Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Chaloupka (* 1948  )

Koně byli zpočátku u komunistů buržoazní přežitek

  • narodil se 6. července 1948 v Těšanech u Brna

  • v šestnácti letech se dostal ke svému osudovému koni Korokovi

  • v roce 1969 s Korokem vyhrál svou první Velkou pardubickou

  • na Velké pardubické startoval osmnáctkrát, čtyřikrát se umístil na prvním místě, třikrát na druhém

  • jako náš jediný jezdec se za totality účastnil Velké národní v Liverpoolu

  • od roku 1979 působil v JZD Slušovice jako trenér

  • na svém kontě má celkem 89 vítězství a desítky trenérských úspěchů

  • od roku 1987 byl vedoucím dostihového střediska ve Velké Chuchli

  • po roce 1989 převzal trénink koní v dostihové přípravě v Tochovicích a obnovil chovné stádo

  • se svými společníky převzal do dlouhodobého pronájmu závodiště v Karlových Varech

Koně ho zajímali od dětství

Václav Chaloupka se narodil 6. července 1948 v Těšanech u Brna do rodiny Václava a Marie Chaloupkových. Otcova rodina sice měla hospodářství, ale podle zvyklostí ho převzal nejstarší syn a otec se musel vyučit čalouníkem. Maminka byla v domácnosti. Václav pochází z pěti sourozenců. Spolu s bratrem Jiřím je oba odmala spojovala láska ke koním, která se stala oběma životní cestou. Václav Chaloupka je žokej, dostihový trenér a čtyřnásobný vítěz Velké pardubické steeplechase.

Rodinná legenda praví, že když byl batole, jakmile mu maminka ukázala živé koně, vytrhával se jí z náručí. Nic jiného v tu chvíli neexistovalo, museli ho na ten sametově lesklý hřbet posadit. Později, ve věku chlapeckém, měl tři sny: pracovat u koní a vyhrát Velkou pardubickou a Liverpool. První dva sny se mu vrchovatě splnily, třetí ho minul. Následovaly další sny vedené silnou intuicí a otevřeným srdcem. „Jsem pořád svým způsobem naivní kluk, v tomto směru jsem se moc nezměnil. Věřím na věci mezi nebem a zemí, které mě směřují,“ říká Václav.

 

Totalitu v Těšanech přežil i pomník T. G. Masaryka

Narodil se v roce, kdy na Pražský hrad přišel Gottwald, a vyrůstal v tuhých padesátých letech. Přesto tvrdí, že jeho dětství bylo krásné. Prožil ho v rodné vesnici Těšany u Brna spolu se čtyřmi sourozenci, mámou, tátou a mezi koňmi. „Co víc jsem si mohl přát. Těšanští obyvatelé měli zvláště blízký vztah ke koním, našeho pana faráře Floriana nevyjímaje. Kromě toho, že jsme s mým bratrem ministrovali v kostele, s farářem jsme navštěvovali každé novorozené hříbě a tzv. jsme ho ‚křtili‘. Znal jsem ve vesnici každé hříbě,“ vzpomíná Václav.

Farář Florian se pro něj stal důležitou osobou. Sledoval pamětníkovu kariéru a po každém vítězství přijížděl na oslavy a besedy. Pro Václava byl „andělem strážným“.

Víra byla pro Václava v dětství samozřejmostí a do života mu prý dala dobrý základ. Do náboženství chodil až do konce základní školy, zároveň ale musel jako ostatní děti chodit do Pionýra. „Zatímco z náboženství jsme nikdy nezdrhli, z Pionýra skoro pokaždé. Čím to bylo, je jasné. Víru jsme ‚zdědili‘ po předcích a byla v nás, na rozdíl od Pionýra,“ říká pamětník. Bylo to prý dáno také atmosférou ve vesnici. Lidé tam drželi při sobě a pomáhali si. Když se v Těšanech zakládalo družstvo, na druhý pokus zvolili předsedou sedláka, který zemědělství rozuměl, a také starosta obce byl ze selského rodu. „Nebylo to u nás tedy tak hrozné jako jinde. Totalitu u nás přežil i pomník T. G. Masaryka. Když jsme šli jako odvedenci na vojnu, nesli jsme k němu kytky. To by jinde neprošlo,“ vypráví Václav.

 

První dostih jsem vyhrál ve dvanácti letech na Jehle

Otec musel jejich sedmičlennou rodinu uživit z platu čalouníka. Pro pět dětí tak bylo samozřejmostí pomáhat na polích.

„Nebylo mi to ale na obtíž. Práce na poli a kolem zvířat mě opravdu bavila, i když kluk-zemědělec nebyl pro holky moc atraktivní. Nejvíce jsem tíhl ke koním. Chtěl jsem být chovatelem koní, být s nimi, starat se o ně a vidět je vyrůstat,“ říká Václav.

Nejvíce času trávil ve čtyři kilometry vzdáleném Šinkvickém dvoře, kde byla odchovna koní. Utíkali tam s bratrem každý den, jen co se vrátili ze školy a pomohli doma s něčím mamince. Když pak jako dítě viděl poprvé Velkou pardubickou, kam ho vzal otec zájezdovým autobusem, zatoužil ji jednou, až bude velký, vyhrát. A pak také Liverpool. Jeho mladší bratr Jiří se k němu přidal v jeho osmi letech.

První dostih vyhrál s koněm Jehlou na Slavkově, asi čtrnáct kilometrů od domova, a šlo o neoficiální závod, takzvaný jezdecký den, kde teprve dvanáctiletý Václav startoval s dospělými jezdci. Neměl ještě ani jezdeckou licenci. Tu dostal ve čtrnácti, výjimečně o dva roky dříve, než bylo zvykem.

 

Uzavřený svět lidí od koní

Rád vzpomíná na dostihový „středověk“, kdy se na dostihy přesouvali „po kopytě“, tzn. že na koních přijeli na dostih a pak na nich zase jeli domů. Když šlo o větší vzdálenosti, koně po republice vozili na závody po železnici ve vagonech. „Tři koně stáli na jedné straně, tři na druhé a mezi nimi jsem ležel já. Byla to nádherná romantika, když se jelo v noci a svítil měsíc. V cílové stanici přijel kočí s vozem, naložili jsme oves, co jsme vezli s sebou, a odvedli jsme koně do stájí. Odběhaly se dostihy, dva dny jsme tam třeba ještě pobyli a jeli jsme zase na další štaci,“ vzpomíná Václav.

Dnes už se jezdí speciálními moderními auty, což je pro koně mnohem pohodlnější. Na druhou stranu už ale prý není taková možnost pobýt s ostatními jako dřív, kdy bylo všechno pomalejší. „Šlo se do hospody, povídalo se, byla větší pohoda. Lidé od koní si vytvořili svůj svět, žili si společný sen, oddělený od toho vnějšku. Dnes je to všechno takový úprk. Odjede se závod a hned zase domů, lidi se nepotkají, nic si pořádně neřeknou,“ tvrdí pamětník.

 

Korok, mimořádně inteligentní kůň

Když bylo Václavovi šestnáct let, psal se rok 1964 a v šinkvickém hřebčíně, ve kterém strávil dětství, se stal zaměstnancem. S ředitelem židlochovického statku, jemuž Šinkvice podléhaly, jel vybrat dostihové koně do motěšického hřebčína, který měl finanční problémy. Měli i málo krmení pro koně, takže je rozprodávali za hubičku. „Vybrali jsme tam dva koníky, dvouletou Lásku a ročního Kámoše. Nabízeli nám ještě jeho bratra Koroka. Měl zvláštní jiskru v oku, a také vadu. Nohu měl v karpálním kloubu vybočenou vpravo a přikleklý postoj. Když chodil, vypadalo to, že kulhá. Byl ale z vynikající rodiny. Jeho otec Astyanax byl považován za nejlepšího hřebce století v československém chovu, jeho matka Cosyria měla také výborný rodokmen. Vzali jsme ho tenkrát jako tzv. přívažek,“ vypráví Václav.

Kulhavý kůň Korok byl také důvod, proč Václav odložil maturitní a vysokoškolská studia. Chtěl se o něj starat a vypiplat ho. „Věřil jsem mu. Měl charisma, měl krásné oko a byl mimořádně inteligentní,“ říká pamětník.

 

Velkou pardubickou v roce 1968 překazila ruská okupace

Se svým handicapem si Korok díky své inteligenci dovedl poradit. Přizpůsobil svůj pohyb a skokanský styl, a tak s ním Václav o čtyři roky později vyhrál kvalifikaci na Velkou pardubickou. Jenomže v srpnu přijely sovětské tanky a start na Velké pardubické byl ohrožen.

Václav byl tehdy shodou okolností na vojně, sloužil v Mikulově. Měl fešáckou vojnu, protože ho pouštěli každý víkend na tréninky. „Ale ten rok 1968 jsme nesli těžce. Byla bojová pohotovost, nesměli jsme opustit kasárny, které jsme hlídali před okupanty. Nebylo jasné, co bude,“ vypráví Václav.

Kvůli okupaci byla nakonec zrušena spousta sportovních akcí, mezi nimi i Velká pardubická. Pro Václava, který byl s Korokem skvěle připraven, znamenalo zrušení dostihu velké zklamání.

 

Velká pardubická 1969: z handicapovaného Koroka národní hrdina

O to více se pamětník těšil na následující rok 1969. Na Velké pardubické tehdy startovalo hodně nadějných Sovětů, ale do cílové roviny se nedostali. „Kromě nás se do cíle probojovala Mohyla, Gavora a Kostrava, všechny, stejně jako Korok, z motěšického hřebčína,“ vzpomíná Václav.

V zemi vládla bojovná nálada proti sovětským okupantům a porážka sovětských jezdců byla pro Čechy velkou satisfakcí. Václav prožíval nejšťastnější okamžiky. Splnil si svůj klukovský sen. Z Koroka se stal národní hrdina. „Gratuloval nám osobně i prezident Svoboda. Bylo na něm znát, že naše vítězství nad Rusy vnímá stejně jako většina národa,“ vzpomíná Václav.

S Korokem pak vyhrál ještě další dvě Velké pardubické v roce 1971 a 1972 a dalších 25 závodů. „Řekli jsme si v Židlochovicích, že po třetím vítězství na tak náročném dostihu, jako byla Velká pardubická, už Koroka startovat nenecháme. Byl při síle a zdravý, ale bylo mu devět let, začínala ho trápit artróza v postižené noze a nechtěl jsem riskovat, že by se mohl osudově zranit. V nejlepším se má přestat a chamtivost není dobrá věc,“ vypráví pamětník, který poslal koně na odpočinek do chovu v Šinkvicích.

 

Korokova smrt

Když Václav v roce 1979 přijal práci ve Slušovicích, Koroka už nevídal tak často, ale občas ho chodil navštěvovat. „Korok se se mnou ale ‚nebavil‘. Vždycky mě jenom přišel pozdravit, žďuchnul do mě a šel pryč. Nemohl mi odpustit, že jsem od něj odešel. Ale v roce 1983 se stala zvláštní věc, kterou si nedovedu vysvětlit,“ vypráví pamětník. Tehdy jel pracovně do Rakouska, shodou okolností kolem farmy, kde byl umístěný Korok. „Projel jsem zatáčku a blesklo mi hlavou, že se za Korokem stavím, až pojedu zpátky, protože teď mám naspěch. Ale najednou mi noha sama prudce šlápla na brzdu. Ani nevím jak, vycouval jsem, zajel jsem na farmu, vešel do stáje, otevřel Korokův box, on přišel, sedl jsem si do žlabu a on mi dal mazlivě hlavu do klína. A tak jsme vzpomínali. Byl jsem z toho naměkko, říkal jsem mu: ‚Co že se ke mně najednou takhle máš...?‘ Tak jsme tam tak seděli a všechno si vyříkali. Věděl jsem, že mi tehdy odpouští, že jsem od něj odešel,“ vzpomíná Václav.

Po jeho odjezdu vypustili zaměstnanci koně do výběhu, ale zlomil si krček a museli mu dát uspávací injekci... „O Korokově smrti jsem se dozvěděl o dva dny později, při svém návratu domů. ‚Žil‘ jsem s ním od jeho roku do jeho konce v jeho jedenadvaceti letech,“ vypráví pamětník.

 

Ve Slušovicích šlo všechno, i dostihy ve Vídni

V osmdesátých letech pracoval Václav v proslulém JZD Slušovice, které bylo pro svou úspěšnost považováno za „socialistický zázrak“. Mimo jiné tam dokázali vyřídit nejrůznější formality, a tak mohl pamětník jezdit na vídeňskou dostihovou dráhu ve Freudenau. „Bylo to něco kouzelného. Přijeli jsme do Vídně a už nás tam čekal hrabě Jiří Dohalský a další emigranti. Těšili se, že přijedeme, šli jsme hned do hospody na oběd a vyprávěli si novinky. Přicházel za námi i člověk z velvyslanectví, možná nás měl monitorovat, ale nijak nám to neuškodilo. Naopak, ochotně pomáhal při vodění koní,“ vypráví Václav.

 

Čuba vzbuzoval u komunistů respekt

Jak říká, předseda Slušovic se snažil posílat své lidi ven, aby se učili. „Jezdili jsme do Paříže nebo do Lausanne a každý tam měl úkol. V Paříži jsem třeba vyfotil a poměřil startovací boxy. Takových nás bylo víc, kteří měli ve svém oboru získat informace o zařízeních a strojích, abychom si je pak ve Slušovicích vyrobili. Myslím, že to všechno šlo díky osobnosti šéfa Slušovic Františka Čuby, který se nenechal odbýt. Když ho někde čtyřikrát vyhodili, šel tam popáté. Šel za svým cílem. Navíc nosil brýle a byl trochu podobný Štrougalovi. Říkalo se, že jsou příbuzní, a my jsme to nikomu nevyvraceli, protože to vzbuzovalo u komunistů obavy a respekt, více toho u nich prošlo,“ vypráví Václav.

Do Slušovic ho prý předseda Čuba nalákal na velkolepý plán postavit tam moderní závodiště, zbudovat velký chov a velké dostihové stáje. „A to se povedlo. Když jsem tam přišel, měli tam dvanáct koní a dvě kobyly, a když jsem odcházel, bylo tam tři sta koní. Měl jsem tam volnou ruku, s předsedou jsem se viděl dvakrát třikrát do týdne. Někdy mi připadalo, že si na mé energii a nadšení pro koně dobíjí baterky. Občas mě vzal na vyjížďku a ukazoval mi svoje velkolepé plány. Měl jsem jeho důvěru a cítil jsem se tam dobře. Stal jsem se tam několikanásobným šampionem – trenérem, vyhráli jsme hodně velkých dostihů,“ vypráví Václav.

 

V Liverpoolu za exota

V roce 1986 si chtěl splnit svůj další dostihový sen – vyhrát Liverpool. To se mu sice nepovedlo, ale prý to byla dobrá zkušenost. „Od války tam nebyl žádný Čech, takže moje účast vzbuzovala pozornost, jaké se dostává exotům. Essex při trénincích skákal dva metry dvacet a překážky v Liverpoolu měly metr osmdesát. Psalo se o něm v tamních novinách, že by přeskočil i berlínskou zeď, a moji manželku kvůli tomu v Čechách dokonce i vyslýchala StB,“ říká pamětník.

Ze závodiště samotného měl smíšené pocity. Znal ho dosud jen z televize. Nebyl to přírodní park jako v Pardubicích, ale jen holá pláň s kůly, které ještě nebyly propleteny chvojím. Teprve když skoky pokryli chvojím, pláň začala vypadat jako závodiště s mohutnými a náročnými skoky, typickými pro Velkou národní. „I malá chyba tam mohla být nebezpečná. Něco jiného je prolítnout živým plotem než zakopnout o pevnou překážku z kůlů,“ říká Václav. I když měl Essex šanci dostih absolvovat, nakonec musel závod ukončit kvůli utržené přezce na třmenu.

 

Koně byli zpočátku u komunistů buržoazní přežitek

V roce 1987 pamětník nastoupil jako provozní náměstek na závodiště Velká Chuchle. Dostal na starost správu závodišť v Karlových Varech, Lysé nad Labem a Pardubicích. Ačkoli se celý život vyhýbal politice a jediné, co ho zajímalo, byli koně, tady ho prý politika dohnala. „Prý ‚jestli to chcete dělat, musíte být členem KSČ‘. Bral jsem to jako formalitu, jako nutné zlo,“ vysvětluje Václav.

„Byl to paradox. Na koňské dostihy, chov koní se komunisté od padesátých let dívali jako na buržoazní přežitek. Bylo těžké koně prosazovat. Vzpomínám, jak za mého mládí ředitel v Židlochovicích byl opatrný a jakou práci dalo něco změnit, udělat něco pro koně. My trenéři jsme se museli učit improvizovat, získávat šéfy po malých krůčcích. Tenis a koně prostě nebyli na pořadu dne. Pak ale přišla další generace a pro komunistickou smetánku začali být koně naopak atraktivním symbolem vyššího společenského postavení. Rádi se chlubili, že s nimi mají něco společného,“ říká pamětník.

 

Nové sny v novém státě

Listopad 1989 s manželkou přivítali na Václavském náměstí. Václavovi se otevíraly nové možnosti. „Vždycky když jsem byl v Rakousku, záviděl jsem tamním soukromým trenérům, kteří trénovali koně pro více majitelů a stáli na vlastních nohách. Lákalo mě být soukromým trenérem a podnikatelem,“ vypráví Václav. Emigrovat nikdy nechtěl, nedovedl by žít jinde než v Čechách. V mládí pro něj bylo skoro nepředstavitelné opustit rodnou vesnici. Nyní svůj další sen mohl začít uskutečňovat i doma. Převzal trénink koní v dostihové přípravě v Tochovicích a obnovil tamní chovné stádo. Se svými společníky převzal také do dlouhodobého pronájmu závodiště v Karlových Varech. Rekreačně se věnuje bowlingu a kromě koní je také milovníkem psů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pro legendy (Petra Verzichová)