Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Butová (* 1928  †︎ 2020)

Kdyby Grišu našli, rodinu by čekala jistá smrt

  • narodila se 13. srpna 1928 v Kněhynkách (někdy uváděné jako Kněhyninky)

  • pocházela z české vesnice na Volyni

  • před válkou chodila do české školy v Lucku

  • od roku 1939 oblast ovládl Sovětský svaz

  • vpád nacistů do SSSR rodinu zachránil před transportem na Sibiř

  • během války otec zachránil a ukrýval židovského chlapce Grišu z ghetta v Lucku

  • rodiče po válce repatriovali do Československa

  • po válce se Anna provdala za Ukrajince Fjodora Buta

  • Anna s rodinou se do Československa přestěhovala roku 1962

  • pracovala v textilce Tiba ve Dvoře Králové

  • v roce 1995 se s Grišou našli a Anna ho navštívila v Izraeli

  • v roce 1997 byla zařazena mezi Spravedlivé mezi národy

  • zemřela v srpnu 2020

Anna Butová se dožila úctyhodného věku, život však riskovala již jako náctiletá. Rodačka z Volyně tatínkovi pomáhala dlouhé tři roky na statku skrývat židovského chlapce, když do Sovětského svazu vpadli nacisté. Když válka skončila, její tatínek mladíka vypravil do nově se formujícího Izraele. Sovětští komunisté rodinu připravili o velké hospodářství a Annini rodiče se odstěhovali do Československa, zatímco ona sama se provdala za sovětského vojáka.

Do Československa se za rodiči podívala až v šedesátých letech a brzy se i s manželem a dětmi přistěhovala do Dvora Králové nad Labem. Rodinná historie na Volyni se proměnila v příběhy, které Anna vyprávěla svým vnoučatům, než se v roce 1995 zhmotnila v podobě novinového inzerátu. Izraelský občan Cvi Goldgammer v něm hledal své zachránce, Čechy, kteří o padesát let dříve žili na Volyni. Když se Anna dovolala na číslo v inzerátu, na obou stranách se ozval radostný pláč. Anna se vydala do Karlových Varů, kde Cvi trávil jeden ze svých ozdravných pobytů, později ho navštívila i v Izraeli. V roce 1997 pak za sebe a již zesnulého tatínka převzala čestný titul Spravedlivý mezi národy, za jejich nasazení při ochraně mladého života.

Rodina měla před válkou velké hospodářství

Anna se narodila 13. srpna 1928 do rodiny Tomíčkových v Kněhynkách na Volyni. Obec se nacházela několik kilometrů od Lutsku, hlavního města voliňské oblasti. Kněhynky byly převážně česká obec a její rodina tam vlastnila rozsáhlé hospodářství. Na statku ubytovávali také služebnictvo, která pomáhalo s péčí o více než padesát hektarů úrodné půdy a chmelnic.

Anna pocházela ze tří dětí. Nejstarší ze sourozenců byl Pepa, nejmladší z dětí byla sestra Miluška. Pepa však zemřel na následky nehody při práci v lese ve dvaceti letech. Anniným rodičům se ještě narodil syn Jirka v době, kdy byli již v Československu a Anna byla sama v jiném stavu.

V Kněhynkách byla polská škola, kam nastoupila také malá Anna. Škola byla hned naproti jejich domu a dětí tam chodilo hodně. Později se však Anně podařilo přestoupit do české školy v Lutsku. Ta se v okolí těšila velkému uznání a pamětnice byla velice hrdá, že tam mohla docházet. „Česká škola, to byla pýcha, radost. Každý tam tu školu chtěl udělat. Nebylo to trápení,“ vzpomínala Anna. Z její vesnice tam chodily jen tři děti a tatínek je občas vozil na povozu nebo chodily pěšky.

 

Válka nikoho nešetřila

Když bylo Anně jedenáct let, začala válka. Volyň, původně zamýšlená výkladní skříň tolerantního soužití mnoha národů pod křídly Polské republiky, již nějakou dobu trpěla napětím mezi Poláky a Ukrajinci. V září 1939 vpadli do Polska nacisté a polská vláda se nuceně stahovala z Varšavy na východ. Krátce našla útočiště v Lutsku, což vedlo k bombardování města jednotkami Luftwaffe. Volyň následně připadla podle dohody Molotov- Ribbentrop Sovětům a s nimi přišel komunismus likvidující kulaky. Tatínek musel propustit veškeré služebnictvo a vykopat chmelnici. Před transportem do sibiřských gulagů rodinu paradoxně zachránil příchod Němců. Tím začal teror polského i židovského obyvatelstva. Němci zřídili v Lutsku židovské ghetto a ukrajinské jednotky prováděly útoky na polské vesnice v okolí. „Každý se bál. Babička mě schovala, aby mě Němci nevzali a já jsem byla schovaná na půdě,“ vzpomínala Anna.

Etnické čistky stály život také učitele ze školy v Kněhynkách, pana Nováka. „Když přišli k nám do vesnice, on chtěl utéct a schovat se. Manželka ho prosila ať to nedělá, že utečou do Lutska,“ vzpomínala pamětnice. „Ale nepovedlo se mu to, oni ho zastřelili u nás na půdě.“ V domě Tomíčkových bylo schovaných několik desítek lidí a tatínek bránil ozbrojencům z řad Banderovců ve vstupu do domu. Když konečně vpadli dovnitř, valitel namířil na tatínka Anny zbraň a dožadoval se vydání učitele Nováka. Anna brečela ve strachu o tatínkův život a napjatou situaci nakonec přerušil výkřik hajného, pomocníka rodiny. „On je gore“ vykřil a následovaly tři výstřely do stropu. Učitel Novák byl na místě mrtvý a Banderovci odešli.

Kromě banderovských nájezdů zažívala vesnice také německá bombardování. Anna na chvíle, kdy na zem okolo dopadaly bomby vzpomínala jako na nejhorší okamžiky války. „Létala nad námi letadla. U Kadavých upadla bomba a u nás to vytrhalo záclony a okna, U Lačilů zase upadla bomba a tak dále, u Kudrnů upadla bomba, my jsm byli pořád bombardovaní,“ vzpomínala Anna.

V létě roku 1943 se rychle Volyní rozšířila zpráva o vypálení Českého Malína. Zejména pro Čechy to byla mrazivá zpráva o smrti stovek jejich krajanů. Nacisté si pravděpodobně spletli vesnici s nedalekým Ukrajinským Malínem. Ten lehl rovněž popelem jako pomsta za údajné napadení několika německých vojáků skupinou Banderovců. „Když vypálili Český Malín, s námi jel také generál Svoboda. Měl s sebou takového kluka, kluk ho držel pořád za ruku a ani se od něj nehnul. My jsme měli Svobodu rádi,“ vzpomínala Anna na setkání s pozdějším československým prezidentem. Ten mimo jiné verboval muže do řad 1. československého armádního sboru v Lutsku a přidávali se k němu i někteří mladíci z Kněhynek.

Gryša již byl jako člen rodiny

Mladý Cvi přišel do Lutsku poté, co Polsko obsadili nacisté. Tehdy se jmenoval Gryša, aby skryl svou židovskou národnost. Našel tam útočiště u příbuzných a docházel do sovětské školy. Když vpadli Němci do Sovětského svazu, byl stejně jako ostatní Židé internován v lutském ghettu. Tatínkovi Anny, možná proto, že dříve přišel o jediného syna Pepu, se Gryši zželelo a rozhodl se ho zachránit.

„Gryša byl schovaný ve stodole. Krmili jsme ho jednou denně. On byl spokojený, dostal čisté prádlo a my jsme mu nosili jídlo,“ vzpomínala Anna. Gryša byl ve stodole schovaný se zásobami řepy pro krávy až do konce války. Ukrývání Židů Němci trestali smrtí a tato hrozba mohla postihnout celu rodinu. „Tatínek mě hlídal, abych do stodoly nechodila. Říkal, že tam nesmím chodit, ale musela jsem hlídat,“ vzpomínala Anna.

Když válka skončila, tatínek poslal Gryšu do Palestiny, kde se měl zanedlouho zformovat stát Izrael. „Tatínek ho ustrojil jak panáka. Tatínek mu koupil oblek, boty, všechno. Když šel, tatínek mu řekl ať jde přes Polsko,“ vyprávěla Anna, „a když šel přes Polsko, tak potkal Sáru. Když se setkali, hned se zamilovali a Sára byla naše. Pěkná holka,“ dodala. Sára prošla během války varšavským ghettem a Osvětimí. Z války vyvázla s podlomeným zdravím, tsejně jako Gryša.

Oba odcestovali do Jeruzaléma. Tam Gryša přijal své židovské jméno Cvi Goldgammer a s manželkou se usadili v jednom z nově vznikajících kibuců. Jednalo se o venkovské osady zaměřené často na kolektivní zemědělství. Cvi tak našel živobytí v tom, čemu se u Tomíčků na Volyni v mládí naučil. Se Sárou se jim narodili dva synové a na dlouhá léta ztratil kontakt se svými zachránci.

Složitá cesta do Čech

Po válce potkala Ukrajince, který sloužil v Rudé armádě, Fjodora Buta. I přes nevoli Aninných rodičů se dva roky po válce vzali. Rodiče se pak s babičkou a sestrou Miluškou rozhodli opustit hosodářství na Volyni a odejít v rámci mezistátní dohody do Čech. Anna s nimi kvůli manželovi nechtěla, ten navíc onemocněl zápalem plic. „V tu dobu jsme jeli navštívit rodiče mého muže. On si vypůjčil lyže a jel k rodičům do hájenky. Já jsem zůstala čekat u známých,“ vzpomínala pamětnice, „aby mě děda (tchán) vzal k sobě domu. Pak manžel dostal zápal plic a nikam jsme nejeli“.

Anna později otěhotněla a manželé se odstěhovali do Morivsku kde chtěl Fjodor stavět dům. Oba manželé našli zaměstnání u lesní správy, postavili dům a narodili se jim postupně čtyři děti. Nejmladší chlapec zemřel nedlouho po narození. Následovaly dvě dcery a nakonec nejmladší syn, který však zemřel na následky pracovního úrazu v Čechách.

Anna se léta marně snažila setkat se svými rodiči. Zprvu ani netušila, že se rodičům narodil syn, její mladší bratr. Až po několika pokusech a krátkých návštěvách se podařilo celé rodině natrvalo odcestovat do Československa v roce 1962. Jelikož se rodiče Anny narodili na Volyni a její děti na Ukrajině, nebylo pro rodinu jednoduché vyjednat si povolení pro odchod do Československa. Nakonec se rodina natrvalo usadila ve Dvoře Králové nad Labem. Anna našla práci v textilním podniku Tiba a celá rodina takto prožila následující dekády.
 

Nakonec se přeci jen shledali

Až v roce 1995 se po padesáti letech Anna s Cvim setkali. Cvi se Sárou přicestovali do České republiky na jeden z pravidelných léčebných pobytů do Karlových Varů. Při té příležitosti si nechal poradit od recepčního, aby podal inzerát do novin, ve kterém hledal Aňu Tomíčkovou rozenou na Volyni. Když se o inzerátu dozvěděla Anna, rozhodla se zavolat na přiložené číslo. Když se s Cvim po tolika letech uslyšeli, oba se do telefonu rozplakali. Anna pak jezdila na Cviho pozvání do Karlových Varů několik let.

Cvi pozval Annu do Izraele na návštěvu. Ta se nakonec rozhodla cestu absolvovat o dva roky později v doprovodu své vnučky. V Izraeli strávili u Cviho a jeho rodiny deset dní. S Cvim zůstali v kontaktu až do jeho smrti. V roce 1997 byla Anna se svým otcem zařazena na seznam Spravedlivých mezi národy. Jedná se o nejvyšší izraelské ocenění pro ty, kteří se za cenu vysokého rizika zasloužili o záchranu židovských životů během války. Oceněn byl zároveň její zesnulý tatínek. Jejich jména byla také zapsána v jeruzalémském sadu Jad Vašem, kde jsou uvedeni všichni Spravedliví. Anna se po návratu těšila ze své početné rodiny a vnoučat. Zemřela v roce 2020 v Diakonii ve Dvoře Králové nad Labem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů