Jaroslav Čejka

* 1943  

  • „V tom srpnu, bezprostředně 21. a další dny, jsem byl neustále v ulicích. Do práce jsem vůbec nedocházel. Hned 21. mohla skončit moje životní pouť. Když jsem toho už měl plný zuby (byl jsem u rozhlasu, u budovy ÚV, na Klárově, kde zastřelili holku), tak jsem se vracel nahoru. Bydlel jsem na Letné vedle tunelu. (...) Nahoře byl sběh lidí, tak jsem šel blíž a tam, nevím jestli, je to tam ještě dneska, byl sokl do výše asi jednoho a půl metru z hnědých dlaždiček. Na dlaždičkách bylo barvou velkými písmeny napsáno: ‚Zde bydlí zrádce národa Alois Indra v V. patře.‘ U toho stál sovětský obrněnec a na něm vojáci. (...) Teď tam byl také nějaký poručík, který pobíhal kolem a pořád něco vykřikoval do vysílačky. Lidé hrozili, já také hrozil a najednou on dal pokyn a oni [ruští vojáci, pozn. ed.] vycouvali, vytočili se a vyjeli směrem k Letenskému náměstí. Zahnuli do Korunovační. Možná jeli k sovětské ambasádě, snad posílit strážní službu. (...) My jsme běželi za nimi a hrozili. Najednou jsme běželi jen dva a jednomu z těch kluků na korbě asi povolily nervy, protože vzal samopal (...) a namířil. Druhý, co seděl naproti němu, ho fláknul rukou přes lauf. Rány vyšly, jenomže nešly do nás, ale vedle. Cvakalo to o dláždění jak zuby.“

  • „Každý, kdo v téhle zemi žil (kdo se neangažoval v odboji, což bylo pár desítek nebo stovek lidí, nebo kdo neemigroval), si musel s režimem najít svůj modus vivendi. Každý. Když byl někdo na hodně nízké úrovni, tak minimální, ale i tak musel být v odborech a jít na odborářskou schůzi. Čím byl člověk výše, tím více si musel dávat pozor, do jaké míry má držet hubu a krok a do jaké míry si může dovolit nějak oponovat.“

  • „Korunu jsem tomu nasadil, když jsem uvedl Sidonovu hru Latríny. Potom že chtěj udělat předváděčku, kdy to nebylo vůbec na programu. Nebylo to na plakátech, ale podařilo se mi sehnat lidi. Podařilo se mi sehnat Sidona. Řekl jsem mu: ‚Pane Sidone, nezlobte se, přijdou nějaký papaláši a má být diskuse. Vy nejlépe se k tomu můžete vyjádřit.‘ Přišlo celé Müllerovo vedení, s Müllerem v čele. Byl z toho monstrproces, kde nás spláchli. Přitom tam byli lidi, publikum. Oni říkali: ‚Jsou zde nějací lidé.‘ Já říkal: ‚Jestli chcete, aby to bylo uzavřené, tak jim to řekněte. Já to dělat nebudu.‘ Oni to nakonec spolkli. Kluk, můj nadřízený z SSM, mi říkal: ‚Ty vole, oni se vůbec nezasmějí. Nezatleskají, nic.‘ Já na to: ‚Nezasmějí, ale zatleskají, protože budou tleskat normální lidé. Nebudou chtít vypadat jinak.‘ Tak jsme se vsadili o tři panáky myslivce a vyhrál jsem je. Vlažně zatleskali. Pak jsme lidi vyhnali a byla asi hodinová diskuse. Sidon pak vstal a povídá: ‚Pánové, já nejsem autor, který si myslí, že všechno, co napíše, je geniální, a jsem schopen o své práci diskutovat. Když mi pan Čejka řekl, že sem mám přijít, tak jsem se samozřejmě dostavil. Lituji toho, protože vidím, že pan Čejka tu přestane být ředitelem a já přestanu být uváděný. Toto není diskuse, ale monstrproces.‘ Odešel a praštil dveřmi.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 20.05.2016

    (audio)
    délka: 01:54:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 5

    Praha, 16.05.2016

    (audio)
    délka: 01:14:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 6

    Praha, 16.05.2016

    (audio)
    délka: 01:40:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 7

    Praha, 29.06.2016

    (audio)
    délka: 04:50:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Chtěl jsem být ranhojičem české literatury

Jaroslav Čejka 2016
Jaroslav Čejka 2016
zdroj: ED

Jaroslav Čejka, spisovatel, básník a někdejší představitel komunistického normalizačního aparátu, se narodil 26. října 1943 v Praze. Jeho otec, původně vyučený zámečník, se po válce stal ředitelem a tichým společníkem sázkové kanceláře. Matka provozovala módní salon. Po vychození základní školy v roce 1957 pamětník nastoupil na VII. jedenáctiletou školu na Strossmayerově náměstí. Následkem menších střetů s vedením školy nicméně nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Poté pracoval jako dělník u Vodních staveb. Po roce pracovního nasazení se mohl v roce 1961 zapsat na Stavební fakultu ČVUT. Promoval v roce 1967 a záhy nastoupil do Hydroprojektu, kde zjara 1968 podporoval tzv. obrodný demokratizační proces. Rovněž začal publikovat například v Hostu do domu či Literárních novinách. V roce 1971 prošel konkurzním řízením na programového pracovníka Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. O rok později dostal nabídku na pozici dramaturga v nově vznikajícím Uměleckém studiu mladých Rubín. V roce 1974 byl jmenován náměstkem ředitele Pražského podniku služeb mládeže. O dva roky později přešel do aparátu Městského výboru SSM v Praze. Zároveň požádal o členství v KSČ. V roce 1977 přestoupil na oddělení kultury českého ÚV SSM. Členem KSČ se stal v roce 1979. V rámci týdeníku Tvorba v roce 1982 vznikla literární příloha Kmen. Pamětník poté zastával pozici vedoucího redaktora přílohy. Po střetu s Jiřím Tauferem byl místo něho zvolen do předsednictva českého Svazu spisovatelů. V roce 1987 byl jmenován šéfredaktorem Tvorby a o rok později jej měl Ladislav Adamec navrhovat na funkci ministra kultury české vlády. Jaroslav Čejka byl v březnu 1989 jmenován vedoucím odboru kultury ÚV KSČ. Během sametové revoluce se zúčastnil prvního jednání mezi OF a KSČ, jež zastupovali Mohorita a Jičínský. Vzápětí z pozice vedoucího odboru kultury při ÚV KSČ rezignoval a odešel na volnou nohu. Od roku 1992 pracoval jako externí redaktor nakladatelství Fortuna Print a textař reklamní agentury GGK. V letech 1994 až 1996 byl kreativním ředitelem uvedené agentury, poté zastával stejnou pozici v agentuře A-Z.