Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Olga Charvátová Křížová (* 1962  )

Vždycky jsem přemýšlela o tom, že budu vyhrávat a pojedu na olympiádu

  • narozena 11. června 1962 v tehdejším Gottwaldově

  • v dětství se věnovala sportovní gymnastice

  • poté se přesunula k alpskému lyžování

  • v roce 1977 získala na juniorském mistrovství Evropy v Kranjske Goře stříbrnou medaili

  • v letech 1982 až 1986 stála celkem patnáctkrát na stupních vítězů světového poháru v alpském lyžování

  • v roce 1984 získal bronzovou medaili za sjezd na olympiádě v Sarajevu

  • vystudovala pedagogiku na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze

  • v roce 1986 ukončila sportovní kariéru

  • od roku 1986 působila na fakultě technologické ve Zlíně

  • téměř dvacet let se věnovala trénování

  • žije s rodinou v Krkonoších

Příběh alpské lyžařky Olgy Charvátové Křížové je o talentu i dřině. Alpská lyžařka a olympijská medailistka ze Sarajeva 1984 zažila výhody cestování do zahraničí během normalizace v Československu. Jako jediná reprezentantka Československa dokázala vyhrát dva závody prestižního světového poháru.

Její výhodou byla univerzálnost, atakovala světovou špičku slalomu, obřího slalomu, superobřího slalomu i sjezdu. Její milovaný zimní sport však často narážel, pro funkcionáře nebyl vždy prioritou, a Olga se tak musela vypořádat s hořkou výměnou nominace na olympijské hry v Lake Placid 1980. Poté, co jí první olympijská účast nevyšla, přestože splnila všechna výkonnostní kritéria, pokračovala v tvrdé přípravě a za čtyři roky dovezla ze zimních olympijských her v Sarajevu bronz. Kariéru ukončila dva roky poté, především kvůli frustraci z tuzemských tréninkových podmínek. 

Olga Charvátová se narodila 11. června 1962 ve Zlíně, který tehdy nesl název Gottwaldov. Dětství prožila ve vile společně s rodinou a prarodiči. S bratrem Dušanem vyrůstali ve sportovní rodině, rodiče Olga a Dušan Charvátovi byli vysokoškolsky vzdělaní. Otec, docent, pracoval na fakultě technologické v Gottwaldově a rovněž jako trenér ženské lyžařské reprezentace. Později vedl trenérskou radu alpského lyžování v Československu. Matka, doktorka, se živila jako dětská zubařka a nutno podotknout, že patřila k členkám výběrových družstev lyžařské reprezentace. Rodina Olgy Charvátové lyžováním doslova žila, a tak se i ona stala po vzoru rodičů členkou místního lyžařského klubu.

Od gymnastiky k lyžím

Nejprve však Olgu bavila gymnastika. Za vzor měla Věru Čáslavskou, v době, kdy Olga s tímto sportem začínala, už trojnásobnou zlatou medailistku olympijských her. Současně však jezdila s rodiči na hory, kde ji lyžovat naučili její dědečkové. Prvních lyžařských závodů se zúčastnila na kopci Sirákov kolem svého pátého roku. „Naši tam asi jeli s bratrem, ale já jsem chtěla dělat všechno jako on, takže mi dali číslo a závodila jsem.“ Už tehdy se rodil její sen dostat se jednou na olympiádu.

V srpnu 1968 jí bylo šest let. Rodina se zrovna vracela z dovolené a všude kolem sebe Olga slyšela: „Bude válka, bude válka!“ Za pár dnů ji čekal první školní den – když šla poprvé do Čtvrté základní školy v Gottwaldově, parkovaly kolem tanky. Ve škole tehdy fungoval ještě směnný systém, jeden týden se chodilo ráno a druhý odpoledne. O pár týdnů později už sledovala nervy drásající představení Věry Čáslavské na olympijských hrách v Mexiku v roce 1968. Naštěstí s dobrým koncem. Nespravedlnost totality se jí dotkla ve třetí třídě, kdy chtěla přestoupit na jazykovou základní školu. V přihláškách prý tehdy dostaly přednost děti z dělnických rodin.

Medaile s hlavou Mickey Mouse

Poprvé zazářila na mezinárodních závodech v Říčkách v Orlických horách, kde se dokázala prosadit v konkurenci závodnic z okolních států Evropy. Olga závody vyhrála a za odměnu byla vyslána do Itálie na Trofeo Topolino 1976. Topolino, italsky Mickey Mouse, byl s turnajem v Itálii spjat díky sponzorství firmy Walt Disney. Olgu tak v jejích třinácti letech čekala s výpravou dalších úspěšných dětských lyžařů cesta na Západ. „Moje první dojmy z této cesty byly strašné. Protože jsem tam byla nejmladší, neunesla jsem ani batoh a lyže,“ popisuje tehdejší procesí vlakového přesunu do italských hor. „Vždycky mě na nějakém nádraží nechali stát a hlídat tašky, které ostatní přenášeli. Byla jsem tam taková ztracená.“ Pamětnice se však brzy oťukala a tohoto závodu se zúčastnila nakonec pětkrát. 

Výhodou spojenectví se světem Walta Disneye byla spousta v Československu nedosažitelných hraček, jež vítězové získávali. Pamětnice dodává, že ze dvou autodráh, které přivezla, měl obrovskou radost její bratr Dušan. Pro ni samotnou byla nejvýznamnější vítězná ceremonie. Nejlepším lyžařům byly nasazeny vavřínové věnce a společně v průvodu procházeli městem Trento. Medaile s hlavou Mickeyho pak Olga ukazovala ve škole spolužákům.

Mistrovství Evropy

Olga jezdila tak dobře, že přeskočila juniory a účastnila se závodů rovnou v ženské kategorii. Nejprestižnější byl světový pohár, série závodů konající se každý rok od prosince do března. Skládal se ze slalomu, obřího slalomu, sjezdu a kombinace.

Juniorských závodů se ale přece jen účastnila a v roce 1977 získala na juniorském mistrovství Evropy v alpském lyžování konajícím se v Kranjske Goře stříbrnou medaili. Priority byly ale tehdy jasné: „Z naší strany to bylo určitě chápáno jako výborný výsledek. Já jsem to tehdy brala, že to je, ale nepřikládala jsem tomu takovou váhu.“ O rok později na mistrovství světa dospělých v Garmisch-Partenkirchenu dojela v kombinaci devátá.

Na chmelovou brigádu nemám čas

Kvůli sportovnímu vytížení musela pamětnice studovat střední školu individuálně. Škola ji však podpořila v dotacích na doučování. Podařilo se jí tak maturovat s její třídou. Cílevědomá Olga se přihlásila na medicínu, protože chtěla být zubařkou jako její matka. Přijata však nebyla. Náhodou zjistila, že to nebylo kvůli výsledkům z přijímacích zkoušek: „Zpětně jsem se dozvěděla, že jsem se nelíbila nějaké slečně z SSM, které jsem řekla, že nemůžu jet na chmelovou brigádu, že na to nemám čas.“

Rozhodla se tedy studovat FTVS (Fakultu tělesné výchovy a sportu) Univerzity Karlovy jako její otec. Studentský život ji míjel, měla náročný program, na kamarády si však vždycky čas našla. V těchto letech byla v jednom kole, na trase Gottwaldov – Praha.

Pamětnice se účastnila všech alpských disciplín, přestože ji únava z takového nasazení občas stála lepší umístění. „Měla jsem to dané jasně, že chci jezdit všechno, a bylo mi jedno, že mě to možná někdy stojí ty vrcholné výkony,“ popisuje tehdejší situaci. To souviselo i s podmínkami tehdejšího ženského lyžařského sportu. Organizátor světového poháru jim platil účast, a tak musely závodnice zkrátka jezdit všechny disciplíny. „V průběhu mé kariéry jsem jednou jezdila lépe slalom, jednou obří slalom, někdy mi šel víc sjezd a pak se k tomu ještě přidal super obří slalom,“ vzpomíná Olga Charvátová. Průprava z gymnastiky byla pro ni velmi důležitá, popisuje, že sjezdy vnímala jako gymnastickou sestavu bez chyb.

Na tu olympiádu se jednou dostaneš

Olga myslela se svými týmovými kolegyněmi na olympiádu. V únoru 1980 měla proběhnout v Lake Placid v americkém státě New York. Přestože splnila neustále se ztěžující výkonnostní kritéria, která určil Československý svaz lyžařů, její sport dostal ránu pod pás a z olympiády nic nebylo. „Trenérovi řekli, že musí jet štafeta v běhu na lyžích žen. A že pro nás není tolik míst, takže pojede jen jedna závodnice a jeden závodník.“

Místo celého týmu jela na olympiádu nejstarší a nejúspěšnější Jana Šoltýsová. Zdrcená Olga byla rozhodnutá se závodním lyžováním skončit. Bylo jí sedmnáct let, chtěla začít studovat medicínu, nakonec jí ale ukončení kariéry rozmluvili rodiče. „Když jsme se tomu věnovali tak dlouho, tak bych to neměla vzdávat. Čtyři roky velice rychle utečou a na tu olympiádu se ještě určitě dostanu,“ řekli jí tehdy. A tak Olga Charvátová pokračovala.

O čtyři roky později, na olympiádě v Sarajevu 1984, to už byl jiný příběh. Sarajevo bylo sice dostupnější než Spojené státy americké, i tak ale československá výprava cestovala z důvodu úspory nákladů autobusem, což se projevilo na únavě. Olga se do Jugoslávie těšila i na kamarády, které tu měla z častých pobytů u moře, kam si jezdila léčit alergii. „Měla jsem pocit, že nejedu nikam do cizích krajů.“

Myslela si na medaili ve slalomu, desáté místo pro ni bylo zklamáním. Skvěle se jí však podařil sjezd. Z šestnáctého startovního místa zajela třetí nejlepší čas. Na vítězku, Švýcarku Michelu Figiniovou, navíc ztratila pouhých 17 setin sekundy. „Splnila jsem si dětský sen, získala jsem medaili na olympiádě a bylo mi úplně jedno, jakou má barvu.“ Přiznává, že později když viděla videozáznam, trochu ji mrzelo, že závod nevyhrála, měla k tomu skutečně blízko. Olga Charvátová se tak stala první československou držitelkou olympijské medaile v alpském lyžování.

Celou šťastnou ji vyzvedli na autobusovém nádraží v Bratislavě rodiče s bratrem. Olze se podařilo svůj sport, označený v očích komunistické strany jako buržoazní, zpopularizovat. Zajímavé je i finanční pozadí, pamětnice paralelně se svojí sportovní kariérou studovala vysokou školu, kde sice získávala sportovní stipendium, ale živili ji rodiče a první vydělané peníze dostala až po Sarajevu od výrobce lyží, na kterých jezdila. Oficiálně tedy nebyla sportovec. 

Světový pohár

Ve světovém poháru jezdila téměř deset let, od svých čtrnácti. „Byla jsem jezdec pátých až desátých míst,“ popisuje svoji pozici mezi světovou špičkou. „Největší úspěch bylo vítězství v Piancavallu ve slalomu,“ popisuje triumf z roku 1986. „To je pro každého závodníka to nej, když stojí na tom úplně nejvyšším stupínku.“ V tomto ročníku, 1985/86, se na stupně vítězů postavila ještě pětkrát. Celkově získala ve Světovém poháru patnáct medailí.

Ukončit kariéru se rozhodla ve svých třiadvaceti letech, v roce 1986. Cítila, že její výkonnost roste a i v žebříčku světového poháru stoupá, ale více času na sněhu mimo Československo nedosáhne. Její rozhodnutí bylo propojeno s diplomováním doktorského studia na FTVS a plánem nastoupit do práce na fakultu technologickou v Gottwaldově, kde předtím učil její otec.

Děkan FTVS, profesor Kostka, ji ke konci studia postavil do následující situace: pokud nevstoupí do KSČ, nedá ji do nového zaměstnání doporučení. Pamětnice se tak rozhodla do strany vstoupit. Tlak z vyšších míst v regionu necítila, naopak mohla díky členství ve straně organizovat akce a kurzy pro studenty. O emigraci nepřemýšlela, cestování do zahraničí si užila díky sportu a doma měla výborné vztahy s rodinou. Navíc její bratr studoval v Žilině na pilota. „Kdybych to udělala, tak on už si nikdy nezalétá,“ vysvětluje, jaké důvody ji přiměly ke vstupu do KSČ.

Svatba a málem návrat ke sportu

Na podzim 1986 se vdala za Radovana Kříže. Znala se s ním ještě z gymnázia a společně vychovali Kláru, Dušana a Ivu. Dcera Klára jezdila donedávna sjezd ve světovém poháru a účastnila se olympiády ve Vancouveru 2010, syn Dušan se věnuje freestyle snowboardingu, nejmladší Iva závodila do maturity.

V roce 1988 to vypadalo, že se ke sportovní kariéře vrátí. Trenér ji přesvědčoval, že skončila příliš brzy, Olga se nechala přemluvit a vyřídila si roční pauzu ze zaměstnání. V dokumentu, který však obdržela z reprezentace, stálo, že o její služby už není zájem. Takto si svaz cenil jediné medailistky alpského sportu.

Sametovou revoluci prožili Křížovi ve Zlíně. „Vzpomínám na to s vděčností, protože se mi hrozně ulevilo. Měla jsem čerstvě narozenou dceru, takže jsme to prožívali na náměstí s kočárkem.“ Při vyprávění o změně režimu vzpomíná na vlastní umírněnost: „Tím, že jsem ten Západ znala, jsem v takové euforii nebyla.“ Po šesti letech práce na fakultě začali s manželem podnikat. K tomu se téměř dvacet let věnovala trénování.

Zapojení se do politiky a pohled do budoucna

Zkusila si i angažmá v politice. Pamětnice v roce 2014 kandidovala do Evropského parlamentu jako nestraník nově založené strany Republika. Strana prezentující se agresivní rétorikou vůči menšinám a používající slova jako „pozitivní diskriminace“ a „nepřizpůsobiví“ se do Evropského parlamentu nedostala. „Přesvědčila jsem se o tom, že malé strany u nás nemají šanci, že karty jsou rozdané a vždycky zvítězí nejsilnější,“ dodává k tomu pamětnice. 

Dnes žije v Krkonoších, v malé obci, a z polistopadového vývoje je spíše zklamaná: „Nemyslím si, že jsme pro demokracii úplně zralí, holt na nás určitá doba zanechala následky ještě na několik generací.“ Zároveň však dodává: „Na druhou stranu, když sleduji své děti a tuto generaci, tak věřím, že začínají mít úplně jiné hodnoty. Chápou svět celistvěji než naše generace a generace našich rodičů, věřím, že se to zase nějak vyřeší.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pro legendy (Radim Lisa)