Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oxana Cachilova (* 1977  )

Policisté nenechali schovat civilisty, ale schovali se sami

  • narodila se v roce 1977 v Chumolagu

  • v beslanské škole jí zemřela sestra

Teď se budeme se Štěpánem ptát, a kdyby se vám nějaká otázka nelíbila, není problém, jak budete chtít.

Dobře, dobře. Samozřejmě rozumím, jen jsem už říkala, byly samé soudy, a to je všecko. Ale dobře.

Povězte prosím, jak se jmenujete, kde a kdy jste se narodila.

Jmenuji se Oxana, příjmení Cachilová. Otec se jmenuje Valerik. Narodila jsem se v Chumolagu, vyrostla jsem také tam a tamtéž jsem chodila i do školy.

V jakém roce?

V jakém roce jsem šla do školy?

V jakém roce jste se narodila?

Aha, v roce 1977. 25. června. Brzy budu mít narozeniny. V roce 77. jsem se narodila.

Ve které vesnici jste se narodila?

Ve které vesnici? Chumolag, Pravobřežní oblast.

Je to v horách?

Ne, není. Je to za Beslanem.

Povězte mi o vaší rodině. Kolik vás bylo, bratrů, sester, rodičů…

Mám matku s otcem, to je Cachilov Valerij Kazbekovič, a matka, Fatima Iljinočna Dulajeva. Narodila se a vyrostla v Chumolagu a otec taky. Tam se seznámili a vzali se. Pak jsme se narodily my – starší sestra Světa. Mezi námi je rozdíl pět let. Pak jsem se narodila já. Byla jsem malá, nepamatuji si to, ale mí rodiče prožili něco kolem, já si to nepamatuji, ptala jsem se, asi šest let žili v Dušanbe, v Tádžikistánu. V samotném Dušanbe.

Kdy a proč tam odjeli?

No proč... otec je nejmladší a u nás je to tak, že když je nejmladší, tak musí žít s rodiči. Není to ve všech rodinách, ale myslím, že je to většinou tak. Pak se přestěhovali do Chumolagu. Moji rodiče byli obyčejní pracující. Ale rodina to byla dobrá. Bez všelijakých zlozvyků.

Kde pracoval?

Otec pracoval na různých místech. Matka pracovala na uzenářském závodě, taky v nápojových závodech, moje máma... otec pracoval v těch... když mám být upřímná, ani si nevzpomínám. Nepamatuji si to. Taková fabrika... kde oddělují zrní, tohle všecko, tak tam pracoval.

Jakým jazykem mluvíte doma?

Osetinským. To už v Chumolagu, jenže tady ve městě žijeme devátým rokem, a tak jsem i školu dokončila v Chumolagu a sestra taky, stejně jako já. Moje sestra šla na obchodní akademii a já na univerzitu, na geografii. Takže proto ten jazyk. My jsme pořád mluvili osetinsky, a když jsem byla na univerzitě, učila jsem se výborně, ale bylo to tak, že když nemluvíš pořád rusky, je to špatně, a když jsem se sem dostala, víte, dokonce když jsem věděla úkol, který nám zadali, styděla jsem se. Bylo to tak, že jsem raději neodpovídala. Co když, myslela jsem si, řeknu něco špatně nebo něco takového, a tak jsem raději mlčela a nic neříkala.

Na základní škole to bylo také tak?

Ne. Na základní? To jako v Chumolagu? Ne, na základní škole, co je první třída, to šlo pomaloučku polehoučku. Ale rozumíte? Když mluvíte, je to něco jiného. Dobře, ve škole se člověk všechno naučí, ale když jsi ve městě, mluvíš s lidmi rusky, to na vesnici jsme pořád mluvili osetinsky a pořád mluvíme, rusky jsme doma nikdy nemluvili. Tak to je špatně. I když Osetinci říkají, že se musí mluvit osetinsky, ale stejně pak přijíždějí do měst. A co potom? Pak se jim obtížně mluví rusky. Já osobně to vím podle sebe.

Ve škole jste se učili v rusky, nebo osetinsky?

Rusky. Kromě matematiky, ale jinak rusky.

A vy už jste v té době dobře ovládala ruský jazyk?

Ne, neovládala, právě že jsem rusky neuměla, až tam mě to učila moje učitelka.

A jak se k vám chovali?

Dobře, moc dobře. Všichni jsme byly děti, nikdo tam nemluvil rusky, všichni jsme byli Osetinci, všichni se naučili až tam.

Jaké to bylo, když všechny předměty byly v ruštině?

Nejprve nás učili písmena, pak jsme četli po slabikách a pak už začínáš mluvit, čteš, komunikuješ. Komunikace a učení, to je velký rozdíl. A sestra právě, ona strávila šest let v Dušanbe, když se přestěhovala do Chomulagu, osetinský jazyk vůbec neovládala. Vůbec nemluvila osetinsky. Tam v Dušanbe všichni mluví rusky. Takže když tady šla do první třídy, máma mi vyprávěla, že všichni učitelé za ní chodili, že dobře mluví, že i ostatní děti nějak naučí. Naopak, šla do první třídy a někdy po dvou měsících úplně přestala ruštinu používat. Mluvila jen osetinsky. Kdo by tam taky mluvil rusky. To možná teď, ale dřív ne. Já jsem ukončila školu ve čtyřiadevadesátém roce.

A vaše rodina ještě existuje?

Ne, kde že? Říkám vám přece, že mám jedinou sestru, matku, otce a pak jsem já, to je všechno. Byli jsme čtyři, ještě babička s dědou, ale ti zemřeli. A my jsme zůstali, máma onemocněla v pětadevadesátém roce. Já jsem studovala na univerzitě a moje sestra se ve dvaadevadesátém vdala. Takže když moje máma v pětadevadesátém roce onemocněla, starala jsem se o ni já. Ona, chudák, si na mě zvykla a chtěla, abych byla pořád vedle ní, v nemocnici, všude. Tak jsem se učila a starala se o mámu. Moje máma v padesáti letech, v roce 2000, zemřela.

Za koho se provdala vaše sestra?

Moje sestra se vdala za Beslaňana, žijí v Beslanu, za Edíka Najfonova.

Ještě jednou prosím zopakujte, co jste dělala po základní škole.

Ukončila jsem jedenáct tříd a pak jsem šla na univerzitu.

Povězte ještě trochu podrobněji o vašem studiu na univerzitě.

O univerzitě? A co vám mám povědět? Moje specializace je geografie. První tři roky jsem se učila dobře. Měla jsem samé výborné zápočty a zkoušky, ale pak mi onemocněla máma, to jsem vám říkala, tak jsem školu trochu zanedbala, ale i tak jsem univerzitu dokončila, pak jsem ještě rok pracovala a pak už ne. Jenom jeden rok jsem pracovala. Pracovala jsem ve škole v Chumolagu, na vesnici. Až do teroristického útoku jsem pracovala vedle školy. Začala jsem pracovat v květnu v obchodě v Beslanu. Jezdila jsem tam z Chumolagu. Otec tam žil a já jsem jezdila sem tam. Žila jsem s otcem. Když máma umřela, sestra v podstatě žila s námi, s mužem a dětmi žili u nás, v Chumolagu.

Kolik má sestra dětí?

Tři, holčičku a dva chlapečky.

Jak se jmenují?

Najfonová Sabina, Najfonov Artur a Najfonov Inald.

Kdy se narodili?

Sabina se narodila roku 1994, Arturek v roce 1997 a Inald 2001.

Kde pracovala vaše sestra?

Moje sestra ukončila obchodní akademii a pracovala jen chvíli, byla tam kavárna a sklady, tak pracovala ve skladu.

Jaké jste měly vztahy se sestrou?

Naprosto skvělé. Ani nevím, jak to říct, opravdu velmi dobré, ani nevím, že bychom se jedinkrát pohádaly, to se nikdy nestalo.

A s jejími dětmi?

S jejími dětmi už vůbec ne, říkám vám to přece. Promiňte. Hrozně mi chybí, zůstali jsme jenom s otcem, hrozně se člověku chce s někým si promluvit. Ani matka, ani sestra nezůstaly, nikdo tu nezbyl! Ještě že se občas zastaví bratranec. Kvůli tomu se mi do toho nechtělo... (pláč)

Tak přestaneme, to nic.

Ne, ne, pokračujte.

Takže si můžeme popovídat o těch událostech?

Ano, pokračujte.

Pamatujete si 1. září?

Ano, pamatuji.

Kde jste byla?

Pracovala jsem v obchodě. To je to, co jsem chtěla říct. V květnu jsem nastoupila do práce, sestra mi tu práci našla, do té doby jsem nepracovala, protože sestra chodila na operace a takové ty věci. Nemohla jsem, jak už jsem řekla, žili u nás. Hlídala jsem děti, bylo mi jí líto. Řekla jsem si, že se nic neděje. Zeť (švagr) pomáhal. Samozřejmě otec po matčině smrti hodně sešel, ale ještě chvíli pracoval, pak už ale přestal a já jsem pomáhala sestře, hlídala jsem děti. Koupili si v Beslanu byt, tam, co je policie, v Okťabrské ulici, a sestra mi zařídila práci, řekla mi, abych to zkusila. Pracovala jsem jako prodavačka, hned vedle První školy, takže když šel člověk do školy, musel projít kolem mě. Takže jsem ráno 1. září vstala a šla jsem do práce trochu dřív. Většinou děti jdou do školy a cestou si něco koupí. Obchody tam šly dobře. Takže jsem přišla do obchodu, bylo asi deset minut po sedmé, uklidila jsem, připravila jsem krámek a mladší syn zůstal doma s otcem. Za mnou se stavila sestra s dcerou a starším synem, on byl takový čiperný, Artur, a pak se rozeběhl do školy a Sabina se sestrou zůstaly. Sestra mi tehdy řekla, že se nějak necítí ve své kůži, a navrhla mi, abych šla místo ní. Už jsem byla převlečená, ale samozřejmě jsem řekla: „To víš, že jo, samozřejmě, půjdu a ty tu zůstaň.“

Když člověk zašel do krámku, nalevo byla drogerie a napravo potraviny, a když vyšel z obchodu, napravo byly hodiny na okně. Ona se podívala na hodiny a říká: „Oxano, koukni, kolik je hodin, za pět minut čtvrt na deset.“ A já na to: „To není nic strašného!“ Rychle jsem se převlékla a ona už mezitím odešla. Vyběhla jsem za ní, myslela jsem si, že tam půjdu já. Bylo to do školy tak sto metrů, a tak jsem se vrátila, zase jsem se převlékla do pracovního, a najednou slyším výstřely, jako by to byl ohňostroj. Panebože, pomyslela jsem si, kde se tu vzaly za bílého dne takové ohňostroje? Vyskočila jsem, podívala se na hodinky, bylo asi čtvrt na deset, a najednou vidím, jak odtud běží houf žáků, lidí. Myslím si, co se tak mohlo stát?! A výstřely pokračují a oni křičí: „Obsadili školu! Obsadili školu!“

Jakmile jsem to slyšela, hned se vyrojily myšlenky, jak, co se stalo... a ti, pro koho jsem pracovala, žili naproti nám. Jejich starší snacha se taky šla podívat do školy. Bylo 1. září, a tak se šla podívat se svými dvojčaty, holčičkou a chlapcem. A za krámkem byla zeleninová zahrádka a Nataša, paní domácí, tam něco dělala a taky vyběhla. Tak jsme se spolu s Natašou rozběhly s myšlenkou, co se mohlo stát. Byly tam dva vchody, ze školní uličky a ze strany Kominterny, a tam stál člověk v maskáčích a říkal: „Nechoďte sem! Nechoďte sem!“ A začal střílet. Tak jsem popadala Natašu a vytáhla jsem ji odtud, ale chtěla jsem tam, za sestrou, a řekla jsem mu to. Ale pochopitelně jsme utekly zpátky a zaběhly jsme do krámku ještě s jednou holčičkou, kterou jsme vzaly cestou. Chudák, křičela, ječela, nevěděla, co se sebou, kam se schovat. Do večera jsme tam zůstaly. Ještě vám něco řeknu.

Všechno jsem pozorovala. Ani jsem nestihla zavřít kovové dveře. Pak jsem si pomyslela, že je zavřu, a mezitím pokračovala střelba. Já pozoruji a hned vedle stojí policie. Pomyslela jsem si, že kdyby se včas vzpamatovali, nedopustili by, aby si připravili zbraně, ale oni se mezitím někam schovali. Někam se poschovávali a ani civilistům neumožnili, aby se schovali oni, místo toho se schovali sami. Viděla jsem to, pozorovala jsem je.

Tak jsme tam seděly do večera. Vzadu byl východ. Světlo bylo odpojené a pak jsme nějak odtud ve třech vyšly. Poprvé, když jsme chtěly vylézt, začali střílet na železné dveře, nahoře byl odstřelovač. Pak jsme přece jen v noci vyrazily. Tak jsme tam stály. První den silně pršelo, druhý taky a třetí noc taky. Tyhle tři dny jsme tam stály.

Znamená to, že váš obchod byl v zóně, kde byl policejní oddíl?

Podívejte, tady stála policie, na rohu a na protějším rohu byl můj obchod, a jestli projdete o kousek dál, tak tam byla škola. Ale řeknu vám, jak to bylo doopravdy, nevím.

Takže policie tuto zónu uzavřela.

Ano, tam, kde byl obchod, to policie všechno uzavřela. Ano, všechno jsem viděla na vlastní oči, pozorovala jsem, co se děje. Nevím, ale mohli to snad nějak zastavit nebo aspoň něco udělat.

Takže, když jste v noci vyšly z obchodu, oni vás pustili?

Šly jsme přes zeleninové zahrádky, nešly jsme hlavním vchodem, ale přes zahrádky.

Tam nebyly zátarasy?

Víte, za obchodem byly soukromé domy a tam, kde byly zátarasy, byly bytovky. A když jsme odtud vyšly, tak nás viděli a pustili nás.

Takže policie vás viděla? Přišel za vámi někdo od policie?

Ne, nikdo. Ale vždyť vám povídám, že se schovávali za rohem a nemohli vystrčit ani nos! Tak se u nás ani neukázali.

Takže pak jste stály za tou bariérou?

Ano, tři dny a tři noci. Přesněji 1. a 2. září a 3. asi v jednu hodinu v noci jsme odešly.

Když jste tam v noci stály, co se tam dělo?

Víte, byla tam jednání, a to všecko, ale nějak jsem tam nešla. Pamatuji si to jen podle toho, co jsem pak slyšela. Nebudu si nic vymýšlet, nepamatuji si to. Jen, jak jsem tam tak stála, myslela jsem si „Pane Bože!“, ale do sálu jsem nešla.

Kde jste získávala informace o tom, co se děje ve škole?

Nám nikdo nic neříkal. Nic konkrétního nám nikdo neřekl. Jen jsme čekaly.

Ze strany školy viděli místo, kde jste stály?

Ne, ze školní uličky nebylo nic vidět a ze strany Kominterny se nedalo projet. Všechno přehradili.

Bylo v ulicích hodně lidí?

Hodně, hrozně moc lidí. Co jsme tehdy prožili... to se nedá převyprávět.

Jak lidi reagovali?

Lidi? Ti, kteří byli na ulici, plakali. To vím i podle sebe. Co jsem tehdy cítila... plakala jsem, ztratila jsem sílu, už jsem nemohla. Plakala jsem. Pamatuji si, jak jsem zašla k sestře domů, byt byl hned vedle, chtěla jsem si vyčistit zuby. Měla jsem pocit, že když sestra ani polknout nemohla, ani já jsem nemohla. Lidi, chudáci, nemohli, nejedli, nepili, jen stáli a čekali na své příbuzné. Agresivita? Jak to jen říct, křičeli i plakali, ale mezi sebou jsme naopak podrželi jeden druhého.

Jak se k vám chovali lidé, kteří tam stáli, myslím tím úřední složky?

A koho jsme z úředních složek viděli? Co? Oni nic nedělali.

Ale zmínila jste se, že se tam scházeli, že vedli jednání.

Jaká jednání máte na mysli? Já jsem jen slyšela, to vám povím, že tam přijel Aušev, ale já jsem tam nebyla, to nám řekli až potom. Aušev odtud vyvedl několik dětí. A to jsem se stejně divila. To znamená, že ho nějak pustili, že on něco může.

Kdy jste pochopila, co se stalo?

My jsme s příbuznými znovu zašli do bytu mé sestry a spustily se výkřiky, střelba, tak jsme odtud utekli a začal zmatek, výkřiky a tohle všechno. A střelba byla taková, jako by se začala válka. A byla to doopravdy válka. Nic není horšího než válka. Jak jenom někdo může takhle jednat s dětmi?! Za celý svůj život jsem nikdy neslyšela, že by někdo takhle jednal. Někdo se rozběhl za nimi, někdo se vylekal, přirozeně, protože jakoby někdo střílel hned vedle, někteří se porůznu rozutekli. Já osobně jsem utíkala do nemocnice, tam odváželi raněné. Dívali jsme se, hledali své lidi, každý hledal toho svého.

Šla jste do školy?

V průběhu střelby? Ne, ne. Během střelby ne. Naopak nám řekli, abychom odtud odešli. Ale hned jsem utíkala do beslanské nemocnice.

Jaká panovala v nemocnici situace?

Tam nikdo nic nevěděl. Nedokážete si představit, co se tam dělo! Jaká zranění tam byla! Mluvit o tom je jedna věc, ale vidět to na vlastní oči...

Našla jste tam někoho?

Našla jsem tam sestru. Přišla za mnou mámina sestra, Eva, která mi o tom řekla. Respektive nevím, jestli o tom věděla, ale jediné, co mi řekla, bylo, že viděla, jak tam sestru přinesli na nosítkách. Dovnitř nikdo nesměl. Samozřejmě jsem tam vlezla oknem a začala běhat sem tam po pokojích, vyběhla jsem do druhého patra... a tam byli samí známí ještě z dob, kdy tam byla moje máma. Rok jsme s ní strávili na resuscitačním oddělení v beslanské nemocnici. Tak vejdu na resuscitační oddělení a tam stojí Voskovoj Jirbeg. Říkám: „Jirbegu, neviděl jste Světu?“ A oni už věděli. „Ne,“ říká, „neviděl.“ Tak jsem vyšla z resuscitačního, chtěla jsem jít dál a najednou jsem se nějak zastavila, uviděla jsem nohy, podívala jsem se nalevo, ale poznala jsem ji už podle nohou. Způlky byla přikrytá bílým prostěradlem. Přistoupila jsem k ní, padla na kolena a myslím si, co když to není ona. A vedle leželo dítě, úplně přikryté. „Co když to není ona, co když to není ona! Pane Bože,“ říkala jsem si. „Kéž to není ona!“ Bála jsem se, ale odhrnula jsem prostěradlo a byla to ona. Byla tam bez blůzy tak, jak byla, když stříleli, chudáček, jen v podprsence a v sukýnce. „Tak dobře,“ pomyslela jsem si, „sestra. A vedle možná jedno z dětí...“ Stáhla jsem prostěradlo, nebyly to naše děti, ale srdce stejně usedalo. Chápala jsem, že je to těžké, pořád jsem si říkala: „Nekřič, Oxano, neřvi, není to zapotřebí. Nekřič!“ Ale stejně jsem tam omdlela, ale zřejmě mě už snesli na nosítkách dolů, teprve tam na trávě mezi příbuznými jsem přišla k sobě. Myslím si, Pane Bože, Světa už není! Tak jsem se ptala, jestli našli děti. Teď si říkám, jak jsem tehdy byla schopná uvažovat. Jedinou sestru jsem ztratila, ale tehdy jsem tak přemýšlela: Dobře, ale děti se ještě nenašly. Řekli mi, že ne, ale byl tam plácek vzadu, tak tam prý našli Arturka. Tak jsem vstala a běžela zase tam. Chudinka! Když jsem tam vešla, nemoha jsem se na něj ani podívat, ani nevím, jak to mám převyprávět. Byl vyhublý, celá hlava pokrytá střepinami. Říkali mi Oka, tak na mě volal: „Oka!“ Ani nemohl mluvit. Potom jsem vyšla a on nesměl mluvit, byl ve vážném stavu kvůli těm střepinám a Edík, zeť (švagr), se mě ptal: „Viděla jsi Světu?“ A já na to: „Světa už není.“ „Jak to, že není?!“ křičel a začal mlátit hlavou o zeď. „Jak to, že už není?! Tys ji viděla na vlastní oči?“ Já řekla, že ano. Pak přišli lékaři, že je třeba Artura odvézt do města. Řekla jsem, že tam s ním pojedu já. Všechny nás usadili do autobusu, i těžce raněné, a vyjeli jsme. Zeptala jsem se, kde je Sabina. Obvolala jsem všechny své příbuzné, všichni přijeli, všichni mí bratranci a moje přítelkyně, která pracuje v Zatěrečnom městisu, Larisa, přišla ke mně a říká: „Oxano, neplač, našla jsem Sabinu.“ Zeptala jsem se kde a ona, že je tady. „Pojďme!“ řekla.

Po schodech taky nedovolovali chodit, ale díky ní jsem vyšla nahoru do schodů, Artura jsme uložili, řekla jsem mu, že hned přijdu, vyšla jsem nahoru a tam byla chudáček Sabina, nemohla mluvit, jen mi řekla: „Oxano, kde je máma? Kde je máma?“ To byla její první slova. Řekla jsem jí, že maminka je v pořádku, živá a zdravá, ale že ji odvezli do Moskvy, že má nějaká zranění, ale že tady nebylo místo, a tak ji odvezli do Moskvy. A ona na to: „Já vím, že umřela.“ „Odkud to víš?“ zeptala jsem se a ona: „Ona nás přikryla a řekla, abychom odtud rychle utíkali. Přikryla nás, my jsme utekli a ona tam zůstala.“ „Ne,“ říkám, „máma žije. Hlavně, že žije.“ A ona pořád: „Ne, ona umřela, nás přikryla a sama byla celá od krve...“ Zřejmě tehdy ještě vyšla vedle garáží, tam vedle školy byly garáže, až tam došla, a přitom ztratila hodně krve. Tam, kolem klíční kosti, tak tam byla střelná rána. Všude byla spousta krve a lidé vyváželi, koho se dalo.

Chtěla jsem přirozeně, aby sestru odvezli k nám do vesnice, ale zatímco jsem hledala děti, oni si sestru vzali tam, kde se vdávala. Pak jsem poprosila, jestli je možné dát děti do jednoho pokoje, měla jsem nějaké známé, ale ani nebyli zapotřebí, doktoři ihned souhlasili, aby jim spolu bylo lépe. A tak tam byly v jednom pokoji. Ještě se mě ptaly, jestli tam s nimi zůstanu, a já na to, že přijedu, že se jenom stavím doma a něco si vezmu. Ale jak jsem měla přijet? Přivezli mě do Beslanu a já jsem se ještě ptala, proč mě tam přivezli. Přesto mě tam nechali. V noci jsem se pochopitelně vrátit nemohla, ale během dne jsem opět jela za dětmi, to bylo čtvrtého. Znovu se mě ptaly. Říkala jsem jim, že je všechno v pořádku, smála jsem se, a ona, chudák, ležela v hrobě. Poseděla jsem s nimi, pak jsem znovu přijela. Pátého byl pohřeb. Pak jsem jela za dětmi, pak už se jim udělalo líp, takže už jsem nechtěla, aby zůstaly v nemocnici. Sestru jsme pochovali, všichni odjeli, šestého jsme vzali děti z nemocnice a odvezli je do Beslanu. Všichni byli v černém. Podle tradice, když někdo blízký zemře, tak se chodí v černém. Ale sestra měla jenom mě, a tak jsem si vzala černý šátek. Říkám to proto, že jak jsem jela k dětem, sundala jsem si ten šátek, ani smutek jsem nemohla dodržovat... Vzala jsem děti do Chumolagu. Nešťastný otec během těch dnů nějak upadl a silně se uhodil do hlavy a od té doby si nic nepamatuje, dokonce někdy zapomíná, že má třetího vnuka. Člověk mu to musí připomenout a teprve pak si vzpomene. A pak nás poslali na Krym. Strávili jsme tam čtyřicet dní. A zase jsem tam musela všechno vysvětlovat s psychology... Děti usadili a já říkám: „Pochopte mne správně...“, a začala jsem jim všechno vyprávět. Pověděla jsem jim, že jejich máma umřela. On tehdy byl malinký, byly mu tři roky, co si může pamatovat. Sabinka měla desáté narozeniny na Krymu a Arturkovi bylo sedm. Dva dny se mnou nemluvili. Pracovali s nimi psychologové, jenom ten malinký byl v pohodě. Pak přišli za dva dny, jestli mi mohou říkat „mami“. Říkám jim: „Samozřejmě, že můžete...“ Tak se zachovali k našim dětem a sestrám. Doteď nevím proč a za co. Komu ty nešťastné děti překážely? Žili jsme dobře, všechno bylo dobré, nevím... Nebyli jsme ani bohatí, ani chudí, ale žili jsme radostně...

Jak jste žili po návratu z Krymu?

Jak jsem žila? Bylo to těžké, velmi těžké, s tatínkem. Ale nějak pomaloučku, polehoučku... Povyprávím vám o tom, ale bez kamery, jestli to jde.

Vypni kameru.

Nenatáčí se to? Nějak tomu nevěřím.

Nenatáčí se to. Dej tu kameru dolů.

Jak jsem žila... Přijela jsem. Na Krymu nás čekalo pěkné uvítání, všechno bylo dobré, děti dostaly dárky, chudinky, trochu se jim ulevilo. A když jsme přijeli, vítal nás jejich otec a mě bratranec z máminy strany se svou ženou. Když jsme dorazili, můžu vám dokonce ukázat fotky, jaká jsem teď a jaká jsem byla po smrti sestry, tehdy jsem vážila asi čtyřicet kilo. Přijeli jsme tam a zeť vypadal tak pěstěně. Pomyslela jsem si, žena mu umřela a on má jinou, znovu se ožení. Přijela jsem domů a děti jsem, pochopitelně, poslala k němu a sama jsem s bratrancem a jeho ženou přijela do Chumolagu. Všichni jsme z máminy strany žili tam. Přijeli. Začala jsem se vyptávat a přitom se dívám na tátu, vypadal hrozně sešle. Měla jsem nějaké úspory, ne moc, ale něco málo, a tak jsme pomaličku začali žít. Pak jsme se přestěhovali do města. Bratranec, který zemřel, tam zanechal byt. Tak jeho dcera nám navrhla, abychom nějakou dobu zůstali tam. V Chumolagu jsme měli pěkný dům s veškerým pohodlím, to ještě postavili táta s mámou. Nějakou dobu jsme žili ve městě, pak jsme se znovu vrátili do Chumolagu. Pak táta vážně onemocněl, takže jsem pochopitelně musela prodat dům. Ty peníze šly na léčbu a vypadalo to, že to pomohlo. Pak jsme se přestěhovali sem do města, zařídili mu důchod a všechny peníze jsme dali jim. Možná vám někdo vypravoval o těchhle problémech. Všechno jsme jim dali, a tak jsme tady s tátou začali žít. Zeť se od nás odvrátil, nechtěl, aby se děti se mnou stýkaly. Teď už se zase pomaloučku začínáme vídat. První dobu jsme komunikovali normálně. Děti za mnou jezdily, všechno bylo dobré. Nevím, co mu vlezlo do hlavy. Ačkoli vím co, ani mluvit se mi o tom nechce! A teď stejně usiluji o to, aby se ke mně obrátily zpátky. Ani jednou nezajel za otcem. Dvakrát se oženil, ale ani jednou se za ním nestavil. Za celých deset let se nezeptal, jestli s něčím nepotřebuje pomoct. Pomáhá nám strýc, jeho bratr. Člověk přece musí myslet hlavou! Říkala jsem vám přece, děti jsme vychovali my. Přísahám vám, my jsme je tak vychovávali. Chudák máma, když umřela, Světa čekala nejmladšího. On se narodil a přivezli ho hned k nám, ale u nás je jiný obyčej. Když se dítě narodí, je třeba ho odvézt k rodiči, za otcem. A my jsme ho znovu přivezli k nám. Ona se pochopitelně cítila špatně. Maličký vůbec v noci nespal a celé dny prochrápal. Přísahám vám, že od prvního dne jsem to děťátko hlídala. Zeť to všechno samozřejmě viděl. Má maminka vychovávala holčičku, ta bez ní nemohla. Druhý klouček, Arturek, taky jsme ho hlídali. A Inald mně říkal „mami“ a Světa, chudák, no komu by se to taky líbilo... Říkala jsem mu: „Inalde, já nejsem tvoje máma. Tady je tvoje maminka.“ A ukazovala jsem na Světu. Pokaždé 1. a 2. září jezdím s dětmi do školy a třetího chodím na hřbitov. Loni, když jsem tam jela, tak za mnou dokonce ani holčička nepřišla, ani Arturek ne a mladší Inald, když jsem k němu přistoupila, objala jsem ho a rozplakala se. On má přezdívku Čok, Inald Čok, my jsme mu tak říkali. Řekla jsem mu, že ho mám moc, moc ráda, a on mi na osetinském odpověděl, že mě má taky moc, moc rád, a rozplakali jsme se. A odešli. To bylo předloni a loni ke mně hned přišel. Říkám vám, dvakrát se oženil. Já mu říkám, u vás nikdo nezemřel, to jen můj chudák táta ztratil dítě. Víte, nejen já mám takovéhle problémy, to mají všichni. Naočkovali lidi dokonce mezi příbuznými.

Je hodně takových případů?

Hodně.

Komunikujete s ostatními s podobným osudem? Ella vám pomáhá?

Samozřejmě, pomáhá mi. Volám Elle často. Je jako moje sestra. Když je mi těžko, beru si telefon a volám jí, ona mě dokáže uklidnit. Ona je zlatá, to nemohu ani převyprávět.

Chcete se obrátit na vyšetřovací komoru?

Ne, nechci. Co tam mohou říct? Byly soudy. Neříkala vám to Ella? Těch soudů bylo! A co mohou říct? Doteď nic nevíme. Proč? Jak? Na jedinou otázku jsme nedostali odpověď. Nevím, kde hledat konec, opravdu nevím.

Vy jste chodila ke všem soudům?

Ano, chodila jsem ke všem soudům. Všechno to bylo pořád dokola. Mám doma problémy s otcem a do toho jsme chodili tam. Pořád jsem kladla tytéž otázky. Člověk se stává agresivní, dostavuje se únava, vrátím se domů – hysterické záchvaty. Co dělají pro lidi? Nic! Postavili lékařské centrum. Ale pro koho? Jdou tam poškození a stejně, co dělají? Nic! Je to jejich národ, tak ať něco dělají. Tam se asi točí peníze. A pro nás nic nedělají.

Jaké pomoci se vám po těchto událostech dostalo od státu?

Já osobně a moje rodina jsme žádnou pomoc nedostaly, a co dostali oni, nevím. Má rodina nedostala nic, právě kvůli tomu vznikly ty tahanice, ačkoli, jak už jsem řekla, on si ženu našel, jednu, druhou, a můj otec? Kde je jeho dítě? Když se nad tím zamyslíš, kde je ta spravedlnost?

Vy ještě čekáte na spravedlnost?

Nevím, na tuhle otázku je těžké odpovědět. Nevím, co na to říct. Samozřejmě, že to člověk chce. Ale ke komu má jít? Přijdeš za jedním, ten tě pošle za druhým a tak nastává věčný kolotoč. Nakonec se člověk vrací k tomu prvnímu, za kterým přišel.

Stává se vám, že si kladete otázku, proč k tomu došlo, proč právě v Beslanu? Máte v sobě nějakou nenávist?

Ne, nic takového není, přísahám. Všechno chápu, vím, jaké teď bývají teroristické akce. Na nádražích, všude. Ale aby se přiblížili k dětem?! Nevím, co od lidí chtěli, čeho dosáhli! Někdy se mi zdá, že kdyby tam zůstali všichni, náš stát by s tím souhlasil. Aby nikdo nevěděl, co se tam dělo.

Proč?

Nevím. Nešlo se nijak domluvit. Dobře, došlo k výbuchu, ale oni přece měli něco v rukou. Říkali, že chtěli Zazikova, Zasochova a toho doktora Rashelliho. Dobře, tak by tam přišli. Že by je pustili? Tak myslí přece hlavou, že by tam nikdo z nich ve skutečnosti nepřišel. To já jsem tam mohla přijít, aby pustili mou sestru. Co pro Zasochova, Zazikova i pro Rashelliho znamená moje sestra? Co pro ně znamená? Nic o ní nevědí a ostatní taky ne. Zasochov by tam nikdy nevkročil. Zasochova znám, Zazikova ani Rashelliho ne, ale Zasochova, jak si o něm lidi vypráví... já ho neznám, za jedním stolem jsem s ním neseděla, ale vím, co si o něm lidi povídají. Nikdy by tam nepřišel. A odnesly to ubohé děti. Nordos vzali. Domluvili se přece na tom nějak. Tam nezemřel jediný člověk.

Koho tedy považujete za viníka?

Koho? Stát za to může. Ti, co jsou nahoře. Mám snad vinit chudáka? Od koho to pochází? Co si myslíte vy? Samozřejmě, vysoce postavení.

Ještě v souvislosti s obsazením školy. Do té doby tady v Osetii, ve Vladikavkazu, v Beslanu, bylo zřejmé to, co se dělo například v Čečensku, konflikt v Ingušsku?

Ale to už je nějakou dobu, co byl konflikt s Ingušskem! Do té doby bylo všechno normální, klidné.

Války v Čečensku také neměly na zdejší život žádný vliv?

Ne. Myslím si, že ne. Tak dobře v dvaadevadesátém roce byla u nás válka s Ingušskem. Bojovali kvůli území. Jakou to má spojitost s beslanskou školou? Oni nám přece neřekli, dejte nám pozemky a my pustíme vaše děti. Takže nevím. Vím jediné, že jsem tam ztratila jedinou sestru. Nic víc nevím.

Jak se podle vás pak změnil Beslan?

Víte, já tam nežiji. Co vám o tom mohu říct? Komunikuji jenom s příbuznými, s těmi, se kterými jsem žila. Jinak tam nebydlím, takže nic nemohu povědět.

A Vladikavkaz? Mělo to nějaký vliv na život ve Vladikavkazu?

V jakém smyslu?

Jestli se něco změnilo?

Co konkrétně? Jestli se změnili lidé? Myslím si, že ne, jak žili, tak žijí dodnes. Všechny to samozřejmě zasáhlo, všichni to prožívali, někdo dokonce onemocněl fyzicky, měl srdeční potíže. Ale čas běží a už se na to zapomíná. Loni to dokonce vypustili z televizního programu, do té doby se ten den připomínal. A teď už ne, jen se o tom zmínili, a to bylo všechno. Už je to deset let, takže nevím, co bude teď.

Víte o tom, že by se něco chystalo?

Ne, zatím nám nic neřekli. Každý rok zapalují svíce všem zemřelým, chodí do školy, nosí květiny. To je každý rok. Ale čím více let uplyne, tím chodí méně lidí. Během prvních let bylo víc lidí. Například loni tam někdo byl, ale nedá se říct, že to bylo jako vždycky. Oni sice pouštějí ve škole balonky, nosí květiny do školy i na hřbitov, čtou jména zemřelých, lidi chodí s květinami, dělají všechno možné. Říkám to jen kvůli tomu, že lidí je méně. Ale trpí stejně. Ten, kdo tam chodí, většinou trpí.

Kostel stojí vedle školy?

Ano, staví se vedle školy.

Co si o tom myslíte?

Nevím, zdá se mi, že je to správné. Kostel znamená svátost.

Po teroristickém útoku pojmenovali ulici vedle školy „Hrdinů“. Kdo jsou pro vás ti hrdinové?

Mě osobně se nikdo neptal. Ani nevím, jednoduše jsem slyšela to slovo. Že tak pojmenovali ulici. Ale proč, tím jsem se nezabývala, ani jsem se neptala.

Myslíte si, že se během těch událostí objevili nějací hrdinové?

Všichni tam byli hrdinové, všichni. Hrdinové byli ti, kteří tam proseděli tolik dní. Alespoň si to myslím. Doteď nevíme, co jim tam udělali, co se přihodilo. Vím jenom jedno – dá se bez vody vydržet tolik dní? A byly to malé děti. Copak to nejsou hrdinové? Dobře, dokážu si představit, že to vydržím já, dospělá. Ale děti? Já osobně to chápu takhle, ale jak to vnímají ostatní, nevím. A upřímně, nevím, podle koho tu ulici pojmenovali.

Kdybyste měla možnost v jedné, dvou větách říct lidem v Evropě, například v Čechách, co ve vás zbylo, co byste jim chtěla vzkázat?

Chci jim vzkázat, aby vždy žili v míru, přátelství, aby mezi nimi bylo pochopení. Člověk neví, co bude zítra. Tak dej Bůh, aby mezi nimi nebyly neshody. Aby nikdy nezažili trápení. Aby je nikdy nepotkalo takové utrpení, aby rámus byl jen oslavný ohňostroj. Aby nikdy v životě neslyšeli střelbu. Tak tohle jim přeji.

Děkuji.

Já vám děkuji, že jste mě vyslechli.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Pamětníci teroristického útoku v Beslanu

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Pamětníci teroristického útoku v Beslanu (Viktor Portel)