Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Silvestra Chnápková (* 1954)

Měla jsem tu dceru a přátele a pro ně jsem tu Chartu podepsala

  • narodila se 30. dubna 1954 v Českých Budějovicích

  • vyrůstala v severočeském Litvínově

  • v letech 1978–1980 pravidelně navštěvovala „barák“ undergroundu v Nové Vísce u Chomutova

  • v roce 1978 podepsala Chartu 77

  • podílela se na distribuci samizdatového časopisu Vokno

  • po likvidaci Nové Vísky koupila se svým budoucím mužem Jaroslavem „Šímou“ Chnápkem mlýn v Osvračíně na Domažlicku

  • Osvračín byl podobně otevřenou undergroundovou komunitou jako předtím Nová Víska

  • i zde zažívali šikanu a perzekuci ze strany StB

  • komunistické úřady jim pozemky a budovy v Osvračíně postupně vyvlastňovaly

  • v roce 1989 soud definitivně rozhodl o vyvlastnění jejich majetku

  • jejich vystěhování zabránila sametová revoluce

  • v Osvračíně žijí dodnes, provozují zde penzion a Galerii Vokno

Silvestra „Silva“ Chnápková se narodila Stanislavu a Terezii Lupertovým 30. dubna 1954 v Českých Budějovicích, ale trvalým bydlištěm jejích rodičů bylo město Litvínov na severu Čech. Její tatínek, vystudovaný chemik – vědec výzkumník, byl přidělen do chemičky v Litvínově, a přestože výsledky svého výzkumu publikoval ve vědeckých časopisech, nikdy nepracoval na pozici, která by odpovídala jeho vzdělání. Maminka Terezie byla zaměstnána jako úřednice. Rodina často trpěla nedostatkem peněz a naštvanost rodičů na režim a politický vývoj formovala postoj pamětnice od raného dětství. Touha rodičů vyjádřit svoji nespokojenost se situací ve společnosti vzrostla v roce 1968, protože náznak uvolnění a naděje krutě ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná normalizace.

Prázdniny roku 1968 trávila Silvestra Chnápková se sestrou ve Slavošovicích u Třeboně. Dodnes si tak velmi živě pamatuje 21. srpen 1968.

Během pobytu v Praze, po nástupu do svého prvního zaměstnání, se poprvé setkala s lidmi z undergroundu – s Františkem Čuňasem Stárkem, Jardou Kukalem, Londýnem a dalšími. S nimi začala jezdit na Novou Vísku u Chomutova, kde se postupně utvořila komuna stejně smýšlejících lidí, pro které Víska znamenala opravdovou svobodu. Tam se také zamilovala do Šímy, tedy Jaroslava Šimako Chnápka, svého budoucího manžela.                                           

Když v roce 1981 pamětnice se svým manželem objevila přes inzerát mlýn v Osvračíně na Domažlicku, raději ho koupili na jméno maminky Silvestry Chnápkové, paní Terezie Lupertové, aby to nemohla StB překazit.

Asi dva roky trvalo, než jim StB začala ztěžovat život s cílem vyštvat je z regionu. Pasy jim vzali už dávno, teď slídili kolem domu, vyzvedávali je v práci a vozili k výslechu, zajímalo je, co se v domě děje, legitimovali všechny lidi, kteří za nimi přijeli. Jaroslav Šimako Chnápek podepsal Chartu 77 hned v lednu 1977, pamětnice přidala svůj podpis o rok později, i když věděla, že jako signatáři nebudou mít život vůbec jednoduchý. Ale měla celkem jasno, že to musí udělat.

Přesto se Chnápkovi nevzdali. V Osvračíně se konaly koncerty a hudební produkce, při kterých se v mlýnici tancovalo, slavily se svatby, poslouchaly se novinky z undergroundu i zakázané vysílání Hlasu Amerika a Svobodné Evropy. Většinou pak následovaly znovu výslechy a postihy, vazba a věznění.

Pronásledováním rodičů však šikana ze strany StB neskončila. Zákeřně se jim mstili i na jejich dceři Janě a nedovolili jí studovat na střední škole, kterou si vybrala.