Claude Carret

* 1949

  • "Helena Olga Roučková se stala naší adoptivní matkou — prožili jsme s ní totiž něco velmi silného. Obrátili se na ni proto, že věděli, že mluví německy — Marie-José se totiž narodila v Trevíru a žila až do svých čtrnácti let v Berlíně. Řekli si tedy, že by se tato žena možná mohla postarat o Francouze, protože už nebyly žádné učitelky — co si s těmi Francouzi počít? Byla příbuzná s rodinou Lubomíra Monzola, stýkali se, ale nenáviděli se navzájem — ona nenáviděla komunisty, a to z dobrého důvodu, protože jí nakonec vzali vše, co jí ještě zbylo. Naše střety s režimem spočívaly hlavně v tom, že pokaždé, když jsme přijeli do Československa — vlastně na Slovensko — byli jsme povinni se do tří dnů hlásit na policejní stanici. Jezdili jsme tedy do Rimavské Soboty a hlásili jsme se vždy v doprovodu Heleny, která se ničeho nebála — ostatně nebála se vůbec ničeho — a policisty odbývala. Jedna věc, kterou jsme nevěděli a kterou nám zatajila, bylo to, že měla naproti přes ulici souseda, který byl velmi přesvědčeným komunistou a který nás, jak se domnívám, udával jako špiony. Nikdy nám to neřekla. Dozvěděli jsme se to až po pádu zdi, kdy nám to přiznala. Pokaždé, když jsme odjeli, přišla k ní policie na výslech. Ale tajila nám to — protože pochopila, že kdybychom to věděli, nevrátili bychom se, nechali bychom se zastrašit. Celých deset let nám tedy skrývala, že ji pokaždé policie vyslýchala, protože soused naproti hlásil naše pohyby a počínání."

  • "On a rencontré des Romes, on s'est intéressé à eux parce qu'ils jouent à la musique et puis on avait nos appareils photos, on pouvait pas ne pas faire des photos. Donc on est rentré dans une maison et on a photographié une famille. Et là, ils nous ont dit que le lendemain, il y avait la fête des Romes. Et donc, on est allé aussi à la fête des Romes et on a fait des photos. Ça a été le premier contact. Donc on avait dans notre boîtier déjà quelques clichés. Donc c'est en fait c'était un jour où on laissait la salle disponible, la salle des fêtes pour les Romes. C'est le seul jour où la commune leur laissait la salle pour faire leur fête parce qu'il y avait quand même un groupe folklorique très important. Les musiciens avaient un statut particulier du fait qu'il faisait partie du groupe folklorique VPOR, le nom me revient, le groupe VPOR, qui était un grand groupe folklorique. Ils avaient la possibilité enfin, il vivait dans le centre-ville parce que il y avait une proximité pour les répétitions et puis bon ils avaient un statut un peu privilégié quoi on va dire et ils voyageaient. Donc c'était les seuls qui voyageaient donc à l'époque quoi. On a fait des photos à la fête aussi. De toute façon on était les seuls gadgé hein. Il il y avait pas un slovaque à la fête, il y avait que nous en fait. Il y avait que des Romes. Ils étaient bienveillants avec nous parce qu'ils étaient très contents qu'on s'intéresse à eux,pour une fois qu'il y avait des gens qui s'intéressaient à eux, à leur tradition, à leur musique. Non, ça a été le contraire tout de suite. Et on s'est dit c'est un un univers qui nous qui nous plaît bien aussi quoi. Mais c'était pas le but de notre voyage et de mais c'est quelque chose qui nous a Évidemment, séduit quoi.

  • "Rozhodl jsem se absolvovat zkrácený výcvikový kurz asi sto kilometrů od Rennes, kde jsem se naučil řemeslo elektrikáře — přesněji řečeno elektromechanika. To mi dalo základy v oblasti elektřiny. Práci jsem našel poměrně rychle, protože v té době nebylo těžké se uplatnit. Měl jsem na výběr z několika pracovních míst, ale většina byla geograficky dost vzdálená. Nakonec jsem si vybral místo asi patnáct kilometrů od Rennes, v jedné z posledních tamních sléváren." (...) "Tak jsem objevil svět práce. Pro mě to byl skutečný otřes, protože to byl svět, který jsem vůbec neznal. Bylo to pracovní prostředí trochu jako ze Zoly — vybavení bylo velmi zastaralé, pracovní podmínky velmi nebezpečné. Ale pro mě to bylo něco nového a každý den jsem jezdil vlakem tam a zpět s pocitem, že jsem jakýsi komparzista ve filmu — tak moc se ten svět lišil od mého každodenního života a od lidí, které jsem jinak potkával na ulici. Možná právě to ze mě trochu udělalo fotografa — není to vyloučeno — protože všechny ty obrazy mnou otřásly. A pak mě trochu pobavilo, že jsem se velmi rychle ocitl v odborech. Neměl jsem na výběr — hned první den mi strčili do ruky členskou kartičku CGT, což je levicový odborový svaz. Ale ocitl jsem se v rodině, ve velké rodině, a bylo mi tam velmi dobře."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bratislava, 02.11.2025

    (audio)
    délka: 23:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Bratislava, 02.11.2025

    (audio)
    délka: 01:35:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Naše cesty za Romy

Claude Carret, 2025
Claude Carret, 2025
zdroj: natáčení

Claude Carret se narodil 2. března 1949 v Rennes, hlavním městě francouzské Bretaně, do skromné dělnické rodiny. Po vyučení jako elektromechanik pracoval v různých manuálních profesích, než se přes práci školního laboranta dostal k fotografii. Spolu s manželkou Marie-José vstoupil do Fotografické společnosti v Rennes a postupně si vybudoval vlastní fotografický jazyk inspirovaný Doisneauem, Cartier-Bressonem a Josefem Koudelkou. Jejich první velké projekty dokumentovaly mizející svět bretaňského venkova a laotskou komunitu v Rennes. V roce 1983 přijali pozvání slovenského diplomata Lubomira Monzola a poprvé přijeli do komunistického Československa, do obce Klenovec na středním Slovensku. Během následujících deseti let jezdili dvakrát ročně a fotografovali tamní romskou komunitu – jako jedni z mála cizinců, kteří do slovenských osad vůbec zavítali. Po celou tu dobu je hostila a chránila Helena Olga Roučková, která se stala jejich adoptivní matkou. Co nevěděli celých deset let: po každém jejich odjezdu ji komunistická policie vyslýchala kvůli udání souseda, který je považoval za špiony. Po pádu železné opony rozšířili svou práci do Rumunska, kde fotografovali Caldéraše a další romská etnika. Jejich snímky jsou dnes jedinečným svědectvím o životě, který zmizel.