Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatopluk Čech (* 1935  )

Nikdy jsme si nemysleli, že by to mohlo být jen na chvíli

  • narozen 24. března 1935 v Olomouci
  • dětství a válečná léta prožil střídavě v Kroměříži a Zborovicích u prarodičů a tety
  • v květnu 1945 vstoupil do kroměřížského oddílu Junáka
  • po zrušení gymnázia roku 1948 nastoupil do učení na elektrotechnika
  • po vyučení pracoval krátce ve vsetínské Zbrojovce
  • na vojně sloužil u Technických praporů v Komárně
  • převážnou část života byl pak zaměstnán v podniku Pal Magneton Kroměříž
  • jako oddílový vedoucí se zasloužil o druhou obnovu Junáka v Kroměříži v roce 1968
  • coby radioamatér zachytil 21. srpna 1968 vysílání kolegů z pohraničí
  • stál i u třetí obnovy Junáka po roce 1989 a dodnes je aktivním old skautem

Svatopluk Čech prožil tři zásadní změny režimů a účastnil se stejného počtu obnov Junáka. Vlčetem se stal hned v květnu roku 1945. Jako dospělý v době druhé obnovy na konci šedesátých let přivedl ke skautingu své syny. Coby nadšený radioamatér vzpomíná na srpnovou okupaci v roce 1968, kdy zachytil vysílání kolegů z pohraničí o překročení hranic Československa vojáky cizích armád. Po roce 1989 se jeden z jeho synů ujal vedení otcova oddílu, který funguje dodnes.

Dětství prožil Svatopluk Čech (* 1935) dílem v Kroměříži a dílem na statku v nedalekých Zborovicích u matčiných rodičů, kde se o něho do věku tří let starala jeho bezdětná teta a prarodiče. Válečná léta díky rodinnému hospodářství prožili v relativním dostatku. 
Pěkné vzpomínky má na dobu konce druhé světové války, kdy pomáhal otci v jeho kroměřížské oficíně: „Otec byl holič a kadeřník a pamatuji se, jak jsem mu chodil jako kluk pomáhat, že jsem mydlil zákazníky. V pětačtyřicátém roce byla v Kroměříži maďarská vojska a ti Maďaři se chodili k otci holit. A tehdy jsem dostával od nich drobné mince, říkalo se jim pengö.“

Na konci dubna roku 1945 se otec rozhodl pamětníka a jeho sestru nechat ve Zborovicích, kde věřil, že budou lépe ochráněni od případných posledních vojenských manévrů. „Na zahradě byl úkryt, bunkr, kde jsme se měli schovat, než přejde fronta. Ale byl tam klid, a tak si otec nakonec 1. května pro nás přijel a odvedl nás do Kroměříže, protože slyšel, že jižní část Moravy už osvobozuje rumunská armáda. Takže jsme šli domů do Kroměříže pěšky přes ratajský les. Z toho kopce jsme pak viděli, jak už hoří v Němčicích a postupuje osvobozující armáda. A Kroměříž pak byla osvobozena 4. května,“ dodává Svatopluk Čech.

Na ten den a na zabitého chlapce pak ještě vzpomíná takto: „Ráno jsme viděli, že v Těšnovicích už vlaje na kostele československá vlajka, a chtěli jsme jít osvobozující armádě naproti. Ale rodiče nás pochopitelně zahnali domů. Ten moment, kdy se nejvíc střílelo a létaly šrapnely, jsme tedy byli doma. Pozoroval jsem to z půdy okýnkem. A o smrti Karla Hüttera jsem se dozvěděl až druhý den. Tak jsem se tam šel podívat. Cestou na poli před naším domem jsem viděl ustřelenou nohu. To byly zážitky, které si člověk pamatuje už pak celý život.“

Historie střediska Mirka Svobody

Počátky vzniku novodobého skautského střediska v Kroměříži sahají do válečné doby. Tehdy, ještě v ilegalitě roku 1943, se na obnově činnosti domluvilo několik skautů spolupracujících s odbojovou skupinou Zelený kádr. Díky tomu pak už v lednu 1945 fungovaly tři chlapecké a jeden dívčí oddíl. Ve dnech osvobozování se pak skauti podíleli na zajištění spojení mezi oběma břehy Moravy a pomáhali s převozem zbraní.

„Dne 5. května v ranních hodinách nastoupili první skauti před okresní úřad a převzali úkoly při obnově osvobozené části Kroměříže – postavili hlídky na zbořených mostech a připravovali prostory pro nové národní výbory. Dívky pomáhaly při úklidu a v ošetřovně Červeného kříže, další bratři pečovali o důstojné pohřbení partyzánských bojovníků a vojáků rumunské armády padlých při osvobozovacích bojích. Dne 9. května se všichni zúčastnili mírové slavnosti již jako skauti v krojích – a navíc s novou revoluční standartou, vytvořenou za bojů o Kroměříž, se stuhami padlých bratří: Mirka Svobody, Mirka Adamíka a Jiřího Jírovského,“[1] zmiňuje ve zpracování historie střediska pamětník.

Od 1. června už běžel pravidelný oddílový život pro 1 056 zapsaných členů Junáka. 
„V předvečer 3. června navštívil město Kroměříž generál Ludvík Svoboda, otec našeho umučeného člena Mirka Svobody.[2] Při této příležitosti byl požádán, zdali může být skautské středisko v Kroměříži nazváno na věčnou památku Mirkovým jménem. Ochotně souhlasil s vírou, že pomůžeme uskutečnit plány jeho syna,“ vysvětluje v textu pamětník.

Skautský program byl tak poutavý, že musel každého mladého nadchnout

V podstatě ihned po osvobození se Svatopluk Čech přihlásil do obnoveného 3. oddílu kroměřížského Junáka, který zaštítil předválečný skaut Viktor Olszewski, jenž přežil internaci v koncentračním táboře. Oddíl vedl bratr Miloš Janoušek. „Ještě v květnu pětačtyřicátého roku jsme brigádně pomáhali v kasárnách likvidovat pozůstatky, co tam zůstaly po Němcích. To znamená, že jsme třídili náboje a uklízeli. Tak to byla taková první skautská činnost,“ vzpomíná na své začátky pamětník, skauty oslovovaný Svaťa.
Jako klubovna jim až do roku 1950 sloužil dřevěný dům po Němcích. Na první tábor se Svatopluk Čech vypravil v roce 1947, kde v lomu na skále ve Velkých Karlovicích také složil skautský slib. „V tu dobu tam zrovna procházeli takzvaní banderovci, takže jsme měli dost těžké hlídky, protože jsme měli strach, že by nám mohli nějakým způsobem ublížit. Ale naštěstí se nic nestalo. Jedna skupina, se kterou jsme se setkali, se chtěla jen napít a něco pojíst a prošla bez jakýchkoliv problémů,“ líčí táborové dobrodružství pamětník.

„Hodně jsme zpívali, to už se dneska vůbec nedělá. Chodili jsme v sobotu každé odpoledne, když skončilo vyučování, ven a v neděli na vycházky do lesa. Snažili jsme se poznávat rostliny a ptáky – bylo to víc zaměřené na činnost v přírodě. Dělaly se různé zkoušky a lovili se bobříci,“ popisuje pamětník běžný provoz skautského oddílu a samozřejmě také vzpomíná na vliv četby knih ikonického autora československého skautingu Jaroslava Foglara.

Rok 1948 byl pro naši rodinu rozhodně změnou k horšímu

Po likvidaci živností nastala pro pamětníkovu rodinu těžká léta, protože otec již nesměl provozovat holičství. Takto pamětník ilustruje dobu po komunistickém převratu v roce 1948: „Otec odešel a pracoval v Rapotíně ve sklárnách. Měl v Kroměříži nepřátele, protože nechtěl vstoupit do komunálu. A maminka, která měla zázemí ve Zborovicích na statku, tam do doby, než byl převeden pod JZD, jezdila vypomáhat. Já ostatně až do svých patnácti let také.“

Dobu kolektivizace rodina ve Zborovicích prožívala oproti spoustě jiných naopak jako vysvobození. Veškerá starost o hospodářství totiž zůstala po válce na pamětníkově ovdovělé tetě, která ani s pomocí rodiny nedokázala velké hospodářství udržet v chodu. Podpis smlouvy o převedení majetku pod JZD rodinu vyvázal z dřiny, kterou nebylo možné zvládnout.

Masarykovo reálné gymnázium, kde Svatopluk Čech studoval, v roce 1948 zaniklo. Z kádrových důvodů mu bylo umožněno nastoupit pouze do učení. Ve Zkratu Hulín a Mezu v Mohelnici a Frenštátě se vyučil elektrotechnikem. Díky výbornému prospěchu byl nakonec doporučen – již jako dělnický kádr – ke studiu na průmyslovce v Mohelnici. Po studiu pracoval ještě dva roky ve vsetínské Zbrojovce a poté nastoupil na vojnu do Komárna do Technických praporů k ženistům. „Když jsem ale u vstupní lékařské prohlídky předložil osvědčení o školení instruktora Červeného kříže, tak lékař řekl, že by mě potřebovali. Tak jsem po přijímači odešel do Ružomberku, kde jsem rok studoval vojenskou zdravotnickou školu. Pak jsem se vrátil do Komárna, kde jsem byl ve funkci zdravotního instruktora.“ Díky tomu se ho zpřísněný režim nositelů černých výložek kromě povinného přijímače v podstatě nedotkl, a z vojny dokonce odešel s hodností četaře a ve funkci staršiny.

To, že jsem byl skaut, se se mnou v práci táhlo v podstatě celou dobu

Roku 1957 se vrátil z vojny a krátce nato se oženil. S manželkou, se kterou se seznámil během vojenské služby, se pak usadili v Kroměříži. Tady také nastoupil do podniku Pal Magneton Kroměříž, kde zůstal po celý svůj profesní život, nejprve jako elektrotechnická údržba a později se dostal k projektování a samostatné investiční činnosti. Na pozici investičního technika se už nebylo možné vyhnout pravidelnému a všudypřítomnému kádrování. I taková věc jako jeho skautování mezi desátým a patnáctým rokem byla považována za nepřekonatelnou překážku, a pamětník neměl tudíž nárok ani na výjezd do tehdejší Jugoslávie. Pod záštitou ROH se mu ale povedlo vybudovat s kolegy ze zaměstnání tábor pro děti zaměstnanců „alespoň“ v Maďarsku u Balatonu a jakožto člen podnikové Vědeckotechnické společnosti také jezdíval do NDR.

Po vynucené likvidaci Junáka v roce 1950 si Svatopluk Čech našel nového koníčka v radioamatérství a později se stal instruktorem ve Svazarmu. Během Pražského jara se v době uvolnění rozhodl pro obnovu kroměřížského 3. oddílu, kterého byl jako dítě členem. A jelikož jeho vedoucí už nežili, ujal se vůdcovství sám. Ke skautingu se také přidali i oba jeho synové. „Náš první tábor byl putovní. Objevil jsem trasu v Jeseníkách a nějaký čas jsme strávili i v Polsku u Otmuchovského jezera. Měl jsem na starost dvanáct chlapců a sami jsme si vařili. Další tábory už byly stanové v Rajnochovicích. A od ROH, které postupně zanikalo, jsem získal vybavení a pak už jsme jezdili tábořit sami s vlastními stany.“

Zásadně platilo, že se o vojenských věcech nesmí vysílat

Na noc z 20. na 21. srpna 1968 Svatopluk Čech vzpomíná takto: „Já jsem chytil radioamatérské vysílání s tím, že říkali, že prošla sovětská vojska, tanky, ale nikdo víc nevěděl. Jen konstatovali, co se děje. Nikdo neznal příčinu až do doby, kdy se začala objevovat prohlášení o boji proti kontrarevoluci. My jsme tu žádnou neměli. Že byla vojenská cvičení, se vědělo, to bylo všude.“ A pro bližší představu o pravidlech radioamatérství dodává: „Základem, který jsme podepsali, jsme jasně řekli, že o politických a vojenských věcech se nebudeme bavit. To prostě nikdo neříkal. Udělali jsme jen to, že jsme nepoužili svoje volací znaky. A třeba jsme se domlouvali pod vysílacím heslem OK2 Haná, což byl tak široký pojem, že se z toho nedalo nic určit. A když jsme si chtěli něco říct, tak se to dávalo právě pod těmito zašifrovanými volacími znaky.“ Svatopluk Čech si ještě vzpomíná, že na dobu asi dvou týdnů kolem invaze jim byly také radioamatérské přístroje úplně odebrány.

Z nepřehledné doby, kdy nebylo jasné, kterým směrem se situace vyvine, pochází i následující zkušenost s nadřízeným z podniku: „Když přišla okupační vojska, tak se předseda stranické organizace přišel za mnou zeptat, co má dělat. Věděl, že jsem skaut, protože jsem celou dobu, co jsem byl zaměstnán v Magnetonu, nosil skautský opasek.“ Pamětník mu nemohl poradit nic jiného, než aby vyčkal. I tak ho ale těšil pocit zadostiučinění, že se spoléhá na jeho zkušenosti z doby skautování. Navíc od člověka, který po něm v předchozí době požadoval, aby právě skautský opasek odložil.

Po dalším zákazu skautské činnosti se Svatopluk Čech rozhodl nevzdat a celý oddíl vyvedl pod tzv. brannou technickou výchovu, což byl zájmový útvar Svazarmu, jehož byl dlouholetým členem. Poté, co odrostli jeho synové, se věnoval dětem i mimo skautský okruh v Radioklubu. A po roce 1989 se aktivně podílel na poslední obnově 3. oddílu kroměřížského Junáka. Dodnes je činný jako old skaut a za svůj život byl oceněn četnými skautskými vyznamenáními.

[1] k dohledání na http://www.smskm.cz/stredisko/historie-strediska/

[2] Miroslav Svoboda byl od roku 1937 členem 2. oddílu Junáka v Kroměříži. Na počátku války coby patnáctiletý působil jako rádce jedné družiny. Po rozpuštění Junáka v roce 1940 oddíl ještě ilegálně tábořil a jeho členové se scházeli dál. Jeho otec, generál Ludvík Svoboda, pozdější prezident Československé republiky, odešel do emigrace a působil v odboji. Dne 25. listopadu 1941 zatklo při ilegální činnosti Miroslava Svobodu a strýce s rodinou gestapo. Během krutých výslechů přišel o všechny zuby. Úkryt matky a sestry však neprozradil. Zemřel v Mauthausenu 7. března 1942.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj