Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Čihařová (* 1930)

• narodila se 2. srpna 1930 v Moravských Budějovicích

• v roce 1937 se účastnila pohřbu T. G. Masaryka

• cvičila na XI. všesokolském sletu v červnu 1948, kde zatkli její kamarády

• na jaře 1951 otce povolala armáda k Pomocně technickým praporům

• jako dcera politicky nespolehlivého nemohla studovat

• v roce 1951 pamětnice nastoupila do Krátkého filmu, Studia Bratři v triku

• v době okupace Československa v srpnu 1968 pobývala ve Švýcarsku

• v roce 1981 začala samostatně režírovat

• v letech 2001–2017 učila na FAMU animaci

• v roce 2018 získala Cenu za celoživotní přínos animovanému filmu

Libuše Čihařová věnovala téměř 70 let života animovanému filmu. Svoje výtvarné nadání chtěla původně rozvíjet na vysoké škole, ale komunistické represe 50. let ji studium nedovolily. V roce 1951 nastoupila jako fázařka do Studia Bratři v triku. „To byl ráj ve světě komunismu, přátelská atmosféra, všichni jsme si tykali a všichni jsme byli mladí,“ vzpomíná. Atmosféra ve studiu zůstávala nedotčená všemi společenskými změnami. Během 30 let se pamětnice vypracovala k samostatné režii, prošly jí rukama stovky filmů. Stala se špičkou ve své profesi. Svou pracovní pouť nakonec uzavřela na vysoké škole, výuce animace na pražské FAMU zasvětila necelá dvě desetiletí. „Podruhé v životě jsem měla štěstí pracovat v oboru, který mě těší a naplňuje. Ta škola mi prodloužila život, byly tam stejně krásné vztahy jako v Bratrech v triku,“ shrnuje Libuše Čihařová.

Mobilizace – konec dětství

Pamětnice popisuje rané dětství v Moravských Budějovicích, kde se 2. srpna 1930 narodila, jako zalité sluncem. Matka Emílie Řídká, rozená Piskáčková, byla v domácnosti. Otec Vilém Řídký pracoval jako disponent továrny Jaro J. Rousek. Za kulturou jezdili do Vídně a doma sportovali. Napětí ve společnosti si Libuše uvědomila až v září 1937 na pohřbu T. G. Masaryka. O rok později nastoupil Vilém Řídký v rámci mobilizace vojenskou službu. „Vůbec na to nechci vzpomínat, bylo to velmi smutné. Nevěděly jsme s maminkou, jestli tatínka ještě uvidíme,“ uvádí Libuše Čihařová. Po pár dnech mobilizace skončila a tatínek se vrátil. 

Válka rodinu nijak nezasáhla. „Všechny děti byly instruované. Přesně jsme věděli, kdo je kdo, před kým si musíme dávat pozor,“ popisuje pamětnice. Osvobození má spojené s tragédií v nedalekých Hrotovicích, kde zahynulo přes 100 lidí, včetně ruských vojáků. „Lidé se nahrnuli na náměstí a vítali své osvoboditele. Přiletěla ruská letka a pokropila náměstí střelami,“ vypráví Libuše Čihařová. Když se fronta blížila do Moravských Budějovic, jejich rodina se ukryla do sklepa u přátel, kde strávila nakonec jen jednu noc.

Kvůli otci nemohla studovat

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se rodinná situace dramaticky změnila. V červnu maturantka Libuše cvičila jako dorostenka na XI. všesokolském sletu, kde sokolové skandovali hesla proti komunistické vládě. „Velkou skupinu mých kamarádů pak zavřeli na dlouhá léta,“ popisuje. Vazby s moravskými přáteli se pak zpřetrhaly odchodem na dvouletou výtvarnou školu v Praze. Domů jezdila pamětnice zřídka, komunistické represe rodiče před dcerou spíš tajili. Na jaře roku 1951 armáda povolala téměř padesátiletého otce Viléma Řídkého k Pomocně technickým praporům (PTP), kde podle Libuše Čihařové strávil tři roky. Studium na vysoké škole tím bylo pro ni zapovězené.

Bratři v triku – zázrak v dobách komunismu

V září 1951 nastoupila jako fázařka do Krátkého filmu, Studia Bratři v triku. “Byl to ráj v komunismu… Byli tam komunisté, ale ve velké menšině. Lidsky to byli slušní lidé, nikoho nepronásledovali, nikoho nikdy nepodrazili,“ podotýká Libuše Čihařová. V roce 1954 se pamětnice vdala za biochemika Miloše Čihaře, o dva roky později se jim narodil syn Martin. Čihařovi nikdy nevstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). 

Ve Studiu Bratři v triku se vyráběly filmy i pro západní státy, například Tom a Jerry, Pepek námořník, film Munro amerického režiséra Gene Deitche získal v roce 1960 Oscara (viz Dodatečné materiály). Filmy pro Západ přinášely komunistickému státnímu aparátu valuty a tvorba pro děti nebyla až tak pod drobnohledem cenzury, proto se ve studiu dařilo unikat silným politickým tlakům. Druhá polovina 60. let přinesla uvolnění i v tvorbě pro děti a prohloubila se spolupráce se zahraničím. Jaro 1968 tak pamětnice strávila v Římě při přípravě koprodukčního filmu Neexistující rytíř (viz Medializace).

Zpátky za železnou oponou

21. srpna 1968 se Čihařovi vraceli z dovolené přes Švýcarsko, když je zastihla zpráva o okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Místní lidé projevovali velkou účast, hostili Čechoslováky, nabízeli bydlení a další pomoc. Československá ambasáda svolala mítink do Curychu a doporučila s návratem domů počkat, jenže peníze docházely. Na mítinku se Libuše Čihařová potkala s kolegy, utvořili štáb a získali zakázku švýcarské televize. „Nic jsem neměla, ale místní studia byla tak ochotná, poradili mi, kde sehnat papíry, kde sehnat ultrafány. Všichni byli velice vstřícní, velice,“ líčí nečekaný zvrat pamětnice. Film měl úspěch a štáb dostal nabídku další dlouhodobé práce, ale Čihařovi o emigraci neuvažovali.

Příjezd do Prahy v říjnu 1968 vnímala Libuše Čihařová jako šok, kontrast se Švýcarskem byl nezměrný. „Byla jsem napjatá, jak mě přijmou ve studiu, nebyla jsem tam tři měsíce. Nikdo se mě na nic nezeptal a pracovala jsem dál, tak bylo to naše studio slušné,“ vypráví s pýchou. Ani normalizace 70. let výjimečné prostředí Studia Bratři v triku neovlivnila. Zaměstnanci měli v dotazníku souhlasit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. „Napsala jsem popravdě svůj názor. Nevím přesně, jak jsem to formulovala, ale zase se nic nestalo,“ glosuje Libuše Čihařová.

Podílela se na stovkách filmů, které si získaly srdce diváků a nestárnou, například Štaflík a Špagetka, Křemílek a Vochomůrka, Maxipes Fík, Maková panenka. Řadě z nich byla udělena filmová ocenění. Stejně jako filmům, které Libuše Čihařová režírovala od roku 1981 samostatně, například O Malence, O princezně, která všechno viděla.

Po sametové revoluci na vysoké škole

Libuše Čihařová se v listopadu 1989 účastnila filmového festivalu v portugalském Espinhu. Na zpáteční cestě domů se dozvěděla o událostech 17. listopadu na Národní třídě. „Měla jsem strach. Bylo mi jasné, že můj syn se toho určitě účastnil, pracoval tehdy jako neonatolog v nemocnici U Apolináře,“ vybavuje si. Obavy záhy vystřídalo nadšení: „To byla taková euforie, že jsme vůbec nikdo nedoufali, že se toho dočkáme. Chodili jsme na Václavské náměstí se studiem, jako Bratři v triku.“ Dva roky poté, v divokých 90. letech, se Krátký film rozpadl a jeho kulturní dědictví se rozkradlo. 

Libuše Čihařová pracovala na volné noze, ale především se starala o nemocného manžela. Ovdověla v roce 1999. V roce 2001 přijala nabídku učit na FAMU animaci, kde se vytvořilo podobné prostředí jako v Bratrech v triku. Se studenty se rozloučila až ve svých 87 letech a tím definitivně uzavřela svou pracovní pouť. O rok později, v roce 2018, převzala Cenu za celoživotní přínos animovanému filmu na festivalu Anifilm v Třeboni. V roce 2025 bydlela v Praze a z hezkých vztahů se těšila i ve vlastní rodině, měla tři vnučky a pět pravnoučat. Kromě harmonie mezi lidmi považovala v životě za důležité dílo. Své vyprávění uzavřela slovy: „Člověk by neměl být na světě jen sám pro sebe. Měl by hledět, aby za ním něco zůstalo, aby pokud možno nikomu neublížil, aby žil život v hezkých vztazích a v pravdě.“