Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

S. M. Brigita Čechová (* 1931)

Moje povolání je sloužit druhým

  • narodila se 13. listopadu 1931 v Jaroslavicích u Zlína

  • 16. července 1949 vstoupila do kláštera, do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského

  • ve školním roce 1949–1950 nastoupila do ošetřovatelské školy

  • roku 1950 byla poslána do nemocnice v Jindřichově Hradci

  • dočasné sliby složila 29. října 1950

  • věčné sliby skládala v roce 1957

  • roku 1973 přesun do Hrabice u Vimperku, další působiště byly ve Znojmě-Hradišti, Ostravě-Pustkovci, v Moravských Budějovicích, Prachaticích a Albrechticích

  • roku 2003 byla poslána do Nazaretu v Praze

  • roku 2011 přesunuta do Řep

První roky života a vstup do kláštera

Pamětnice S. M. Brigita Čechová se narodila 13. listopadu 1931 v Jaroslavicích u Zlína v rodině zemědělce. Vyrůstala zde společně se třemi sourozenci. První roky navštěvovala školu v Jaroslavicích. Měšťanskou školu, kam šla ze čtvrté třídy, absolvovala ve Zlíně. To ovšem znamenalo každý den a za každého počasí docházet asi čtyři kilometry pěšky tam a zase zpět. Po škole zůstala doma u rodičů a pomáhala jim. V sedmnácti letech odešla pracovat do Prahy do Vincentina, což byl ústav pro nevyléčitelně a těžce nemocné. Dne 16. července 1949 zde vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.(1)

„Tam jsem již řekla, že do kláštera jsem vstoupila v roce 1949. Naši se již obávali, že se nebude moct přijímat. Nás bylo přes čtyřicet kandidátek, a pokud neměly nějaké závazky, tak jsme měly obláčku v říjnu, takže já již jsem byla jako sestra. Některé zůstaly jako kandidátky, ty, které měly nějaké problémy s rodiči nebo nějaké takové záležitosti, to bylo dobrovolné. My jsme byly v říjnu oblékané a rok pak chodily jako sestry do ošetřovatelské školy. Pak v říjnu kandidátky odjely do Vyškova a my dvě sestry odjely do nemocnice v Jindřichově Hradci. Tam jsme byly pár dnů a ony nás odvolaly, že sestřičky chtěly mít svaté sliby. My jsme dočasné sliby skládaly v padesátém roce, 29. října 1950, a pak jsme je postupně obnovovaly každý rok. Věčné sliby jsem pak skládala až v roce 1957, tedy za dost dlouho, protože tenkrát to nebylo možné, mateřinec jsme ani neměly a představené byly zavřené, tak to prostě nešlo.“

Rodiče proti vstupu do kláštera nebyli. Tatínek měl v klášteře sestru, sestřenici a ještě jednu příbuznou. Jedna byla u vincentek, příbuzná u voršilek a tetinka S. M. Speciosa byla právě u boromejek.

„Vstupem do kláštera jsme se zřekly domova a patřily jsme kongregaci. Mohly jsme přijímat návštěvy, kdykoliv přišly a ohlásily se, ale nenavštěvovaly jsme je. Maminka zemřela v roce 1974 a tatínek v roce 1984 a je jsem již mohla navštívit a zúčastnit se pohřbu. Když byl tatínek nemocný, tak jsem k němu dvakrát do roka jezdila na dovolenou, a když něco potřeboval, snažila jsem se mu pomoci. Tatínek tam měl bratra se švagrovou, takže nebyl sám. Také ho chodila navštěvovat sestra, tedy nebyl opuštěný.“

Studium na ošetřovatelské škole, zavření klášterů

Pamětnice měla pouze čtyři třídy měšťanky, tak aby mohla studovat ošetřovatelskou školu, musela přes prázdniny absolvovat kurz, který nahradil pátou třídu měšťanky. Ošetřovatelskou školu začala studovat v letech 1949–1950, kdy bylo prvně studium prodlouženo na čtyři roky. Již v roce 1950 se situace zcela změnila. Byly zavřeny kláštery a církevním školám byl přidělen světský učitelský sbor.(2) Pro studující řeholnice to znamenalo, že pokud budou chtít nadále studovat, musí odejít do civilu. Ve třídě bylo dvanáct řádových sester a ani jedna se do civilu nepřihlásila. Všechny byly ze školy vyloučené.

Odsun na práci do nemocnice v Jindřichově Hradci

„Protože jsme přerušily školu, tak jsme musely do zaměstnání. Já jsem odjela ještě s jednou sestřičkou, se kterou jsem studovala, do nemocnice v Jindřichově Hradci. Oni nám tam počítali tři ročníky školy, takže jsme tam byly vedeny jako ošetřovatelky. Mimo nás tam mohli dodělávat školu všichni, a to již od pomocných sil, které nejdříve dělaly kurz sanitářský a pak studovaly až k diplomu. Pro nás to ale nebylo, to už bylo jako proti, že. Tam jsem pracovala na chirurgickém oddělení čtyři roky a potom dva roky na gynekologickém oddělení až do roku 1956. Toho roku z pěti nemocnic, Českých Budějovic, Jindřichova Hradce, Písku, Strakonic a z Pelhřimova, odvolali všechny řádové sestry, které byly přiděleny do našich filiálek, ale ne do nemocnic, ale do domovů důchodců a tak. Já jsem přišla do Šternberka, do ústavu sociální péče. Smečno po padesátém roce dostalo výpověď a muselo se stěhovat do Bruntálu. Bylo to velké stěhování. V Bruntále zůstali asi rok a přeložili je do Šternberka, kde byla bývalá škola, myslím, že tam byly sestry Neposkvrněného početí. Celý ten ústav, nemocné děti, kterých bylo přes dvě stě, ty vozíčky, no prostě celý ústav, to všechno se stěhovalo do toho Šternberka. Tam to nebylo zařízené pro nemocné děti. Tam byla skutečně práce namáhavá. Muselo se to vzít tak, jak to je, a přizpůsobit se.“

Přesuny do dalších působišť

V roce 1968 měla S. M. Brigita Čechová odjet do Itálie pracovat do Nepomucena. Bohužel se to nepovedlo, protože na vyřízení potřebných záležitostí to byla příliš krátká doba. V roce 1969 již nedostala povolení a ona ani druhá sestra nikam nejely. Místo Češek spravovaly Nepomucenum Polky a Češky tam odjely až v roce 2000.

Ze Šternberka přešla do Znojma-Hradiště. Zde byla zaměstnaná na ošetřovně. Protože zde byly i nemocné sestry, chodila je ošetřovat. Strávila tu asi jeden a půl roku.

Další působiště bylo v Prachaticích, kde pomáhala v domově důchodců. Tento domov důchodců byl původně dům kongregace. Zdědila ho jedna sestřička, která vstoupila do řádu, a je to rodný dům biskupa Neumanna, svatého Jana. V tomto domě bydlela. Jak se postupně přikupovaly další domy, ústav se rozšiřoval tak, až tam mohlo být sto čtyřicet nemocných.

V roce 1973 se přesunula do Hrabic u Vimperku. Zde se nacházel ústav sociální péče pro dospělé a bylo v něm umístěno osmdesát lidí. K ústavu patřila velká zahrada a kaple. Hrabice opouštěly všechny sestry v roce 1989. Opouštění bylo dobrovolné, bez nátlaku.

Další rok pobyla opět ve Znojmě-Hradišti.

Protože ji následně potřebovali v Ostravě-Pustkovci, odstěhovala se tam. Zde se sestry staraly i o mládež a o kostel Andělů strážných.

V Moravských Budějovicích však potřebovali brigádu, protože se tu zařizoval po pádu režimu dům. Zde zůstala jeden rok.

Prachatice sestry po roce 1989 opustily, aby se tam zase vrátily. S. M. Brigita se tam společně s dalšími dvěma sestrami vrátila, protože se budovy musely zrenovovat. Po rekonstrukci byla potřebná v Albrechticích.

V Albrechticích již sestry chodily učit náboženství a ona pracovala všude, kde to bylo potřeba. Když byla práce na zahradě, dělala to, když u nemocných, byla u nich. Zde ještě nabídla výpomoc v domácnosti u pana Švanka. Pan Švank zemřel 28. ledna 1998 a S. M. Brigita následně zamířila do Jiříkova u Rumburku.

V Jiříkově žilo několik sester a staraly se o baziliku ve Filipově i o dům.

Další uplatnění našla v Apoštolské nunciatuře v Praze, kde pracovala v kuchyni a všude, kde to bylo nutné. Nunciaturu opouštěla v roce 2003 a již zůstala v Praze.

Bydlela u nemocnice kongregace v domě, kterému se říká Nazaret.

Od roku 2011 žije v Řepích.

Řepy

„U nás v domově máme na devadesát devět těžce nemocných. Dostávají se k nám buď z nemocnice, nebo když je již doma nedokážou ošetřit. Buď se vyléčí, zotaví a jdou domů, nebo ne. Loni nám zemřelo přes devadesát lidí. Sestry se jim věnují, co potřebují, aby ten život, který dožívají, aby neměli těžký. Snaží se ze všech stran jim ho ulehčit. Jsou zde hlavně civilní sestry. Nás je zde dvacet, ale většinou jsou to již starší sestry. Čtyři sestry jsou starší devadesáti let a nejmladší přes třicet roků, a ta ještě nepracuje, jezdí jako duchovní péče do nemocnice. Jinak jedna sestra je v kanceláři a druhá je vedoucí.“

Život v ústavech

S. M. Brigita prošla mnoha ústavy a městy a všude pomáhala tam, kde jí bylo a je zapotřebí.

„Jak jsem žila v těch ústavech, tak se tam vždycky někdo našel, s kým jsem spolupracovala či se kterou jsem se znala. Také jsem si s některými dopisovala. A pak jsem přišla do druhého domova, a to již bylo zase nové přátelství. Poznala jsem hodně dobrých lidí, kterých si vážím. Jinak jsem přátelství neudržovala tak, abych někoho chodila navštěvovat. Třeba ona byla na Moravě a já v Čechách, takže i pro tu dotyčnou by to bylo náročné na cestování, které by nebylo jen na jeden den. Ovšem v mládí jsem měla kamarádku, která mě chodila donedávna navštěvovat. Ta mě navštěvovala každý rok. Je z Adamova od Brna a přijela třeba ještě se sestřenicí, protože je starší. Nyní je nemocná a loni již nepřijela. Píši jí k Vánocům a k Velikonocům.“

„Kde se mi nejvíce líbilo? Každý ten dům měl určitou přitažlivost, kde jsem se našla, a moje povolání je sloužit druhým, a to nemá omezenou příležitost. Nemůžu říct, že bych někde byla ráda či radši, prostě jsem se snažila přizpůsobit.“

 

Literatura a vysvětlivky

(1) Kongregace byla založena zakládací listinou 18. června 1652 v Nancy. Do Čech boromejky přišly 28. září 1837. Přijely dvě české dívky s věčnými sliby a dvě zkušené francouzské sestry.

(2) Hublar, J., Ústavy sociální péče jako indikátory kvality života uživatelů služeb, s. 79. Podle vzoru apoštola křesťanské lásky svatého Vincence z Pauly (1581–1660, zakladatel řádu a patron všech charitativních zařízení, sirotčinců a nemocnic) byl u nás založen Spolek sv. Vincence z Pauly. Úkolem spolku bylo podle vytyčených stanov vyhledávat chudé a opuštěné, nevyléčitelně nemocné a starat se o jejich zaopatření. Jeho členové pomáhali v ulicích i v soukromých bytech. Dnešním jazykem by se řeklo, že prováděli depistáž sociálně potřebných a terénní sociální práci v přirozeném sociálním prostředí osob. Protože počet potřebných osob bez přístřeší byl vysoký, rozhodl se spolek v desátém roce svého trvání založit pro potřebné útulek. Finanční prostředky během tří let vynesly potřebný kapitál. Za vedení předsedy spolku Karla Ervina hraběte Nostice z Reinecků byl 1. listopadu 1889 založen v Praze ústav Vincentinum, který nesl jméno sv. Vincence z Pauly. První budova byla na Starém Městě pražském, Husově třídě domu č. 3, kde byly tři nevyléčitelně nemocné stařeny. Další, již větší budova byla zakoupena v Bubnech, rodinný domek č. 371, kam se Vincentinum přestěhovalo. O nemocné se staraly sestry z řádu Šedých sester.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Nela Cukrová)