Dagmar Bradáčová

* 1964

  • Česká komunita pro mě byla hrozně moc důležitá, protože mi pomáhala právě překonat ten pocit osamění. Protože jsme byli taková rodina alternativní, jako my jsme si vzájemně všichni pomáhali. Jestli to je dnes ještě tak, úplně tak nevím. Samozřejmě, že tam byly trošku generační rozdíly mezi lidmi, kteří přišli v roce 48, mezi lidmi, kteří přišli v roce 68. A já jsem byla taková vlastně výjimka. Těch lidí, kteří se dostali na západ v té době už moc nebylo. Takže tam byly takové trochu generační problémy, ale jako já si myslim, že ta česká komunita fungovala jako výborně. A mě právě české knížky české filmy a ta česká komunita jako mě to úžasně naplňovalo.

  • Tak jsem se rozhodla, že pojedu znovu za otcem. Protože už mi bylo osmnáct let, tak jsem ani nepotřebovala povolení od maminky, potřebovala jsem pouze povolení od státu. A protože v té době už byla Helsinská smlouva, už spoustu lidí se odvolávalo, tak já jsem dostala povolení vycestovat do Spojených států. A to povolení jsem dostala na šest týdnů. Většinou to dávali jako na půl roku, ale já jsem měla letenku na šest týdnů. A věděla jsem, jak se prohlížejí kufry na letišti. Takže jsem věděla, že půjdu přes rentgen. A protože jak jsem říkala, že jsem hodně četla, tak jsem si z knížky Haileyho Letiště přečetla takové fígly. Takže jsem sbalila prstýnky a náušnice, co jsem měla prostě od babičky, tak abych si to mohla vzít s sebou, aby to nebylo nápadné, tak jsem to dala takhle do zubní pasty, kterou jsem rozšněrovala takhle na tý druhý straně, tam jsem si strčila prstýnek a potom ještě do krabičky krému Nivea, protože to bylo taky v plechu, tak tam mi to nemohli vzít. A své čerstvé maturitní vysvědčení jsme rozpárali podšívku kufru a tam jsem si strčila to maturitní vysvědčení, které jsem měla asi čtrnáct dní, byla jsem na něj teda náležitě pyšná. A tak jsem odjela do Ameriky. A teď jsem musela jako předstírat, že jedu na dovolenou. Ale to ani nesměla vědět ani moje maminka, protože si myslim, ta by mě určitě jako nepustila. Takže já jsem přijela do Ameriky, měla jsem dvoje letní boty, dvě sukně a vzala jsem si s sebou dvě české knížky. A takto jsem s jedním kufrem přijela do Ameriky.

  • Pamatuju se, že jsme se jeli podívat do Prahy na letiště Ruzyně, když bylo nově postavené. To mně byly čtyři roky. A co mě tenkrát udivilo, bylo to, že se tam otvíraly dveře, ty byly na fotobuňku. A tak jsme si tam s jednou holčičkou, která, kupodivu už tenkrát bylo poměrně hodně černošských studentů v Praze i v Litomyšli, tak jsem si s ní hrála a zkoušely jsme samozřejmě testovat ty dveře. A měly jsme míč a ty dveře se otevřely na fotobuňku i tím, že jenom se prostě koulel ten míč. Tak čtyřleté dítě to fascinuje, že. Ale po asi půl roce, kdy přijela sovětská armáda, to taky ňákým způsobem fascinovalo sovětského vojáka, který si myslel, že ne celé letiště se vzdalo, že tam někdo je za těma dveřma schovaný, že ty dveře otevírá a zavírá a ty dveře rozestřílel.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Chicago, 16.11.2019

    (audio)
    délka: 01:17:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měla jsem dvoje letní boty, dvě sukně a dvě české knížky, a tak jsem přijela do Ameriky

Dagmar Bradáčová se narodila v roce 1964 v Litomyšli. Po srpnové invazi v roce 1968, když jí byly čtyři roky, její otec emigroval do Spojených států. Dagmar pak nemohla studovat vysokou školu a nevzali ji ani na nástavbu. V osmnácti letech, v roce 1982, se rozhodla, že za otcem odejde. Ve Spojených státech se usadila v Chicagu, kde vystudovala večerní školu, začala se živit jako knihovnice a také se zapojovala do činnosti místní české komunity.