Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Čermák (* 1952)

Desatero mi umožňuje žít vnitřně svobodně, i když vnější svoboda chybí

  • narozen 9. srpna 1952 v Jihlavě

  • absolvoval ZŠ a SVVŠ v Jihlavě

  • vzpomíná na srpnovou okupaci roku 1968

  • maturoval roku 1970

  • v období 1970 – 1977 studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě UK v Litoměřicích

  • během studia absolvoval dvouletou vojenskou službu

  • roku 1977 vysvěcen v Brně na kněze

  • v letech 1982 - 1990 farářem v Prosiměřicích na Znojemsku

  • vzpomíná na sametovou revoluci a rozdělení Československa

  • od roku 1997 až dosud působí v Kadani

Josef Čermák se narodil 9. srpna 1952 v Jihlavě. Když mu byly dva roky, zemřel mu tatínek. Vyrůstal pouze s maminkou, která se už nikdy nevdala, ale s láskou vzpomíná na krásné dětství, které mu dokázala vytvořit. Josefovi rodiče byli věřící, a právě praktikovaná víra zásadně ovlivnila jeho životní pouť. 

 

Normalizace? Norma je pro mě Desatero

V Jihlavě absolvoval pamětník základní školu, od druhé třídy chodil na výuku náboženství. „Základní škola měla asi 600 žáků, na náboženství nás chodilo jen šestnáct. Naučilo mě to, že si člověk musí umět obhájit svoje věci a svoji víru a že je v pořádku plavat proti proudu.“ Zároveň měl možnost setkat se s mnoha kněžími, kteří byli v padesátých letech perzekvováni.

V roce 1967 nastoupil v Jihlavě na střední všeobecně vzdělávací školu a již se více otevíral možnosti kněžské služby. V létě 1968 chodil na brigádu, začátkem srpna potom odjel se svým biřmovacím kmotrem k moři do Rostocku. „Když jsme se pak vraceli vlakem domů, zarazilo mě množství vojenské techniky naložené na vagonech kousek za hranicemi. Vojáci Varšavské smlouvy u nás měli předtím cvičení, ale místo aby odešli úplně, stáhli se jen za hranice.“

21. srpna 1968 vzbudila Josefa maminka s tím, aby si šel poslechnout rozhlas, že tam říkají divné věci. „Měla naladěnou stanici Vltava, která fungovala jako nástroj propagandy okupantů. Odešel jsem pak do práce na brigádu, ale moc se nepracovalo, všichni ty události řešili.“

1. září 1968 nastoupil do druhého ročníku střední školy. Paní učitelka jim hned řekla, že to, co se o prázdninách stalo, si s sebou ponesou celý život, a na druhý den zorganizovala brigádu ve sběru brambor. „Šli jsme sbírat do polí u Jihlavy, kde byli vojáci zakopaní. Vzpomínám si, jak koukali, když jsme tam mezi nimi chodili. Záhy nás vzala do Prahy na výstavu korunovačních klenotů a při té příležitosti i k Národnímu muzeu, abychom si prohlédli, jak má rozstřílenou fasádu a rozbitá okna.“ Nastupující normalizaci zvládl opět díky víře. „Moje norma je Desatero, to mi umožňuje být vnitřně svobodný, i když vně svoboda není.“

 

Stál jsem tam v trenýrkách a nechal si u sebe Písmo svaté

Na střední škole se Josef Čermák definitivně rozhodl pro kněžskou službu a po maturitě nastoupil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu Univerzity Karlovy v Litoměřicích. Po ukončení třetího ročníku ho povolali na vojnu. „Když mě přijímali, tak mě samozřejmě ostříhali, vzali mi civilní šaty, ty se pak posílaly poštou domů. Stál jsem tam jen v trenýrkách a nechal jsem si u sebe Písmo svaté, říkal jsem, že ho potřebuju. Nechtěli to slyšet, armáda má pro mě prý vše, co budu na vojně potřebovat. Trval jsem si na svém, chvíli jsme se přeli, a když už bylo jasné, že akorát zdržujeme ostatní, řekli mi, ať si ho tedy nechám.“

První rok strávil Josef Čermák v Janovicích nad Úhlavou, ten druhý na trochu klidnějším místě v Hrdlech u Terezína. Na vojně potkal i mnoho zajímavých lidí, například pozdějšího olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera. Když měli v prvním roce týdenní cvičení u Doupova, nikdy by ho nenapadlo, že ve stejných místech bude jednou působit jako kněz.

Po vojně dokončil Josef Čermák vysokou školu a v roce 1977 byl v Brně vysvěcen na kněze. O tom, zda dělá dobře, nikdy nepochyboval, ačkoliv ho akt zavázal na celý život. „Na rozmyšlenou jsem měl hodně času a kněžství jsem vždy vnímal jako Boží povolání, nikoliv jako moje rozhodnutí.“ Oceňuje, že maminka mu do výběru povolání nikdy nemluvila, nechala to na něm a sdílela s ním jeho radost. Svoji první mši svatou sloužil v domovském kostele v Jihlavě.

 

Konat službu v Čechách

Josef Čermák po vysvěcení působil na různých místech brněnské diecéze, například v Hodoníně. 1. února 1982 se stal farářem v Prosiměřicích na Znojemsku, kde působil až do roku 1990. Sametovou revoluci vnímal s nadšením, k vnitřní svobodě se přidala i ta vnější. „Vnější svoboda je ale zároveň velká zodpovědnost, abych dobro konal dobrovolně.“

V téže době přešel ze Znojemska na moravské Slovácko, konkrétně do Dolních Bojanovic, kde strávil dva roky. Zde, kousek od hranic se Slovenskem, zažil i rozdělení republiky v roce 1992. „Domnívám se, že rozdělení hranic nebrání tomu, aby byly národy vnitřně propojeny. Jak se říká, přátele si člověk vybírá sám, sousedy mu vybírá Pán Bůh.“

Po několika letech strávených na Moravě toužil Josef Čermák po kněžské službě v Čechách, konkrétně na Litoměřicku. Kněz ale nemůže z vlastní vůle přejít jinam, je vázán ve své diecézi a vyvázat z ní ho může jedině biskup. Svoje přání sdílel s biskupem Vojtěchem při oslavě jeho padesátin, na kterou byl pozván i biskup Josef Koukl z Litoměřic. Domluvili se, že to ještě nechají rok uzrát, a pokud se jeho přání nezmění, z diecéze ho vyváže. Nezměnilo se, a tak za rok putoval Josef Čermák nejprve do Frýdlantu a v roce 1997 do Kadaně, kde působí dodnes. „Je to pro mě velké duševní obohacení. Mentalita je zde úplně jiná než na Moravě.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Magdaléna Sadravetzová)