Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jozef Citterberg (* 1921  †︎ 2014)

„To bylo něco, když to bouchalo! A teď v klidu, v míru člověk musí velebit Boha, přírodu a děkovat za všechno to, co má.“

  • narozen 26. ledna 1921 na Slovensku v obci Beňuš, Gašparovo, okres Brezno nad Hronom
  • od června do prosince 1939 na zemědělských pracích v Meklenbursku v Německu
  • říjen 1942 nástup do vojenské služby ve slovenské armádě
  • spojařem – šifrant a radiotelegrafista ve slovenské armádě v Sovětském svazu (Krym)
  • v dubnu 1944 dezertoval ze slovenské armády, cesta za postupující československou armádou, v Kamenci Podolském vstup do československé zahraniční armády
  • velitel spojovací čety 3. dělostřeleckého pluku
  • účast v Karpatsko-dukelské operaci, Jaselské operaci, osvobozování Československa
  • v armádě se seznámil se svou budoucí manželkou Věrou Větrovcovou
  • 1946 odchod z armády, znovu povolán 1951–1953
  • město Miroslav – práce ve strojní traktorové stanici až do odchodu do důchodu v roce 1990
  • hodnost major
  • vyznamenání: Řád Velké vlastenecké války 2. stupně (sovětský), Pamětní medaile čsl. armády v zahraničí 1939–45, Dukelská pamětní medaile, Pamětní medaile ke 40. výročí osvobození Československa, Pamětní medaile k 50. výročí osvobození (sovětská), Pamětní medaile k 60. výročí osvobození (sovětská), Pamětní medaile Georgije Žukova (sovětská), Pamětní medaile k 50. výročí osvobození, Pamětní medaile k 50. výročí osvobození (ukrajinská), Dukelská pamětní medaile k 60. výročí osvobození Československa, Čestný pamětní odznak k 60. výročí ukončení 2. světové války
  • zemřel 15. října 2014

Jozef Citterberg – příběh pamětníka


Životopisné odrážky:

+ narozen 26. ledna 1921 na Slovensku v obci Beňuš Gašparovo, okres Brezno nad Hronom

+ od června do prosince 1939 na zemědělských pracích v Německu, Meklenbursko

+ říjen 1942 nástup do vojenské služby ve slovenské armádě

+ spojař – šifrant a radiotelegrafista ve slovenské armádě v Sovětském svazu (Krym)

+ v dubnu 1944 dezertoval ze slovenské armády, cesta za postupující československou armádou, v Kamenci Podolském vstup do československé zahraniční armády

+ velitel spojovací čety 3. dělostřeleckého pluku

+ účast v Karpatsko-dukelské operaci, Jaselské operaci, osvobozování Československa

+ v armádě se seznámil se svou manželkou Věrou Větrovcovou

+ 1946 odchod z armády, znovu povolán 1951-1953

+ město Miroslav – práce v strojní traktorové stanici až do odchodu do důchodu v roce 1990

+ hodnost major

+ vyznamenání: Řád velké vlastenecké války 2. stupně (sovětský), Medaile Čsl. armáda v zahraničí 1939-45, Pamětní dukelská medaile, Pamětní medaile k 40. výročí osvobození Československa, Pamětní medaile k 50. výročí (sovětská), Pamětní medaile k 60.výročí osvobození (sovětská), Pamětní medaile Georgie Žukova (sovětská), Medaile k 50. výročí osvobození, Medaile k 50. výročí osvobození (ukrajinská), Dukelská pamětní medaile k 60. výročí osvobození Československa, Medaile k 60. výročí ukončení 2. světové války


Motto: „To bylo něco, když to bouchalo! A teď v klidu, v míru člověk musí velebit Boha, přírodu a děkovat za všechno to, co má.“


Dětství a práce v Německu

Jozef Citterberg se narodil 26. ledna 1921 v obci Beňuš Gašparovo, okres Brezno nad Hronom. Svoji rodnou obec charakterizuje takto: „Chudobná dědinka pod Tatrami, kamení, voda a bída.“ Školu navštěvoval v Gašparovo, ale také v sousední obci Filipovo. Docházka do školy byla zvláště v zimě velmi krušná. Obec leží skutečně pod vrchy Tater, takže třeba v roce 1929 chodily děti do školy také v třicetistupňovém mrazu.

V roce 1939 po skončení školy odešel pan Citterberg se skupinou slovenských dělníků do Německa na zemědělské práce, které měly finančně pomoci nově vzniklému Slovenskému státu. Na Slovensku byla totiž velká nezaměstnanost, která se řešila tak, že řada občanů odcházela pracovat do ciziny. Pan Citterberg byl v té době osmnáctiletý mladík, který chtěl tímto způsobem poznat trochu svět. Cesta vedla přes Žilinu, Opavu, Kostrzyn, Štětín až do Meklenburska. Pan Citterberg pracoval na statku Dickman v Brisově. Práce tam byla těžká, na velkém poli měli jednotit řepu. Brzy byli velmi spálení od slunce, protože byl horký červen a kolem pustina. Potom prováděli také sběrné práce, pomáhali při žních, sklízeli brambory apod. V Německu pracovali až do prosince 1939, kdy se pan Citterberg vrátil na Slovensko. Přestože práce v Německu byla těžká, v nepříznivých podmínkách a nepříliš dobře placená, pan Citterberg toho nelituje, protože se tam přihlásil dobrovolně, aby se podíval do světa a získal zkušenosti.


Služba ve slovenské armádě

V říjnu 1942 nastoupil Jozef Citterberg vojenskou službu v Turčianském Svatém Martinu. Nastoupil k radiotelegrafické rotě. Poté absolvoval vojenský výcvik – výcvik byl německý a velmi tvrdý, měl připravovat vojáky na frontu do boje, „ne pro nějaké pelešení.“Pan Citterberg byl vycvičen jako radiotelegrafista a šifrant. Po ukončení výcviku a odborné školy byl v červnu 1943 odeslán do Sovětského svazu, na Krym. Nacházelo se tam velitelství divize slovenské armády a pan Citterberg tam byl zařazen jako spojař-radiotelegrafista a šifrant na divizní radiostanici ve vesničce Vojinka. „Pracovali jsme za neuvěřitelně těžkých podmínek. V létě padesát stupňů tepla. A pracovali jsme jenom v noci, poněvadž jsme pracovali na ultrakrátkých vlnách.“Komunikovali s velitelstvím v Bratislavě a Trenčíně. Pracovali v noci od 22 hodin do 3 hodin ráno, od západu slunce do jeho východu. Práce byla velmi únavná kvůli horku. A také protože jim brzy bzučelo v hlavě z neustálé šifrace a přijímání morseovky. „Po takové tři hodiny služby člověk stál, jako kdyby měl v sobě dva deci koňaku. Bzz, bzz, bzz. Ale ten mozek to musel všechno zvládat, poněvadž ta disciplína byla tak tvrdá. Nikdo nám nic neprominul.“ Na Krymu byl pan Citterberg asi měsíc. Protože byl ale rebelant, byl přeložen na staniční velitelství radio do Záporoží. Protože se ale již hroutila fronta, byl brzy poslán do Dněpropetrovska, pak do Nikolajeva, Oděsy. V Rusku byla velká bída. Ani slovenští vojáci se neměli moc dobře. Pan Citterberg vypráví o babičce s malou holčičkou, u kterých byl ubytován v Oděse, bylo mu jich moc líto, a proto jim nosil své jídlo z vojenské kantýny. A chudák holčička, aby si jídlo nějak zasloužila, mu alespoň čistila boty. Velkou vzácností bylo i trochu cukru. „Ale malá epizoda. Jak jsme se stěhovali. Z toho Záporoží jsme se stěhovali do Nikolajeva. Krivoj rok, bože, to jsou haldy, vagóny německých todlenc (zásob). A my jako jsme pokračovali do Oděsy a tam jsme viděli vagón, plný vagón potřeb, takových kosmetických potřeb, ano. A já jsem, člověče, tam vlezl, do toho vagónu, šmajznul jsem tam půl pytle cukru. Teď to táhnu a ten ukrajinský četník do mě: ‚Što ty? Já tě strilaju. Strilaju tebe‘ Já povídám: ‚No, strilaj, strilaj, ty blbče pitomý.‘ A já ten cukr som si odnesl. A ten cukr som potom v Oděse podělil lidem mojim zlatým, chudákům, ktorý strádali. To boli chudáci.“

V únoru a březnu 1944 byl pan Citterberg zraněn do oka a kvůli operaci zraněného oka absolvoval dlouhou cestu – anabázi po lazaretech - přes Polsko, Německo do Mety ve Francii, kde byla operace provedena, a přes Slovensko zpět do Ruska. Poté byl přeřazen do Razdelnaje, kde byl jmenován zástupcem velitele radiostanice, která sloužila staničním velitelstvím, jež zajišťovala dodávky ze Slovenska na Rusko a zpět. Razdelnaja byla odloučená frontová jednotka, nedaleko Oděsy.


Dezerce a odchod do československé zahraniční armády

V dubnu 1944 padla Oděsa a vojáci dostali rozkaz se stáhnout. Pan Citterberg se ale rozhodl k dezerci a odchodu do československé zahraniční armády.

V dubnu (1944) padla Oděsa a já jsem tej skupině velel. Povídám: ‚Hoši.‘ Protože jsme podléhali slovenské armádě, ano. Teď som dostal telegram: ‚Okamžitě se navraťte a na soustředění tam a tam‘ z velitelstva slovenské divize. A já som napsal: ‚Sou velké závěje a tak dalej. Prostě nemůžem. A auto je v nepořádku.‘ To byly asi tak tri dny, se ty telegramy vyměňovaly. Ale prišel striktní rozkaz: ‚Stěhovat! Lebo budete popraveni, že jste jako zbehové odsúzeni.‘ A já som napsal corpus delicti: ‚Odcházím k sovětské armádě, radiostanicu ruším, všechno ničím. Nazdar.‘ Corpus delicti, to je zaprotokolované tam. To som odeslal. Zalezli jsme někam. Jako ty lidi jsme měli. To byli dobrý lidi, poněvadž som jim sloužil, všechno som jim udělal... Prišla fronta. Jak jsem byl na tý radiostanici, tak prišel takový uchlijapaný nějaký Mongol nebo co. Rozuměj, já jsem byl něco, spojár, to byla inteligenca armády – i u nás i u Rusů. Povídá: ‚Što ti zachotilo ruskej zemi? Sič já tebe rozstrilaju!‘ A já som byl takový soplák. Já som byl takový soplák! Já povedám: ‚Strílaj! Strílaj!‘ A rozškubl som kazajku. Prišol kapitán a povídá: ‚Što ti, durák! Eto náš sojusník. Eto Čechoslovák, što nám hradil stancju. Ivsjo.‘“

Po této události byl pan Citterberg se svými lidmi transportován z Razdelnaje do Kremelčuku, Poltavy, Charkova a nakonec do Voroněže, kde vznikla 2. paradesantní brigáda československé armády, ke které se měla skupina připojit. Protože však byla fronta v pohybu, až ve Voroněži se zjistilo, že brigáda se mezitím již posunula na západ. Ve Voroněži se tak sešlo asi sto vojáků slovenské armády, kteří přešli a chtěli se připojit k československé zahraniční armádě. Při své cestě za československou armádou se tito vojáci dostali také do největší tankové bitvy u Prochoruvky, do které se zapojilo 3000 tanků. Dále pokračovali přes Kijev do města Kamenec Podolskyj, kde byli přijati do československé armády a přestali být běženci.

Pan Citterberg vysvětluje, co jej vedlo k přechodu do československé zahraniční armády: „Já už som roku 1943 poslouchal zahraniční rozhlas a Beneš, to byl náš prezident v zahraničí, v exilové vládě, povídá: ‚Slováci, Češi, Němci, Poláci, Rusi, který patríte k nám, k Československé republice, hlaste se na konzulátech.‘ A to byl popud, abychom se dostali (do československé armády.) Poněvadž to byl chaos, dvacetroční, dvacetdvaroční klučík, v hlavě bzučání všelijaké, ale to srdce táhlo k té republice.“

Po přijetí do armády byli vojáci posláni přes Chotín do krásné osady Sadagury, kde absolvovali výcvik. Zatímco ve slovenské armádě byl pan Citterberg již desátník a radiotelegrafista, tedy měl docela významné postavení. Když byl přijat do československé armády, musel začínat zcela od začátku, byl zařazen ke spojovacímu praporu jako vojín. Přestože na rozdíl od ostatních vojínů – šestnáctiletých a sedmnáctiletých chlapců – prošel již frontou a měl bojové zkušenosti. Zaškoloval tedy tyto chlapce v morseovce. Musel absolvovat tvrdý pěší výcvik a ruskou důstojnickou školu.


Bojová zkušenost - Dukla

Po absolvování důstojnického kurzu velitelů čet v Sadaguře byl Jozef Citterberg zařazen jako velitel čety k 3. spojovacímu praporu. Kvůli neshodám s jednotkou byl však brzy přeřazen k 3. dělostřeleckému pluku jako velitel spojovací čety. V této funkci se také účastnil Karpatsko-dukelské operace. „8. září (1944) začala dělostřelecká príprava na pomoc Slovenskému národnému povstání, které vypuklo na Slovensku. A mysleli jsme, že za dva dny budeme v Prešově. To byly iluze pitomců, pitomců z generálního štábu. Rozum tenkrát neexistoval, protože byla euforie. A kdyby nebyla euforie, tak těch pitomcov by taky ze zákopů nikam nedostal. 9. září jsme dostali na frak v dědince Wrocanka. Zaprotokolovat pořádně! V dědince Wrocanka, tam jsme dostali na frak tak, že jsme si to pamatovali až do smrti, jak se říká. (A byl jste třeba raněn někdy?) Ne, raněn ne, ale kantužen. Víte, co to je kantužen? Bouchne to tady, ano. Ohluší tě to, jo? Může to být den, dva, tři, že neslyšíš, nevidíš, chodíš jako bludná ovca. To ano. Ale (zaklepání) s božou pomocou nebyl. [...] (A když se vrátíme k té Dukle, o té jste mluvil.) Dukla věčně živá. (Padlo tam hodně vašich kamarádů?) Hodně, holka, hodně. A blízkých, velice blízkých.“


Setkání s budoucí manželkou

Za války se pan Citterberg také seznámil se svou budoucí manželkou Věrou Větrovcovou, která byla rovněž členkou československé zahraniční armády a pracovala jako zdravotní sestra. (Vyprávění paní Citterbergové, rozené Větrovcové, bylo také natočeno a je rovněž uloženo ve sbírce Paměť národa.) Jak vypadalo první setkání budoucích manželů? „Ale maminka (Věra Citterbergová) se nezmínila o dědince Zindranova. Zindranova, to bylo něco. To byla první vesnička u hranic, kde som ju potkal, kde som ju viděl. To mě fascinovala. V bílém plášti. Ona to nikdy nepřizná, nikdy se s tím nechlubila. Pilku v ruce. A teďka, holka, ti občané, obyvatelé okolo sváželi raněné lidi – ať to byli vojáci, nebo civily. Poněvadž to bylo rozseté minama. Tam je dováželi, položili to na takový stůl. A ona tou pilkou, rozumíš, ty košťály – ty hnáty odřezávala. Ale představ si to něco, házeli to do takovýho kumbálku. A my druhú noc jsme se tam jako moje skupina, moji vojáci, jsme se tam přestěhovali. A my jsme na těch hnátech, jsme si mysleli, že to je jako haluze ze stromů... V noci co můžeš vidět... My jsme na tom spali do rána, na tych rukách, nohách odrezaných.“

Na Dukle byl pan Citterberg povýšen na rotmistra. Několikrát se dostal i do dost nebezpečných situací. Třeba při kontrole spojovací jednotky u Nižného Komárniku, kdy byla dělostřeleckým granátem zraněna i paní Věra. Tehdy doslova běžel mezi granáty, byl ostřelován německými dělostřelci. I když mu šlo o život, pohledem znalce oceňuje umění dělostřelce, který na něj samotného mířil. „To byl sekáč. To byl krasavec, já bych se před tím poklonil, jaký byl šikovný dělostřelecký pozorovatel, jaká byla souhra pozorovatele se střelcem.“


Návrat do Československa

Ze Žiliny armáda postupovala na Vsetín, Kroměříž až do Počernic, kde se armáda soustředila a připravovala se na přehlídku, která se konala 17. května 1945 v Praze. Přehlídka byla velká, účastnil se jí i prezident Beneš. Potom vojáci čekali na další úkoly.

Pan Citterberg byl 5. května povýšen na podporučíka dělostřelectva a určen velitelem spojovací baterie dělostřeleckého pluku 3. Dělostřelecká jednotka byla rozmístěná v Praze - Bubenči, koně a vozotajstvo měli ve Stromovce. Dostali čas si odpočinout. Pan Citterberg si nejvíce užil kina, které mu za války chybělo. Radost mu kazilo jen zranění paní Věry, která měla v té době autonehodu.

Po odpočinku v Praze byl nasazen na polsko-československých hranicích, kde docházelo k potyčkám s Poláky, kteří měli územní nároky na Ostravsku. Do Frýdku-Místku bylo vysláno dělostřelectvo, aby situaci urovnalo, ale žádné větší zásahy nakonec nebyly nutné, stačila jen demonstrace síly dělostřelectva. „Ale stejně zbraněmi se nic nevyřeší, to se musí politicky.“

Po skončení této operace byl pan Citterberg poslán do Hodonína, pak do Moravského Písku, Bratislavy, rodného Brezna, odtud jako instruktor do Nového Města nad Váhom, kde organizoval školu pro poddůstojníky – spojaře. A tam také dokončil svou vojenskou službu. V této době již byla paní Věra v Miroslavi na hotelu, kam za ní jezdil.


Po válce

Pan Citterberg odešel z armády do civilu v dubnu 1946. Již natrvalo se odstěhoval na jižní Moravu do města Miroslavi. Oženil se zde s Věrou Větrovcovou a společně pracovali v hotelu Sieber, který dostali do správy. V roce 1951 musel znovu nastoupit vojenskou službu. Sloužil jako spojovací důstojník v Brně a Mikulově.

V roce 1953 byl propuštěn do civilu. Poté pracoval ve strojní traktorové stanici v Miroslavi. Zde působil až do roku 1990 a poté odešel na zasloužený odpočinek.

S manželkou Věrou vychovali tři děti. Pan Citterberg dále žije v Miroslavi a věnuje se práci, svým koníčkům a dětem.


Poselství

Jeho poselství ostatním lidem zní „Domluvit se v klidu, v míru a s rozumem.“

A těším se každému božímu ránu. Holka, to bylo něco, když to bouchalo! A teď v klidu, v míru člověk musí velebit Boha, přírodu a děkovat za všechno to, co má.“


V roce 2003 natočila Věra Procházková. Podle nahrávky a přepisu zpracovala příběh pamětníka Eva Palivodová.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století