Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., Mgr. Oldřich Bruža (* 1981)

• narodil se 11. srpna 1981 v Ostravě

• odmaturoval na stavební průmyslovce a v roce 2001 nastoupil na základní vojenskou službu

• v roce 2003 absolvoval kvalifikační kurz pro službu u speciálních sil

• v roce 2006 odjel na první bojovou misi do Afghánistánu v rámci operace Enduring Freedom

• sloužil v českém kontingentu 601. skupiny speciálních sil z Prostějova a podílel se na vyhledávání Tálibánu

• v Kábulu chránil české velvyslanectví a diplomatický personál

• v Keni působil jako instruktor speciálních sil

• v letech 2014–2018 pracoval na Ředitelství speciálních sil Ministerstva obrany a absolvoval kurz NATO v Monsu

• od roku 2018 se v Brně podílel na budování Velitelství kybernetických sil a informačních operací

• po odchodu z armády vedl od roku 2024 Odbor strategické komunikace státu na Úřadu vlády

• v době natáčení (2026) žil v Praze

Oldřich Bruža nechtěl prosedět život v kanceláři. Potřeboval výzvy, akce, dobrodružství. Jako profesionální voják prošel Afghánistánem, Kábulem, Keňou, informační válkou i státní komunikací. Nakonec se ale jeho nejdůležitější mise neodehrává za dráty vojenské základny ani v digitálním prostoru, ale doma. Snaží se, aby jeho děti a jejich generace měly v této zemi budoucnost.

Starou armádu jsem poznal jako dožívající systém

Oldřich Bruža se narodil 11. srpna 1981 v Ostravě, vyrůstal v rodině poznamenané rozvodem rodičů a po maturitě na stavební průmyslovce netoužil po klidném, předvídatelném životě. Představa práce, při níž by někde seděl, „nedej Bože v obleku“, ho nelákala. Chtěl něco akčnějšího. Patřil ještě ke generaci, která mohla zažít základní vojenskou službu před úplnou profesionalizací armády a vojně se nevyhýbal. Naopak ji chtěl „ještě stihnout“. Když ale v roce 2001 nastoupil na základní vojenskou službu, přišla první tvrdá srážka s realitou. Měl pocit, že se ocitl o padesát let zpátky. Armádu poznal jako dožívající systém se starým vybavením sovětské provenience a vojenským výcvikem, který dle jeho mínění za moc nestál.

Bylo to krátce po teroristických útocích 11. září 2001, které se odehrály ve Spojených státech. Přemýšlel o tom, zda si to Amerika nechá líbit a jak tyto události změní bezpečnost ve světě. Když viděl, v jakém stavu je česká armáda, pochyboval, že by obstála. Zároveň už ho to ale táhlo k nově vznikající profesionální české armádě. Jiní lidé, lepší vybavení, výcvik na vysoké úrovni. Nebyla to pseudovojna, ale skutečná služba, která měla smysl. Právě tam chtěl patřit.

Hell week

Do výběru ke speciálním silám se dostal v době, kdy si velitelé tipovali adepty na základě fyzických, psychologických a mentálních předpokladů a výběrová řízení probíhala podle západního střihu. „Když se v učebně ptali, kdo chce k zabezpečovacím složkám a kdo k bojovým, přihlásil jsem se rovnou k bojovým. Ostatní se na mě dívali, jako bych se zbláznil,“ vzpomíná.

Velitelé mu vysvětlovali, že služba u speciálních sil není filmové plazení s nožem v puse, ale především těžká dřina. Byl ale už rozhodnutý. Prošel fyzickými testy i celodenními psychotesty. Uchazečů o bojové složky bylo podle něj kolem dvaceti, na konci zůstal sám. Když se zeptal, jestli teď pojedou na Hamry, kde adepty čekal skutečný výběr, dostal odpověď: „Akorát tam nepojedeme. Ty už tam poběžíš.“ Od té chvíle se týden nezastavil. Začal „hell week“.

Od pondělí do pátku ho instruktoři lámali únavou, tlakem a psychickou zátěží. Fyzickou kondici měl, protože celý život sportoval, ale hlavní zkouška ležela jinde: v hlavě. Protože zůstal sám, nemohli na něm dělat klasické týmové úkoly s pneumatikami nebo člunem, a tak ho testovali jednotliví instruktoři. V pátek mu oznámili, že prošel. Brána se otevřela. Od ledna 2003 nastoupil do kvalifikačního kurzu, který z běžného vojáka dělá vojáka speciálních sil.

Bojové složky bez iluzí

Výcvik nebyl jen zátěžovou zkouškou. Oldřich Bruža vysvětluje, že voják speciálních sil musí být také schopen převzít odpovědnost a přitom nepodlehnout dojmu, že všechno zvládne sám. Právě týmová spolupráce je důležitá pro přežití. Člověk musí fungovat pod tlakem, unavený, hladový, v situaci, kdy běžný výkon klesá. Později, když sám působil jako instruktor, zažil i opačnou stranu mince. Některým lidem museli říct, že jsou dobří, ale mají si kurz zopakovat. Někdy celý, jindy jen některé fáze. Bylo to tvrdé, ale férové. U bojových složek není prostor na laskavé iluze.

Jeho první bojová mise, které se zúčastnil, probíhala v Afghánistánu v roce 2006, kam Česká armáda od roku 2004 vysílala kontingent 601. skupiny speciálních sil z Prostějova, a to v rámci americky vedené protiteroristické operace Enduring Freedom, česky Trvalá svoboda. Vznikla po útocích z 11. září 2001 jako odpověď na působení al-Káidy, jejíž vedení našlo útočiště v Afghánistánu pod ochranou režimu Tálibánu. Cílem koaličních sil bylo rozbít struktury al-Káidy, zasáhnout proti Tálibánu a zabránit tomu, aby Afghánistán dál sloužil jako základna mezinárodního terorismu. Pro české speciální síly šlo o průlomovou zkušenost: první skutečnou bojovou misi novodobé české armády.

Vy jste tady jednou za půl roku, Tálibán každou noc

Do Afghánistánu vyjel Oldřich Bruža v roce 2006, ve svých 25 letech, jako jeden z nejmladších. Příprava trvala zhruba půl roku. Cvičili se na to, co je v Afghánistánu mělo čekat: na střelbu, pohyb s technikou, taktiku proti IED (podomácku vyráběné nálože povstalců), průzkum, léčky a přepady. Chodili s americkými speciálními silami a měli americkou logistickou podporu.

Po příletu do Kandaháru se vojáci dva týdny aklimatizovali. V červenci a srpnu měl člověk pocit, jako by na něj ze všech stran foukal horký fén. Na základně bylo pohodlí, jídelna připomínala přehlídku západního blahobytu, nechyběly značkové fast foody, ale za dráty je čekal jiný svět. Na zpravodajských briefinzích se dovídali, co se děje za dráty: kde mají spojenci mrtvé, kde se něco stalo, co je čeká venku.

Po jednom takovém briefingu se šel projít po letecké základně, aby se uklidnil. „Přijela kanadská kolona a přivezla ohořelý obrněný transportér Stryker. O kus dál jsem viděl v hangáru rozbitý  Chinook (americký střední transportní vrtulník) který spadl a byl částečně rozstřílený. Tehdy mi naplno došlo, že už nejde o výcvik, představu ani filmový obraz války. Byla to skutečnost,“ vzpomíná Oldřich Bruža na své první setkání s válečnou realitou.

Pak už plnil úkoly, které se lišily dle potřeby: pěšky, na autech, vrtulníkem, podle situace. Cílem bylo hledat Tálibán, ne stabilizovat zemi v civilním smyslu slova. Vojáci si skládali obraz z koaličních zpravodajských informací, vlastního pozorování, odposlechů i rozhovorů s místními. Ti jim někdy řekli prostou pravdu: „Vy jste tady jednou za půl roku, Tálibán každou noc.“

Nejhorší bylo ticho před bouří

Oldřich Bruža říká, že nikdo dopředu neví, jak zareaguje, až po něm poprvé začnou střílet. Výcvik pomáhá, dril přepne tělo do automatického režimu, ale některé věci nacvičit nelze. „Když do nás šla poprvé skutečná palba, úplně mi vyschlo v puse. Jako když jste u zubaře a máte v ústech odsávací hadičky. Ale přesto jsem fungoval,“ vzpomíná. Horší než bojová akce ale někdy bylo čekání.

Za jeden z nejhorších dnů považuje ten, kdy přijeli do obce, o níž měli informaci, že si tam pár povstalců chodí odpočinout. Jenže na místě zjistili, že jsou tam tři polní velitelé a svolávají jednotky. Vesnice se vyprázdnila. Vedla z ní jediná cesta, takže bylo jasné, kudy se budou muset vracet. Pak je začala zrazovat technika. Jedno auto nejelo, další přestalo brzdit. Všichni čekali, zpoza kterého kamene nebo místa začne útok. A pořád nic. „Čekání, ve kterém člověk neví, odkud přijde první rána, je nejhorší,“ vzpomíná. Nakonec se nad nimi objevily dva vrtulníky Apache a až těsně před základnou si oddechli. Naštěstí se nic nestalo.

Australani byli jako kluci z vedlejší vesnice

Čeští speciálové si v Afghánistánu museli vydobýt respekt. Američané zpočátku netušili, co čekat od malé evropské země. Měli obavy, co s nimi vlastně přijíždí za partnery. Češi neměli americkou logistiku ani bombardéry, ale měli tým, výcvik, podobné uvažování a odolnost. Po společných zkušenostech je Američané začali brát jako partnery.

Ještě přirozenější vztahy někdy vznikaly s jinými spojenci. „Australani mi připadali jako kluci z vedlejší vesnice. Přišli a řekli něco ve smyslu: ‚Čau kluci, dneska na to jdeme spolu.‘ Bez velkých gest a pocitu nadřazenosti.“ Podobně fungovala blízkost s Belgičany nebo Poláky.

Afghánistán ho změnil. Začal si více vážit věcí, které dříve běžně nevnímal. „Pamatuji, jak jsem se vrátil z prachu a písku do českého podzimu v lese se nadechl a uvědomil si čistý vzduch.“ Zůstaly mu i některé návyky. „Například když jdeme po chodníku, tak ženu nebo dítě vždycky držím dál od silnice, na té bezpečnější straně,“ vypráví Oldřich Bruža.

V Kábulu jsme měli být neviditelní

Pozdější mise v afghánském hlavním městě Kábulu měla úplně jiné poslání. Už nešlo o hledání Tálibánu v jižním Afghánistánu, ale o ochranu českého velvyslanectví a jeho diplomatického personálu. Kábul byl jiný svět než Kandahár: byl zde funkční internet, západní zboží, obchody s potravinami pro ambasády, český podpůrný aparát a základny připomínající město ve městě.

Oldřich Bruža zde zažil jinou školu. Cílem už nebylo jít do boje, ale zabránit tomu, aby k němu vůbec došlo. „Měli jsme se tvářit, jako bychom v Kábulu opravovali klimatizaci. Byli jsme v civilu, měli krátké zbraně, pancéřovaná auta, přesný plán pohybu a naše práce spočívala hlavně v prevenci.“

Hlídali perimetr, plánovali trasy, doprovázeli diplomaty a vyhýbali se situacím, které by mohly přerůst v útok. Když narazili na demonstraci, otočili se. Když se někde střílelo, jejich úkolem nebylo bojovat, ale dostat chráněné osoby do pancéřovaných aut a pryč. I zdánlivě civilní úkol se musel plánovat s opatrností bojové operace. Například pracovní výjezd zástupkyně velvyslance do Mes Aynaku, kde se nachází měděný důl a archeologické buddhistické naleziště, plánovali s vrtulníky, americkými obrněnými vozy a vědomím, že výprava může být ohrožena nástražnými výbušnými systémy.

V Keni jsme předávali zkušenosti

Po letech bojových a ochranných misí přišel další profesní posun. Nastal čas na předávání vlastních zkušeností a Oldřich Bruža se stal instruktorem českých speciálních sil. Misi v Keni považuje za jednu z nejsilnějších profesních zkušeností.

České speciální jednotky v Keni působily od roku 2012 v rámci mezinárodní podpory keňského boje proti terorismu. Keňská armáda zde v příhraničních oblastech a Somálsku bojovala proti somálskému islamistickému hnutí Aš-Šabáb napojenému na al-Káidu. Češi místní vojáky vybírali, cvičili a připravovali k nasazení, ale do ostrých operací s nimi chodit nesměli, protože na to neměli mandát.

Buš, hyeny a protijed v termosce

Keňané Oldřicha Bružu překvapili hlavně motivací. Instruktorský tým vybíral keňské vojáky podobně, jako se vybírají lidé ke speciálním silám. „Slabší adepti odpadli, některé stačilo několikrát v noci vzbudit a výcvik vzdali sami. Ti, kteří zůstali, udělali za několik měsíců obrovský pokrok, někteří by byli špičkou i v západních speciálních jednotkách,“ vzpomíná.

Afrika pro něj zároveň představovala návrat k podstatě speciálních sil, která spočívala v improvizaci, schopnosti přizpůsobit se, fungování s místními a diskomfortu. Bydleli s Keňany, jedli jejich jídlo, prali v kýblech a řešili věci, které na velké základně člověka nenapadnou. Například aby jim někam nevlezly hyeny. Válečné nebezpečí zde nebylo zdaleka tak velké jako v Afghánistánu, o to tvrdší však byly přírodní podmínky a klima.

Řešilo se například, co se stane, když někoho uštkne jedovatý had. „Protijed měl smysl, pokud byl podán do dvaceti minut od ušknutí. My jsme to ale měli hodinu na první přistávací plochu, kde by nás možná mohlo vyzvednout letadlo, a další hodinu do nemocnice. To už by bylo pozdě. Protijed se musel držet v chladu, jenže bylo padesátistupňové vedro. Takže jsme namrazili led, koupili malé termosky, dali do nich protijed a každý si jednu hodil do batohu. Tak vydržel protijed nachlazený zhruba dvanáct hodin, pak se musel znovu zchladit.“ I s takovými praktickými věcmi si speciální jednotky musejí umět poradit.

V Afghánistánu se naučil přežít boj a chápat protivníka. V Kábulu se naučil chránit tím, že není vidět. V Keni předával zkušenost dál a zároveň se učil skromnosti a improvizaci.

Armáda je cílem, i když se nestřílí

Po návratu z Keni se Oldřich Bruža postupně přesunul z terénu do štábní práce a nastoupil na nově vzniklé Ředitelství speciálních sil Ministerstva obrany, kde působil v letech 2014–2018. Pod vedením Karla Řehky se tam podílel na vytváření systému, který měl speciálním silám dát vlastní velení, plánování a bezpečnostní zázemí. Absolvoval také kurz ochrany sil v informačním prostoru (Digital Force Protection) při velitelství speciálních sil NATO v belgickém Monsu. Poté v roce 2018 přijal další výzvu a odešel do Brna, kde se podílel na budování Velitelství kybernetických sil a informačních operací. Šlo o nově vznikající armádní strukturu zaměřenou na kybernetickou a informační oblast; u jejího zrodu stál Miroslav Feix, důstojník se zkušeností ze speciálních sil a pozdější brigádní generál.

Oldřich Bruža se nepovažuje za technického kybernetického specialistu přes nuly a jedničky. Jeho oblastí byly informační operace, propaganda, lidské myšlení, operační uvažování. „Už na ředitelství speciálních sil se začala řešit ochrana vojáků v digitálním prostředí. Nešlo jen o to, že voják nemá strkat do počítače cizí flashku a že heslo 1234 není silné. Začalo se mluvit o tom, jak fungují ruské informační operace a jak se voják, armáda i stát stávají cílem, i když se nestřílí,“ vysvětluje.

Poslední zahraniční mise ho v roce 2020 zavedla do Litvy, jedné z pobaltských zemí NATO ležících v bezprostřední blízkosti Ruska a Běloruska. Působil zde jako plánovač a poradce informačních operací v mnohonárodním uskupení. Sledovali, co Rusové provádějí vůči Pobaltí, jaké informace tlačí do prostoru a co s tím lze dělat. Mluvili s Estonci, Litevci, Poláky. „V Pobaltí lidé mnohem jasněji chápou ruskou hrozbu, protože mají tvrdší historickou zkušenost a často i přímé srovnání. Rus žijící v Estonsku může mít příbuzné v Rusku, vidět ceny, výplaty, fungování státu a proto ví, že je lepší žít v Estonsku než v Rusku,“ říká Oldřich Bruža.

Informační válku vláda silně podceňuje

Oldřich Bruža nemá rád, když se někdo jednoduše označí za „experta na hybridní hrozby“. Podle něj je to příliš široká nálepka. Přirovnává to k člověku, který by řekl, že je odborník na zimní sporty, a tím pádem lyžuje jako Ester Ledecká, hraje hokej jako David Pastrňák a rychlobruslí jako Metoděj Jílek. „Každá doména potřebuje své experty. A právě tady vidím největší slabinu současné společnosti: neumíme poslouchat lidi, kteří věcem opravdu rozumějí.“

Informační válka je podle něj nebezpečná tím, že dnes už není nutné lhát. Stačí lidem selektivně ukazovat pravdivé informace. Výchozí pozice lidí může být stejná, ale algoritmy, množství obsahu a emoce je časem rozdělí tak, že se začnou nenávidět. „Lež funguje okamžitě, pravdu je nutné dokazovat. A pravda navíc často není atraktivní. Proto nestačí jen vědět, co je pravda. Je potřeba hledat formu, která ji dostane k lidem dřív, než veřejný prostor zaplní strach, zkratky a manipulace. Největší hrozbou je nyní Rusko, ale i vnitřně rozhádaná společnost, která nechápe globální souvislosti, a tím se oslabuje,“ říká Oldřich Bruža.

Po odchodu z armády vedl Oldřich Bruža od roku 2024 Odbor strategické komunikace státu na Úřadu vlády (Stratkom). Bral to jako pokus vybudovat něco, co podle něj může fungovat jen dlouhodobě a napříč politickými změnami. Právě na tom ale projekt ztroskotal. Po změně vlády skončila funkce vládního koordinátora strategické komunikace a k 1. lednu 2026 byl zrušen i samotný odbor.

Rodina jako poslední mise

Když má říct, co je pro něj nejdůležitější, odpovídá: „Rodina. Možná je to klišé, ale pro mě je to pravda. Mám děti a už je mi v podstatě jedno, co bude se mnou. V životě už jsem si splnil, co jsem chtěl. Teď mi jde o to, aby se měly dobře moje děti, aby mohly dobře žít v České republice a nemusely z ní v budoucnosti prchat.“