Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daruše Burdová roz. Kolářová (* 1923)

Naráz jako by se obloha zatemnila a vlajka z půli žerdi spadla dolů

  • narozena 31. prosince 1923 v Brně

  • zažila bombardování Brna za druhé světové války

  • vzpomínky na osvobození Brna

  • zažila divoký odsun Němců v Brně

  • vystudovala Přírodovědeckou fakultu na Masarykově univerzitě

  • středoškolská profesorka

  • v roce 2012 vydala knihu Všechno se mění, vzpomínky zůstávají

  • v roce 2018 bydlela Olomouc

Daruše Burdová, dívčím příjmením Kolářová, se narodila 31. prosince 1923 v Brně, kde také prožila válečná léta. Stala se tam svědkem příjezdu vojsk wehrmachtu 15. března 1939, heydrichiády, stanného práva, bombardování i osvobození města a krátce po válce zase divokého odsunu Němců. Po znovuotevření vysokých škol vystudovala Přírodovědeckou fakultu na Masarykově univerzitě. Po studiu nastoupila jako středoškolská pedagožka a tuto profesi vykonávala až do penze. Vzpomíná, že často musela v biologii učit nařízenou pavědu importovanou ze SSSR, která se spíše než k předmětu vázala ke komunistické ideologii. V roce 2012 vydala knihu Všechno se mění, vzpomínky zůstávají.

Rodina

Oba rodiče Daruše Burdové pocházeli z jižní Moravy. Otec Josef Kolář z Ostrovačic a matka Ludmila z Podivína u Břeclavi. Otec byl za první světové války jako voják rakousko-uherské armády zraněn a zajat v bitvě u Piavy na italské frontě. Po návratu do Československa se prý v řadách naší armády zúčastnil boje o Těšínsko v tzv. Sedmidenní válce. Po odchodu z vojska nastoupil do účtárny Všeobecného pensijního ústavu soukromých zaměstnanců. Rodina patřila ke střední vrstvě a na tehdejší poměry si nežila špatně, a tak s domácností matce pomáhala služebná. Jak vzpomíná Daruše Burdová, v době světové hospodářské krize neměla rodina služebnou jen kvůli pomoci v domácnosti. „Byli jsme taková úřednická rodina střední společenské vrstvy. Měli jsme doma i děvečku, tedy služebnou. Ovšem ne že by maminka nezvládla domácnost, ale byla krize a můj otec to považoval za povinnost, aby se děvčatům z venkova, které chodily do města na zkušenou, pomohlo. Od první třídy jsem jednu nebo dvě spolužačky brala k nám na oběd. Tak to tenkrát chodilo. Paní učitelka si stoupla před třídu a řekla: ,Děti zeptejte se doma rodičů, která maminka by byla ochotná uvařit trochu víc oběda, abychom mohli pomoct vašim spolužákům, kteří na to doma nemají.‘“

Válečné Brno

Na dětství paní Daruše vzpomíná s velkou nostalgií. Bylo prý plné lásky a rodinné pohody. Otec ale hodně prožíval události, jež po nástupu Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu hýbaly s děním v celé Evropě. Daruše Burdová byla členkou Sokola a vzpomíná si, jak se během slavnostního programu Sokola v Brně, který se konal v květnu 1938 v rámci přípravy X. všesokolského sletu, stala velmi podivná věc. „Když jsme již stáli seřazeni na cvičišti a hrála se hymna, prolétlo nad námi hejno čápů. Naráz jako by se obloha zatemnila a v téže chvíli vlajka, která pomalu stoupala po žerdi vzhůru, spadla dolů. Otec říkal, že je to signál špatných časů.“ Ty se brzy projevily po podepsání mnichovské dohody i v rodině Daruše Kolářové. Jejich německá služebná Gerta pocházela z obsazeného pohraničí. Na podzim roku 1938 si pro ni přijel její otec, protože měl ve svém okolí velké nepříjemnosti, že jeho dcera je služebnou v české rodině.

A takto pamětnice vzpomíná i na osudný 15. březen 1939, kdy vojska wehrmachtu obsadila Čechy a Moravu. „Můj otec chodil do kanceláře až na osm hodin, takže jsme snídali všichni společně a pak jsme se rozešli. Já do jedné školy, bratr do druhé. Během snídaně bylo u nás zvykem nemluvit, aby otec mohl v klidu poslouchat zprávy. Toho dne jsem i já bedlivě naslouchala. Stále se z pražského vysílání opakovala ta znělka z Vltavy a to varovné ,A zachovejte klid, prosím. Německá armáda překročila naše hranice. Směřuje tam a tam. Zachovejte klid prosím.‘ A zase ta znělka. Vím, že maminka plakala. Já jsem to ještě tak nechápala a bratr byl prostě ještě jen malý kluk. Otec byl hodně smutný a říkal: ,To bude hrůza, co nás teď všechno čeká.‘ Odešel spíš do kanceláře než já do školy. Moji cestu už zdobily dlouhé německé prapory. Visely z pátého patra až do prvního a uprostřed hakenkreuz. Přišla jsem do školy, první hodinu byla matematika. Profesorka Janáčková, Pražačka, velká sokolka, začala matematiku tím, abychom povstali, a kdo umí, ať se pomodlí za vlast.“

Již následujícího dne do českého Dívčího reformního gymnázia, kde pamětnice studovala, přišlo do každé třídy několik nových židovských studentek, které již nesměly zůstat v německých školách. „Do konce školního roku s námi zůstala jedna nebo dvě. Byly to všechno dcery fabrikantů a velkoobchodníků. Patrně se mohly vyplatit a opustit republiku.“ Jedna z nich, Edita Linkeová, ale zůstala téměř do konce školního roku. Než odjela, pozvala Daruši a dvě další spolužačky k nim domů na Lípovou ulici. „Po té ulici jsme šly pomaličku do kopečku a hledaly. Jedna vila, druhá vila, třetí vila, až jsme našly takovou úžasnou vilu. V takové jsem v životě nebyla. Editka nás tam čekala. Viděla jsem na stole dort a zmrzlinu se šlehačkou. Říkám: ,Editko, ty máš dneska narozeniny? My ti ani nic neneseme.‘ Ona řekla: ,Ne, já nemám narozeniny.‘ A vtom přišla i paní Linkeová a Editka nám řekla, že i s rodiči za hodinu odjíždějí pryč. Takže ta zmrzlina nám ani nechutnala. Šlehačku, kterou jsem předtím dva roky neviděla, jsem taky nemohla jíst, protože jsme se všechny v slzách loučily. Editka nám ještě dala každé na památku malý zlatý prstýnek s rubínem. V životě už jsem o ní neslyšela.“

V Brně žila velmi silná menšina Němců a několik z nich bydlelo i v domě, kde se nacházela rodina pamětnice. I když již před obsazením republiky docházelo mezi Čechy a Němci ke konfliktům, paní Daruše nevzpomíná, že by v té době v jejím okolí vzplanuly nějaké větší rozepře a říká, že vztahy se zhoršily až po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora pro Čechy a Moravu. Po jedné židovské rodině se do domu nastěhoval také policejní ředitel a zanícený nacista JUDr. Karl Schwabe, který byl po válce mimořádným lidovým soudem odsouzen k smrti a 20. září 1946 popraven. Daruše Burdová vzpomíná, že jednoho dne zazvonil u jejich dveří a ptal se matky, která byla sama doma, koho má na balkoně. Někdo prý jeho manželce pokapal sušící se pleny inkoustem. Když zjistil, že matka je doma zcela sama, společně šli zkontrolovat další sousedy. Bylo to zrovna v době stanného práva, a tak tato malichernost mohla mít pro viníka katastrofální následky. Daruše Burdová vzpomíná, že vše nakonec dopadlo zcela jinak. „Zazvonili na byt doktora Bukváře, kde byla jenom malá Liduška, a ta jim přišla otevřít celá pomalovaná inkoustem. Maminka říká: ,Liduško, co děláš?‘ ‒ ,Paní Kolářová, mně se ucpalo plnicí pero a já ho čistím.‘ Seděla na balkoně, kde měla kbelík s vodou, čistila a odstřikovala. Co takové malé dítě přemýšlí, jestli jsou dole plínky? Tím to skončilo a nikdo z českých obyvatel domu nebyl popravený ani zavřený. Schwabe měl tenkrát velkou moc a terorizoval české občany Brna.“

Rodiče nebyli nijak extrémně postiženi nacistickým režimem. Přesto se nacistická zvůle dotkla i jich. V roce 1942 se jejich česká služebná musela vrátit na rodnou zemědělskou usedlost a pomáhat rodičům, matka pamětnice byla donucena nastoupit do továrny na dámské prádlo. Matčin bratr Vítězslav Štork zase zemřel jako náčelník Sokola po výslechu na gestapu. „Tři dny ho vyslýchalo gestapo a čtvrtý den doma zemřel. Prostě byl tak umučený a pomlácený, že dostal těžký zánět mozkových blan.“ Mladšímu bratru pamětnice Ivovi na začátku školního roku 1944 zavřeli obchodní akademii a musel jít pracovat do továrny s krycím název Diana G.m.b.H., kde se v železničních tunelech u Tišnova vyráběly trupy a motory stíhacích letadel Messerschmitt Me 109 a údajně i Me 110. Zažil tam několik bombardování a domů se vrátil až těsně před osvobozením Brna.

Daruše Burdová po maturitě v roce 1943 nastoupila do Zemědělského výzkumného ústavu v Brně, kde se shodou okolností seznámila s budoucím manželem Vladimírem Burdou. V podstatě ho zachránila před nuceným nasazením, když ho upozornila, že její šéf ho má na seznamu mužů, kteří mají být posláni na práci do Německa. Vladimír Burda si tak stačil zařídit potvrzení, že je potřebný na práci v zemědělství svých rodičů, a mohl zůstat v Brně.

Osvobození a odsun Němců

Brno bylo osvobozeno 26. dubna 1945 2. ukrajinským frontem maršála Radina Jakovleviče Malinovského. Osvobození města předcházelo mnoho spojeneckých náletů a bombardování, které stály stovky lidských životů. „Jeden nálet jsem prožila v Brně ve veřejném krytu a tehdy byl, myslím, zbombardovaný Obilný trh a Údolní. To bylo velice nepříjemný v tom krytu, ale daleko horší pro mě byl ten podzimní v 44. roce. Ten mě zachytil cestou do kopce do Černých Polí a já jsem poprvé v životě viděla, jak padaly pumy. To bylo jak tužky, kdyby padaly. Byla to nepředstavitelná hrůza. Teď jste slyšel výbuchy a další a další letadla,“ vypráví pamětnice a pokračuje vzpomínkami na osvobození města. „Potom, když se čtrnáct dní bojovalo o Brno, tak třetí dům od domu, kde jsme bydleli, dostal plný zásah. My jsme byli ve sklepě a nás to v tom sklepě vyhodilo málem až do stropu. Pak ty boje o Brno. Ta frontová linie se stále přesunovala, co Rudá armáda jeden den obsadila, druhý den pozbyla. Byly to těžké dny. Těch čtrnáct dnů bojů o Brno. Češi utíkali, Němci utíkali, bělogvardějci utíkali, protože věděli, že NKVD je v prvních řadách a berou je s sebou.“ Mezi ruskými utečenci byli i příbuzní. Jeden z utečenců z Ruska, který rodnou zemi opustil během Velké říjnové revoluce, si později vzal jednu ze vzdálenějších příbuzných pamětnice. Až před dvěma roky se Daruši Burdové ozval z USA jejich syn Vsevolod Chmelev, který ji seznámil s jejich strastiplnou cestou do USA, která trvala tři roky. „Někde u Plzně je chtěli zastřelit Američané, protože nemohli pochopit, jak mohou Rusi utíkat před Rudou armádou, a mysleli si, že jsou špioni, a to, myslím, mluví za vše.“

Na osvobozující sovětské vojáky nemá Daruše Burdová nejlepší vzpomínky. „Mám na ně špatné vzpomínky. První voják, co přišel do domu, tak sebral bratrovi hodinky. Dobře, hodinky vem čert. Naráz jsme slyšeli velký křik. Všude v okolí se znásilňovalo. Muži vyklidili v jednom domě v pátém patře byt. Spalo nás tam asi kolem třiceti děvčat a maminky tam byly s námi. Muži drželi hlídky a byli domluvení s nějakým důstojníkem, který byl nedaleko v komandatuře, že stačí volat patrol a zapískat na píšťalku a že by hned pro ty vojáky přišli. Nic se tam nestalo, ale museli jsme tam být.“

V domě, kde bydlela rodina Daruše Burdové, bydlelo několik německých rodin, a tak se členové rodiny stali svědky divokého odsunu v Brně, který si vyžádal několik stovek životů. „Byla jsem svědkem, jak hnali Němce. Dolů po Kotlářské ulici na Planýrku. Dneska je tam velké Boby centrum. Vím, že jsem tam šla, ale rodičům jsem musela slíbit, že se během čtvrt hodiny vrátím. Jen abych si něco uložila do mysli. Tak já jsem po té Kotlářské došla na Novou ulici, to je takových sto padesát metrů dolů a sto padesát nahoru a víc jsem k tomu neviděla,“ vzpomíná a vzápětí pokračuje: „Můj bratr je jednu noc hlídal v lágru. To bylo asi z toho 30. na 31. května a ten potom vyprávěl, jak se tam chovali gardisti k Němcům. Zahlédl tam německou sestřenici mé maminky s otcem, kterému tam pažbou gardista rozbil hlavu. Bratr už to tam nemohl vydržet a kluci mu říkali: ,Ale, Ivo, ty tady musíš zůstat. Protože kdybys snad začal něco vykládat, že to třeba nemůžeš nervově zvládnout, tak odstřelí i tebe, protože tě budou považovat za ochránce Němců.‘ Bratr řekl: ,Já jsem jenom chtěl zachránit spravedlnost. Ale to se nedalo.‘ (...) Bratr tam celou dobu nevydržel. Zkolaboval a nakonec ho museli pustit a nad ránem přišel domů.“

Každý nebyl Havel

Hned po válce se paní Daruše přihlásila na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, obor přírodopis a zeměpis. Vysoké školy byly několik let uzavřeny, a tak se do nich najednou hlásilo několik ročníků. „To byly úplně jiné vysoké školy než dnes. Vrátili se všichni, co jim bylo přerušeno studium. Čili my jsme byli v obrovské skrumáži. Byly tam ročníky, které začínaly. Každý měl nějaké úlevy.“

Pamětnice začala učit na venkovské měšťanské škole již před dokončením studia, které absolvovala v roce 1949 v době, kdy již vládl komunistický režim. V únoru 1949 na škole v Ostrovačicích za ní přišel jeden z učitelů s přihláškou do komunistické strany a řekl, že když nepodepíše, bude ihned přeložena do pohraničí. Danuše Burdová tehdy dokončovala studium na vysoké škole a její nastávající manžel Vladimír Burda na lékařské fakultě. Svatbu plánovali před ukončením školního roku. Tedy po Vladimírově promoci. Z obavy před budoucností někde v pohraničí se stala členkou strany. Z Ostrovačic bez problému nastoupila hned po prázdninách na střední zdravotnickou školu v Brně. Manžel Vladimír chtěl dělat velkou chirurgii, jeho sen se mu však nesplnil, místo toho se stal vojenským lékařem. Koncem prosince 1950 totiž obdržel povolávací rozkaz ministerstva obrany k mimořádnému vojenskému cvičení. Při náboru se ho pokoušeli vtáhnout i do aktivní služby v armádě, on ale striktně odmítl, a proto byl donucen podepsat souhlas k nástupu na tříleté cvičení. To se protáhlo téměř na šest let. Nepomohly ani žádosti u prezidenta republiky a vyhověli mu pouze v tom, že mohl z divizního velitelství přejít do vojenské nemocnice v Brně.

Daruše Burdová až do penze, a dokonce i během ní učila jako středoškolská profesorka. Nejprve v Brně a později v Hejčíně v Olomouci. Učit za komunistického režimu pro svobodně uvažujícího člověka nebylo vůbec jednoduché a Daruše Burdová vzpomíná, že i v biologii to byl problém. „Do biologie velice zasahovala strana. Já jsem něco jiného vystudovala na fakultě a něco jiného jsem musela učit. Genetika, to byla tehdy buržoazní pavěda. Mendela jsem se nesměla ani dotknout. Lepešinská, Mičurin, Oparin, to byli géniové. Vždycky jsme měli v učebnicích napsané –Oparinova teorie, Mičurinova teorie. Já jsem si ale dovolila říct, že je něco jiného teorie a něco jiného hypotéza a že zůstaneme u hypotézy. Hypotéza trvá tak dlouho, než bude nahrazena jinou hypotézou nebo teorií nebo než bude tato pravda zdokumentována nebo vyvrácena. Takže jedině tady jsem dala možnost, že mohli uvažovat, ale jméno Mendelovo jsem si netroufla říct.“

Studenti byli tenkrát zařazeni do různých kategorií podle třídního původu a často podle toho byli také hodnoceni. Problém byl i s psaním doporučení na vysokou školu. „Jak to všechno napsat, abych se tomu vyhnula a abych vyzvedla spoustu jiných kladů, aby ten student prošel. To byly nervy. To bylo něco dát to dohromady, abych někomu neuškodila. Samozřejmě jsem to taky nikdy neudělala. Byla jsem přísná. Dnes mně třeba i někdo může říct, že jsem mu uškodila, že kvůli mně neměl vyznamenání. To je jiná věc. Neuměl. Olomouc byla proti Brnu maloměsto. V Olomouci si mně ředitel dovolil říct: ,Soudružko Burdová, vy nevíte, koho učíte.‘ Já jsem mu řekla: ,Soudruhu řediteli, já vím, koho učím.‘ Vytáhla jsem notes. ,Tady mám seznam.‘ ‒ ,Dovolte, mohl bych se podívat.‘ Podíval se a řekl mně: ,Vy nevíte, koho učíte. Proč tam nemáte napsáno dělnický původ, otec funkcionář?‘ Já mu řekla: ,Já přece učím jejich děti.‘ ‒ ,Správně jste řekla ‒ jejich děti. Na to musíte brát zřetel.‘ To jsem ale nikdy nedělala.“ Toto vyprávění pamětnice se přitom váže již k sedmdesátým letům.

V době normalizace byla Daruše Burdová vyloučena z komunistické strany. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 totiž podepsala manifest Dva tisíce slov, který vyzýval k aktivizaci československé veřejnosti proti tlaku sovětského vedení na reformní změny v zemi. „V Hejčíně bylo, myslím, šestnáct straníků a zůstali tři nebo čtyři a my ostatní jsme podepsali.“ Naštěstí ve školství mohla zůstat, i když s nějakými drobnými omezeními, několik let například nesměla dělat předsedkyni maturitní komise. Někdy v období normalizace byl vyzván její manžel, aby vstoupil do strany, že to vyžaduje jeho postavení v armádě. V Olomouci byl jako první lékař vojenské nemocnice povýšen do hodnosti plukovníka, současně se stal ve svém oboru hlavním odborníkem naší armády, a proto mu bylo důrazně doporučeno, aby vstoupil do strany.

Vladimír Burda zemřel v roce 2008 a jeho žena Daruše dnes stále bydlí v Olomouci. Když jsem se jí ptali, čeho v životě nejvíc lituje, odpověděla, že vstupu do komunistické strany. „Moji rodiče byli hluboce věřící. Takže to byla křesťanská výchova a tu uložili hluboko do mého srdce a s tím jsem měla dlouho problémy. Věděla jsem s manželem, v jaké době žijeme. Nemohla jsem komplikovat dětem život, takže se člověk naučil kroužit. Ptal jste se mě, co mě nejvíc mrzelo. Tak já bych k tomu ještě přidala to. My s manželem jsme po sametové revoluci, když už jsme v klidu odpočívali třeba na chalupě na zahradě, říkali: ‚Není každý Havel.‘ Havel neměl děti. Neměl povinnosti. Mohl jít přímou čarou. Někdo šel přímou čarou do emigrace. A ten, kdo zůstal, řeknu to škaredě, spolupracoval, kolaboroval nebo otáčel se. Milovala jsem své zaměstnání a to bych okamžitě skončila, kdybych zásadně trvala na svém vnitřním přesvědčení o ledasčem. Pozdě bycha honit, říká staré české přísloví. Já toho nelituji. Takový byl život, taková byla doba a ten život nešel přímou čarou. Ten byl jako na vlnách. A to byl také důvod, proč jsem své vzpomínky ne na lidi, ale na dobu, jak se měnila, chtěla přiblížit mým vnukům. Protože mladá generace se z těch učebnic nedoví, jaká byla doba.“

Burdová, D.: Všechno se mění, vzpomínky zůstávají. Olomouc, 2012.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.

 

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století