Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarosław Broda (* 1956)

• narodil se 25. února 1956 v Bystrzycy Kłodzké v Dolním Slezsku

• otec působil za války v Zemské armádě, po válce se zapojil do protisovětského odboje a v roce 1948 putoval na čtyři a půl roku do vězení

• po maturitě na gymnáziu v Bystrzycy Kłodzké studoval v letech 1975–1980 polonistiku na Wroclawské univerzitě

• v roce 1976 se zapojil do aktivit Výboru na obranu dělníků KOR

• v prosinci 1977 stál u zrodu Studentského výboru solidarity (SKS) ve Wroclawi

• v letech 1977–1980 působil jako redaktor v nezávislém vydavatelství Knihovna Agory

• v květnu 1980 se účastnil hladovky v kostele sv. Krzysztofa v Podkowě Leśné za propuštění zakladatele nezávislého nakladatelství NOWa Mirosława Chojeckého a dalších politických vězňů

• v srpnu 1980 se zapojil ve Wroclawi v autobusové vozovně do stávky na podporu stávkujících v gdaňských loděnicích

• po vzniku nezávislého odborového hnutí Solidarita pracoval jako redaktor a později jako šéfredaktor týdeníku dolnoslezské Solidarity Solidarność Dolnośląska

• v noci z 12. na 13. prosince 1981 byl zatčen, po vyhlášení válečného stavu strávil osm měsíců ve vězení v Grodkowě

• v roce 1984 vstoupil do podzemní organizace Bojující Solidarita (Solidarność Walcząca) a vedl její časopis Walka (Boj)

• od roku 1987 působil v Polsko-československé solidaritě a v prosinci roku 1987 začal vydávat Informační bulletin Polsko-československé solidarity

• 17. dubna 1987 se zúčastnil protestu ve Wroclawi proti věznění Petra Pospíchala, signatáře Charty 77 a aktivisty Polsko-československé solidarity

• od prosince 1988 do roku 1990 působil jako redaktor Východoevropské informační agentury

• v září 1989 zorganizoval převoz českého disidenta Stanislava Devátého z Kladska ve Wroclawi

• podílel se na přípravě festivalu nezávislé československé kultury ve Wroclawi v listopadu 1989

• 1991–2001 ředitelem wroclawské pobočky nakladatelství Wydawnictwo Naukowe PWN

• jako vedoucí kulturního odboru se na radnici Wroclawi v letech 2002 až 2018 zasadil o vybudování muzea wroclawské Solidarity v někdejší autobusové vozovně v Grabiszyńské ulici (od roku 2016 Centrum Historii Zajezdnia)

• je nositelem řady polských řádů a ocenění a medaile českého ministerstva zahraničí Za zásluhy v diplomacii

• je autorem pěti básnických sbírek, jeho básně vycházely v nezávislých a exilových časopisech

• s manželkou Annou Morawieckou vychovali pět dětí

• v září 2023 žil nedaleko Wroclawi a byl zástupcem šéfredaktora Radia Wroclaw (od roku 2018)

Básníka, novináře a nakladatele Jarosława Brodu vždy přitahovala česká literatura, a proto v roce 1987 přivítal nabídku Mirosława Jasińského, aby se stal v roce 1987 členem skupiny Polsko-československá solidarita. Ta organizovala z Wroclawi výměnu informací a knih mezi polským a československým disentem.

V dubnu 1987 se zúčastnil její první veřejné akce – demonstrace v centru Wroclawi proti věznění Petra Pospíchala, signatáře Charty 77 a aktivisty Polsko-československé solidarity. „Byl vězněný za spolupráci s Poláky, takže bylo jasné, že musíme v té věci udělat něco hlasitého. To se nám podařilo díky momentu překvapení. Na ulici Świdnicka jsme rozvinuli velký transparent a než přijela policie a pochytala nás, tak se nás sešlo tisíc, možná dva tisíce, dost velký dav,“ popisuje Jarosław Broda.

Na jaře 1989 stál u zrodu myšlenky na uspořádání festivalu československé nezávislé kultury ve Wroclawi, který doprovázel mezinárodní seminář o střední Evropě. Uprostřed příprav festivalu narychlo zorganizoval převoz Stanislava Devátého z Kladska do Wroclawi, kde se český disident skrýval před vězněním až do začátku prosince 1989, kdy bylo jasné, že komunismus padl nečekaně rychle i v Československu.

„Události v Čechách se odehrály tak rychle, že když jsme zorganizovali v březnu 1990 setkání prezidenta Václava Havla s vůdcem Solidarity Lechem Wałęsou, tak na tiskové konferenci, kterou jsem měl tu čest vést, Wałęsa na dotaz, jak hodnotí změny v Československu, odpověděl: ‚Co se týká tématu prezident, tak jste napřed.‘ A tak to bylo, protože u nás byl ještě bohužel prezidentem generál Jaruzelski,“ vzpomíná pamětník.

Ve svém vyprávění pro Paměť národa popsal svou cestu do Polsko-československé solidarity, která začala v srpnu 1968, kdy se jako dvanáctiletý kluk styděl za polskou účast v invazi do Československa.

Dědeček bojoval v bitvě o Monte Cassino

Narodil se 25. února 1956 v Bystrzycy Kłodzké v Dolním Slezsku, kam jeho rodiče přišli v roce 1945 osídlovat někdejší německé území, které se po poválečném posunutí polských hranic na západ stalo součástí Polska.

Otec pocházel z Wilna (dnes Vilnius v Litvě), které se v době mezi světovými válkami nacházelo v Polské republice. Po sovětské agresi proti Polsku 17. září 1939 se Wilno dostalo pod sovětskou okupaci, jeho otec s bratrem utekli do centrálního Polska, kde otec vstoupil do podzemní Zemské armády (polsky Armia Krajowa, AK), která bojovala proti německým i sovětským okupantům.

Dědeček pamětníka se jako důstojník polské armády dostal do sovětského zajateckého tábora a po napadení Sovětského svazu Německem bojoval v polské armádě, jejíž zformování vyjednal se sovětským vůdcem Stalinem polský generál Władysław Anders. Pod jeho velením dědeček od ledna do května 1944 bojoval v bitvě o Monte Cassino, v níž k důležitému vítězství Spojenců výrazně přispěl právě 2. polský sbor.

Matka pocházela z Kieleckého vojvodství ve středním Polsku, kde se poznala s otcem pamětníka. Po válce se usadili v Bystrzycy Kłodzké na „znovuzískaném území“, jak komunistická propaganda nazývala někdejší německé území s odkazem na dávné časy vlády Piastovců. Otec pamětníka díky středoškolskému vzdělání dostal práci v repatriačním úřadě a staral se o příchozí Poláky zejména z oblastí předválečného východního Polska nazývaných Kresy, které se staly po válce součástí Sovětského svazu a Poláci se z nich museli vysídlit. Nové domovy nacházeli právě na někdejším německém území, které připadlo po válce Polsku.

V roce 1948 o práci přišel kvůli svému zapojení do protisovětského odboje. Byl zatčen a čtyři a půl roku strávil ve stalinském vězení. Jeho žena se musela sama starat o prvorozeného syna Krzysztofa.

Jako dvanáctiletý se styděl za invazi do Československa

Pamětník přišel na svět v roce 1956, kdy nastalo v Polsku mírné uvolnění. Po krvavém potlačení protestů dělníků v Poznani v červnu 1956 se vlády ujal nový první tajemník polské komunistické strany Władysław Gomułka. V prvních letech své vlády představoval pro Poláky naději – prosadil odchod sovětského maršála Konstantina Rokossovského, který ve funkci polského ministra obrany nařídil ozbrojený zásah proti poznaňským dělníkům, propustil politické vězně, Katovice se už nemusely jmenovat Stalinogród a o jméno Josifa Stalina přišel i varšavský Palác kultury.

V šedesátých letech ale Gomułkův režim opět utahoval šrouby, což pocítili v březnu 1968 polští studenti. Jejich protesty šéf polských komunistů Gomułka tvrdě potlačil[1] a ve snaze zavděčit se Sovětskému svazu podporoval i násilné potlačení tzv. pražského jara. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupila Polská lidová armáda pod taktovkou té Sovětské na území Československa. Sověti nechtěli opakovat situaci z října 1956, kdy krvavě potlačili maďarské povstání sami. Vojenský zásah v Československu proto pečlivě zinscenovali jako společnou bratrskou pomoc pěti armád zemí Varšavské smlouvy (Sovětského svazu, Polska, Maďarska, Bulharska a Německé demokratické republiky), které měly zachránit Čechy a Slováky před západními imperialisty a kontrarevolucí.

Operace Dunaj, jak Sověti invazi do Československa nazvali, pamětníkovi utkvěla v paměti. Jeho rodné město totiž bylo na trase, po níž mířily na české území tanky po silnici i železnici. Jeho maminku tehdy zachvátila panika, protože si myslela, že začala válka. Pamětník vzpomíná i na to, že někteří lidé v Bystrzycy věřili komunistické propagandě o bratrské pomoci. „Bylo mi 12 let a vybavuji si ten pocit studu. Později to sehrálo roli při mém rozhodování v dospělosti,“ říká Jarosław Broda.

Místo do svazu mládeže vstoupil do opozičního hnutí KOR

V roce 1971 začala nová éra Polské lidové republiky. Gomułku, který nechal v prosinci 1970 střílet do stávkujících dělníků v loděnicích v Gdańsku a Gdyni, vystřídal v čele strany i vlády Edward Gierek. „To byl čas naděje, že Polsko s Gierkem půjde dopředu. Rozvíjel se průmysl, začala se vyrábět auta, k dostání byla coca-cola, ale potom se ukázalo, že to byly jen žvásty a propaganda,“ vysvětluje pamětník, který v roce 1975 začal studovat na Wroclawské univerzitě polonistiku a okamžitě dostal nabídku vstoupit do Socialistického svazu mládeže (Związek Młodzieży Socjalistycznej).

„Pohledná dívka nás lákala tím, že když do svazu vstoupíme, tak se nebudeme muset tolik učit a budeme moct jezdit na stipendia do zahraničí,“ vzpomíná a dodává, že nabídku odmítl, protože byl proti komunismu naočkovaný z domova. O rok později se naopak zapojil do aktivit opozičního hnutí Výbor na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników, KOR, od roku 1978 Komitet Samoobrony Społecznej, KSS/KOR), který založili přední polští intelektuálové v září 1976 na podporu stávkujících dělníků.

Dělníky a jejich rodiny postižené represemi podporovali nejrůznějšími prohlášeními a protestními dopisy i finančními sbírkami. Tlak na vládu vyvíjeli aktivisté KOR/KSS také šířením nezávislých informací – přibývalo knih a časopisů vydávaných v nezávislých vydavatelstvích, v nichž popisovali katastrofální stav hospodářství a neschopnost vládnoucích kruhů.[2]

Při tisku bez cenzury překonával bariéry strachu

Pamětníka a další studenty polonistiky do KORu přivedl jejich profesor Lothar Herbst, s nímž začali vydávat nezávislý literární časopis Agora. Publikovali v něm díla mladých autorů a stejně jako kolem jiných nezávislých časopisů té doby, tak i kolem Agory vznikla literární skupina, která organizovala básnická setkání a přednášky. „Začali jsme vydávat bez cenzury básnické sbírky v edici Biblioteka Agora. Tiskli jsme je v nákladu 700 až 800 kusů, což odpovídalo nákladu oficiálních vydavatelství,“ říká pamětník, jehož básně v této edici také vyšly.[3]

Při necenzurovaném tisku, ať se jednalo o literární díla, nebo o kopie informačních bulletinů KORu, postupně překonávali bariéry strachu. Státní tajná policie (Służba Bezpieczeństwa, SB) je nechávala na pokoji – až do setkání u příležitosti desátého výročí studentských protestů, které v březnu 1978 zorganizoval spolužák z Wroclawské univerzity Aleksander Gleichgewicht v bytě svého otce Bolesława Gleichgewichta. Přijely na něj z Varšavy Bogusława Blajfer, účastnice studentských protestů v březnu 1968 i protestů proti invazi do Československa v srpnu 1968, Urszula Doroszewska a Antonina Krzysztoń, která později zpívala v polském překladu písničky Karla Kryla.

„Sešlo se nás asi dvacet sedm, ale na přednášku Bogusi Blajfer nedošlo, protože do bytu vešla policie. Oznámili, že se jedná o nepovolené shromáždění a chtěli nás zatknout. Reagovali jsme metodou sittingu – sedli jsme si na podlahu a vzali se za ruce. Ula Doroszewska došla klidně k telefonu a vytočila číslo Jacka Kuroně 643939, které tehdy každý znal. Než se policisté zorientovali, tak mu oznámila, že je v bytě profesora Gleichgewichta zátah. Pak jí vytrhli sluchátko z ruky, ale výsledkem toho bylo, že když nás vezli do vazby, tak už Svobodná Evropa hlásila, co se nám stalo,“ popisuje pamětník. Bogusławu Blajfer při výslechu zbili, ostatní propustili po 48 hodinách a museli zaplatit pokuty.

Poláci pochopili, že v jednotě je síla

Hnutí odporu v Polsku ještě zesílilo poté, co byl v říjnu 1978 zvolen papežem krakovský kardinál Karol Wojtyla. Jeho návštěva v červnu 1979 dala miliónům Poláků po dlouhé době možnost zažít pocit jednoty. Probuzenou sílu pospolitosti pocítil pamětník v květnu 1980 při solidární hladovce s Mirosławem Chojeckim, zakladatelem a vedoucím největšího nezávislého nakladatelství NOWa (Niezależna Oficyna Wydawnicza), který držel hladovku ve vězení.

„Začala 7. května a 12. května za námi Chojecki přijel do Podkowy, protože ho propustili. Michnik chtěl, abychom hladovku ukončili, ale Kuroń nás prosil, abychom v ní, pokud můžeme, pokračovali dál na protest proti věznění dalších vězněných aktivistů. Vydrželi jsme to deset dní, a když jsme vyšli z kostela, tak na nás čekalo pět tisíc lidí. Přišli, i když byl kostel v obležení kamer tajné policie,“ vzpomíná pamětník.

Poláci pochopili, že v jednotě je síla, a když v srpnu 1980 začali stávkovat dělníci v gdaňské loděnici, připojili se k nim lidé po celém Polsku. Tak vznikl Mezipodnikový stávkový výbor, který zformuloval 21 požadavků všech stávkujících po celém Polsku – k 30. srpnu stávkovalo ve 28 okresech 700 tisíc zaměstnanců 700 podniků.

Ve Wroclawi začali stávkovat 26. srpna – centrem stávky se stala autobusová vozovna v Grabyszyńské ulici (dnes v budově vozovny – zajezdni sídlí Centrum Historii Zajezdnia). Pamětník tam dorazil díky tomu, že se mu podařilo utéct tajným policistům. „Ještě předtím se do Wroclawi dostalo 21 požadavků, které jsme chtěli tisknout, ale zavírali nás na 48 hodin. Když mě pustili, tak se mi podařilo ujet tramvají tajnému, který mě sledoval. S kamarádem jsme pak jeli do vozovny, kde už byla velká skupina opozičních aktivistů,“ popisuje pamětník, který se zapojil do vydávání stávkového zpravodaje a letáků, které rozdávali lidem.

V té chvíli se ještě nemluvilo o vzniku celostátní organizace zastřešující všechny odborové svazy. V dohodách uzavřených mezi stávkovými výbory a představiteli vlády ve Štětíně 30. srpna 1980 a v Gdaňsku 31. srpna 1980 se předpokládalo vytvoření samosprávných odborových svazů. „Ve Wroclawi jsme chtěli jeden silný a Karol Modzelewski ten nápad přivezl do Gdaňsku – i s názvem Solidarność,“ tvrdí pamětník o vzniku jednoho Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita (polsky Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność“).

Vydávali noviny bez cenzury

V Polsku nastalo období Karnevalu Solidarity, během něhož vycházely knihy zakázaných autorů či o zakázaných tématech. Solidarita vydávala vlastní noviny Tygodnik Solidarność a další regionální periodika. Jarosław Broda se stal šéfredaktorem týdeníku dolnoslezské Solidarity Solidarność Dolnośląska. „Vycházel bez cenzury, což se komunistům nelíbilo, ale odbory byly tak silné, že jsme to mohli dělat. Vydávali jsme ho v primitivních podmínkách, abychom ho nemuseli tisknout ve státní tiskárně. Museli jsme se rozhodnout, jestli ho chceme mít hezký, nebo bez cenzury. Zvolili jsme tu druhou cestu, a i tak byl o něj velký zájem – vycházel v nákladu až 80 tisíc výtisků,” vzpomínal Jarosław Broda.

Uvolnění poměrů v Polsku a obrovskou popularitu Solidarity, do níž za rok existence vstoupilo deset miliónů Poláků – oproti třem miliónům členů komunistické strany, s nelibostí sledovali Sověti v čele s Leonidem Brežněvem. Solidarita představovala nebezpečný příklad pro ostatní socialistické země. Ve hře byla vojenská intervence, obdobná jako v srpnu 1968 v Československu. Pro invazi do Polska se na jednání v Moskvě 5. prosince 1980 vyslovili představitelé Československa Gustáv Husák a Německé demokratické republiky Erich Honecker. S útokem na Polsko naopak nesouhlasili komunisté z Maďarska a Rumunska.

Československo dalo najevo svou ochotu vojensky zasáhnout vysláním dvou tankových divizí na mimořádné cvičení Krkonoše. Dne 6. prosince 1980 vyfasovali vojáci ostrou munici a vydali se po zledovatělých silnicích k česko-polským hranicím, kde čekali na rozkaz k invazi do Polska. Ten nakonec nepřišel. Sověti nechali řešení na polských komunistech, kteří proti Solidaritě ještě rok nezasáhli.

Zatkli ho náhodou těsně před vyhlášením válečného stavu

Zásah přišel poté, co delegáti prvního celostátního sjezdu Solidarity vydali 8. září 1981 Poselství pracujícím ve východní Evropě. V něm oslovili pracující v Albánii, Bulharsku, Československu, Německé demokratické republice, Rumunsku, Maďarsku a Sovětském svazu s nabídkou spolupracovat na vytvoření nezávislých odborů. „Sovětští komunisté zuřili, ničeho se nebáli více než rozšíření nákazy Solidarity,“ tvrdí Jarosław Broda, který se sjezdu účastnil jako redaktor sjezdového deníku Głos Wolny.

Polští soudruzi věděli, že je čas proti Solidaritě tvrdě zakročit. V neděli ráno 13. prosince 1981 vyhlásil polský generál Wojciech Jaruzelski válečný stav. Policie zatýkala hlavní aktivisty Solidarity po celém Polsku a nezávislé odborové hnutí mělo ukončit svou činnost. Jméno pamětníka figurovalo na seznamu aktivistů, kteří měli být internováni. Policie ho zadržela náhodou ještě před půlnocí, tedy před oficiálním vyhlášením válečného stavu, v bytě, do kterého přišli pro někoho jiného. Zatčení proběhlo nezvykle dramaticky – do bytu vtrhli policisté s kalašnikovy i polští estébáci s krátkými zbraněmi a všechny přítomné aktivisty Solidarity odvezli do wroclawského vězení v Kleczkowské ulici.

Na Štědrý den ho převezli do vězení v Grodkowě asi 60 kilometrů pod Wroclawí, kde bylo asi 150 aktivistů Solidarity. „Věděl jsem od otce, jak vypadal stalinský kriminál, takže jsem věznění prožíval dobře. Pořád nás otravovali s výslechy a já se s vyšetřovateli bavit odmítal. I tak jsem mohl posílat dopisy rodičům a jejich dopisy mi přicházely necenzurované, maminku pouštěli na návštěvu. Byli jsme izolovaní, ale cítili jsme podporu. Každý třináctý den v měsíci lidé zapalovali v oknech svíčky,“ vypráví pamětník. Ve vězení psal i básně, které vyšly spolu s dopisy rodičům v jeho knize Ślady (Stopy).

Česká kultura mě odjakživa fascinovala 

Z vězení vyšel po osmi měsících a chtěl se zapojit do podzemních struktur Solidarity. Kvůli jejich utajení se mu to nepodařilo, a tak v roce 1984 navázal kontakt s Válčící Solidaritou (Solidarność Walcząca). Tu ve Wroclawi vytvořil a vedl Kornel Morawiecki, který nesouhlasil se způsobem odporu wroclawské podzemní Solidarity – na rozdíl od ní vyzýval Poláky k veřejným demonstracím i za cenu pouličního násilí. Pamětník se stal šéfredaktorem jeho časopisu Walka (Boj).[4]

V roce 1987 Kornela Morawieckého, s nímž pamětníka pojilo i příbuzenské pouto, protože se oženil s jeho dcerou Annou Morawieckou, zatkla po šesti letech ukrývání polská státní bezpečnost a deportovala ho z Polska. Jarosław Broda začal spolupracovat se spolužákem z Wroclawské univerzity Mirosławem Jasińským, který ho přivedl do skupiny Polsko-československá solidarita. Ta z Wroclawi organizovala výměnu informací mezi polským a českým disentem.

„Měl jsem radost, protože mě odjakživa fascinovala česká kultura a literatura. Budovali jsme kanál předávání informací a připravovali velká setkání na hranicích,“ vzpomíná pamětník, který se účastnil jen menších organizačních setkání na Cestě přátelství v Krkonoších.[5]

Dne 17. dubna 1987 se účastnil první demonstrace organizované Polsko-československou solidaritou v centru Wroclawi na obranu Petra Pospíchala, který byl od ledna ve vazbě kvůli spolupráci s polskými disidenty.[6] Na rušnou Świdnickou ulici vyšli s transparenty „Osvobodit Petra Pospíchala“, „Charta 77 – V jednotě je síla – Solidarność“ a „Petře, jsme s tebou“. Než přijela policie a pozatýkala je, demonstroval jich velký dav. Pamětníka propustili po 48 hodinách a provedli důkladnou domovní prohlídku, kterou nezažil nikdy předtím ani potom.

Demonstrace splnila svůj účel – Petr Pospíchal vyšel na svobodu a Polsko-československá solidarita začala fungovat veřejně, a nikoli v utajení jako do té doby. S Mirosławem Jasińským začali v prosinci 1987 vydávat Informační bulletin Polsko-československé solidarity a od roku 1988 i knihy českých autorů – Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého či Jana Pelce.

Přispívali také zpravodajstvím do Východoevropské informační agentury, kterou založil Petr Pospíchal. Informace předávali z Wroclawi telefonicky do Prahy Ewě Klosové (tehdy Puci), která spolupracovala s Annou Šabatovou a Petrem Uhlem a překládala zprávy z polštiny do češtiny pro samizdatový zpravodaj Informace o Chartě 77.

Můžeme si u vás schovat Standu Devátého?

Na začátku září 1989 přijela Ewa Klosová nečekaně do Wroclawi, aby osobně předala prosbu Anny Šabatové a Petra Uhla ukrýt ve Wroclawi Stanislava Devátého. Hrozilo mu další věznění a panovaly obavy o jeho zdraví, které podlomily dlouhodobé protestní hladovky. Poláci se v té době již radovali ze svobody, kterou částečně nabyli po červnových volbách. Z polských disidentů se stali poslanci a senátoři, jak ale upozorňuje pamětník, Służba Bezpieczeństwa, tedy polská státní bezpečnost, ještě fungovala pod vedením komunistů, takže ukrývání českého uprchlíka muselo probíhat v naprostém utajení.

Jaroslaw Broda jeho převoz do Wroclawi rychle zorganizoval uprostřed příprav festivalu československé kultury se skupinou kurýrů z Lądku Zdrój, kteří si s Čechy vyměňovali zakázané tiskoviny u hraničních kamenů v Rychlebských horách (z polské strany Góry Złote). Na Stanislava Devátého čekali 17. září na hranicích na vrchu Kovadlina, společně sešli do Bielic, odkud pokračovali autem. Hladce probíhající akce se ovšem zkomplikovala, když auto chtěla zastavit polská policie. Lądečtí kurýři projeli zátarasem a Stanislava Devátého pak na dva dny schovali neplánovaně v Lądku Zdrój.

Ve Wroclawi se pak Stanislav Devátý ukrýval na třech místech a zažil v ní inkognito festival československé nezávislé kultury, jehož hlavním magnetem byl podle pamětníka Karel Kryl. Jarosław Broda měl na starosti tiskové oddělení festivalu a u příležitosti festivalu připravil vydání literárního časopisu Kontur věnované českým autorům.

Po festivalu události ve východní Evropě nabraly neočekávaně rychlý spád. Účastníci středoevropského semináře, který se ve Wroclawi konal zároveň s festivalem československé nezávislé kultury, pád komunismu předpovídal. Nikdo z nich ale podle pamětníka nečekal, že k němu dojde tak rychle. Za pár dní, 9. listopadu, padla Berlínská zeď a 17. listopadu začala v Praze sametová revoluce. Po ní podle pamětníka Češi Poláky na cestě za demokracií předběhli. Těsně před koncem roku se stal prezidentem Václav Havel, zatímco ve Varšavě ještě v prezidentském paláci seděl generál Wojciech Jaruzelski.

Návštěva prezidenta Havla ve Varšavě 25. ledna 1990, které se pamětník účastnil, tak nesla znaky absurdního dramatu jako z pera Havla dramatika. Někdejší disident vyslechl oficiální omluvu Polska za účast v invazi do Československa z úst Wojciecha Jaruzelského, který v srpnu 1968 ve funkci polského ministra obrany podepsal rozkaz, aby polská armáda vstoupila na území Československa.[7]

„V tématu prezident jste napřed,“ konstatoval proto vůdce Solidarity Lech Walesa 17. března 1990 na setkání s prezidentem Havlem v Krkonoších, které zorganizovala Polsko-československá solidarita a pamětník tehdy vedl v horské chatě Odrodzenie na polské straně Krkonoš tiskovou konferenci.

Přispěli jsme k popularitě české kultury v Polsku

Toto symbolické setkání nedaleko místa, kde se v létě 1978 poprvé Václav Havel sešel s polskými disidenty, považuje Jaroslaw Broda za finále aktivit Polsko-československé solidarity, i když dodnes existuje Nadace Polsko-československé Solidarity (Fundacja Solidarności Polsko-Czesko-Słowackiej), jímž je členem.

Je přesvědčen, že se svými kolegy významně přispěli k velkému zájmu o českou kulturu v Polsku. Jako příklad uvádí, že bohemistika vznikla jako obor na Wroclawské univerzitě díky festivalu československé kultury a středoevropskému semináři, který se konal v nádherné barokní aule Leopoldina Wroclawské univerzity. Ve Wroclawi vydává od roku 2010 české autory v polštině nakladatelství Afera, které vede Julia Różewicz, absolventka wroclawské bohemistiky a vnučka slavného polského básníka a dramatika Tadeusze Różewicze.

On sám se zasloužil o vydávání českých autorů v nakladatelství Wydawnictwo Naukowe PWN, jehož wroclawskou pobočku v letech 1991 až 2001 vedl. Jako vedoucí kulturního odboru na radnici ve Wroclawi (2002 až 2018) se zasadil o vybudování muzea wroclawské Solidarity v někdejší autobusové vozovně na Grabiszyńské ulici – od roku 2016 Centrum Historii Zajezdnia. Je nositelem řady polských řádů a vyznamenání a medaile českého ministerstva zahraničí Za zásluhy v diplomacii.

V září 2023 žil nedaleko Wroclawi.

 

 

[1] Studenti Varšavské univerzity demonstrovali 8. března 1968 proti vyloučení studentů Adama Michnika a Henryka Schleifera. Ti museli univerzitu opustit kvůli protestu proti zákazu divadelní hry Dziady, kterou napsal v polovině 19. století polský básník Adam Mickiewicz a kritizoval v ní carské Rusko. Ačkoli pořádkové síly proti studentům brutálně zasáhly, protesty se rozšířily na univerzity po celém Polsku. Z vyvolání studentské vzpoury obvinil šéf polských komunistů Wladyslaw Gomulka studenty židovského původu. Následovala antisemitská kampaň, která donutila k emigraci přibližně 20 tisíc Poláků židovského původu. Obětními beránky horkého polského jara se Židé stali proto, že se Gomułka chtěl zavděčit Sovětskému svazu, který těžce nesl vítězství Izraele v šestidenní válce. Také potřeboval umlčet své nacionalisticky a antisemitsky naladěné oponenty uvnitř polské komunistické strany.

[2] V roce 1977 vzniklo první nezávislé nakladatelství v Polské lidové republice Niezalezna Oficyna Wydawnicza (NOWa), které založili studenti vydávající necenzurovaný časopis Zapis. Publikace bez cenzury začala vydávat i další vydavatelství: Wydawnictwo Polskie, Wydawnictwo Imienia Konstytucji 3 maja, Wydawnictwo Klin, Biblioteka Historyczna a Biblioteka Lyteracka, Krakowska Oficyna Studentów (KOS), Wydavnictvo Krąg aj. Přibývalo také necenzurovaných časopisů – politický čtvrtletník Postęp, sociálně politický měsíčník Głos a studentské časopisy Indeks a Bratniak aj.

[3] To, co bývá v jiných zemích východního bloku označováno jako samizdat, se v Polsku nazývá vydavatelský druhý oběh, mimocenzurní oběh, podzemní tisky, nepovolené tisky, bibule – tedy průklepák (ten má nejblíže k vymezení samizdatu v českém prostředí). V polském prostředí se pojem samizdat používá pouze pro rukopisné nebo strojopisné rozmnožování textů, které bylo běžné v poválečných polských dějinách, ovšem po roce 1976 bylo nahrazeno časopisy a knihami hromadně produkovanými na cyklostylu a pokročilejších polygrafických zařízeních (ofsetu). Zdroj: Druhý oběh a bibliografie mimocenzurních tisků: polská zkušenost, Jerzy Kandziora, Česká literatura 6/2016

[4] V Paměti národa jsou uloženy vzpomínky vůdce Bojující Solidarity Kornela Morawieckého i vůdce dolnoslezské Solidarity Władysława Frasyniuka. Oba jsou laureáty Ceny Paměti národa.

[5] První setkání předních českých a polských disidentů, které zorganizovala Polsko-československá solidarita, se uskutečnilo na Borůvkové hoře v Rychlebských horách 15. srpna 1987. Velké schůzky v horách se konaly ještě dvě – 9. července 1988 na Králickém Sněžníku a 25. června 1989 na vrcholu Koníček v Rychlebských horách.

[6] Petr Pospíchal se ocitl ve vězení v lednu 1987 a za spolupráci s polskými „antisocialistickými silami“ mu hrozil až desetiletý trest odnětí svobody. O dění v Polsku se začal zajímat díky poslechu polského vysílání Svobodné Evropy, které nebylo na českém území rušeno. Když k němu doputovala polská exilová kniha Konspira o vůdcích Solidarity v ilegalitě, rozhodl se s nimi zkontaktovat. V knize totiž našel jejich adresy uvedené v otištěných zatykačích. Vybral si Zbygniewa Janase, se kterým domluvil ve Varšavě schůzku jeho přítel Rudolf Vévoda. Sešel se s ním v červnu 1987 v Západních Tatrách a od té doby si v horách na hranicích pravidelně vyměňovali zakázané tiskoviny. Z vězení vyšel po čtyřech měsících díky protestům československých disidentů i mezinárodní kampani proti jeho uvěznění, v níž sehráli významnou roli právě aktivisté Polsko-československé solidarity ve Varšavě (především Zbygniew Janas) a ve Wroclawi (Mirosław Jasiński, Jarosław Broda a Mieczysław Piotrowski). Fotografie z demonstrace ve Wroclawi jsou dostupné online v archivu Nezávislé fotografické agentury NAF Dementi: https://atom.zajezdnia.org/index.php/solidarnosc-polsko-czesko-slowacka

[7] Cesta do Varšavy 25. ledna 1990 byla historicky třetí zahraniční cestou prezidenta Václava Havla – první vedla do východního Německa (Berlína), druhá do Západního Německa (Mnichova) a třetí do Varšavy, kde pronesl projev na mimořádném zasedání obou komor (Sejmu a Senátu) polského parlamentu. V něm se zmínil o spolupráci s polskými disidenty a poděkoval Polsko-československé solidaritě za uspořádání festivalu ve Wroclawi, který v projevu nazval předehrou sametové revoluce. Fotografie z této návštěvy jsou dostupné online v archivu Nezávislé fotografické agentury NAF. Dementi: https://atom.zajezdnia.org/index.php/solidarnosc-polsko-czesko-slowacka