rodiny živnostníka, babička byla ze selského rodu

• rodina byla evangelického vyznání

• od roku 1970 byl skautem

• v letech 1971 až 1989 patřil mezi vedoucí členy oddílu, oficiálně fungovali pod Svazarmem

• vyučil se opravářem tramvají a vystudoval večerní průmyslovku

• skautingu zasvětil celý život

Chobot. To je skautská přezdívka Pavla Coufala, kterou dostal v roce 1970, kdy poprvé přišel do skautského oddílu v Praze 2. Od té doby sice uplynulo už pětapadesát let, on je ale junákům věrný dodnes. 

Narodil se 11. ledna 1956 a prvních patnáct let života strávil s rodiči, prarodiči a bratrem na pražských Vinohradech. Rodina neměla úplně ideální kádrový profil, maminka byla dcerou živnostníka, a proto v mládí nemohla studovat. Pracovala jako učitelka v mateřské škole a později byla zaměstnána na poště. Její otec Josef Lukš se od konce první světové války živil jako malíř pokojů. „Pocházel z Moravy, takže se vyučil ve Vídni, ale po první světové válce už žil v Praze. Komunisté mu pak zrušili živnost, kvůli měně přišel o úspory a začal dělat na OPBH.” Pro Okresní podnik bytového hospodářství Josef Lukš maloval pokoje až do osmdesátých let. „Jako živnostník dostal 150 korun důchodu a babička nula, protože ona podle nich nikdy nepracovala. Starala se o učně. Takže dědeček i v šedesáti letech maloval šest dní v týdnu, aby si něco vydělal,” popisuje Pavel Coufal, z jakého rodinného prostředí pocházel. Babička Lukšová zase pocházela ze selského rodu, kterému komunisté v padesátých letech znárodnili majetek. 

Otec skládal evangelickou hudbu

Prarodiče z otcovy strany sice nepocházeli z „nevhodných” poměrů, oba ale byli evangelíci. I Pavel Coufal od narození patří k Českobratrské evangelické církvi. Rodina chodila do vinohradského evangelického sboru, a otec Zdeněk Coufal dokonce skládal evangelickou hudbu. „Tatínek měl konzervatoř a byl varhaníkem. Vedl orchestr Kostnické jednoty, která jediná mohla za socialismu fungovat. Celý život skládal hudbu a texty,” prozrazuje pamětník o svém otci. V evangelickém zpěvníku se tak dodnes dá najít otcův odkaz. Pavel Coufal se hudbě věnoval jen jako dítě, hrál na lesní roh. Po vojně se k tomu už ale nevrátil. Praktikujícím evangelíkem je ale dodnes. „Jako děti jsme chodily do nedělní školy. Četly jsme si tam příběhy z Bible, pan farář nám to přibližoval. Moje okolí ale nevědělo, že jsme evangelíci.” Českobratrská církev evangelická sice za komunismu nebyla formálně zakázaná, evangelíci ale čelili stejným represím a tlakům jako jiní věřící. „Byly různé výhrůžky, že se nedostaneme na školu a podobně,” vzpomíná Pavel Coufal. 

Kromě církve se důležitou součástí pamětníkova života stal i Skaut. „Že něco takového existuje, jsem věděl od dědečka Coufala, který byl jako mladý roverem. Ale do Skautu mě spolužáci přivedli až ve čtrnácti letech,” přiznává pamětník, že slavnou obnovu Skauta na konci šedesátých let skoro prošvihl. Do skautské klubovny poprvé vešel 18. března 1970. Tam také potkal Josefa Zikána, kterému nikdo neřekl jinak než Bobr. Byl jedním z předválečných skautů, kteří se zasadili o obnovu skautingu v době Pražského jara. Byl ale také členem KSČ, který nejdříve věřil, že skautské myšlenky jde propojit s pokrokovými proudy v komunistickém hnutí. Brzy však vystřízlivěl, a když ho v roce 1969 vyloučili z KSČ, stal se trnem v oku Státní bezpečnosti (StB).[1] Pavel Coufal ho zažil ještě v době, kdy neměl zakázanou vedoucí činnost. „Bydlel taky na Vinohradech, v Ondříčkově ulici, a byl redaktorem časopisu Junák-Skaut. Jezdil s námi na výpravy, dělal zajímavé oddílové schůzky, znal hodně z historie,” vyjmenovává pamětník, jak si proslulého Bobra pamatuje. „Znal půl světa, světový skauting a měl různé relikvie, odznaky, vlaječky a knihovničku. Tím jsme žili.” 

Bobr musel přestat chodit na schůzky

Patnáctého září 1970 byly ale skautské oddíly v podstatě zrušeny. Komunisté je sjednotili pod Československý svaz mládeže. Pro mnoho oddílů to znamenalo konec. První oddíl, do kterého na Vinohradech chodil Pavel Coufal, to ale nevzdal. Bobr své skauty převedl do skautského střediska v Praze 3. Nikomu se neřeklo, že jde o oddíl, který byl donedávna vedený Josefem Zikánem, a skauti tak skrytě fungovali dál. Bobr na schůzky docházel až do roku 1971. „Pak se to ale mezi junáky provalilo a domluvilo se, aby tam nechodil, protože to bylo nebezpečné pro členy oddílu a pro nás jako vedoucí,” vysvětluje Pavel Coufal, který se krátce po složení slibu dostal do pozice zástupce vedoucího. Starší chlapci totiž oddíl opustili, takže on, i když se ke skautům přidal teprve na jaře 1970, patřil automaticky mezi nejstarší členy. To se ale ve výsledku ukázalo jako výhoda. Když v prosinci 1971 na Žižkově spojením oddílů vznikl 1. oddíl skautů Nik, nikoho ani nenapadlo si skupinu spojovat se skauty. „Všichni jsme byli mladší, nikdo tam nebyl poválečný skaut. Takže jsme si žili svým životem a dělali jsme si svůj program. Navenek jsme nijak nevybočovali. Pokud o tom někdo věděl, tak do toho nechtěl rýpat, protože by si řezal větev i pod sebou,” přemýšlí pamětník po letech. Pionýrští tajemníci ale podle něj museli něco tušit. „Ale my jsme na rozdíl od jiných skupin alespoň vykazovali nějakou činnost, což pro ně bylo plus.” Takhle schovaný oddíl Nik přežil až do pádu režimu. „V roce 1990 nám nikdo nevěřil, že jsme celých dvacet let pozůstatek toho prvního oddílu, že se k tomu hlásíme,” přiznává se smíchem, že se dobře skryli i před skalními skauty. 

Bobrův osud tak šťastný nebyl. V roce 1976 z dodnes nejasných důvodů spáchal sebevraždu. „Oficiální verze je, že to byla psychická záležitost, protože se rozváděl s manželkou. Ale jestli to bylo i kvůli jeho činnosti, nebo ne, to by museli vědět jeho vrstevníci,” hovoří Pavel Coufal o smutném konci. Podle článku skautského časopisu Čin ale Bobra StB častými výslechy a zastrašováním uštvala. Neustál mnohaměsíční nátlak, a v říjnu 1976 tak dobrovolně ukončil svůj život. „Dozvěděl jsem se to od skautů na Praze 3, kteří to věděli hned druhý den. Doporučili nám, abychom na pohřeb nechodili, aby nikdo nezjišťoval, co tam děláme a kde jsme se o tom dozvěděli.” Stal se jednou z obětí akce Lilie, která od roku 1973 štvala proti skautskému hnutí. Měla paralyzovat jeho činnost, mapovat aktivity skautských činovníků, sledovat šíření skautské ideologie a prokázat napojení na mezinárodní skautskou organizaci.[2] Skautské odznaky, které Bobr celý život sbíral, věnoval své dceři, do majetku oddílu se nikdy nevrátily. Historické vlajky se ale skautům po roce 1990 podařilo získat zpátky, a dodnes je tak v oddílu uchovávají. 

Tábory byly pod Svazarmem, ale skautské

Pavel Coufal se v prvním oddílu angažoval i v době, kdy docházel do učení v Dopravním podniku a později navštěvoval večerní průmyslovou školu. Pauzu si musel dát, jen když po dokončení průmyslovky v roce 1979 odešel na vojnu. Strávil ji u spojařů, částečně na výcviku ve slovenském Trenčíně a částečně v Hranicích na Moravě. „V Praze vysílali stálou stanicí morseovku, my jsme to přijímali a v případě nutnosti poslali signál,” popisuje svou dvouletou práci. Zažil i vojenské manévry na jaře 1981, kdy na hranicích s Polskem stály československé tanky kvůli vzniku Solidarity. „Půlku radistů odveleli s auty na hranice s Polskem. Mě pak tahali místo nich,” přiznává pamětník, že v době poplachu musel zastat i jinou práci. Jinak ale vojnu prožil v klidu a vrátil se ke skautům do Prahy. V osmdesátých letech se v rámci dalšího krycího manévru přidali ke Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarm). „Měli jsme zelené vojenské košile a plnili jsme si svazarmovské stupně zdatnosti, které ale stejně byly skautské. Jen měly navíc vojenskou tematiku,” vysvětluje. Kromě klasických skautských povinností tak děti chodily střílet na střelnici ze vzduchovek a na hřišti házely granátem. Až do devadesátého roku se také všechny tábory organizovaly pod hlavičkou Svazarmu. „Bylo to se skautskou tematikou. Stany s podsadami a podobně, zkrátka všechno jako ve skautském oddílu. Ale tajně. Ani děti to nemohly vědět, protože jsme nevěděli, jaké děti tam máme. Byly oddíly, kam se nasazovaly děti tajemníků a komunistických činitelů, aby se zjišťovalo, co a jak. Když se na něco přišlo, tak byl oddíl rozprášený,” ukazuje pamětník na příkladu, že i skrytý oddíl se musel mít na pozoru. 

Pavel Coufal tak změnu režimu pochopitelně vítal. Sedmnáctého listopadu sice nebyl na Národní třídě, o událostech se ale dozvěděl v podstatě hned. Shodou okolností se v tomto listopadovém víkendu konala synoda představitelů Českobratrské evangelické církve, které se účastnil. „Přiběhli tam zmlácení studenti přímo z Národní třídy. Nebylo jich moc, možná dva tři. A informovali nás, co se stalo. Takže jsem nebyl venku, ale byl jsem u toho a všechno jsem se dozvěděl,” vybavuje si večer, který dal do pohybu pád čtyřicet let trvajícího totalitního režimu. Pro skauty to byla stejně prudká změna jako pro zbytek Čechoslováků. „Říkali jsme si, že konečně budeme moci dělat to, co děláme dvacet let tajně.” Ještě na konci osmdesátých let se oddíl potýkal s nedostatkem členů. Ale po sametové revoluci praskal ve švech. „Na táboře v roce 1990 jsme byli dva vedoucí na sedmdesát dětí,” vzpomíná na enormní zájem, který o skautské oddíly nastal. Trvá dodnes, čekací listiny do 1. oddílu Nik jsou pořád plné. Pamětník už Nik pozoruje jen zpovzdáli. Veškeré své povinnosti předal mladším členům a sám vyjíždí na výpravy s oldskauty. „Rukama mi za těch pětapadesát let prošlo až patnáct set kluků. Snad si někdo z nich na to dětství vzpomene a skautská myšlenka bude pokračovat dál,” končí Pavel Coufal své vyprávění. 

 

[1] Zdroj: Skautský časopis Čin.

[2] Zdroj: CUHROVÁ, L., Dvacet let ve stínu. In: Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu; Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV a Votobia 2002, s. 147.