Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Brožek (* 1957)

Obnovil jsem dědečkovo hospodářství, měl jsem pocit morální odpovědnosti vůči předkům

  • narodil se 18. března 1957

  • jeho děda byl donucen vstoupit do družstva a odevzdat veškerý majetek

  • vystudoval elektrotechnickou fakultu

  • zúčastnil se demonstrace na Václavském náměstí 4. prosince 1989

  • po roce 1989 mu byly navráceny rodinné pozemky, na kterých začal hospodařit

Komunistický režim

Zdeněk Brožek se narodil 18. března 1957 v Radostné pod Kozákovem. Na své dětství moc rád vzpomíná. „My jsme byli ještě generace, která vesnici poznala po všech stránkách. Prolezli jsme všechny zahrady stodoly, Volavská stráň, to bylo naše dětství.“ S kamarády chytali ryby, v zimě lyžovali a sáňkovali, v létě jezdili na kolech a chodili plavat.

Oba rodiče pocházeli z rodin soukromých zemědělců, takže se jich samozřejmě dotkla kolektivizace. Jeho dědeček Josef Brožek patřil k větším sedlákům a byl donucen vstoupit do družstva. „Kdyby nevstoupil, tak by ho vystěhovali.“

Do školy začal Zdeněk chodit v roce 1963, o čtyři roky později přešel na střední chlapeckou školu v Turnově. „Bohužel jsem byl Pionýr. V té době, to byla 60. léta, to ještě byl tuhý komunistický režim a paní učitelka byla z rodiny, kde se to pěstovalo. Tenkrát to tak bylo. Tak jsme nejdříve byli, jak ono se to jmenovalo, Jiskřičky, nějaký odznáček jsme nosili. Pak jsme byli povýšení na pionýry, nosili jsme pionýrský šátky. Bylo to takový rozpolcení, protože ve škole mi něco vypravovali, pak jsem přišel domů a taťka, ne že by se mi úplně smál, ale tak nějak mi naznačoval, že jako se mu to moc nezdá nějaký nošení šátků a takovéhle věci. Jenomže nám bylo tenkrát šest sedm roků, takže jsme v tom měli trochu zmatek, nevěděli jsme, která bije.“ Doma také pravidelně poslouchali vysílání Svobodné Evropy, od mládí si tak pamatuje zvuky rušičky. „Děda to pořád ladil a nadával, jak to rušili.“

Velmi bolestivě se rodiny Brožků dotkl pobyt sovětských vojáků v Československu po srpnové invazi. „21. srpna byl u nás můj bratranec. Byly mu tři roky, mně jedenáct a ráno nás vzbudil ten rachot, jak lítala letadla a taky přiběhla sousedka s brekem, že bude válka.“ Rodinná tragédie se pak stala o dvanáct let později, kdy patnáctiletého bratranec na křižovatce v Turnově přejelo sovětské auto.

Listopad 1989

Po střední škole vystudoval Zdeněk elektrotechnickou fakultu. Na konci 80. let pak pracoval jako správce počítačové sítě v turnovském podniku. „Dostal jsem se, za to musím poděkovat svému bývalému vedoucímu, na intenzivní kurz angličtiny, který byl dvouletý, čtyřsemestrový, a probíhal v Senohrabech u Prahy, kde bylo speciální školicí středisko, tenkrát pro ministerstvo těžkého průmyslu. A my jsme tam jezdili vždycky, celý týden jsme tam byli od rána do večera, od pondělka do pátku, opravdu to byla intenzivka. A představte si, když byl ten 17. listopad, tak to byl zrovna ten týden, kdy jsem se vracel z těch Senohrab. Jako dneska si na to pamatuju, když jsem tím autobusem vyjel z Prahy, z Florence, tak na Jarově, jestli víte, kde je Jarov, tak akorát jsem viděl kolonu, to bylo 17. listopadu někdy tak kolem čtvrté hodiny odpoledne, tak jsem viděl obrovskou kolonu antonů. To byla policejní auta, která byla tenkrát plná policajtů, který jeli na demonstraci. Protože ta demonstrace byla hlášená, to se vědělo, ten 17. listopad byl takový symbol studentského odporu. A přijel jsem domů, poslouchal jsem Svobodnou Evropu samozřejmě. Večer už někdy tak kolem deváté hodiny hlásili, co se stalo na Národní třídě.“

Začátkem prosince pak v Senohrabech skládal státnice z angličtiny a jedna z učitelek je vyzvala, aby šli podpořit demonstraci. Zdeněk vzpomíná, jak stáli pod Melantrichem, na shromáždění promlouval hudební kritik Jiří Černý a vystoupil i Václav Havel a Marta Kubišová. Nakonec zazpívali hymnu Karel Kryl a Karel Gott. „To byla tak krásná doba, věděli jsme, že musí režim zajít.“

Navrácení majetku a hospodaření

Po sametové revoluci se Zdeněk začal zajímat o vrácení rodinných pozemků. „Měl jsem pocit morální odpovědnosti vůči předkům.“

„Ten náš statek, nemůžu říct, že byl nějak zdevastovaný. My jsme ten chlév používali, tam byla jedna takzvaná záhumenková kravička, tu nám nechali, nebo rodičům. Takže vlastně po celou dobu jsme měli tu jednu kravičku, to mléko a tu záhumenku. Akorát s tím, že jsme nic neměli, ty stroje, který děda dal do družstva, tak nebyly, pole byly v takovém stavu, v jakém byly. Děda tam měl krásný aleje švestek a tak dále, to všechno bylo vytahaný. Pole byl jeden velký lán, zoraný ještě z kopce dolů, takže dole byla obrovská eroze půdy. První, co jsem udělal, jsem si vzal... Protože hned po revoluci, to bylo bláznovství si vzít všechno a s holýma rukama obdělat devět hektarů, to nešlo. A tenkrát ty restituce byly takový, že ty soudruzi dělali všechno možný, aby nám nic nemuseli vydat. To bylo hrozně zdlouhavý. Tenkrát to dědovi sebrali během jednoho dne, tady mám doklad o tom, a mně to pak trvalo čtyři roky, než mi něco vrátili. Ale první, co jsem udělal, tak jsem si vzal to pole tam dole, kde ta eroze byla největší, tam opravdu, tam to bralo břeh, tam půda doslova odtékala. Takže tam jsme si to vzali, tam jsme to zatravnili, tam jsme to zpevnili.  A postupně jsme získávali mechanizaci, tak jsem si ty pozemky bral a začali jsme takhle postupně hospodařit.“

Jeho dědeček se také dožil sametové revoluce a byl moc rád, že začal Zdeněk opět hospodařit. „Děda mi fandil. Když jsme dělali první setí, tak mi pomáhal, byl u toho. To byla krásná doba, nadšení a naděje.“

Zemědělství Zdeněk vždycky bral spíš jako způsob života a dnes je tak smutný z toho, jaká je v zemědělství honba za dotacemi. „Velké lány jsou stříkaný, to je mrtvá půda, obrovská eroze, já jsem z toho trochu zklamaný.“ Těší ho ale to, že sám mohl přispět k vylepšení stavu půdy, když po zkrachování jednotného zemědělského družstva (JZD) postupně zatravňovali dvacet hektarů půdy, které dnes slouží jako pastviny. „Zase se tam pasou kravičky na pozadí Trosek a Podskalska. Nejhezčí to je, když kvetou pampelišky, když kvetou stromy, to vám srdíčko pookřeje, že to nebylo marný.“ Navíc má radost z toho, že má pokračovatele ve svých dětech.

Komunistický režim

Zdeněk Brožek se narodil 18. března 1957 v Radostné pod Kozákovem. Na své dětství moc rád vzpomíná. „My jsme byli ještě generace, která vesnici poznala po všech stránkách. Prolezli jsme všechny zahrady stodoly, Volavská stráň, to bylo naše dětství.“ S kamarády chytali ryby, v zimě lyžovali a sáňkovali, v létě jezdili na kolech a chodili plavat.

Oba rodiče pocházeli z rodin soukromých zemědělců, takže se jich samozřejmě dotkla kolektivizace. Jeho dědeček Josef Brožek patřil k větším sedlákům a byl donucen vstoupit do družstva. „Kdyby nevstoupil, tak by ho vystěhovali.“

Do školy začal Zdeněk chodit v roce 1963, o čtyři roky později přešel na střední chlapeckou školu v Turnově. „Bohužel jsem byl Pionýr. V té době, to byla 60. léta, to ještě byl tuhý komunistický režim a paní učitelka byla z rodiny, kde se to pěstovalo. Tenkrát to tak bylo. Tak jsme nejdříve byli, jak ono se to jmenovalo, Jiskřičky, nějaký odznáček jsme nosili. Pak jsme byli povýšení na pionýry, nosili jsme pionýrský šátky. Bylo to takový rozpolcení, protože ve škole mi něco vypravovali, pak jsem přišel domů a taťka, ne že by se mi úplně smál, ale tak nějak mi naznačoval, že jako se mu to moc nezdá nějaký nošení šátků a takovéhle věci. Jenomže nám bylo tenkrát šest sedm roků, takže jsme v tom měli trochu zmatek, nevěděli jsme, která bije.“ Doma také pravidelně poslouchali vysílání Svobodné Evropy, od mládí si tak pamatuje zvuky rušičky. „Děda to pořád ladil a nadával, jak to rušili.“

Velmi bolestivě se rodiny Brožků dotkl pobyt sovětských vojáků v Československu po srpnové invazi. „21. srpna byl u nás můj bratranec. Byly mu tři roky, mně jedenáct a ráno nás vzbudil ten rachot, jak lítala letadla a taky přiběhla sousedka s brekem, že bude válka.“ Rodinná tragédie se pak stala o dvanáct let později, kdy patnáctiletého bratranec na křižovatce v Turnově přejelo sovětské auto.

Listopad 1989

Po střední škole vystudoval Zdeněk elektrotechnickou fakultu. Na konci 80. let pak pracoval jako správce počítačové sítě v turnovském podniku. „Dostal jsem se, za to musím poděkovat svému bývalému vedoucímu, na intenzivní kurz angličtiny, který byl dvouletý, čtyřsemestrový, a probíhal v Senohrabech u Prahy, kde bylo speciální školicí středisko, tenkrát pro ministerstvo těžkého průmyslu. A my jsme tam jezdili vždycky, celý týden jsme tam byli od rána do večera, od pondělka do pátku, opravdu to byla intenzivka. A představte si, když byl ten 17. listopad, tak to byl zrovna ten týden, kdy jsem se vracel z těch Senohrab. Jako dneska si na to pamatuju, když jsem tím autobusem vyjel z Prahy, z Florence, tak na Jarově, jestli víte, kde je Jarov, tak akorát jsem viděl kolonu, to bylo 17. listopadu někdy tak kolem čtvrté hodiny odpoledne, tak jsem viděl obrovskou kolonu antonů. To byla policejní auta, která byla tenkrát plná policajtů, který jeli na demonstraci. Protože ta demonstrace byla hlášená, to se vědělo, ten 17. listopad byl takový symbol studentského odporu. A přijel jsem domů, poslouchal jsem Svobodnou Evropu samozřejmě. Večer už někdy tak kolem deváté hodiny hlásili, co se stalo na Národní třídě.“

Začátkem prosince pak v Senohrabech skládal státnice z angličtiny a jedna z učitelek je vyzvala, aby šli podpořit demonstraci. Zdeněk vzpomíná, jak stáli pod Melantrichem, na shromáždění promlouval hudební kritik Jiří Černý a vystoupil i Václav Havel a Marta Kubišová. Nakonec zazpívali hymnu Karel Kryl a Karel Gott. „To byla tak krásná doba, věděli jsme, že musí režim zajít.“

Navrácení majetku a hospodaření

Po sametové revoluci se Zdeněk začal zajímat o vrácení rodinných pozemků. „Měl jsem pocit morální odpovědnosti vůči předkům.“

„Ten náš statek, nemůžu říct, že byl nějak zdevastovaný. My jsme ten chlév používali, tam byla jedna takzvaná záhumenková kravička, tu nám nechali, nebo rodičům. Takže vlastně po celou dobu jsme měli tu jednu kravičku, to mléko a tu záhumenku. Akorát s tím, že jsme nic neměli, ty stroje, který děda dal do družstva, tak nebyly, pole byly v takovém stavu, v jakém byly. Děda tam měl krásný aleje švestek a tak dále, to všechno bylo vytahaný. Pole byl jeden velký lán, zoraný ještě z kopce dolů, takže dole byla obrovská eroze půdy. První, co jsem udělal, jsem si vzal... Protože hned po revoluci, to bylo bláznovství si vzít všechno a s holýma rukama obdělat devět hektarů, to nešlo. A tenkrát ty restituce byly takový, že ty soudruzi dělali všechno možný, aby nám nic nemuseli vydat. To bylo hrozně zdlouhavý. Tenkrát to dědovi sebrali během jednoho dne, tady mám doklad o tom, a mně to pak trvalo čtyři roky, než mi něco vrátili. Ale první, co jsem udělal, tak jsem si vzal to pole tam dole, kde ta eroze byla největší, tam opravdu, tam to bralo břeh, tam půda doslova odtékala. Takže tam jsme si to vzali, tam jsme to zatravnili, tam jsme to zpevnili.  A postupně jsme získávali mechanizaci, tak jsem si ty pozemky bral a začali jsme takhle postupně hospodařit.“

Jeho dědeček se také dožil sametové revoluce a byl moc rád, že začal Zdeněk opět hospodařit. „Děda mi fandil. Když jsme dělali první setí, tak mi pomáhal, byl u toho. To byla krásná doba, nadšení a naděje.“

Zemědělství Zdeněk vždycky bral spíš jako způsob života a dnes je tak smutný z toho, jaká je v zemědělství honba za dotacemi. „Velké lány jsou stříkaný, to je mrtvá půda, obrovská eroze, já jsem z toho trochu zklamaný.“ Těší ho ale to, že sám mohl přispět k vylepšení stavu půdy, když po zkrachování jednotného zemědělského družstva (JZD) postupně zatravňovali dvacet hektarů půdy, které dnes slouží jako pastviny. „Zase se tam pasou kravičky na pozadí Trosek a Podskalska. Nejhezčí to je, když kvetou pampelišky, když kvetou stromy, to vám srdíčko pookřeje, že to nebylo marný.“ Navíc má radost z toho, že má pokračovatele ve svých dětech.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)