Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Zdenka Burešová (* 1946)

Dcerou krajského soudce v Uherském Hradišti

  • narozena 5. ledna 1946 v Uherském Hradišti

  • otec JUDr. Alois Běťák v letech 1948 až 1950 krajským soudcem v Uherském Hradišti

  • v roce 1952 Alois Běťák funkci soudce opustil

  • následně pracoval jako dělník a později jako podnikový právník

  • v roce 1963 Alois Běťák zemřel na srdeční infarkt

  • Zdenka Burešová vystudovala pedagogickou školu

  • působila jako vychovatelka v mateřských školách

  • v roce 1997 absolvovala dálkové studium speciální pedagogiky na vysoké škole v Ostravě

  • učitelka ve speciální základní škole v Orlové, kde vyučovala děti s různými dysfunkčními poruchami

  • v roce 2020 bydlela v Jeseníku

Zdence bylo šest let, když se podle jejího vyprávění otec JUDr. Alois Běťák dobrovolně vzdal funkce soudce, protože nechtěl posílat lidi do vězení z politických důvodů. Alois Běťák sice následně neskončil jako mnozí jiní za mřížemi, ale místo soudcovského taláru se jeho pracovním oděvem staly montérky. Ztráta sociálního postavení vedla k jeho životní rezignaci a v roce 1963 ve věku pětapadesáti let zemřel na srdeční mrtvici.

Soudcovský talár

Zdenka Burešová se narodila 5. ledna 1946 v Uherském Hradišti jako nejmladší ze tří dětí rodičům Aloisi a Jarmile Běťákovým. Její otec vyrůstal v chudých poměrech v Uherském Brodu. Pocházel ze šesti dětí a jeho otec se živil jako zedník. Přesto se Aloisi za finanční podpory jeho budoucí manželky Jarmily podařilo vystudovat právnickou fakultu v Bratislavě a ve svých jedenatřiceti letech byl v roce 1938 jmenován soudcem. Během okupace nacistickým Německem v letech 1939 až 1945 ale neměl oprávnění soudit. Po válce pak pracoval ve Vyšetřovací komisi okresního národního výboru a v srpnu 1945 byl přidělen na služební místo k Okresnímu soudu v Uherském Hradišti. O půl roku později přišla na svět Zdenka. „Nebyla jsem chtěné dítě, sestra o deset let starší, bratr o sedm. Maminka tehdy studovala učitelský ústav, aby nás pomohla uživit, a už mě nechtěla, ale tatínek si mě prosadil. K otci jsem pak měla ten nejvřelejší vztah,“ objasňuje okolnosti svého narození pamětnice.

Zlom nastal, když v květnu 1948 otce se zpětnou platností jmenovali okresním a v červnu téhož roku krajským soudcem v Uherském Hradišti. Zdenka Burešová vzpomíná, že se tehdy zařadili mezi městskou elitu, která se pak u nich doma scházela každý týden. „Seděli pod křišťálovým lustrem u velkého oválného stolu, plyšový koberec, parkety. Já jsem pod stolem naslouchala řečem a pomluvám, co se vedly, a začala jsem si dělat obraz o tehdejší společnosti. Kdo nebyl doktor buď práv, nebo lékař, tak ten jim nebyl dost dobrý. To bylo například: ‚Podívejte se na tu Běťačku. Zase má stejné šaty. Na těch chlebíčkách není šunka, kdo ví, co to je, a podívejte se, jak má špinavé parkety...‘ A to se opakovalo v různých verzích. Těm lidem jsem vůbec nevěřila. Oni ani nepostřehli, že jim naslouchám. Ale otec, jelikož pocházel z velmi chudé rodiny, tak byl rád, že se vyšvihl na tuto úroveň, a tak se jim snažil dělat pomyšlení, což se mi trochu nelíbilo.“

Ze soudcovského taláru do montérek

Krátce předtím, než se Alois Běťák stal soudcem v Uherském Hradišti, zorganizovala komunistická strana v únoru 1948 puč, který vedl k definitivnímu konci parlamentní demokracie a nástupu totality. Alois Běťák, který se stal členem komunistické strany, prošel prvními personálními čistkami, při nichž byla propuštěna čtvrtina zaměstnanců justice. „Otec do strany vstoupil s nadšením. Sledoval ideologii, která měla vést k lepším zítřkům. Zároveň ale viděl, že soudnictví má kauzy, které se zakládají na donucovacích prostředcích,“ dodává Zdenka.

Znárodňování, kolektivizace a likvidace politických odpůrců se staly novým politickým programem vládnoucí komunistické strany. Zdenka vzpomíná, že tehdy u nich doma často klepali lidé, kteří žádali o radu. „Obyčejní lidé, hlavně na vesnici, museli vstupovat do JZD a těžko se loučili se svým majetkem. U nás tehdy stávalo mnoho lidí, kteří žádali o radu. Mamince říkali paní radová a tatínkovi pane rado. Taková úsměvná věc. Třeba přišla babička a v podpaží měla husu, protože neměli peníze na zaplacení. Nebo přinesli něco jiného, například vajíčka. Tehdy jsem to moc nechápala.“

V Moravském zemském archivu v Brně je uložen osobní spis Aloise Běťáka, v němž je ale zaznamenán pouze průběh služby, nikoli konkrétní soudní líčení. Podle něj Aloise Běťáka rozhodnutím Presidia krajského soudu v srpnu 1950 zprostili služby u Krajského soudu v Uherském Hradišti a ustavili soudcem u Okresního soudu v Třebíči. Poslední záznam je pak z 25. května 1951, kdy Alois Běťák podal žádost o přeložení zpět do Uherského Hradiště. Podle vzpomínek jeho dcery Zdenky pak někdy v roce 1952 od soudu odešel.

Soud v Uherském Hradišti tehdy sídlil v justičním paláci, jehož součástí byla i věznice. Ze spisu pouze vyplývá, že Alois Běťák v justičním paláci působil i v době, kdy za jeho zdmi trpěly stovky lidí z řad politické opozice a mnozí z nich prošli rukama nechvalně proslulých vyšetřovatelů, jako byli Ludvík Hlavačka nebo Alois Grebeníček. „Údajně bylo řečeno na nějaké schůzi KSČ, že otec veřejně vystoupil proti komunistické straně, nařknul Grebeníčka z nějakých nehumánních nátlaků na vězně, položil tam stranickou legitimaci a odešel. Jestli posléze dostal vyhazov, nebo odešel sám...? Prostě jenom vím, že měl v záznamech, že je politicky nežádoucí. A s tím se v padesátých letech velice těžko ucházel o nějaké pracovní místo,“ dodává Zdenka Burešová.

Otec zcela rezignoval

Otec pak nastoupil jako dělník v továrně. „Svařovalo se tam a pracovalo se železem. Zvedal tam těžkou traverzu a utrpěl přitom úraz oboustranné kýly. Skončil v nemocnici se zákazem fyzické práce,“ vypráví pamětnice. Otec následně vystřídal několik zaměstnání jako podnikový právník, než se uchytil v podniku Slovácké konzervárny v Uherském Hradišti.

Dřívější známí z „vyšší společnosti“ se k otci otočili zády. Ponížení a ztráta sociálního postavení ho dovedly k hlubokým depresím a rezignaci na život. „Táty jsem si neužila. Nikdy jsem ho neviděla se srdečně zasmát. Stal se z něj člověk zádumčivý, hledal útěchu v šachách. Ani manželství s maminkou nebylo dobré,“ dodává jeho dcera Zdenka. Starší sestra pamětnice Věra se v té době kvůli špatnému posudku i přes výborný prospěch nedostala na vysokou školu. Matky se to ale kariérně nedotklo. Pracovala jako vychovatelka v mateřské škole, a o několik let později se dokonce stala ve školce ředitelkou.

Zdenka Burešová vzpomíná, že ona sice neměla potíže s přijetím ke studiu, ale ani jeden z rodičů o ni v té době nejevil sebemenší zájem. Jak sama říká, stala se dítětem ulice. Musela se o sebe postarat a nikdo se nezajímal, jak se obléká, co jí, s kým se stýká, ani co studuje. Velice dobře to ilustruje jedna vzpomínka na Vánoce. „Bylo mi čtrnáct let a hrozně jsem se těšila. Hrozně těžce se mi to říká. Víte, jak dítě skládá korunky, aby rodičům mohlo dát něco pod stromek... Tehdy jsem moc chtěla hodinky, a když jsem se ptala otce, tak mi řekl, ať se zeptám matky. Ta mi řekla, ať ji neotravuju. Byl Štědrý večer, a stromek nikde, žádné jídlo. Říkala jsem jim, že dnes bude Štědrý den, a oni mi odpověděli: ,No a co?‘“ Nešťastná Zdenka proto tehdy bez oznámení odjela za sestrou do Oder. „V halence jsem sedla na vlak. A nikdo se po mně celé svátky nesháněl! Vůbec. Po cestě jsem chytila hnisavou angínu a museli ke mně přivolat lékaře. Pátého ledna mám narozeniny, a když jsem se na konci vánočních prázdnin kvůli škole vrátila, tak jsem si myslela, že mně za to vynadají nebo mě zbijí. Nikdo se ale vůbec na nic neptal! Já jsem si kolikrát tak přála, kdyby mě alespoň zbili...“

V roce 1961 nastoupila pamětnice na zdravotní školu. Otec to zjistil až na konci prvního ročníku, když jim domů přišlo upozornění na její kázeňský přestupek. Otec ale nechtěl, aby se stala zdravotní sestrou, a tak přestoupila na pedagogickou školu v Kroměříži. Když byla ve druhém ročníku, otec v únoru 1963 zemřel na srdeční mrtvici. V konzervárnách měl potíže s arogantním a vulgárním ředitelem, který po jedné prohrané soudní při na něj tak křičel, že poté skončil s infarktem v nemocnici. Zdenka ho tam tehdy navštívila. „Měla jsem s ním hodně dlouhý rozhovor, jak se mi bude věnovat, jak spolu budeme chodit tam či jinam. Zdálo se, že se všechno mění k lepšímu,“ dodává pamětnice.

Krátce poté za otcem do nemocnice přišel ředitel a vedení konzerváren. „Jak se rozrazily dveře a otec uviděl ředitele, tak dostal druhý infarkt a zemřel.“ Pohřbu Aloise Běťáka v Uherském Hradišti se zúčastnilo velké množství lidí. „Na náměstí byly zapnuté ampliony a všichni najednou říkali, jaký byl otec fantastický člověk,“ vzpomíná Zdenka Burešová a dodává, že otcovy vynikající vlastnosti během pohřebního projevu vyzdvihoval i zmíněný ředitel konzerváren.

Ideologická výchova předškolních dětí

Zdenka tehdy také ztratila domov. Matka se odstěhovala za prací do malé obce u Fulneku, a tak se z internátu v podstatě neměla kam vracet. Ještě na škole se seznámila s Lubomírem Sazmou a v maturitním ročníku, ve svých devatenácti letech, se za něj provdala. Narodil se jim syn Marek a vlastními silami s pomocí nevratné půjčky od Okresního stavebního podniku postavili dům. Manželství se ale krátce poté rozpadlo a Zdenka se i se synem přestěhovala k matce, s níž měla komplikovaný vztah.

V roce 1968 odešla pamětnice do Karviné, kde nastoupila jako vychovatelka v mateřské škole. Tam také zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy, která do Československa vpadla, aby zabránila reformnímu procesu v zemi. Nastala normalizace neboli návrat k dřívějším poměrům, což zasáhlo všechny sféry společnosti. Ve školství se opět kladl důraz na ideologickou stránku. „Co po nás pak chtěli, to nikomu nepřeju. Neustále nás nutili studovat marxismus-leninismus a neustále, každý rok, jsme dělali nějaké zkoušky. Museli jsme to vypracovat písemně a pak jsme chodili na pohovory. Co to zabralo času... Vzpomínám, jak jsme tam seděli na malých dětských židličkách,“ vypráví pamětnice a dodává, že v jejich sboru nikdo z vychovatelů neprotestoval, protože všichni měli obavy z existenční likvidace.

Poctivě tak zdobili budovu školy během režimních svátků a dodržovali stanovené osnovy. Vymývání mozků tak v systému začalo už u dětí předškolního věku. „Do každé přípravy, když jsme pracovali s dětmi, jsme museli napsat nějaký ideový plán, který jsme museli po celou dobu výuky dodržovat a pak z toho vyvodit závěr a napsat hodnocení. Například láska k Sovětskému svazu, báseň o Leninovi… Museli jsme napsat, co to dětem dalo a tak dále. A to neustále chodily kontroly a neustále doslova buzerovaly, protože to už nebylo normální. Musím říct, že to byla hrozná doba.“

Kdyby vstoupila do strany, mohla být ředitelkou

V Karviné se Zdenka seznámila s Antonínem Burešem, za něhož se také provdala. Ani toto manželství však nevydrželo a Zdenka poté odešla do Ostravy, kde opět nastoupila jako vychovatelka v mateřské škole. Vzpomíná, že jí nabízeli místo ředitelky, ale s podmínkou vstupu do KSČ, což razantně odmítla s tím, že jí komunisté zabili otce.

V Ostravě zůstala až do roku 1989, kdy nastoupila jako vychovatelka v hornickém učilišti při Dole Julius Fučík. Tam také zažila pád komunistického režimu. Ve škole v Havířově zůstala i po zrušení hornického učiliště a transformaci školy na učiliště služeb a odborné učiliště. V roce 1997 úspěšně absolvovala dálkové studium speciální pedagogiky na vysoké škole v Ostravě. Po devíti letech změnila zaměstnání a pracovala pak jako učitelka ve speciální základní škole v Orlové, kde vyučovala děti s různými dysfunkčními poruchami. „Bylo to velice zajímavé, protože do té doby nikdo nevěděl, jak k tomu přistupovat. Velice mě to bavilo. Tyhle děti potřebovaly každých pět minut úplně něco jiného,“ vzpomíná.

V Orlové zůstala až do penze. V roce 2003 se pamětnice provdala za svého dlouholetého přítele Jiřího Povýšila, s nímž se o devět let později přestěhovala za čistým vzduchem a přírodou do města Jeseník, kde společně bydleli i v roce 2020. „Jsem na svého otce hrdá, že necouvl a nevrátil se do komunistické strany. Neomluvil se. Nic takového neudělal. Přitom se tak toužil vyšvihnout mezi elitu...“ hodnotí na závěr vyprávění postoj svého otce Zdenka Burešová.

 

VOREL. J., ŠIMÁKOVÁ. A., BABKA. L., Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech, Díl II, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2004.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk)