Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Bystřická (* 1958)

• narozena 22. července 1958 v Kyjově

• dědeček František Vaďura, veterán 1. světové války, po roce 1948 obětí kolektivizace

• otec Josef Bystřický za války totálně nasazen ve Štýrském Hradci

• strýc Josef Vaďura v roce 1951 odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu na 11 let za velezradu

• po základní škole pracovala 13 let v textilní fabrice ve Svatobořicích-Mistříně

• roku 1987 přesídlila na Velehradu, na Stojanově se starala o děti se zdravotním postižením a začala žít komunitním životem řeholnic

• v srpnu 1989 složila svůj první slib a stala se tak součástí Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje

• účastnice pouti na Velehrad (1985) i kanonizace Anežky České ve Vatikánu (1989)

• v 90. letech si rozšířila vzdělání na teologické fakultě v Olomouci

Frontové boje první světové války, totální nasazení, zabavení majetku, politické procesy v éře stalinismu – režimy 20. století její předky nešetřily. Ve svých patnácti letech byla natolik zklamaná politickým vývojem a znechucena všudypřítomnou propagandou, že upřednostnila fabriku před vzděláním. Přála si svůj život zasvětit Bohu, vstoupit do kláštera, žít životem řeholnic. Jen netušila, že je něco takového možné i u nás. „Já jsem o nich nevěděla vůbec nic, nevěděla jsem, že [i v komunistickém Československu] existují nějaké řeholní řády, že existuje nějaké takové ilegální společenství. Neušila jsem, že je možné vstoupit i v době totality,“ vypráví sestra Ludmila, Helena Bystřická.

V padesátém jim to sebrali. Všechno

Helena Bystřická, řeholním jménem sestra Ludmila, se narodila 22. července 1958 v Kyjově. Dědeček z matčiny strany František Vaďura strávil období první světové války na frontách, kde přišel o většinu svých přátel. Doma na něj mezitím čekala manželka se dvěma malými dětmi. O své zkušenosti nikdy nemluvil. Po válce dědeček koupil hospodářství v Žádovicích na Hodonínsku a na dlouhá léta se tím zadlužil. Během druhé světové války navíc museli odevzdávat povinné dodávky a potajmu pořádat zabijačky na černo. Hubené časy i tíživou finanční situaci se rodině podařilo ustát a hospodářství nadále udržet. Jenomže co nevzali nacisté, zalíbilo se komunistům. „[Dědeček] říkal, že poslední splátku splatil v roce čtyřicet devět. A v padesátém roku jim to sebrali. Všechno,“ vypráví Helena Bystřická. Dědečkův syn Josef Vaďura se krátce nato stal obětí vykonstruovaných politických procesů.

Totiž, na Slovácku působila po únoru 1948 odbojová skupina kolem Alberta Hauptmanna, která zprostředkovávala ilegální přechody na Západ. StB se podařilo do skupiny infiltrovat takzvané agenty-provokatéry, pod jejichž vlivem došlo k rozšiřování členské základny a vyzbrojení skupiny, což vyústilo až ke zdánlivému plánovaní ozbrojeného převratu. Strýce Josefa Vaďuru tehdy oslovil (skutečný) člen skupiny, kolega z ČSD ve Veselí nad Moravou Antonín Ticháček. Nicméně ačkoliv se Josef údajně zúčastnil několika schůzek, v odbojové skupině se neangažoval. Brněnský soud – který proběhl na přelomu května a června 1951 – se skupinou Hauptmann a spol., poslal strýce Josefa Vaďuru na 11 let do vězení za velezradu. Zmíněný Hauptmann s Ticháčkem dostali doživotí[1].

Dodejme, že případ Hauptmann – při kterém komunisté odsoudili 23 osob – byl součástí masivní zpolitizované akce „Tábor“, která má na svědomí více než 170 zatčení a dva tresty smrti[2].

Na hlavě měl zakrvácený kapesník. Odnesli ho zřejmě ještě živého

I do životů rodiny ze strany tatínka Josefa zasáhly politické události 1. poloviny 20. století. Část rodiny ještě před první válkou emigrovala a otec tak měl příbuzné ve Vídni i za oceánem. Otec Josef Bystřický pocházel z obce Hýsly na Hodonínsku a do roku 1942 pracoval jako učitel. Poté byl totálně nasazen na nucené práce v třetí říši. Dle vyprávění vyráběl ve fabrice ve Štýrském Hradci součástky pro vojenskou techniku. „Tam byly neustále nálety. Vždycky vzpomínal, když zahoukala siréna – oni tam byli v nějakém tom lágru, to byly dřevěné baráky – skočili do bot a v nezavázaných botách prchali. Tam byla blízko nějaká řeka a oni se tam schovávali. Říkal, že stávali třeba celé hodiny ve vodě, v zimě, v těch nezavázaných botách. Čekali na konec náletu,“ vzpomíná na otcovo vyprávění.

Během častých bombardování zemřelo mnoho pracovně nasazených, otec jen se štěstím vyvázl bez zranění. „Spletli si fabriku s lágrem a rozbombardovali tábor – v době oběda, kdy tam bylo spoustu mladých lidí. Říkal, že jeden kamarád, kterého potom šli hledat, když odnášeli raněné a mrtvé do blízkého lesa, tak našli toho svého kamaráda. Ležel a držel si na hlavě zakrvácený kapesník. Oni ho zřejmě odnesli ještě živého, ale potom tam zemřel. […] Říkal, že tam bylo asi 250 mrtvých mladých lidí. To byly ty ročníky 1920 až 1924, nebo tak nějak. To byl obrovský masakr, kdy při tom pohřbu, než lidi dokázali dát do nějakých rakví, tak že tam byl obrovský zápach z toho všeho.“ Otec se z nasazení pokusil několikrát neúspěšně utéct, domů se vrátil až s koncem války. V poválečném období se seznámil se svou manželkou Marií Vaďurovou.

Měla jsem hrozný odpor jít dál do nějaké školy. Zase dělat nástěnky

Helenu a její sourozence – Jiřího (nar. 1955) a Petra (nar. 1956) – rodiče odmalička vedli k víře. Malá vesnička Žádovice, ve které vyrůstala, tehdy neměla svůj kostel[3], a rodina tak docházela do sousedního Ježova. Návštěvy kostela byly – krom vyprávění rodičů – prakticky jediným zdrojem poznání víry. „Bibli jsme doma neměli, to se nikde nedalo koupit. […] Ale když celé roky posloucháte, co se čte v kostele, tak získáte přehled, celé evangelium. To bylo hrozně důležité v době totality, že alespoň tahle možnost byla.“ Otec měl – coby učitel v Ježově – kvůli návštěvám kostela v práci nejednou nepříjemnosti, a to především v tamním inspektorem. Ředitel Šmíd za otcem naopak vždy stál: „Psával mu celé roky do posudků, že je naděje, že se z něho stane ten socialistický učitel [smích],“ říká.

Ve svých deseti letech Helena v Žádovicích zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Večer přelétávalo nějaké větší množství letadel, to bylo docela nepříjemné – nevěděli jsme, co bude.“ Není bez zajímavosti, že otec Josef tou dobou působil jako kronikář obce. „On popsal ty události, jak proběhly ve vesnici, přímo do té kroniky. A potom za rok za dva, jak se komunisti tak nějak vzpamatovali z toho všeho, tak na okrese všem kronikářům dali nějaký takový pamflet o tom, co v té kronice má být napsané. Nakonec to dopadlo tak, že ten 68. rok je v kronice přeškrtnutý a potom je tam dál napsáno: oprava kroniky. A napsáno to, co dostali ti kronikáři na okrese.“ V těchto normalizačních dobách, roku 1973, dokončila Helena základní vzdělání. Zklamání z posrpnového vývoje a všudypřítomná otravná propaganda ovlivnila její další kroky. „Měla jsem hrozný odpor jít dál do nějaké školy, kde budu zase dělat nástěnky k VŘSR, k Vítěznému únoru, budu se učit marx-leninismus… Tak jsem to nakonec sama vzdala a šla jsem pracovat do fabriky,“ vysvětluje. Šlo o textilní továrnu na zpracování bavlny Svatobořice-Mistřín. 

Běda, jak Klusák neřekl „svatý“

„Že bych z toho byla zrovna nadšená, z té fabriky, to jsem teda nebyla [smích],“ vzpomíná na své pracovní začátky, „ty první roky jsem si říkala: ,Já se tady asi zblázním!‘ [smích] Protože ta práce probíhala tak, že tam byl velký hluk a prach. Nemluvilo se, celé hodiny.“ Počáteční rozčarování nakonec vyústilo v přednost. „Po čase jsem zjistila obrovskou výhodu – že mám zaměstnané ruce a nohy, ale ne hlavu. To byl takový objev, že si můžu přemýšlet, hledat, srovnávat si život.“ V textilce nakonec zůstala 13 let. „Dumala jsem, co dál, a vydumala jsem, že odtamtud odejdu. [smích] Najednou jsem měla takovou touhu jít k mentálně postiženým dětem. Říkala jsem si, já nemám žádné vzdělání, ale mám zdravé ruce a nohy a ty děcka to nemají. A já se s nimi můžu podělit tady o ty dary a umožnit jim trošku lepší život. To si člověk myslí. A potom, až jsem se mezi ně dostala, tak jsem zjistila, že oni jsou možná bohatší než já,“ vypráví.

Ještě jako zaměstnankyně textilky se Helena účastnila slavné poutě na Velehrad v roce 1985, která vyústila v jednu z nejmasovějších předlistopadových protikomunistických demonstrací. „Myslím, že většina lidí, co tam byla, tak první, co nás naštvalo – myslím, že totálně – že na té velké budově naproti byl obrovský nápis: ‚Vítáme mírové slavnosti‘, což lidi napružilo, opravdu hodně.“ Nešlo o jediný olej do ohně poutníků. „Věděli jsme, že měl přijet papež a oni ho nepustili. To byla další věc, která lidi naštvala.“ Namísto Jana Pavla II. na Velehrad zavítal státní sekretář Agostino Casaroli, kterému se od poutníků dostalo vřelého uvítání. Naopak pokusy o řečnění komunistických funkcionářů skončily fiaskem. „Běda, jak [ministr kultury Milan] Klusák neřekl ,svatý‘ Cyril a Metoděj – okamžitě byla reakce. A pozitivní reakce byly na pana kardinála Tomáška. […] Pro něj to musel být taky obrovský zážitek,“ vzpomíná na unikátní atmosféru vzdoru a dodává: „Uvědomila jsem si, jak marný boj to je ze strany komunistů. Aby zničili křesťanství, tak by nás museli všechny postřílet.“

V podstatě zázraky, dá se říct

Dva roky po velehradské pouti, roku 1987, Helena opustila místo v textilní továrně a 1. června nastoupila na Stojanov na Velehradě, kde se starala o děti se zdravotním postižením. Stojanov původně sloužil jako poutní a exerciční dům, po roce 1948 plnil funkci ústavu sociální péče pro mládež, ve kterém však nadále působily řádové sestry. „Tehdy tam byly cyrilky [Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje]. Já jsem o nich nevěděla vůbec nic, nevěděla jsem, že [i v komunistickém Československu] existují nějaké řeholní řády, že existuje nějaké takové ilegální společenství. Neušila jsem, že je možné vstoupit i v době totality.“ Šlo o zvláštní souhru náhod – na Stojanov se původně hlásila jako uklízečka. „Ale přijali mě jako nižšího zdravotního pracovníka s tím, že si dodělám kurz. Na náboženství se mě nikdo neptal.“ Při práci si doplnila vzdělání na večerní zdravotní škole v Kroměříží.

Po nástupu do práce na Stojanově a v samotných začátcích svého nového života v komunitě řeholnic se Helena začala zajímat o možnost vstupu do řádu a skládání slibů. První, takzvaný dočasný slib, složila ještě tajně, v srpnu 1989. Trvalý slib následoval o pět let později, roku 1994. Nedlouho po složení prvního slibu, 12. listopadu 1989, se sestra Ludmila zúčastnila kanonizace Anežky České ve Vatikánu. Tehdy už si na sebe mohla obléct řeholní šat. „Tam už to všechno žilo! Ale pořád ještě byla totalita. Úžasný zážitek byl, když jsme v aule na audienci u svatého otce Jana Pavla II. tleskali a volali, že papež musí do Prahy. To byl listopad a v dubnu stál tady na Velehradě. To byly takové zážitky – to byly v podstatě zázraky, dá se říct.“

Splnilo se mi, co jsem v životě chtěla

„Najednou byl pátek odpoledne, měla jsem službu a: ,Honem si pusťte televizi, v Praze se něco děje! A potom už to jelo,“ vybavuje si 17. listopad 1989. V té době navštěvovala večerní zdravotní školu v Kroměříži. „Chodila jsem dál v civilu, ještě jsem si netroufla jet do školy v řeholním. Celý ten školní rok jsem ještě dokončila v civilním oblečení. To byla komunistická škola, prostě klasika – ředitel byl komunista, kterému záleželo na tom, aby ta škola měla tady tento profil.“ Od následujícího školního roku však už do výuky chodila v řeholním šatu a školu úspěšně zakončila v roce 1992.

Vzdělání si po střední škole rozšířila na olomoucké teologické fakultě, kde v letech 1994 až 1999 vystudovala křesťanskou výchovu. Díky tomu pak mohla vyučovat náboženství, čemuž se věnuje dodnes (2022). Nadále se také angažuje v Kongregaci sester sv. Cyrila a v charitním domově pro řeholnice Velehrad, který spravují právě cyrilky. „Protože jsem zdravotní sestra, a zároveň můžu učit náboženství, tak se mi v podstatě splnilo to, co jsem v životě dělat chtěla. Možná, že kdybych si měla vybrat, tak bych si vybírala těžko. Zdravotnictví mě baví a učení taky, děcka jsou pořád stejné, akorát mají jinačí hračky [smích],“ dodává sestra Ludmila závěrem.

 

[1] Dle bakalářské práce Akce „Tábor“. Případ Albert Hauptmann a spol. (Šárka Bartošová, 2010). K 17. 11. 2022 dostupné z: https://is.muni.cz/th/eyy0x/Bakalarska_prace.pdf

[2] Ibid.

[3] Žádovský kostel sv. Jana Nepomuckého byl postaven teprve v 90. letech. Základní kámen posvětil papež Jan Pavel II. při své návštěvě Velehradu roku 1990. Zdroj: Oficiální stránky obce Žádovice. K 17. 11. 2022 dostupné z: https://www.obeczadovice.cz/obec/zadovsky-kostel/