Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Brummel (* 1933)

Loos je i dnes moderní, říká dědic ikonického plzeňského domu

  • narodil se 27. května 1933 v Klatovech

  • po otci pochází ze zámožné židovské rodiny

  • dům jeho strýce Jana Brummela přestavěl v roce 1929 Adolf Loos

  • velká část židovské rodiny Brummelových zahynula během holokaustu

  • Michal jako míšenec deportaci do koncentračního tábora unikl

  • v letech 1945 až 1964 obýval byt navržený Adolfem Loosem

  • po roce 1989 dům po svém strýci restituoval

  • počátkem nového tisíciletí zahájil rekonstrukci domu

  • v roce 2015 Brummelův dům otevřel veřejnosti

Michal Brummel pochází po otci ze zámožné plzeňské židovské rodiny. Jeho strýcové Jan a Leo Brummelovi koncem dvacátých let navázali spolupráci s architektem Adolfem Loosem, který v té době v Plzni realizoval několik projektů. Představitel architektonického purismu přestavěl Janův dům v Husově ulici č. 58 a v prvním patře vybudoval dvougenerační byt pro Jana Brummela, jeho ženu Janu a její matku Hedviku Liebsteinovou.

Do osudů Brummelových tragicky zasáhla válka, většina rodiny zmizela v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Jan a Jana Brummelovi ale téměř zázračně přežili a stejně tak i jejich dům v Husově ulici. Díky souhře okolností přečkal válku v téměř nezměněném stavu a dochoval se jako nejcennější z Loosových plzeňských realizací. Michal Brummel, Janův synovec, se do bytu nastěhoval v roce 1945. Uprostřed Loosova interiéru žil do roku 1964, než se oženil a odešel do Prahy. Dva roky předtím dům přešel do vlastnictví státu, po pádu komunistického režimu ho pamětník získal v restituci zpět a zasloužil se o jeho rekonstrukci. 

Rodina Brummelových

Vzestup rodiny Brummelových z nuzných poměrů až mezi plzeňskou smetánku se odehrál za Michalova dědečka Mořice. Ten pocházel z Nové Vsi u Rakovníka, vyučil se koželuhem, ale měl podnikavého ducha a dotáhl to až na spolumajitele plzeňské koželužny Brummel, Bloch & Waldstein. V této generaci rodina ještě praktikovala židovství, Mořic byl činný v plzeňské židovské obci a silně věřící byla podle pamětníka i jeho babička, Mořicova americká žena Jenny.

Mořic a Jenny měli čtyři děti: Leo (ročník 1890) zdědil otcovu koželužnu, Jan vlastnil obchod se stavebním dřívím, dcera Markéta se provdala za majitele klatovské továrny na košile Joka. Michalův otec Kurt, nejmladší z Mořicových dětí, se stal bankovním úředníkem – a když se na přelomu dvacátých a třicátých let ve Vídni seznámil s Michalovou matkou Valerií, rozenou Mukovou, katoličkou a Rakušankou, v rodině to vyvolalo rozruch. „Vzbudilo to nevoli na obou stranách,“ vzpomíná Michal Brummel. „V tom Rakousku, v nějaké vesnici, to bylo trochu pohoršující, že si má vzít Žida. Ale ještě horší to bylo v tatínkově rodině těch Židů. Takže ona, než si vzala tatínka, přestoupila na židovskou víru.“

Po matčině formální konverzi k židovství se Michalovi rodiče v roce 1931 vzali, manželství ale nemělo dlouhého trvání. V roce 1933 Kurt Brummel zemřel, krátce předtím, než se 27. května 1933 v Klatovech narodil jeho syn Michal. Ovdovělá maminka Valerie se s malým Michalem přestěhovala do Plzně a našla si byt v Bolzanově ulici, v blízkosti příbuzných svého muže: tchyně Jenny, švagrů Lea a Jana a jejich rodin.

Adolf Loos v Plzni

Leo i Jan už tou dobou obývali byty navržené Adolfem Loosem. Jejich spolupráce se slavným předchůdcem moderní architektury začala koncem dvacátých let a důležitou roli v ní hrály jejich sňatky. Oba starší Mořicovi synové se totiž oženili s dcerami Viléma Liebsteina, obchodníka se dřevem a uhlím. Leo si vzal Gertrudu, Jan se oženil s mladší Janou a spojil svůj dřevařský podnik s tchánovým. Ten daroval Janovi s Janou dům v Husově ulici č. 58, Leo s Gertrudou se naopak nastěhovali do domu č. 140 v Klatovské ulici, který už dříve zakoupil Mořic Brummel. Gertruda se zároveň přátelila s jistou Klárou Beckovou-Loosovou, poslední ženou Adolfa Loose, která stála v pozadí plzeňských Loosových realizací.

Tak byla narýsována situace pro vznik Loosových projektů pro rodinu Brummelových. V bytě v Klatovské ulici, kde kromě Lea a Gertrudy žily i jejich dvě dcery Eva a Eliška, Loos v roce 1929 realizoval jídelnu a odpočinkový kout. Přestavba Janova a Janina objektu byla ambicióznější a trvala déle: proměna vnější podoby budovy a výstavba unikátního dvougeneračního bytu probíhala v letech 1927–1929.

Téměř o století později je Loosova novátorská vize podle Michala Brummela stále moderní. Byt vyniká barevností – obzvlášť v pokojích, které Loos navrhl pro Janinu matku Hedviku. 

„Ten takzvaný ‚žlutý pokoj‘ je velice barevný. Takový expresivní. Hedvika Liebsteinová milovala van Gogha, což v tehdejší době nebylo zrovna obvyklé. Takže Loos jí to udělal opravdu velice barevné – ve žluté a modré. Vůbec je zajímavé, že ta stará dáma byla daleko progresivnější – řekněme vkusem, ale myslím, že i životním stylem – než ti mladí,“ zamýšlí se Michal Brummel, který má podle svých slov právě „žlutý pokoj“ nejraději.

Konverze a rekonverze

Když tedy Michalova ovdovělá maminka Valerie přišla i s dítětem po roce 1933 do Plzně, Loosovy byty – a rodiny, které je obývaly – prožívaly šťastné období. Mraky se začaly stahovat koncem třicátých let, kdy těsně před válkou zemřela Michalova babička Jenny. Valerie, která přijala židovství zřejmě hlavně kvůli ní, se rozhodla konvertovat zpátky ke katolictví. V roce 1939 nechala pokřtít i svého syna Michala a katolickou víru přijali také Jan, Jana a Markéta.

Pro nacistické úřady ovšem konverze „plnokrevných Židů“ nehrály žádnou roli. Židovství bylo chápáno rasově a odvozovalo se od příslušnosti prarodičů k židovské obci, takže Jan, Jana ani Markéta se ho nijak nemohli zbavit. Jinak tomu bylo v případě Valerie, jejíž situace vdovy po židovském muži, katoličky, která konvertovala k židovství a znovu zpět ke katolicismu, byla asi obtížně uchopitelná i pro nacistické úředníky. A ještě jinak tomu bylo v případě Michala – u toho příslušnost k židovské obci mohla být rozhodujícím faktorem, který by ho jakožto potomka dvou židovských prarodičů z hlediska norimberských zákonů posouval z kategorie „míšence prvního stupně“ do kategorie „plného Žida“. Přesto není zcela jasné, jak nacistické úřady Michala klasifikovaly – z jejich chování lze usuzovat, že se pohyboval právě na pomezí rasových kategorií. V každém případě měl ale jako dítě ze smíšeného manželství větší naději na přežití než „plnokrevní Židé“.

Vypadat dostatečně árijsky

Tetě Markétě nacisté zabavili polovinu klatovské vily, takže i ona přišla za příbuznými do Plzně a až do svého transportu do Terezína žila s Valerií a Michalem. Michal v roce 1939 nastoupil do chlapecké školy na Husově náměstí, ale vychodil jen první třídu, než byl stejně jako ostatní Židé ze školy vyloučen. Po zbytek války ho vyučoval jistý Karel Kumpera, tehdejší přítel Michalovy sestřenice Elišky.

Do bytu v Bolzanově ulici občas chodilo gestapo. „Z pozdějšího maminčina líčení vím, že oni přijeli třeba v noci. Ale přijeli tak jako na návštěvu. A vždycky si něco odnesli. Třeba jsme měli rádio a oni řekli: ‚Tohle rádio si odneseme.‘ Maminka říkala: ‚Jak to?‘ A oni: ‚No tak, máte tady tu Židovku, tak buď půjde ta Židovka, nebo půjde to rádio.‘ Tak odešlo rádio,“ líčí s odkazem na přítomnost tety Markéty.

Přinejmenším jednou si gestapo maminku Valerii předvolalo k výslechu – podle pamětníka, který ji tehdy doprovázel, šlo snad o to, že nenosil povinnou žlutou hvězdu. (Tu by měl nosit, kdyby byl považován za Žida, naopak by se na něj povinnost nevztahovala v případě, že by byl považován za míšence.) Michal Brummel vzpomíná i na zvláštní „přezkum“, ke kterému se prý musel dostavit do prostor plzeňské židovské obce v Doudlevecké ulici. Zde ho prohlížela esesácká komise – zda vypadá dost „árijsky“. Před komisí uspěl, a tak pro něho podle jeho slov platilo, co po většinu války platilo pro děti ze smíšených manželství: do věku zhruba čtrnácti let se na ně deportace do koncentračních táborů nevztahovaly.

Michal měl štěstí a v Plzni zůstal i tehdy, když ochrana smíšených manželství a z nich pocházejících míšenců koncem války padla. Byť byla maminka Valerie asi měsíc vězněna – roli v tom prý hrály potravinové lístky – a o Michala se v té době starala sousedka Jana a Jany Brummelových z Husovy ulice, povolávací rozkaz k transportu do koncentračního tábora naštěstí matce ani synovi nepřišel.

Osudy příbuzných

Mnohem hůř na tom byli jejich příbuzní. Teta Markéta odjela transportem do Terezína v roce 1942 a zemřela v Osvětimi při likvidaci tzv. terezínského rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944. Stejné noci zemřel v plynové komoře i její bratr Leo s manželkou Gertrudou a sedmnáctiletou dcerou Eliškou. Z Leovy rodiny se zachránila jen starší dcera Eva, která v srpnu 1939 stačila odjet do Anglie s dětským transportem organizovaným Nicholasem Wintonem.

Pro druhého strýce Jana, jeho ženu Janu a její matku Hedviku začala válečná perzekuce nuceným vystěhováním. „Loosův“ dům v Husově ulici byl roku 1940 arizován – koupil ho (peníze ovšem nešly Janovi, ale německému fondu) obchodník se dřevem Adolf Straub z Krušných hor, tedy profesně Janův konkurent, který spolu s domem převzal i Janovu dřevařskou firmu. Podle Michala Brummela šlo prý ale o velmi slušného člověka: původní majitele nechal bydlet v méně reprezentativním bytě v podkroví domu, Michalovu matku zaměstnal jako uklízečku a na konci války dům v nepoškozeném stavu vrátil.

Jan, Jana a Hedvika ale útulek v podkroví časem museli opustit a odjet s transportem do Terezína. Tam zemřela v roce 1944 Hedvika. Jan s Janou byli deportováni do Osvětimi, kde oba prošli selekcemi, a před koncem války byli odesláni do pracovních táborů, aby doplnili chybějící pracovní síly Říše. Jana utekla z pochodu smrti a v opuštěném německém maloměstě se schovávala do příchodu Rudé armády, Jan se podle pamětníka dočkal konce války v blíže neurčeném táboře na území dnešního Polska. „Hlídali je tam ukrajinští esesáci. Když už se blížila fronta, tak je shromáždili na ‚apelplacu‘. Tam stáli a stáli a čekali, že je postřílejí. Ale ti Ukrajinci si řekli, že už je po sezoně, a potichu se vytratili, zřejmě si někde sehnali civil. No a oni tam pořád stáli. Nevěděli, že už je nikdo nehlídá.“

Úkryt pro Lederera s Pestkem

Nejpozději v roce 1943 tedy Valerie s Michalem v Plzni osaměli. Jejich situace se zdramatizovala v dubnu 1944, kdy se zapletli do aféry Viktora Pestka, esesáckého dozorce v Osvětimi-Birkenau, který z tábora vyvedl židovského vězně Vítězslava Lederera. Po zhruba sedmi týdnech na útěku se Pestek do Osvětimi pokusil vrátit, aby odtud zachránil plzeňskou Židovku Renée Neumanovou, do které se v táboře zamiloval. Akce skončila neúspěchem, Pestek byl chycen, mučen a nakonec popraven. Během oněch sedmi týdnů předcházejících pokusu o vyvedení Neumanové se spolu s Ledererem ukrývali na Plzeňsku – a o úkryt žádali i Michalovu maminku Valerii.

„Pan Lederer přišel za maminkou, jestli by tam ten Pestek nemohl nějakou dobu přečkat. Že by obstarali potravinové lístky a tak dále. Ale maminka mu vysvětlila, že to u nás není možné. Protože to byl malý činžáček: my jsme bydleli v prvním poschodí, ve druhém poschodí byli Němci, takoví dost fanatičtí nacisti,“ popisuje Michal Brummel kontakt s uprchlým vězněm, který stačil k tomu, aby se matka se synem museli obávat o život.

„Když aféra s Pestkem praskla, začali zatýkat všechny lidi, se kterými byl ve styku. Maminka zřejmě dostala strach, že nás to taky postihne, a tak nějakým podvodem získala povolení odjet do Rakouska. Takže jsme odjeli do Rakouska – i když já jsem vlastně nesměl ani do vlaku.“ U matčiných příbuzných poblíž Vídně přečkali kritické období; když se ukázalo, že po nich nacisté nejdou, vrátili se do protektorátu.

Konec války a poválečné osudy

Maminku Valerii celou tu dobu zaměstnával arizátor Adolf Straub, který převzal Janův dům v Husově ulici. Koncem války, když už bylo jasné, kam vývoj směřuje, Straub Valerii odevzdal klíče a vrátil se do svého původního domova v Kašperských Horách. Bylo to ještě před posledním bombardováním Plzně 25. dubna 1945, takže úspěšný nálet amerických bombardérů na Škodovy závody už Michal Brummel prožil v nedalekém strýcově domě. Bombardování bylo přesně ohlášeno, a tak se s maminkou stihli schovat v jednom z blízkých sklepů. „Stačili jsme utíkat kousek dál a vlezli jsme do takového starého domu na rohu, který měl ještě sklep. Vlezli jsme dovnitř – to bylo vpravo. No a vlevo na ten rožák – tam padla bomba. Takže tam byli všichni mrtví.“

Brzy poté už přišlo osvobození Plzně americkou armádou a konec války. Z koncentračních táborů se vrátili Jan a Jana Brummelovi a znovu se nastěhovali do svého bytu v Husově ulici. Michal a Valerie šli bydlet k nim. Po komunistickém puči v roce 1948 se o byt museli podělit s dalšími nájemníky – existoval zákon o nadměrných metrech, který každému člověku přisuzoval právo jen na určitý počet čtverečních metrů, a velké byty se běžně dělily.

V roce 1952 odešel pamětník studovat do Prahy, po absolvování chemie na VŠCHT se v roce 1957 do Plzně vrátil a v Husově ulici žil až do svého sňatku v roce 1964. To už bylo po Janově smrti a poté, co dům v roce 1962 převzal stát na základě vynuceného darování. Teta Jana i maminka Valerie přesto v bytě žily až do své smrti v roce 1980, respektive 1987. Vnucené nájemníky (se kterými ovšem zbylí členové rodiny podle Michala vycházeli dobře) mezitím vystřídal Svaz architektů v Plzni. Ti v bytě provedli rekonstrukci a přestavbu – jak říká pamětník, „podle tehdejšího vkusu a možností“.

V sedmdesátých letech domu hrozila demolice kvůli stavbě autobusového nádraží. Nakonec zůstal zachován, ale jeho okolí se změnilo k horšímu. Po převratu v roce 1989 ho Michal Brummel, dědic původních majitelů, získal v restituci zpět. V roce 2001 se pustil do náročné, ale úspěšné rekonstrukce a dům, který převzal v dezolátním stavu, vrátil do původní podoby. V roce 2015, kdy Plzni připadl titul Evropské hlavní město kultury, se Brummelův dům otevřel veřejnosti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Kristýna Himmerová)