Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marek Čmelík (* 1962)

• narozen 27. dubna 1962 v Kyjově jako čtvrtý ze šesti sourozenců

• rodina byla věřící a chodila na bohoslužby do kostela, stýkala se s disidenty

• proti režimu se pamětník vymezoval dlouhými vlasy, poslechem zakázané hudby, absencí u voleb a volnomyšlenkářským stylem života

• byl opakovaně vyslýchán Státní bezpečností

• v roce 1987 podepsal Chartu 77, o dva roky později spoluzaložil Občanské fórum v Kyjově

• v roce 2024 žil v Kyjově

Jako malý jsem se plavil na kře a viděl tanky 

Marek Čmelík se narodil 27. dubna 1962 v Kyjově jako čtvrtý ze šesti sourozenců. Rodina ještě krátce bydlela v Bzenci, pak se však přestěhovala do Kyjova. Pamětníkův otec byl původem z vesnice Skály v okrese Chrudim a jeho rodina se na jižní Moravu přestěhovala za prací. Pamětníkova matka pocházela z Napajedel a vyrůstala v dětském domově, než si ji během války osvojila jistá paní Trávníčková z Kyjova. 

Krátce po narození se pamětník na přání své babičky na chvíli jmenoval Josef. Jeho matce se ale synovo jméno rozleželo v hlavě a po pár dnech šla na matriku a změnila jeho jméno na Marek. Dětská léta pamětník trávil s kamarády venku. Vzpomíná, jak se plavili na ledové kře, byla jim zima, a tak si rozdělali oheň. „Kra žárem pukla a my jsme se vymáchali v řece, byli jsme asi čtyři,“ směje se Marek Čmelík. Ten nahlížel dětskýma očima i na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Přijel bratranec z Bzence, že prý mám jet s ním, že je u nich hodně tanků a je to velká paráda. Jel jsem se na tanky podívat a měl jsem radost, zatímco teta plakala, protože měla strach, že bude válka,“ přibližuje vnímání situace optikou tehdy šestiletého kluka. 

Marek Čmelík zanedlouho po okupaci nastoupil do základní školy. „Chodil jsem na Základní školu Komenského v Kyjově, dnes je tam budova gymnázia. O přestávce jsme se chodili koupat do potoka vedle,“ usmívá se pamětník. Po skončení základní školní docházky chtěl Marek Čmelík nastoupit na gymnázium, ale režim mu to neumožnil. „Na gymnáziu jsem měl už dva starší sourozence a soudružka učitelka tehdy našim řekla, že chodíme do kostela, takže to na gymnázium nevidí,“ popisuje pamětník. 

Živel, co nechodí k volbám

Marek Čmelík už tehdy nahlížel na svět trošku jinou optikou než jeho spolužáci. „Naši se kamarádili s alternativními lidmi a disidentskými rodinami, jezdili jsme třeba na tábory s dětmi z disidentských rodin, takže jsem už jako dítě vnímal, že s režimem není něco v pořádku,“ líčí pamětník. Když soudružka učitelka v sedmé třídě varovala před poslechem hudební skupiny Plastic People of the Universe, tak ji se spolužákem Karlem Hlavicou začali poslouchat. „To varování bylo trošku kontraproduktivní, protože nás soudružka učitelka vlastně navedla na zakázané kapely,“ směje se Marek Čmelík, který namísto gymnázia nastoupil do učení na elektrikáře v Hodoníně a pak ještě vystudoval denní průmyslovku ve Zlíně. „Pak jsem chtěl jít studovat pedagogiku do Olomouce, ale měl jsem dlouhé vlasy a rebeloval, takže mi zástupkyně ředitele roztrhala přihlášku s tím, že takový živel nebude učit v socialistickém zřízení,“ popisuje pamětník, jak mu studium pedagogiky nevyšlo. Namísto toho si tedy podal přihlášku na Vysoké učení technické v Brně, studií však po prvním semestru zanechal.

S režimem byl Marek Čmelík konfrontován také při každých volbách. „Za socialismu jsem nikdy nevolil. Poprvé přišla volební komise až k nám domů a naši nadávali, ať jdu, jinak že mě vyhodí ze školy. Já jsem tam nic nehodil, ale pak mi naši říkali, že to tam ta komise vhodila za mě, takže jsem vlastně volil, ani jsem o tom nevěděl,“ kroutí hlavou pamětník, který se také účastnil bytových seminářů Ladislava Hejdánka nebo Alfréda Kocába. „Rodiče k volbám chodili a měli o mě strach, jednou, když jsem přijel z takového semináře, mi otec dal facku,“ vzpomíná pamětník. Dle slov Marka Čmelíka však později jeho otec pochopil, že názory jeho syna nejsou falešné hrdinství, a začal je chápat. 

Marka Čmelíka si také několikrát pozvala Státní bezpečnost (StB) k výslechům. „Poprvé to bylo, když se na kole zabil Petr, protože jsem ho našel, tak jsem šel sepisovat protokol. A místní estébák si mě odchytil a ptal se, proč mám dlouhé vlasy, jakou poslouchám hudbu a proč chodím do kostela,“ vzpomíná pamětník, který od té doby byl na vyšetřovně ještě několikrát. Asi měsíc před sametovou revolucí jsem se celkem bál, protože přijel estébák z Brna a bylo vidět, že má informace, odposlechy apod. Naštěstí z toho nic nebylo,“ popisuje pamětník předposlední návštěvu u místní StB. 

Marek Čmelík byl nespokojený s komunistickým režimem a svoji nespokojenost se rozhodl dát najevo podpisem Charty 77. „Chartu jsem podepsal až při desátém výročí jejího vzniku. Říkal jsem si, proč jsem to neudělal dřív, ale nebylo tak jednoduché se k Chartě dostat. Větší riziko však hrozilo těm, kteří podpis zprostředkovali, než tomu, kdo ji podepsal,“ vypráví Marek Čmelík. Přesto podpis Charty 77 nebyl bez rizik. „Kamaráda zatkla StB na nádraží v Kyjově, zavezla ho do Ždánického lesa, tam ho zmlátila a strojkem mu vystříhala na hlavě křížek,“ líčí pamětník. Ten už byl tehdy ženatý a s manželkou se domluvili, že Chartu 77 podepíše jen jeden z nich. 

Rudý futrál pro Leninovu sochu 

Komunistický režim se však zanedlouho poté začal bortit. „Sametovou revoluci jsme sledovali v televizi, a když to přišlo k nám do Kyjova, s kamarády jsme se rozhodli, že to rozjedeme,“ vzpomíná Marek Čmelík. Na cyklostylu natiskli letáky, které roznášeli po Kyjově. „Byla to pozvánka na první demonstraci a já jsem ty letáky rozvážel na kole,“ popisuje pamětník. „Tehdy mě Veřejná bezpečnost zatkla a já už jsem se jim chechtal, protože bylo jasné, že se doba zlomila. Oni mě chtěli zavřít za to, že jsem roznášel letáky... A já jim říkám, ať neblbnou, že se akorát ztrapňují, tak chvilku hulákali. Pak mi ty letáky vrátili a řekli, ať si seberu kolo a už mě nevidí,“ směje se pamětník posledním záchvěvům komunistického aparátu. 

Na demonstraci tehdy přišly asi dvě nebo tři stovky lidí, což pamětník coby její účastník vůbec nečekal. Demonstrovalo se pak tehdy každý den až do generální stávky. Marek Čmelík byl osloven, aby na demonstracích před lidmi promluvil. „Sedl jsem si večer, že napíšu pár slov, které bychom lidem měli říci. Večer jsem začal psát, psal jsem první verzi, druhou, třetí, až jsem zjistil, že je šest hodin ráno, a já pořád nevím, co těm lidem řeknu,“ vzpomíná na pohnutou dobu pamětník. Ten se později uchýlil ke zpěvu hymny a mluvení přenechal jiným. 

Dny sametové revoluce se promítly do veřejného prostoru i jiným způsobem než demonstracemi. „Před kulturním domem v Kyjově stála socha Lenina, na kterou manželka ušila rudý potah,“ popisuje pamětník, který ho spolu s kamarády na sochu navlékl. Ráno dalšího dne však potah komunisté sundali. 

Po roce 1989 se Marek Čmelík naučil cizím jazykům a pracoval na manažerských pozicích pro zahraniční firmy. 

V roce 2024 žil Marek Čmelík v Kyjově. Coby invalidní důchodce se věnoval hudbě, milovanému čundrování a svému malému vinařství. Spolu s manželkou Danielou vychovali pět dětí a mají tři vnoučata. Pamětníkova manželka se věnuje přechodné pěstounské péči, a dětem tak Marek Čmelík věnuje i nadále svůj čas a energii.