Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Centner (* 1938)

• narodil se 28. října 1928 ve Vysokém Chvojně

• vyučil se provozním chemikem v petrochemickém průmyslu v Kolíně

• v roce 1955 nastoupil do Parama

• v letech 1957 - 1959 absolvoval základní vojenskou službu

• vystudoval večerní chemickou průmyslovou školu

• po prověrkách 1970 přeřazen na zdraví ohrožující provoz Parama

• v roce 1978 po jaterní otravě přestupuje na jiné pracoviště

• po listopadu 1989 stál u zrodu marketingového oddělení Parama

• roku 2002 odchod do důchodu

• v roce 2021 žil se svou ženou ve Vysokém Chvojně

Dobře se učil, ale nepřijali ho ani na gymnázium ani na zemědělskou školu. Jako čtrnáctiletý hoch se šel Bedřich Centner sám na školní odbor zeptat, co tedy může studovat. Úředník se na něj ani nepodíval, otevřel zásuvku a citoval jedinou větu z jeho složky - Tady nejsou předpoklady pro příslušníka socialistické inteligence.

„Zásuvku zase zavřel, ale oči ke mně nezvedl. Pochopil jsem, že audience je u konce, a šel domů s pláčem na krajíčku,“ vyprávěl Bedřich Centner. Mohl se jít učit do hutí, nebo do dolů, na provozního chemika v Semtíně, nebo do Parama. Nakonec si vybral učební obor provozní chemik pro zpracování ropy. Vyučil se v Kolíně a celý profesní život strávil v pardubickém Paramu.

Táta vzal kolo a jel do Pardubic. Zachránil tak rodinu Krpačových

Bedřich Centner se narodil na státní svátek 28. října 1938 ve Vysokém Chvojně jako páté nejmladší dítě do sedlácké rodiny. Otec Václav byl dlouhá léta ve Vysokém Chvojně starostou a provedl vesnici těžkými válečnými roky.

Vysoké Chvojno leží na kraji rozsáhlých lesů, které až do pozemkové reformy vlastnil markrabě italského původu Pallavicini. Markrabě byl dobrý lesní hospodář, který na konci devatenáctého století u Vysokého Chvojna založil i park s mnoha cizokrajnými dřevinami.

Během pozemkové reformy obecní zastupitelstvo Vysokého Chvojna neudělilo Pallavicinimu domovské právo a tím markrabě o pozemky přišel. Pallavicinimu nepomohlo ani odvolání k mezinárodnímu soudnímu dvoru v Haagu. Lesy pak ministerstvo zemědělství nabídlo k prodeji. Část o rozloze asi 1 600 hektarů koupilo město Hradec Králové a zbytek 4 800 hektarů odkoupily okolní obce, které se za tímto účelem sdružily a vytvořily Lesní družstvo Vysoké Chvojno.

Za okupace se lesní družstvo dostalo pod nucenou správu s německým vedením. V lesích se sice hodně těžilo, ale byla také vybudována odvodňovací síť, opraveny lesní cesty a všechny hájenky. Lesní správce Mayer žil ve Vysokém Chvojně i s rodinou až do posledních týdnů války. „Mayer měl auto s českým řidičem a na konci dubna sbalil kufry a chtěl si je nechat odvézt na nádraží. Auto ale přepadli partyzáni, řidiče zabili a zavazadla ukradli. Pro Mayera a jeho rodinu pak přijela vojenská kolona a všechny odvezli,“ vyprávěl Bedřich Centner.

Otec Bedřicha Centnera byl silná osobnost a jako starosta se uměl postavit za své občany i v časech zlých. V roce 1942 po perzekucích první i druhé heydrichiády někdo z vesnice udal na pardubické hejtmanství, že ve Vysokém Chvojně žijí cikáni.

„Žila tu rodina Krpačů, usedlých cikánů, kteří cínovali kotle, a to byla tenkrát žádaná živnost. A tak táta na oberlandrát odepsal, že nejsou žádní kočovníci a že nevidí důvod, proč by s nimi mělo být zaváděno nějaké řízení. Z Pardubic přišel dopis, že jeho vysvětlení není dostatečné, aby to starosta vysvětlil lépe. Tak vzal táta kolo a odjel do Pardubic. Musel se tam za ně zaručit a skutečně všichni Krpačové po celou válku zůstali na Chvojně a normálně v pohodě přežili,“ vzpomínal na válečné období Bedřich Centner.

Václav Centner byl starostou Vysokého Chvojna po celou dobu války až do vzniku národního výboru. „Táta se pak už neangažoval a měl k tomu jasný postoj, říkal: ‚Starosta se stará, předseda předsedá,‘“ dodal pamětník.

Vesnicí procházely transporty zajatců

Bedřich Centner si z válečných let vzpomíná na transporty zajatců z listopadu 1944 a počátku roku 1945. Zatímco na podzim byli v transportu Britové, kteří vypadali obstojně a Němci se k nim i slušně chovali, v zimě šli v zástupech otrhaní a vyhladovělí sovětští zajatci, s kterými němečtí strážní neměli slitování.

„Přišlo třeba čtyři sta zajatců a otec chodil s Němci po statcích a říkal, kam kolik můžou dát. Přišli navečer, zůstali přes noc a ráno šli zase dál,“ vyprávěl Bedřich Centner. Zajatci nebyli důkladně hlídaní a z transportů utíkali do okolních lesů. Hladoví pak přicházeli prosit na samoty i do statků na kraji Chvojna.

„Poslední měsíce války jich několik živila ‚Mařenka z pole‘, Marie Poláková, která žila na samotě blízko lesa. A k nám taky chodili dva ruští zajatci. Bratrovi pomáhali navečer poklízet ve chlévě a on jim za to dával jídlo. Jednou je tam viděl ten německý lesní správce Mayer. Táta se bál, jestli nás neudá. Ale neudal, Mayer nic nenahlásil,“ vzpomínal Bedřich Centner.

Na dohled od povstání

V sobotu 5. května vypuklo v nedalekém městečku Holice povstání. Bedřich Centner jako šestileté dítě seděl otci na klíně na obecním úřadě. „Táta mě používal jako maskota, protože Chvojnem projížděly německé kolony, a když na úřad přišel některý z německých důstojníků a viděl mne tam, bývala atmosféra přátelštější,“ vzpomínal na konec války Bedřich Centner.

Na Holice shodila německá letadla několik bomb a při přeletech se nad Chvojnem otáčela. „S tátou byl na úřadě obecní bubeník Píša. Měl zetě Sedláčka a jeho zeť běhal po návsi s loveckou flintou a na letadla mířil. Táta hnal Píšu, ať svého zetě zklidní, ať si to Němci hází na Holice a ne na Chvojno,“ říkal Bedřich Centner.

Pomoci Holickému povstání se vydal Antonín Dudek, který bydlel v posledním domě směrem na Holice. Dudkovi měli rádio a slyšeli vysílání, že nejen Praha, ale i Holice volají o pomoc. Dudek tedy vyrazil do Holic, ale vojáci ho na kraji města sebrali a zařadili do kolony zajatců, které nepříliš horlivě hlídali maďarští vojáci. Antonín Dudek při průchodu městem z kolony utekl a vrátil se na Chvojno. Německé jednotky po potlačení Holického povstání zastřelili několik desítek místních občanů.

Maďarští vojáci také hlídali nedaleko Holic odstavený nákladní vlak plný proviantu. Lidé z Holic a Borohrádku chodili po nocích k vlaku a s maďarskou ostrahou měnili zboží. „Podle vyprávění místního cestáře Josefa Baboráka, nepsaného velitele partyzánů v Borohrádku, k vlaku později chodili i ve dne a  už mezi nimi byli i partyzáni. Ostrahu zastřelili, a tak údajně začalo Holické povstání,“ vzpomínal Bedřich Centner.  

Hajného Fremutha zastřelili u Studené vody

V polesí Vysokého Chvojna sloužil mezi českými hajnými i Němec Fremuth. S českou manželkou a dvěma syny žil v hájovně na Studené Vodě. „Nebyl oblíbený u pytláků a v posledních měsících války ho odpravili,“ vzpomínal Bedřich Centner.

Po válce byl německý hajný Fremuth prohlášen za kolaboranta, o jeho smrti psaly noviny jako o popravě po vynesení partyzánského soudu. Vdova Fremuthová s dětmi  sice nemusela do odsunu, ale zažila si mnoho příkoří. O nevině svého muže byla natolik přesvědčená, že se na konci šedesátých let pokusila svého muže rehabilitovat. Český svaz protifašistických bojovníků po ní požadoval důkazy, které ovšem nedokázala předložit.

K nevině hajného Fremutha se přiklání i Bedřich Centner. „Táta se jednou vrátil od Ládi Komárka, ke kterému chodil poslouchat Londýn, a podivoval se nad tím, že tam seděl a poslouchal s nimi německý  hajný Fremuth. A ještě jedna příhoda mluví pro něj. Vyprávěl mi ji Pavel Pětioký, jeho maminka sloužila u Mayerů, u rodiny německého lesního správce. A paní Mayerová pořádala čas od času čajová sezení, na která zvala hajné. Z deseti hajných byl jen jeden Němec, Fremuth z hájovny na Studené Vodě, ale paní Mayerová ho nepozvala. A když se jí služka, mamimka Pavla Pětiokého, zeptala proč, odpověděla jí: ‚To není náš člověk!‘“

Hospodařili i po válce a báli se družstev

Centnerovi hospodařili i po válce a se strachem sledovali tlaky k zakládání zemědělských družstev. Bedřichův strýc byl jako legionář v Rusku a svému bratrovi vyprávěl, jak to na východě chodí. Od něho jaké věděl o vlastnické hranici patnácti hektarů, která rozhodovala o osudech sedláků. „Táta měl asi šestnáct hektarů, a tak jeden a půl hektaru zasázel lesem, aby ušel perzekucím,“ vyprávěl Bedřich Centner.

Problémům stejně neušel. V roce 1951 pomáhal u souseda Františka Kamenického s telením krávy. Po práci šli do domu na kafe a rum a hospodář pustil rádio, na kterém měl naladěné zahraniční vysílání. „Za čas všechny čtyři sebrali - oba Kamenické, tátu a Josefa Vejra, někdo je udal, že poslouchali imperialistický rozhlas,“ vzpomínal na smutná padesátá léta Bedřich Centner.

K soudu pak mohla vždy jen jedna osoba z rodiny obviněných. Od Centnerů jel nejstarší bratr Václav. „Ten nám to potom doma vyprávěl. Kamenický a Vejr se přiznali, že rozhlas poslouchali, a dostali jeden rok. Když pak přišel na řadu náš otec a soudce se ho zeptal: ‚Obžalovaný, poslouchali jste rozhlas?‘ Tak si otec dal ruku za ucho a říkal: ‚Pane soudce, co říkáte? Já vám nerozumím, já vás neslyším.‘ A vstal ze židle a šel k soudci,  jenže z každé strany seděl zřízenec, tak ho vždycky posadili zpátky. Prý se to opakovalo asi pětkrát, brácha si myslel, že už to táta musel hrát. Ale odvedli ho zpátky na celu a za dva dny pustili domů.“

Z vazby propustili i druhého Kamenického, který údajně hrál také nedoslýchavého. Přestože tresty nedostali vysoké, Josef Vejr se vrátil s těžkým zdravotním postižením a půl roku po návratu zemřel. Po roce 1989 žádaly rodiny odsouzených rehabilitaci a odškodnění. Rodina Kamenických tehdy získala vedle finančního odškodnění i kopii udavačského dopisu, na jehož základě byl pan Kamenický odsouzen. Po téměř padesáti letech si tak přečetli jména čtyř chvojenských obyvatel, kteří se pod udání tehdy podepsali.  

Problémům neušli ani starší bratři Bedřicha, kteří museli nastoupit základní vojenskou službu k PTP. Sám pamětník měl ještě v roce 1957 ve vojenské knížce uvedeno - Syn rolníka 14 a půl. S ústrky se ale setkal hned po ukončení základního vzdělání. Jen díky iniciativě nejstaršího bratra Václava se dostal na nově otevřené učiliště na zpracování ropy v Kolíně.

„Bylo nás osm kluků z Ostravy, osm z Kolína a osm z Pardubic. A z každého města jsme vždy dva byli se špatným kádrovým posudkem, syn majitele pily, nebo třeba syn ředitele ostravské Živnobanky. Ten nový obor neměl kdo učit, tak  k nám chodil z fabriky inženýr Půlkráb. To byl skvělý odborník, který měl ten škraloup, že byl kdysi v Americe na roční praxi, a z jeho výuky jsem čerpal celý život,“ vzpomínal na svoje počátky v chemickém průmyslu Bedřich Centner. Svět chemických procesů ho natolik okouzlil, že u petrochemického průmyslu zůstal. 

Soudruhu, ty jsi chytřejší než soudruh Brežněv!

V roce 1955 pamětník nastoupil v sedmnácti letech do Parama, kde v dělnických pozicích prošel celý provoz. Ještě před povinnou vojenskou službou se několikrát snažil o studium na večerní průmyslové škole, ale zaměstnavatel mu dvakrát nedal povolení. Studovat začal až po vojně v roce 1960. O tři roky později se oženil a narodily se jim dvě děti.

V Paramu postoupil na pozici denního mistra a později na vedoucího provozu. Dubčekovu pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ nevěřil a vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa ho nepřekvapil. Když se Paramo připojovalo ke generální stávce na podporu Dubčeka, tak se druhý provoz, který vedl Bedřich Centner, ke stávce nepřipojil. „Zastavit stroje v petrochemickém průmyslu, to tak úplně nejde, většina provozů běžela v nepřetržitém režimu. Tak jsem lidi obešel a vysvětlil jim, že je blbost  zastavovat práci, že si přiděláme práci i problémy. A jestli tam někdo chce jít, ať jde, že to za něj vezmu. Nešel nikdo,“ vzpomínal na léto 1968 Bedřich Centner.

Uplynuly dva roky a přišly prověrky. Bedřich Centner na hlavní otázku, zda schvaluje vstup vojsk Varšavské smlouvy, odpověděl,  že mezi socialistickými státy by se měly problémy řešit jednáním a nikdy ne silou. Z personálního oddělení za ním pak přišli s upozorněním, že na jednu otázku odpověděl divně, že tak nikdo neodpovídal, a dokonce mu nabídli, že mu dají nový dotazník. Bedřich Centner si stál za svým. Dostal možnost obhájit svůj názor u hlavní prověrkové komise.

„Předseda KSČ, s kterým jsem vůbec nebyl kamarád, protože jsem ho znal jako strašného lenocha, mi řekl: ‚Soudruhu, ty jsi chytřejší než soudruh Brežněv!‘ To jsme si přísně soudruhovali a já mu odpověděl: ,Soudruhu, já tam soudruha Brežněva vůbec nejmenuju. Nevím, jak jste na to přišel, já si jen myslím, že by se problémy měly řešit jednáním,‘“ vzpomínal na hádku Bedřich Centner, který neopomenul  předsedovi KSČ připomenout jeho činnost ve stávkovém výboru v létě 1968.

Gulag Paramo

Po hádce a neúspěšné prověrce sesadili Bedřicha Centnera z pozice vedoucího provozu do kategorie D a přeřadili ho na barizolku, které se po fabrice říkalo Gulag Paramo. V tomto provozu se provádí odparafinování pomocí dichlorethanu, což je vysoce těkavá karcinogenní látka. Po osmi letech začal mít velké zdravotní problémy a hospitalizovali ho s otravou jater. Po třech měsících se vrátil z nemocnice se zákazem další práce na barizolce. Vrátil se do Parama na jiné oddělení, kde se postupem času vrátil do mistrovské pozice.

Po listopadu 1989 se stal ředitelem Parama spolužák z učiliště Josef Doležal a pod ním vytvořil nové oddělení - útvar marketingu. Bedřich se stal odborníkem přes asfaltové výrobky Parama a z této pozice odešel v roce 2002 do důchodu. Šest let pak ještě spolupracoval s dceřinou společností Parama s firmou Parabit Rychnov nad Kněžnou.

Starostování zdědil po otci

Po revoluci vzniklo ve Vysokém Chvojně Občanské fórum a jedním z jeho zakladatelů byl i Bedřich Centner. Když se později na schůzi obce hledal nový představitel obecního úřadu, vzal si slovo jeden z občanů a připomněl, že posledního starostu mělo Vysoké Chvojno v roce 1945 a byl to Václav Centner, takže navrhuje za nového starostu jeho syna Bedřicha. Návrh prošel jednohlasně. Bedřich Centner byl pak starostou rodné obce dvě volební období.

V roce 2021 žil Bedřich Centner v rodném domě ve Vysokém Chvojně, kde se staral o svoji ženu postiženou mozkovou příhodou a přitom se věnoval svému největšímu životnímu koníčku, včelám. „Těm já vděčím za svoje zdraví,“ konstatoval Bedřich Centner, který choval včely už sedmdesát let.