Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otakar Černý (* 1943  †︎ 2021)

Měl jsem připravené otázky, ale vždycky jsem použil jen tu první

  • narozen 10. září 1943 v Kladně

  • chodil na střední odbornou školu hutnickou

  • potom studoval matematiku a fyziku na pedagogické fakultě

  • učil fyziku na odborném učilišti Poldi Kladno

  • 1969 – začal pracovat v televizi, externě jako sportovní redaktor

  • po roce 1989 začal dělat také politické zpravodajství

  • 2000–2002 – pracoval jako tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví

  • potom působil jako šéfredaktor sportovní redakce v ČT

  • od roku 2013 v důchodu

  • zemřel 15. února 2021

Otakar Černý se narodil jako jedináček v rodině, která měla zvláštní postavení. Jeho otec byl starý pražský komunista, který vyprávěl o kamarádství s Fučíkem, zatímco maminka byla kapitalistka. Poznali se za války a vzájemně se podporovali: „Za války držela máma tátu, potom zase držel táta mámu.“ Děda byl majitelem truhlářské firmy, matka měla módní salon – kloboučnictví. O tento majetek rodina po roce 1948 přišla, a velmi podstatně tak zchudla. Měnová reforma roku 1953 pak nepříznivou situaci dokonala.

Matka a otec, ač oba dosti názorově odlišní, vychovávali Otu velmi tolerantně. Sám se mohl rozhodovat, jakých aktivit se chce nebo nechce účastnit, například vzpomíná, že nemusel do Pionýra. Otec s matkou byli schopní na téma své odlišnosti žertovat až neuvěřitelným způsobem: „Máma říkala tátovi: ‚Počkej, až to prdne, tak tě pověsím takhle na šibenici.‘“

Na dobu základní školy dnes Otakar Černý nevzpomíná v dobrém: kvůli rodinným poměrům tam na něj všichni pohlíželi jinak než na ostatní. „Půlka kantorů mě neměla ráda, protože jsem měl tátu komunistu, a druhá půlka mě neměla ráda, protože jsem měl maminku buržoazního původu.“ Navíc si nevzpomíná, že by vůbec měl na základní škole nějakého kamaráda – takového, se kterým by se dnes chtěl sejít. V roce 2013 vydal životopisnou knihu s názvem Třikrát a dost, kde právě období základní školy popsal velmi kriticky. Některých bývalých spolužáků se to prý dotklo: „Pak mi to v hospodě dost vytýkali.“

Soudruhu poslanče

Po základní škole Otakar Černý studoval na střední hutnické průmyslovce: obor kování, válcování, tváření, lisování. Tam už získal spoustu kamarádů. Na pedagogické fakultě potom studoval matematiku a fyziku. „Matiku jsem až tak moc neuměl, ale protože jsem měl dobrou paměť, tak jsem se vždycky všechny ty příklady naučil nazpaměť. Hned druhý den jsem je pak samozřejmě zapomněl.“ Zkouškami z matematiky proto procházel skoro vždy s nejhorší možnou známkou. Fyzika ho však bavila; celých dvacet let ji po škole vyučoval na Středním odborném učilišti Poldi Kladno.

Jeho celoživotním snem však bylo stát se sportovním redaktorem. V roce 1969 proto napsal dopis Karlu Vytiskovi – šéfredaktorovi Hlavní redakce tělovýchovy a motorismu. Nabídl se, že by pro něj rád pracoval jako redaktor. Začal pracovat externě pro televizi a brzy psal dokumentární snímky, přičemž pořád učil v Kladně. Přelom v jeho kariéře „sporťáka“ přišel roku 1972, kdy jej režisér Pospíšil angažoval jako asistenta režie při hokejovém mistrovství světa v Praze 1972. Jako jeden z prvních v Československu se u této příležitosti naučil pracovat s titulkovacím zařízením: „Byl jsem průkopníkem téhle technologie ve vysílání a tím jsem v televizi získal docela dobrej kredit.“

Roku 1973 se účastnil konkurzu na místo interního redaktora. Konkurz vyhrál, ale nebyl přijat, protože dříve odmítl vstoupit do KSČ. Hledal pomoc u poslance za Kladno, což byl tehdy Milouš Jakeš. „Řekl jsem: ‚Soudruhu poslanče, já jsem váš volič, jsem v těžké životní situaci a potřeboval bych s vámi projednat, co dál.‘“ Jakeš jej tehdy přijal a zařídil, že Otakar Černý mohl v televizi nadále pracovat alespoň externě, jako externista potom pracoval pro Československou televizi až do revoluce. Některé detaily jeho rozhovoru s Jakešem jsou zajímavé: „Řekl jsem, že táta byl komunista už tak od roku 1928, tak to ho naštvalo. Že prý jsem tatínka zradil, když jsem nevstoupil do strany.“

Postupně se vypracoval na člověka, který zpracovával nejrůznější sportovní události: Davis Cupy, mistrovství světa ve fotbale a v hokeji apod. Také „dělal“ spartakiády: „Všichni mi za ně nadávají, ale to byla nádherná věc, spartakiáda...“ Vykonával práci režiséra, reportéra, dramaturga i střihače. V televizi se však dlouhou dobu cítil jako outsider: sice mohl pracovat externě, ale nesměl být vidět na obrazovce a klást otázky.

Žil jsem víc s televizí

Situace se změnila po roce 1989, kdy zabrousil do sektoru politického zpravodajství. Nejdříve musel začínat zase od nuly („točil jsem díru do kanálu...“), postupně se však i v této oblasti vypracoval a začal moderovat politický diskusní pořad Co týden dal. Ten se potom vysílal celých osm let: „Díky němu jsem se stal známou osobou.“ Zároveň pracoval jako šéfredaktor domácího zpravodajství v Československé televizi a později jako šéf domácího zpravodajství pro Českou republiku. Jeho pracovní zápal byl vskutku unikátní: „Celej týden jsem dělal šéfa a v pátek ani v sobotu večer jsem nešel do hospody a věnoval jsem se přípravě na ten pořad.“

Pořad Co týden dal byl jeden z prvních svého druhu v českém prostředí: „Dělali jsme to intuitivně – tak, jak nás to napadlo.“ Jednou z hlavních zásad Otakara Černého je aktivně naslouchat a reagovat na to, co pozvaná osoba říká. „Měl jsem připravené otázky, ale z těch jsem vždycky použil jen tu první. I Vašek Moravec říká, že jsme založili docela velkou moderátorskou školu.“ Zajímavostí je, že pamětník během své moderátorské praxe realizoval rozhovory se všemi porevolučními prezidenty kromě Miloše Zemana.

Po skončení pořadu odešel na dva roky do novin, tuto práci však popisuje jako „příšernou otravu“. V novinách mu chyběl pocit permanentní krize, který převládá v televizi. „Tam od rána do večera pořád něco řešíte... V těch novinách jsem za půl hodiny napsal komentář a pak jsem celej den neměl co dělat.“ Naštěstí Otakar Černý dostal nabídku, aby se stal mluvčím ministerstva zdravotnictví. „To bylo dva a půl roku nádhernýho života, měl jsem skvělého šéfa, profesora Fišera.“ V roce 2002 se potom vrátil do České televize a působil jako šéfredaktor redakce sportu.

V březnu roku 2013 odešel do důchodu, v televizi působil celých dvaačtyřicet let. „Žil jsem víc s televizí než s manželkou...“

Hlavu vzhůru

Své životní krédo získal Otakar Černý od maminky, která jej převzala od Jana Masaryka. „Hlavu vzhůru, furt se jde.“ Další heslo, kterým se inspiruje, získal od Ivana Hlinky: „Hlavně se z toho neposrat.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Anna Štěpánová)