Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Chnápko (* 1956)

• narodil se 10. března 1956 v Mostě

• v roce 1973 dokončil učiliště chemických závodů v Litvínově

• v roce 1977 podepsal Chartu 77

• v letech 1977 až 1980 žil v undergroundové komunitě v Nové Vísce

• podílel se na tisku a distribuci ilegálního samizdatového časopisu Vokno

• od konce roku 1977 byl pod dozorem StB

• v roce 1981 jim stát „barák“ v Nové Vísce vyvlastnil

• se svou budoucí ženou Silvou Lupertovou koupili hospodářství v Osvračíně

• to jim stát koncem 80. let znovu vyvlastnil

• jejich vystěhování zabránila sametová revoluce

• v Osvračíně provozují kulturní centrum a Galerii Vokno

Jako kluk chtěl nosit dlouhé vlasy, džíny a poslouchat zahraniční muziku – za komunismu něco nepřípustného. Arogance a násilí, s nimiž režim vymáhal své příkazy a zákazy, ho postupně zatlačily do opozice. Jeho odpor dozrál na vojně, kdy po návratu do civilu podepsal Chartu 77. S přáteli z undergroundové komunity společně koupili polorozpadlý dům v Nové Vísce, v němž žili a zároveň pořádali výstavy, koncerty, setkání a vydávali samizdatový časopis Vokno. Stát jim však v roce 1981 „barák“ vyvlastnil a většinu jeho obyvatel dotlačil k emigraci. Jaroslav a jeho budoucí žena Silvestra ale vydrželi, koupili rozbořený mlýn v Osvračíně a snažili se pokračovat ve stejném duchu. Hospodařili, chovali zvířata, žili velmi skromně – a dál snášeli šikanu komunistických úřadů. Státní bezpečnost je chtěla připravit i o tento domov. Ve spolupráci s místním JZD, národním výborem, domažlickým soudem a dalšími orgány komunistické moci připravovala jeho vyvlastnění podle zákonů z padesátých let. V říjnu 1989 soud rozhodl v jejich neprospěch a Chnápkovi dostali dvouměsíční lhůtu na vystěhování. Zachránila je však sametová revoluce. V Osvračíně žijí dodnes a z bývalého mlýna vybudovali kulturní centrum, jaké si přáli.

Udusily se obě

Ponuré město Most s doly, továrnami a nevzhlednými shluky panelových domů. Jaroslav Chnápko tu přišel na svět v roce 1956. Jeho rodiče, stejně jako tisíce dalších obyvatel Mostu, pracovali v nedaleké litvínovské chemičce, toho času známé pod názvem Chemické závody československo-sovětského přátelství.

„Byla to obrovská fabrika, po které zaměstnance rozvážely autobusy. Každou chvíli tam byl výron plynu. Rozezněly se houkačky a autobusy odvážely přiotrávené lidi, kterým se udělalo špatně. Šel jsem s kamarádem, nad námi letělo hejno vrabců a najednou padali dolů mrtví. Kamarád říkal, že to se tam děje každou chvíli,“ popsal pamětník drsné pracovní podmínky v naší největší chemičce. Ty stály i za úmrtím jeho matky Hermíny v roce 1979. Pracovala na benzinovém tankovišti, po konci směny hledala kolegyni a našla ji ležet otrávenou benzinovými výpary. Snažila se ji vytáhnout, ale udusily se obě.

Odpor ve mně vypěstovali sami

Jako kluk stavěl modely letadel, fotografoval a poslouchal muziku. Když mu bylo asi třináct let, koupil si za sto korun motorku a s kamarády se na ní proháněl po kipách (vytěžených haldách) kolem Mostu. Kratochvíle mu však přinesla první ostrý střet s represivními složkami režimu. „Chytli nás policajti. Zavřeli mě a pět policajtů do mě bušilo celou noc. Snažili se ze mě vymlátit, kde jsem tu motorku ukradl. To jsem vůbec nechápal. Já jsem jim říkal, že jsem ji koupil za sto korun,“ vypráví pamětník. „Až druhý den mě vyzvedla sestra, přišli jsme domů, abych se umyl – viděla, jak jsem celej modrej. Od vodítka na psa, od všeho. Rodiče tam šli: ‚Co jste s ním dělali?‘ – ‚Vždyť oni běhali celou noc po kipách,‘ řekli ti policajti. Tak jim vynadali, že se chovají hůř jak gestapo.“

Semínko vzdoru bylo zasazeno a mělo dobré podmínky k růstu. „Policajta, který mě nejvíc tloukl, jsem pak potkával na ulici. Pokaždé se mi udělalo zle. Byl to první velký odpor k policii, který ve mně vypěstovali,“ říká Jaroslav.

Počátkem sedmdesátých let začal nosit dlouhé vlasy, což byl rudý hadr na podrážděného komunistického býka. Volnější účes byl považován za vyjádření odporu k režimu a stejně tak byly hodnoceny i obyčejné džíny. Když v nich pamětník přišel do školy, stařičký profesor mu bolestivě zmáčkl kůži se slovy, že ho v těch kalhotách ve škole už nechce vidět. „Měl jsem pak modřinu na stehně. Oni brali džíny jako kapitalistické kalhoty, které nepatří na socialistické učiliště.“

V učilišti, které spadalo pod chemičku, se Jaroslav vyučil zámečníkem. V Pionýru ani v SSM nikdy nebyl; v učňáku prý jakýsi nábor probíhal, ale jen slabý. „Na těch učilištích oni moc nepochodili. To spíš na těch středních školách – tam se rodiče klepali, aby děti ty školy dodělaly,“ myslí si Jaroslav Chnápko. Toho v té době víc než vzdělání zajímala muzika. Chodil na koncerty, „bigbíty“, kde proti dlouhovlasým „máničkám“ často zasahovala policie.

Skutečnost, že člověk může dostat obuškem jen kvůli tomu, že má na sobě džíny nebo že se „blbě podíval“, mu připadala nepochopitelná. „Člověk se utvrzoval v tom, že nikde nemá dovolání. Nejhorší byla ta bezmoc, se kterou jsme se naučili žít. Tehdy ještě nešlo o nějaký ideový odpor. Ideově se to tvarovalo až těsně před vojnou, samozřejmě na vojně – a potom po ní,“ říká.

Po vojně podepsal Chartu 77

V roce 1975 pamětník nastoupil na tehdy povinnou základní vojenskou službu. Modrou knížku se mu nepodařilo získat, byť si dobrovolně zlomil malíček, aby získal alespoň odklad. Se spolužáky z učiliště narukoval nejprve k automobilovému pluku v Pacově. Do té doby vzorný pluk se jejich přičiněním propadl v tabulkách hodnocení, a tak je rozdělili. Jaroslav se dostal do Přáslavic na střední Moravě a i tam jeho kázeňské problémy pokračovaly. Nedostával vycházky, takže „utíkal“, kdykoliv to šlo, a byl mnohokrát trestán. „Na soboty a neděle a přes týden na noc chodil člověk do kasárenského vězení – s dekou na pryčnu.“ Absolvoval drhnutí podlahy kartáčkem na zuby i další „šikanózní“ praktiky mazáků a často byl posílán na samotku.

Ještě na vojně zaznamenal humbuk kolem prohlášení Charty 77, a když ho krátce nato pustili do civilu, rozhodl se, že ji podepíše. „Začal jsem jezdit na takový „Skalákův“ „Barrel House“ u Chomutova, kde hrály různé kapely. Sešli se kluci a hráli jen tak nahodile nebo přijeli Plastici, Charlie tam jezdíval hrát. Při jedné téhle návštěvě jsem podepsal Chartu.“

Byl to text, se kterým souhlasil. Nic jiného než výzva, aby režim dodržoval své vlastní zákony. O tom, co mu podpis přinese, prý příliš nepřemýšlel. Nebyl součástí žádného hnutí, neznal lidi z Prahy, kteří Chartu 77 vymysleli. K textu se dostal díky kamarádům muzikantům jako dělník z Mostu nespokojený s tím, jak to v Československu chodí.

Jména nových signatářů Charta 77 zveřejňovala v tzv. Infoších (Infoch – Informace o Chartě) a Státní bezpečnost seznamy bedlivě sledovala. Většinu signatářů ihned vyslýchala. „Samotný podpis trestný nebyl, trestné bylo rozšiřování Charty. Takže oni přišli vyzvědět, kde to člověk podepsal, kdo mu to dal – a případně dotyčného zavřeli,“ vysvětlil pamětník, kterého na jaře 1977 StB vytáhla z postele v časných ranních hodinách.

„Byl jsem vcelku mladý a takový ještě vyjukaný. Ale táta říkal: ‚Klid, oni počkají.‘ Udělal mi snídani, pěkně jsem se najedl, zatímco Státní bezpečnost čekala za dveřmi. Tím mě zklidnil, takže už jsem pak nezmatkoval a v klidu jsem s nimi šel,“ popsal Jaroslav nepříjemné chvíle. „Pak mě odvezli. Na co se mě zeptali, na to jsem řekl, že se s nimi o tom přece nebudu bavit. Sem tam se zeptali na nějaké nepodstatnosti – například, co jsem měl k obědu. Tak jsem jim řekl, co jsem měl k obědu. Pak když vyslýchali někoho jiného, tak neřekli, že jsem nic neřekl, ale řekli: ‚Vždyť my víme, i co měl k obědu!‘ A dotyčný se měl sesypat strachy a všechno vyžvanit.“

Undergroundový „barák“ v Nové Vísce

Po návratu z vojny pamětník krátce pracoval v chemičce a poté v OPS (Okresním podniku služeb), který prováděl údržbu bytových domů. Zároveň se s kamarády zaobírali myšlenkou, jak společně udržet svůj vlastní prostor svobody. „Ve vesnicích kolem Mostu šly koupit baráky za pět tisíc. Tak jsme si řekli, že se složíme, koupíme barák, tam budeme v klidu zkoušet, co budeme chtít, a nebude tam za námi běhat policie,“ říká Jaroslav Chnápko.

S odstupem času to hodnotí jako naivní představu, protože Státní bezpečnost si případů, kdy parta mladých lidí koupila společně rozpadlý dům na odlehlém místě, velmi pozorně všímala a později podobná centra undergroundu likvidovala. Zlikvidovala ostatně i Skalického chomutovský „Barrel House“ – a Miroslav „Skalák“ Skalický se tak stal jedním z dvanácti lidí, kteří pro své undergroundové plány aktuálně hledali nový domov. Mezi dalšími byli František „Čuňas“ Stárek, Karel „Kocour“ Havelka, Jan „Íč“ Hric, Vendelín Laurenčík nebo Ivan Černega – a Jaroslav Chnápko.

Dali dohromady osmdesát tisíc korun a ještě v roce 1977 koupili usedlost s názvem Nová Víska. Když dům převzali, byl tak zničený, že se v něm dalo bydlet jen ve dvou místnostech. Během tří let v něm vytvořili jedenáct obyvatelných pokojů.

Žili komunitním životem, pořádali koncerty a výstavy. Každý, kdo chtěl na místě přespat, platil deset korun denně na chod domu a za tu částku dostal i najíst. Pití si platil každý zvlášť – provozovali kantýnu, ve které prodávali alkohol a cigarety. „Takový život v komuně bych doporučoval každému jako návod k naučení se toleranci,“ říká Jaroslav Chnápko. „Celý den se pracovalo, večer se pilo a tančilo. Muzika byla každý večer. Hrálo se na kytaru nebo z magneťáku nebo živě. Ze stodoly jsme udělali koncertní sál, pořádali jsme tam festivaly. Hráli tam Plastici, proběhl tam první punkový festival v Čechách. Byly to nádherné roky.“

Na některé koncerty a akce se sjíždělo až tři sta lidí, a Nová Víska se tak nutně stala objektem stálé pozornosti Státní bezpečnosti. Barák byl pravidelně v obklíčení policie, příslušníci tehdejší Veřejné i Státní bezpečnosti kontrolovali doklady každého, kdo tam mířil. Od roku 1979 tu František „Čuňas“ Stárek vydával samizdatový časopis Vokno – i tím byla Nová Víska výjimečná. Hlavní periodikum kulturního undergroundu tu vznikalo na cyklostylu v tajné místnosti. 

„Ta místnost byla utěsněná matracemi, takže i když tam bylo třeba sto lidí, tak ti návštěvníci vůbec nevěděli, že v ní probíhá tisk. Což bylo tehdy náročné, protože každá stránka byla jedno otočení klikou. Když bylo sto výtisků Vokna a každý měl třicet stran, tak to bylo stokrát třicet otočení klikou,“ popisuje výrobu samizdatového časopisu pamětník, v undergroundové komunitě přezdívaný „Šimako“ nebo „Šíma“. Se svou budoucí ženou Silvestrou „Silvou“ Lupertovou a Františkem Stárkem rozvážel první číslo po známých po celé republice. Přitom získávali další kontakty na lidi, kteří měli zájem samizdat odebírat a rozšiřovat, takže náklad Vokna nakonec dosáhl počtu tři sta kusů.

V roce 1981 byl František Stárek (a další lidé, například Ivan M. Jirous) v souvislosti s Voknem zatčen a odsouzen na dva a půl roku nepodmíněně. Počátkem téhož roku skončil po dvou letech i komunitní život v Nové Vísce – stát mladým lidem dům vyvlastnil s odůvodněním, že dům je potřebný za účelem obrany státu. Dostali však alespoň peněžní náhradu, a tak začali pátrat po jiném. Majitelé vhodných nemovitostí ale od prodeje nakonec vždy ustoupili – zřejmě po zásahu StB. Většina bývalých pamětníkových spolubydlících nakonec emigrovala, protože nevydrželi neustálý tlak ze strany Státní bezpečnosti. Ta se chartisty snažila dotlačit k emigraci všemi možnými způsoby – v rámci nechvalně známé „akce Asanace“.

V Osvračíně na konci sil

Také Jaroslav Chnápko označuje tlak komunistických orgánů v té době za enormní. V roce 1981 se mu nicméně společně se Silvestrou podařilo zakoupit starý a dosti pobořený mlýn v Osvračíně. Začali tam hospodařit, pořídili si koně a další hospodářská zvířata. Pamětník k tomu pracoval na železnici jako dělník, Silvestra, která měla v té době již šestiletou dceru, zůstala v domácnosti. „Měli jsme pár koní, s těmi jsme orali a dělali vyjížďky. Policajti nám za to dávali kuriózní pokuty, třeba za rychlou jízdu nebo za neosvětlené vozidlo,“ vzpomíná. Zní to jako legrace, jenže oni v té době museli vyjít s málem, takže časté sto- a vícekorunové pokuty pro ně představovaly citelný zásah do rodinného rozpočtu. To estébáci velmi dobře věděli, a tak jim těmito drobnými ústrky neustále znepříjemňovali život. „Docílili toho, že jsme třeba týden neměli za co koupit jídlo,“ říká Jaroslav.

Později si v jednom záznamu StB přečetl, že tajná policie jejich situaci hodnotila jako tíživou a považovala za pravděpodobné, že brzy docílí toho, aby se vystěhovali do některého z kapitalistických států. To pamětníkovi ostatně bylo u mnoha výslechů nabízeno. Nechtěl. Měl jinou představu o životě: že s rodinou bude samostatně hospodařit na svém a že mlýn v Osvračíně opraví tak, aby z něj bylo pěkné společenské centrum, kde se budou lidé scházet na koncertech a výstavách.

Místo toho jim stát objekt opět vyvlastnil. Začalo to tím, že soud rozhodl ve prospěch jednotného zemědělského družstva (JZD), které požádalo o jejich zahradu a další pozemky. Pak přišly na řadu budovy – ty jim soud nakonec odejmul měsíc před listopadem 1989. Dostali dvouměsíční lhůtu na vyklizení objektu. „Byli jsme poslední združstevněná zemědělská usedlost v republice na základě zákonů z padesátých let, to jest bez náhrady. Zůstat nám měla jen malá obytná část,“ vysvětluje Jaroslav Chnápko a popisuje, jak jim na dvorku vyznačili stezky, kterými se ze zbytku obytné části měli dostávat k vrátkům.

Chnápkovi tehdy byli na konci svých sil. Mnoho věcí rozdali známým, některé stroje prodali, jiné odvezli do šrotu. Byli přesvědčeni, že o svoji usedlost přijdou. Zůstali v poloprázdné budově a uvažovali o tom, že se přece jen vystěhují do ciziny.

Všichni nás poplácávali po ramenou

Období bezmoci ale proťaly události listopadu 1989. Jaroslav je prožíval v Praze, protože tam v té době jezdil prodávat keramiku, kterou se ženou v Osvračíně vyráběli. Revoluce všechno změnila. O dům nakonec nepřišli, byť navracení majetku provázely problémy a nejistota. Nakonec se obrátili i na prezidentskou kancelář, z níž jim odpověděli, že znárodnění neplatí a statek patří Chnápkovým. Nepříjemné také bylo, že se na jejich šikaně podílela řada nižších orgánů komunistické moci – JZD, národní výbor nebo třeba i Pomocná stráž VB, která jim stávala u vrátek – tedy lidé, kteří kolem nich žili i po revoluci. Potkávali je v hospodě, jednali s nimi na úřadech. „Všichni tehdy byli ‚nadšení‘ z revoluce. I ti, kterým se to ve skutečnosti moc nelíbilo, se tvářili, že jsou nadšení,“ tvrdí Jaroslav. 

Po převratu se Chnápkovi z outsiderů stali respektovanými lidmi. „Každý nás najednou poplácával po ramenou,“ komentuje situaci pamětník. Dnes už je podle něj situace v normálu: bolševici dávno přestali předstírat, že jsou demokraty, a normální lidé „jsou stále normální“. „Ten si odplivne – ten slušně pozdraví. Je to tak, jak to má být.“

Chnápkovi odmítli všechny pobídky ke vstupu do komunální politiky. V Osvračíně provozují ubytovací zařízení, vyrábějí keramiku a pořádají koncerty. V bývalé mlýnici vznikla Galerie Vokno, do níž se k vernisážím sjíždějí stovky lidí. Za svou činnost před rokem 1989 získali oba manželé ocenění pro účastníky odboje a odporu proti komunismu.