Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Čechová (* 1934)

• narozena 18. června 1934 v Prostějově

• otec Miloš Fleischer – pilot ředitele Vítkovických železáren, potom pracoval u Československé letecké společnosti

• v roce 1939 otec odešel bojovat do zahraničí za osvobození Československa, utekl do Polska, potom sovětský internační tábor v Oránkách

• v roce 1941 se otec dostal do anglického lazaretu Červeného kříže, poté se přidal k 311. československé bombardovací peruti Royal Air Force

• matka Věra Fleischerová opakovaně vyslýchána a držena na gestapu v Olomouci

• matka v letech 1942–1944 vězněna v Olomouci a v internačním táboře ve Svatobořicích

• po 1948 otec vyhozen z Československých aerolinií, pracovní tábor na Kladně

• komunistický režim Věře znemožnil studium, umístěna do závodu ČKD Stalingrad

• 1956 se provdala za Jiřího Čecha, měli dvě děti

• pracovala v redakci časopisu Československé pohostinství a v podniku Balnea

• od 52 let v invalidním důchodu

• žije v Praze 6

Po německé okupaci Československa v březnu 1939 odešly tisíce československých mužů do zahraničí, aby bojovali za osvobození své vlasti. Neodcházeli však jen svobodní a bezdětní vojáci, ale i muži, kteří v protektorátu zanechávali své rodiny, často s malými dětmi. Když se gestapo dozvědělo, kde se dotyčný nachází, pronásledovalo jeho blízké. To byl i případ Věry Čechové.

Otec se dostal ze sovětského lágru do Anglie jako troska

Věra Čechová, za svobodna Fleischerová, se narodila 18. června 1934 v Prostějově. Její otec Miloš Fleischer se živil jako letec. Ve 30. letech působil jako osobní pilot ředitele Vítkovických železáren. Když byly Věře asi tři roky, rodina se přestěhovala do Prahy, kde otec pracoval u Československé letecké společnosti. V roce 1938 se manželům narodila druhá dcera Libuše.

Po německé okupaci Československa odešel Miloš Fleischer bojovat do zahraničí za svobodu své země. Doma zanechal ženu s dvěma malými dětmi.

Nejprve se uchýlil do Polska. Po jeho obsazení Němci utekl do Sovětského svazu, kde byl s ostatními československými vojáky internován ve sběrném táboře v Oránkách u Moskvy. Tam živořil celý rok. Pamětnice popisuje otcovy další osudy: „V roce 1941 si prezident Beneš vyžádal letce do Anglie. Takže odjelo šestadvacet nebo třicet letců, kteří se z lágru do Anglie dostali jako velké trosky. Třeba můj tatínek byl asi 180 centimetrů vysoký, měl na sobě 92 vředů a vážil 40 kilo. Prostě ta cesta byla děsivá. Když přijeli, šli do lazaretu Červeného kříže, který vedla Hana Benešová. Otec byl bohužel velmi nemocný. Ale zase byl hrozně šťastný, že se seznámil s paní Hanou.“ Po zotavení Miloš nastoupil jako pilot do 311. československé bombardovací perutě Royal Air Force (RAF), s níž se zapojil do bojů.

Pro maminku si přišli gestapáci

Když otec odešel do války, matka Věra Fleischerová zůstala s dcerami v jejich bytě v pražské Liboci. Podporovala ji její sestra, která jí pomáhala s péčí o děti. „Jednou jsme přišly z procházky ze Šárky a byt byl zapečetěn. Nacisté už šli po ženách uprchlých vojáků. Poláci totiž udělali jednu chybu: Když tam Češi přijeli, vyfotografovali je u letadla a napsali, že bratři Češi přijeli zachraňovat polský národ. A všechny je tam vyjmenovali. Takže maminka byla velmi často zvaná na takzvaný Garňák¹ k výslechu. Ale ona mohla operovat tím, že kdyby to bývalo bylo šťastné manželství, tak ji muž neopustil s miminem a malým dítětem. Chvíli se nechali balamutit.“

Když matka ztratila byt, vzala děti a odjela do Prostějova k babičce. Tam dívky nalezly útočiště a nový domov. Matku zatklo gestapo, věznili ji, vyslýchali a po třech týdnech opět propustili. Tento postup několikrát zopakovali. O děvčata zatím pečovala babička a tety. Věrka s Libuší se u nich měly moc dobře, tety je rozmazlovaly, takže děti ani nepostrádaly své rodiče. Věrka chodila do školy, hrála si s kamarády a žila normální dětský život.

„Když byla heydrichiáda, tak se (nacisté – pozn. ed.) rozhodli, že budou přísní a necitelní. Všechny děti jsme seděly na dvoře, to bylo moc hezké, věk nehrál roli. Najednou se otevřela vrata a z nich vyšli gestapáci. A já vám řeknu, že hrozně dlouho jsem nemohla vidět ty vysoké naleštěné boty… Zrovna jsme seděly co nejdál od kuchyňského traktu dvora, kam oni šli. Bylo mi sedm let. Někteří starší kluci říkali: ‚Neměla bys jít domů?‘ Já jsem najednou ztuhla, nemohla jsem se zvednout. Přitom jsem byla zvyklá, že mámu odváželi na Garňák. Potom babička zavolala: ‚Pojďte se rozloučit s maminkou.‘ Maminku odvezli nejdřív do Olomouce. Tam byla zavřená asi rok. Potom existovaly Svatobořice, kde byly zavřeny ženy, matky a sestry utečených.“

Nemohli jsme maminku poznat

Po dalším roce Věru Fleischerovou z internačního tábora ve Svatobořicích na Kyjovsku propustili. Pěšky se vydala do Prostějova. „Maminka se vrátila na Štědrý den 1944. Zase někdo bouchal na roletu obchodu a my jsme si říkali: ‚Kdo tam chodí? Vždyť všichni vědí, že se chodí dvorem.‘ Babička chudák, jako když to cítí, utíkala ke dveřím. A přišla máma. Moje maminka, když ji zavírali, neměla jednu ledvinu. Tenkrát to byl odepsaný člověk. Babička celou dobu, co byla zavřená, říkala: ‚Ona se nevrátí, ona má jen jednu ledvinu.‘ Byla by nás bývala zblbla. Maminka se vrátila. Akorát s tím, že moje maminka byla celý život odbarvená blondýna, a teď přišel tmavý člověk. Tak jsme ji vůbec nemohli poznat. Byla nepředstavitelně hubená. Bohužel si to neuchovala, protože babička ji krmila jenom suchými bramborami. Do května pěkně přibrala. Potom když se s tatínkem viděli, tak tatínek říkal: ‚No, ty dobře vypadáš.‘ Bál se říct, ty jsi tlustá. To mu maminka nemohla zapomenout.“

V červnu 1945 se vrátil i Věřin otec a rodina se po šesti letech znovu scelila. Paradoxně, právě nyní prožila pamětnice šok a těžké období. Za dlouhou dobu, kdy žila v Prostějově, se jí babiččin dům stal novým domovem, tety milovala a rodiče neznala, odloučení je odcizilo. Ale nyní musela opustit blízké lidi, kteří se o ni celou válku starali, a odejít s rodiči do Prahy, kde otec sehnal zaměstnání.

„Buď byli sirotci nebo byli dobře zachránění nebo se setkali s rodinou. Děti s rodinou byly považované za velice šťastné, protože se navrátil tatínek, maminka a bylo to nádherné. Nebyla to pravda. Pamatuji se, že když maminka jela pro tatínka do Prahy, šly jsme se sestrou na půdu a koukaly, kudy přijdou. Viděla jsem rodiče spolu. Nemohu zapomenout na ten pocit. Řekla jsem si: ‚To je tragédie, teď my s nimi budeme muset odjet do Prahy.‘ Ještě jsme si nezvykly ani na matku a přišel druhý cizí člověk, za kterého jsme se každý večer modlily, měly jsme nad postelí obrázek. A najednou to pro mne byla úplná děsivost.“

Otce zavřeli v Kladně

Věřin otec v roce 1945 nastoupil jako pilot do Československých aerolinií a Fleischerovi se znovu přestěhovali do Prahy. Pamětnice přestoupila na základní školu na Malostranském náměstí. Její život se však brzy převrátil naruby. Přišel komunistický převrat v únoru 1948. Otce coby západního letce propustili z aerolinek a zavřeli do pracovního tábora v Kladně. Pouze výjimečně dostal dovolenku a směl navštívit rodinu.

Věra si přála studovat gymnázium, to jí ovšem režim znemožnil. Navštěvovala tedy kurzy pro sekretářky a jazykové kurzy na Perštýně v Praze. Protože její maminka byla částečně invalidní, Věra formálně pracovala jako pomocnice v její domácnosti. V 17 letech ji ale pracovní úřad umístil do ČKD Stalingrad v pražských Vysočanech, kde pět let pracovala v administrativě v organizačním oddělení.

Prodávala jsem lázeňské zájezdy

V roce 1956 se pamětnice provdala za Jiřího Čecha. Narodily se jim dvě děti, se kterými zůstala doma, dokud nešly do školy. Potom si našla práci v redakci časopisu Československé pohostinství.

Odtud po několika letech odešla do instituce Balnea, což byl státní podnik, který spravoval lázeňství a organizoval lázeňské pobyty. Věra připravovala a prodávala zahraniční lázeňské zájezdy, vybírala pro ně pacienty. Díky dobré kádrovačce, která prosadila, že kdo zájezdy prodává, smí se asi jednou za rok do spravovaného teritoria podívat, mohla Věra i přes svůj špatný kádrový profil cestovat. Udělala si průvodcovský kurz a doprovázela zájezdy do západní a jižní Evropy. Služebně se rovněž v roce 1967 účastnila světové výstavy EXPO v kanadském Montrealu.

Její zaměstnání mělo však i negativa. Vyslýchala ji Státní bezpečnost: „Prodávali jsme zájezdy na Kypr, do Řecka, Jugoslávie, Turecka. Museli jsme mít nemocné pacienty. Vybírali jsme je podle návrhu na lázeňskou léčbu, to museli mít. Byl to třínedělní zájezd, ne jako dnes se jede do lázní na chvilku. Mně se podařilo, ale to tak bylo i v Čedoku, že jsem věděla: ‚Tenhle se nemůže vrátit, tenhle taky ne.‘ Ale kádrovačka byla tak hodná, že když se z mých zájezdů mnoho hochů nevrátilo, postavila se za mne. Fízláci z Bartolomějské mne nařkli, že jsem musela vědět, že se nevrátí, že jsem s nimi pětkrát mluvila.“ Ale kádrovačka pamětnici hájila, že to nešlo poznat, takže Věru ušetřila případného postihu. V cestovním ruchu pracoval i Věřin manžel. Díky svým kontaktům se Čechovi několikrát podívali do zahraničí, s přáteli také podnikli cestu po západní Evropě.

Věřinu kariéru ukončily náhlé zdravotní problémy. Když jí bylo 52 let, dostala mrtvici a infarkt a musela odejít do invalidního důchodu. Dále si přivydělávala příležitostnými překlady.

1. Garňák se nazýval bývalý garnizonní soud a věznice v Olomouci, kde za války sídlilo gestapo.