Svjatlana (Светлана) Cichanouská (Тихановская)

* 1982  

  • „To, co bylo v dětství, ve škole, a to, co bylo potom, jsou dvě různé epochy. Vzpomínám si, jak jsme vystřihovali kupony, abychom si mohli něco koupit. Vzpomínám si, jak málo chleba vozili. Nepamatuji si rok nebo měsíc. Jsou to jen záblesky vzpomínek. Maminka mě poslala pro chleba, ale přivezli ho jen málo. Vypukla tam taková tlačenice, že mě málem umačkali v davu. Pamatuji si ten pocit, jak se mi nedostávalo kyslíku. Ale když jsem studovala na univerzitě, bylo všechno jiné. Město bylo větší. Kultura byla jiná. A lidé se pravděpodobně stali laskavějšími. Všechny změny nějak probíhaly přirozeně. Nebyl to žádný náhlý skok. Tak se asi dá rozdělit život – do roku 2000 a po roce 2000. Je možné to takto rozdělit. Když se dalo něco koupit, někam jet.“

  • „Do Irska jsem jela na výměnný pobyt. Byl to černobylský program. A zase, dostala jsem se tam poměrně pozdě, v roce 1996. Ale to je asi specifikum takových programů. A těch, kdo přidělují místa. Nejdříve se tam dostali příbuzní těch, kdo byli u moci. Pak děti učitelů. Bylo to jako obvykle, dělo se to všude. A pak, když už jeli všichni, kdo mohli, jeli ti, kdo se dobře učili. Tak jsem to viděla já. Možná existovala i jiná kritéria. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Ale vzpomínám si, že zpočátku všichni jezdili do Itálie. Pak se zapojily další země. Je jasné, že v době, kdy všichni měli všechno stejné a děti přijížděly s krásnými pery a tužkami a krásným oblečením, jsem samozřejmě také chtěla jet a vidět ani ne tak zemi, jako spíš nějaké materiální věci. Protože jsme přece jen byli děti. Tady se všechno kupovalo na trhu, všechno bylo stejné. Poprvé jsem měla takové pocity. A pak, když jsem studovala, se u nás začala doba měnit. Už se u nás dalo koupit všechno, co jsi chtěl. A já už jsem jezdila s jinými pocity. Ale tehdy… Spoustu věcí jsem vyzkoušela poprvé. Z jídla hranolky a hamburgery. To z těch základních věcí. Ale vzpomínám si, že první, co mě v Irsku uhodilo do očí, byli lidé, kteří chodili a usmívali se. Jdeš po ulici a oni jeden druhého zdraví. Ptáš se: ‚Ty ho znáš?‘ ‚Ne, prostě mi popřál pěkný den.‘ Tohle u nás nebylo. Prodavačům říkali ‚dobrý den‘ a ‚děkuji‘. To se u nás tehdy nedělalo. A mnozí, když se vraceli ze zahraničí, pak prodavače zdravili a děkovali jim, ale lidé to nepřijímali.“

  • „Pracovat nás učili od raného dětství, už nevím přesně od jakého věku. To znamená plít řepu, kopat a sázet brambory. Pást krávy. Krmit slepičky. Byla to samozřejmá věc, nikdo nás k tomu nenutil. Děti ale neustále viděly své rodiče pracovat, chodily s nimi a už v raném dětství sbíraly brambory. Vzpomínám si, jak přivezou hromadu těch brambor a ty tam sedíš a přebíráš je, třídíš velké a malé. Večer jsme pili čerstvě nadojené mléko. Já jsem lžičkou sbírala pěnu. Takové vzpomínky má asi každý.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Litva

    (audio)
    délka: 42:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Rozvoj historické paměti Běloruska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mé dětství a dospělý život jsou dvě společensky zcela odlišné etapy

Svjatlana Cichanouská, 2021
Svjatlana Cichanouská, 2021
zdroj: Post Bellum

+ narozena 11. září 1982 ve městě Mikaševičy v Luninieckém okrese Brestské oblasti tehdejší Běloruské SSR + v roce 1996 se stala účastnicí britského programu „Děti Černobylu“ + v roce 2000 absolvovala se zlatou medailí mikaševičskou školu č. 2 + na maturitním plese získala titul „Miss maturitního plesu“ + absolvovala Mazyrskou pedagogickou univerzitu, obor angličtina a němčina + pracovala jako překladatelka ruštiny a angličtiny pro nadaci „Děti Černobylu“ + v roce 2005 se provdala za Siarhieje Cichanouského, mají dvě děti