Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Kateřina Cichrová (* 1951)

• narozena 14. března 1951 v Českých Budějovicích

• vystudovala gymnázium a filozofickou fakultu v Brně, obor etnografie

• v srpnu 1968 byla na brigádě v Anglii

• po promoci pracovala jako správce etnografických sbírek v Jihočeském muzeu

• od roku 1975 pracovala jako kurátorka v Krajském středisku památkové péče a přírody

• v roce 2003 získalo zachráněné divadlo v Českém Krumlově evropskou cenu Europa Nostra

• spravovala fond ministerstva kultury pro záchranu movitých kulturních památek v Jihočeském kraji

Představte si, že máte svého druhu ojedinělé, 200 let staré divadlo i se vzácným vybavením nevyčíslitelné hodnoty. Historici z celého světa by vám za něj utrhali ruce. Vy jej ale z ideologického důvodu, protože se zkrátka nehodí do vašeho výkladu dějin, odsoudíte k zániku. Přesně takový byl osud jedné z nejvzácnějších šlechtických památek v Evropě, barokního divadla z šedesátých let 18. století, které je součástí zámeckého areálu UNESCO v Českém Krumlově. 

Chátrající kostýmy ovinuté pavučinami, jevištní dekorace prolezlé dřevokaznou houbou, dvě stě let staré unikátní rekvizity pod nánosem prachu, rozpadající se jedinečná jevištní mašinérie. To vše v deprimujících konturách všudypřítomné plísně na zdech a pomalu se hroutícího starého času. 

Naštěstí dnes již víme, že divadlo se podařilo zachránit. A to tak dobře, že v roce 2003 získalo prestižní cenu Europa Nostra, kterou Evropská unie uděluje v oblasti péče o kulturní dědictví. Dějiny však dokážou být neúprosné, a tak nás často ani nenapadne se zeptat, co je to to „podařilo se“ zachránit? Jak „se“ to stalo? Kdo za tím „se“ vlastně stojí?

Dětství v masarykovských ideálech

Kateřina Cichrová se narodila v Českých Budějovicích 14. března 1951. Maminka Vlasta, za svobodna Matoušková, se narodila v Čertyni, ale jako malá se přestěhovala do domu v Českých Budějovicích, kde rodina Kateřiny Cichrové žije dodnes. Do domu se přiženil tatínek Vojtěch, který po válce vystudoval farmacii. Mladší sestra Eva se stala zdravotní laborantkou. 

Podle pamětnice vyznávala rodina masarykovské hodnoty, za což je velmi vděčná a vnímá to jako důležitý základ pro svoji životní dráhu. Rodiče po druhé světové válce nevstoupili do KSČ, otec naopak vstoupil v šedesátých letech do Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Dětství Kateřiny Cichrové ovlivnily též zážitky prarodičů z první světové války, kteří často vzpomínali, že se těžko žilo a že byl velký hlad. Dědeček dokonce bojoval na východní frontě. Zprostředkované zážitky má pamětnice z druhé světové války i od svých rodičů, kdy byl tatínek totálně nasazen v Linci v ocelářských závodech jako chemik – z té doby měl otec po celý život zahraniční kontakty. Rodina také zažila nálety a otcův bratr byl vězněn na Pankráci. 

Dospívání v kulisách strachu

Do rodiny zasáhlo i vysidlování Němců z Českých Budějovic po druhé světové válce, protože dědečkova sestra si vzala Němce. Směl v Československu zůstat, ale byl vězněn a vzali jim dům. Rodiny se dotkly i politické procesy a celková atmosféra padesátých let. Pamětnice vzpomíná, že už jako malá vnímala atmosféru strachu. Vzpomíná například na plány rodičů, kdyby „se něco stalo“, tak kam a jak by prchali. Obávala se také vypuknutí války. Kromě toho rodinu ovlivnily i politické procesy, strýc byl vězněn v souvislosti s procesem se Slánským. Hrozba také plynula z kontaktů rodiny se zahraničím, které měla na základě otcova nasazení z války, a byť ne přímo oni, tak jejich přátelé byli například za tyto kontakty vězněni. Nějakou dobu dům rodiny Cichrových hlídala i tajná policie. 

To vše formovalo mladou Kateřinu, kterou vždy lákalo cestování, objevování nových kultur a cizí jazyky.

Celoživotní láska ke kultuře začala u cizích jazyků

Profesní dráhu a směřování Kateřiny Cichrové předznamenala právě její touha po studiu cizích jazyků. Sama se v deváté třídě začala věnovat hindštině a francouzštině a posléze na gymnáziu i angličtině. Díky uvolnění v šedesátých letech totiž mohla pamětnice studovat na gymnáziu a následně na vysoké škole. Měla štěstí, že unikla bodovému systému – v ročnících po ní již o přijetí na vysokou školu rozhodovaly body o původu rodiny, kde by pamětnice neprošla a na studium by mohla zapomenout. 

Na zkušenou do světa. Letní brigáda v Anglii

Důležitým momentem v jejím životě byla brigáda v Anglii, kam se vydala koncem července 1968, po druhém ročníku gymnázia. Na tu dobu to byla poměrně vzácná možnost, jak vycestovat na Západ. Pro tehdy sedmnáctiletou slečnu to byl velký krok do neznáma a důležitá životní zkušenost. Odjížděla s partou neznámých lidí vlakem, s deseti librami v kapse, víc nebylo povoleno. Farma se nacházela poblíž Norwiche a ze zážitků z tamního pobytu čerpala celý život. Kromě zajímavých dojmů z ubytování a tvrdé práce si v Anglii také naplno uvědomila, co už tušila – jak chudá nabídka spotřebního zboží je v Československu. 

Jak prožívali Čechoslováci v Anglii okupaci

Pozitivně vnímala na farmě mezinárodní atmosféru lidí z celé Evropy, ale také zpočátku cítila despekt ze strany zaměstnavatelů. Nicméně ten se během okupace změnil. Kateřina Cichrová byla již tehdy doma v Československu – dorazila přesně 19. srpna – a tak následující vyprávění zná jen zprostředkovaně od svých přátel. Angličané prý tehdy začali Čechoslovákům pomáhat, zprostředkovali jim lepší práci, ubytování, nabídli jim zázemí a možnost zůstat – mnozí studenti této šance využili a do Československa se již nevrátili. Pro Kateřinu Cichrovou tehdy ale emigrace nepřipadala v úvahu, protože ještě neměla maturitu, což by jí značně zkomplikovalo situaci. V následujících letech sice o emigraci uvažovala, ale uvědomovala si, že by rodiče byli za její krok perzekvovaní. Systém podle ní rodiny emigrantů semlel a to nechtěla dopustit. 

„Padla deka“

Když se Kateřina Cichrová 19. srpna vrátila do Českých Budějovic, byla natěšená na konec prázdnin a nic nenasvědčovalo tomu, že se něco bude dít. Ale v noci pak uslyšeli nálety letadel a z rádia se dozvěděli, co se děje. Průběh okupace byl u ní podobný jako u mnoha dalších. Okupanty se například snažili mást otáčením cedulek, dědeček se zase vydal shánět zásoby, kdyby vypukl hlad.  

Následující období po okupaci mělo podle pamětnice nejhorší efekt v psychické rovině. Na lidi podle ní „padla deka“ a přišla beznaděj. Její rodinou také otřásl zážitek tatínka, který byl v ony kritické dny ve službě v nemocnici. Přivezli tam zraněné ruské vojáky, jejich velitel je ale po základním ošetření dal v kritickém stavu odvézt. Tam si podle pamětnice Češi uvědomili, jak rozdílně Rusové vnímají hodnotu lidského života.

V Českých Budějovicích se 20. ledna 1969, na výročí upálení Jana Palacha, odehrála smuteční tryzna, která se proměnila ve dvoutýdenní protest. Na náměstí Přemysla Otakara II. se tehdy shromáždilo pět tisíc občanů a studenti následně zahájili ve vypuštěné Samsonově kašně v centru náměstí protestní hladovku. Pamětnice se však této stávky neúčastnila, protože ji rodiče nepustili. Z doslechu však o události ví a také ví, že všichni účastníci si odnesli důsledky do dalšího života, kdy byli například propuštěni z vysokých škol. 

Pod hlavněmi tanků na studia filozofie

Maturitu dělala pamětnice v roce 1969, což byl poslední rok, kdy se do přijímacích řízení nepromítal politický původ. Díky tomu se dostala na filozofickou fakultu v Brně. Pamětnice vzpomíná, že během imatrikulace je hlídal tank, protože se konala 17. listopadu. Fakulta si během následujících let podle ní zachovala maximální možnou míru autonomie, byť docházelo k personálním přesunům. Za úspěch považuje i to, že se studentům podařilo během celé doby studia odolat a nevstoupit do SSM. Jak říká, nemuseli se nepřiměřeně ohýbat a drželi při sobě. Změny zaznamenaly také vyučované předměty, byla například zrušena filozofie a místo ní se učily dějiny komunistické strany nebo politická ekonomie. 

Začátek kurátorské profese

Již během studií začala pracovat na částečný úvazek v Jihočeském muzeu a po promoci dostala nabídku na trvalý pracovní poměr jako správce etnografických sbírek. Záhy však našla pamětnice nové místo jako kurátorka v Krajském středisku památkové péče a přírody. Měla na starosti péči o sbírky, metodologii jejich restaurování a prezentaci veřejných památkových objektů. Tuto práci vykonávala po zbytek své pracovní kariéry a stále vykonává do určité míry dodnes (2022). 

Náboženské obrazy? Nežádoucí

Práce měla svá zajímavá specifika spojená s režimem – nesměly se například vystavovat obrazy s náboženskou tematikou nebo portréty původních majitelů šlechtických sídel. Vznikaly také například speciální části expozic zámků s ideologickým nábojem, např. o tom, jak aristokracie utlačovala pracující lid. Restaurování „zakázaných“ děl proto probíhalo složitě a v utajení, mnohá díla nedostala péči žádnou, jako např. církevní památky nebo právě krumlovské barokní divadlo, které muselo na své zmrtvýchvstání čekat až do revoluce. 

Měly namále. Nový impulz pro památky po revoluci

Největší změnou, kterou podle Kateřiny Cichrové přinesla revoluce v roce 1989 pro její profesi, byla spolupráce se zahraničím a také možnost získávat finance formou sponzoringu a grantů. Zahraniční spolupráci a čerpání know-how památková péče v Česku podle pamětnice za mnohé vděčí. Konkrétně právě krumlovské barokní divadlo bylo díky této spolupráci zachráněno, když jeho renovace odstartovala díky impulzu ze zahraničí a úspěšnému grantu. Záchrana depozitáře českokrumlovského divadla byla v roce 2003 korunována prestižní cenou Europa Nostra, již Evropská unie uděluje v oblasti péče o kulturní dědictví. Pamětnice a její kolegové zvítězili ve velké konkurenci tří set projektů z devatenácti zemí. Zachráněných památek má ale pamětnice na svém kontě celou řadu. Za svůj srdcový projekt považuje záchranu interiérů v Červeném Dvoře. Pamětnice také spravovala fond ministerstva kultury pro záchranu movitých kulturních památek v Jihočeském kraji. 

Nenechat se udolat. Střízlivění po revoluci

Na závěr pamětnice rekapituluje, že měla štěstí vzejít z takové rodiny, která dokázala žít normálně a slušným způsobem. Také kultuře, ve které se celý život pohybuje, vděčí prý za to, že ji držela v nejhorším životním období na konci osmdesátých let. Považuje je za „tmavá a mlhavá“, protože všechno vypadalo beznadějně, a právě tehdy intenzivně zvažovala i emigraci. 

Od nového režimu si slibovala, že bude trochu „lidštější“, ale sama hned reflektuje, že již nebyla naivní a oči jí otevřela zkušenost kolegů ze zahraničí, a tak nic nebere vysloveně negativně. „Negativní síly mají někdy víc navrch, ale záleží na těch pozitivních, aby se nenechaly udolat. Dokud to není úplně bezpodmínečně nutné, tak člověk nemá padnout.“ Kateřina Cichrová tak dokládá svou životní sílu i v mottu, které si už za studijních let nechala vyšít na oblečení a drží se jej dodnes: „Dokud dýchám, doufám.“