Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Bradáč (* 1954)

• narozen 24. června 1954 v rumunském Eibenthalu

• prarodiče přišli do jeho rodné vesnice z Gerníku

• více než 50 let včelaří

• vyučil se truhlářem, ale kvůli výhodnějšímu platu pracoval jako horník

• v azbestových a uhelných dolech pracoval celkem 26 let

• v rámci povinných zemědělských dodávek státu musel dodávat i med

• po revoluci podnikal v oblasti včelařství

V minulosti byl Emil Bradáč povinen rumunským komunistům odevzdávat dodávky medu. S prodejem medu pak po revoluci podnikal, ale pro vysoké poplatky státu nakonec od obchodu ustoupil. Za Ceausescova režimu pracoval jako střelmistr v azbestových a uhelných dolech, tedy v tvrdých podmínkách, ovšem za celkem obstojný státní příjem. Ještě jako horník měl z pádu diktátorského režimu radost a těšil se z nové naděje, ale namísto toho přišlo uzavření dolů, čímž obyvatelé vesnice přišli o zaměstnání. Valná většina mladých proto opustila své rodiče i rodnou ves a odešla do zbylé části Rumunska, do Čech nebo do jiných středoevropských zemí.

„Mysleli jsme si, že po revoluci přijde ráj, ale problémy přetrvávají. Komunisti na nás tlačili, abychom těžce pracovali. A naopak dnes nás dali, abychom nedělali vůbec. Proto všichni mladí odcházejí a pracují jinde,“ shrnuje ve svém vyprávění Emil Bradáč.

Člověk musí být poštípán, a to ne každý snese

Emil Bradáč se narodil 24. června 1954 v české vesnici Eibenthal v rumunském Banátu. Sem, do české vesnice položené v rumunské oblasti zvané Banát, přišli jeho prarodiče Bradáčovi z Gerníku. Emilův otec pracoval jako valná většina místních mužů v azbestových a uhelných dolech a za svoji ženu si vzal Katarinu Jager, původem ze smíšeného česko-německého manželství.

Emilovi rodiče drželi velké hospodářství, drželi až dvanáct kravek, prasata a k tomu také velké pole. „Celé léto jsme sekali s kosou, nebyly žádné stroje, které by nám práci ulehčily. Při tom otec dělal v dolech, takže na poli se dělalo podle toho, kdy měl šichtu,“ vypráví Emil Bradáč.

Celkem osm ročníků vychodil v Eibenthalu. Do čtvrté třídy probíhala převážná část výuky v českém jazyce, ale v dalších letech se už běžně vyučovalo v rumunštině. Po skončení školy odcházela většina chlapců do hornického učiliště, aby posléze pracovali ve zdejších antracitových dolech. Jiný osud ale zpočátku čekal pamětníka, který se vydal do Oršavy učit truhlářem.

Během učení přebýval u svého strýčka, který patřil k vášnivým včelařům. „Po Rumunsku jsem s ním rozvážel včely, v noci jsme je vozili a skládali do lipových lesů, aby se urodilo více medu. Když jsem poprvé uviděl, jak se med stáčí, hned se mi to zalíbilo. Člověk se tomu musí odevzdat. Musí být poštípán, a to ne všichni snesou, protože poprvé člověk dosti oteče. Já jsem měl poprvé nafouknutou ruku celý týden, ale u včel jsem zůstal celý život,“ vzpomíná na své začátky Emil Bradáč.

Přes pusu jsem si vždy uvázal namočený šátek

Po absolvování vojenské služby se Emil ve svých osmnácti letech oženil. Za ženu si vzal českou dívku z rodné vesnice a založili si vlastní hospodářství. Nakonec se i on rozhodl pro práci v azbestových dolech, neboť zaměstnání v dolech přinášelo vysoký a stabilní peněžní příjem.

Začínal v azbestových dolech, dodělal si havířskou školu a absolvoval několik školení na střelmistra. V podzemí pak strávil šestadvacet let, během nichž si na rozdíl od svých kolegů nepřivodil žádná závažnější zranění. „Dva moji kolegové se zabili. Žádný neví, co se popravdě stalo. Na místo jednoho z nich jsem pak nastoupil já. Vrtalo se metr čtyřicet do skály, aby se tam pak vložil dynamit. Zkraje se vrtalo nasucho a hodně lidí onemocnělo silikózou.“ A jako nejlepší lék na silikózu doporučuje pamětník kozí mléko, které na plicích hojilo rány způsobené prachem. „Já jsem si dával pozor. Přes pusu jsem si vždycky uvázal namočený šátek. Ostatní se mi smáli, ale nepřestal jsem v tom,“ vypráví Emil Bradáč.

Po zapracování pobíral plat až 3000 lei, což je v porovnání s tehdejším příjmem jiných profesí skutečně vysoký příjem. „Tenkrát to byly pěkné peníze. V té době byl v Rumunsku problém s dostupností masa v obchodech, ale pro horníky se dávalo furt, ti měli potravinové lístky. To bylo ale jen pár let, kdy Rumunsko splácelo dluh,“ líčí bývalý střelmistr Emil Bradáč.

V průběhu devadesátých let těžba v okolních dolech začala upadat, až došlo k úplnému zastavení provozu. Jedním z posledních, kde se ještě těžilo, zůstával důl Baia Nuoa (Ujbánie). Nicméně, všem bylo zřejmé, že i ten brzy skončí. Definitivní tečkou byla tragická nehoda v roce 2006, kdy při zřícení šachty přišlo o život několik místních horníků. „V té době jsem byl už v penzi, takže mě to nijak neohrozilo. Ale mladí zůstali bez práce, a proto odsud museli odejít. A my, rodiče, jsme tu zůstali sami. Špatná situace tak platí hlavně pro naše děti,“ reflektuje pamětník, jehož syn již několik let pracuje v zahraničí.

Hospodář se za komunismu měl hůř než ten, který hospodářem nebyl

V době řízeného hospodářství musel pamětník Rumunské socialistické republice odvádět zemědělské kontingenty, a to včetně vytočeného medu. „Z padesáti úlů jsem musel odevzdat 300 až 400 kilogramů medu, které mi, i když špatně, stát zaplatil.“

Včelařství se tak věnuje už více než půl století a spolu s manželkou, která se věnuje bylinkám a přírodní medicíně, spojili síly a více než třicet let praktikují léčbu bylinami, kterých v kopcích kolem Eibenthalu roste každoročně nespočet.

Nicméně, sklizeň medu je v posledních desetiletích poznamenaná i změnou klimatu, která se podle pamětníka dá pozorovat právě na včelách. „Dříve lípa kvetla i třicet dní, dnes vydrží sotva čtrnáct dní. Všechno uschne, což znamená, že stočíme mnohem méně medu,“ stěžuje si na nedostatek vlhkosti Emil Bradáč. Chov včel po něm zřejmě nikdo další nepřevezeme. „Za padesát tři let nepřišel žádný z vesnice, že by se chtěl učit včelařství. Až umřu já, umřou i mé včely,“ hořce zakončuje své vyprávění Emil Bradáč.