Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Bouz (* 1934)

• narodil se 17. října 1934 v Jablonci nad Nisou

• dětství prožil v Rýnovicích v období nacistické okupace

• po válce zůstal s rodinou v bývalých Sudetech, otec se stal starostou

• vyučil se truhlářem, část vojenské služby absolvoval na Barrandově u filmu

• v roce 1969 zvažoval emigraci, ale zůstal kvůli rodině

• celý svůj profesní život zasvětil truhlářskému řemeslu, pracoval stále i v roce 2023

Jaroslav Bouz prožil své dětství během druhé světové války na Jablonecku, tedy v oblasti, která tehdy patřila k Sudetům a vyznačovala se vysokým podílem německého obyvatelstva. Válečné události se hluboce otiskly do jeho vzpomínek.

Pamatuje si na spolužáky, kteří se s ním nechtěli kamarádit, protože neuměl dobře německy, na nedalekou fabriku postavenou Němci, kde byli nuceně nasazeni i vězni a zajatci, a také na to, že žili ve stejném domě jako příslušník gestapa. Zažil i poválečný odsun německého obyvatelstva. Později, už jako mladý muž, musel nastoupit na vojnu a část služby strávil v Praze na Barrandově, kde účinkoval ve filmu režiséra Otakara Vávry. Ačkoliv uvažoval o emigraci, rozhodl se zůstat a svůj profesní život zasvětil truhlářskému řemeslu. 

Jeho dětství formovaly Sudety

Jaroslav Bouz se narodil v Jablonci nad Nisou 17. října 1934. Jeho otec, také Jaroslav, se narodil roku 1908 a pocházel ze Stračova. Maminka Anežka byla o rok mladší a pocházela z Českého Dubu. Malý Jaroslav prožil dětství v tehdejších Sudetech. Rodiče zvažovali přesun do vnitrozemí, ale nakonec se rozhodli v Jablonci zůstat. „Tatínek povídal, že mu Němci říkali, že pokud se nebudeme motat do politiky, tak můžeme zůstat. Že je jedno, jestli budeme dělat pro Říši v Sudetech, nebo v Protektorátu“, uvádí pamětník. 

Zůstali tedy v Rýnovicích, které jsou v současnosti součástí města Jablonec nad Nisou, tehdy byly samostatné. Dnes tak může vzpomínat na to, jak ve stejném domě jako on a jeho rodina bydlel vysoce postavený důstojník gestapa, nebo na sousedku, která si vymyslela nepravdivé obvinění a zavolala na ně policii. Nelíbilo se jí, že jí zahradili přístup na jejich zahrádku, což však udělali rodiče proto, že jim tam chodila krást jahody. „Najednou přijel anton. Vylezli policajti v uniformách a hned začali do našich, co jsou to za lidi, že nedovolí paní Ulrichové postavit žerď na zahradě – že si tam chtěla dát německý prapor,“ vypráví. Otec se bránil, že kdyby si tam chtěla postavit žerď, tak by jí pomohl, protože dělá truhlařinu. Šli za ní a ptali se, kde ho má. A teprve pak vyplynulo, že by si ho teprve obstarala. „Bylo to jasné. Platila pak pokutu za výjezd,“ přibližuje tehdejší způsob života v Sudetech pamětník.

Žili jsme vedle továrny s válečnou výrobou

Otec, ač se věnoval truhlařině, v době, kdy se v Rýnovicích začala stavět továrna na jemnou mechaniku FAB (Feinapparate-Bau), se tam šel zeptat na práci. Nastoupil hned následující den. Zdejší fabrika byla vystavena především kvůli válečné výrobě a pracovali v ní i nuceně nasazení dělníci z Východu. Přímo v jejím areálu vznikl zajatecký tábor a v jeho bezprostřední blízkosti také tábor pracovní. Roku 1944 zde byli internováni vězni v rámci pobočného tábora KT Gross-Rosen. Osazenstvo tvořili muži a mladí hoši různých národností, později i Židovky. Pro továrnu zde pracovali Rusové, Ukrajinci, Italové, Francouzi nebo i Češi.

Pamětník vzpomíná, jak jeho otec pěstoval tabák, sušil z něj listy a ty vězňům poté házeli přes plot. Také si vybavuje, že byl tatínek v kontaktu s jedním ukrajinským zajatcem, který – když už bylo po válce – k nim přišel a přinesl krabici plnou peněz, které ve fabrice ukradl. „Ale taťka byl poctivý. Řekl, že se to musí odevzdat, a tak je odevzdal,“ vzpomíná Jaroslav Bouz. Na místo, kde tehdy v neutěšených podmínkách žili a umírali vězni, dnes upozorňuje rýnovická naučná stezka s názvem Stopy druhé světové války.

Ač byl pamětník v této době malým dítětem, měl cit pro nespravedlnost a uvědomoval si utrpení, které válka přinesla. Neváhal proto ve škole prohlásit, že Němci stejně válku prohrají. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. O pár dní později se vrátil ze školy domů, kde však bylo pouze prázdno. Jeho rodiče museli na výslech. Německý spolužák na něho totiž žaloval a ředitel to poté nahlásil. Naštěstí měli Bouzovi známé mezi Němci, a tak se díky přímluvě místního německého pekaře Gertnera vrátili zase domů. Pamětník je však i dnes přesvědčen, že pro to, co řekl, jim hrozil koncentrační tábor. 

Život v Protektorátu obnášel i starost o živobytí: „Jídla bylo málo, bylo na lístky. Chovali jsme králíky, to se smělo, ale nesměly se chovat třeba kozy nebo slepice, tam to bylo o dost horší. Protože dost rodin se snažilo chovat slepice, a to se všechno zaznamenávalo. Musela se odevzdávat vejce i mléko od koz. Nezakazovali to, mohli jsme mít třeba i prase, ale chtěli z něho odevzdat maso. To bylo hrozné,“ vzpomíná Jaroslav Bouz.

Němci odešli, my zůstali

Malý Jaroslav se nakonec prohry Německa a konce války skutečně dočkal. Otec rodiny se stal starostou v Rýnovicích, a to v době, kdy probíhal odsun Němců. Společně s tím docházelo i k dalším přesunům obyvatel – Čechů do pohraničí. Pamětník si ještě dnes vybavuje, jak se noví osidlovatelé, kteří z vnitrozemí přišli, hádali. Jeden z partyzánů přišel na úřad za Jaroslavem Bouzem starším a dožadoval se jednoho konkrétního statku. Ten mu ho však nechtěl přislíbit. Nakonec si ho přece jen vymohl, ale namísto aby ho pozvedl, spíš ho jen zdevastoval. Pamětník si vzpomíná, jak bylo za Němců hospodářství funkční, hezké a čisté, což se s příchodem nového majitele rychle změnilo. 

Rodina Bouzových měla ve vsi spoustu německých známých, a to i těch, kteří s nacismem neměli nic společného, mezi nimi byl i pekař Gertner, který rodičům pomohl, když je vyšetřovali. Jaroslav Bouz starší chtěl, aby pekař i jeho rodina zůstali, a když jim přišel doklad o nutnosti vystěhování, roztrhal ho. Ale rodina pekaře se nakonec rozhodla odejít sama. Ve chvíli, kdy viděli, jak se celá situace vyvíjí. 

Bouzovi po válce nejprve žili v malém domku, a když se pak otec rodiny rozhodl, že už nechce být úředníkem, přestěhovali se do domu po jednom německém truhláři z Lukášova. Otec převzal jeho živnost a připravoval i dřevěné bedny, ve kterých si Němci převáželi svoje věci – alespoň ty, které mohli. Značnou část svého majetku museli nechat na místě. Pro svého známého, německého pekaře Gertnera, vytvořil bedny s falešným dnem, ve kterých si rodina mohla do Německa odvézt i některé ze svých cenností. 

Velké změny nastaly i v místní fabrice a v bývalém lágru. Němci, kteří tam pracovali, zahodili uniformy a zmizeli. Ještě dlouho poté bylo možné v jejich okolí nalézt vojenské helmy, ale i kulomety. Kdo zmizet nedokázal, byl vrchní velitel v Rýnovicích, který byl po válce uvězněn a ve vězení spáchal sebevraždu.

Jak jsem se poflakoval po Barrandově

Po válce začal Jaroslav Bouz chodit do české školy, později se vyučil truhlářem. Po škole pracoval jen krátce, pak musel nastoupit na vojnu. I toto období mu přineslo do života velmi zajímavé zážitky. Za dobré umístění ve střelbě dostal možnost výběru: deset dní dovolené, nebo účast na natáčení na Barrandově. Společně s dalšími několika vybranými vojáky se rozhodl pro Prahu. Psala se polovina 50. let a na Barrandově v té době natáčel režisér Vávra svou trilogii o Janu Husovi. Jaroslav Bouz na režiséra Vávru vzpomíná takto: „Řekl nám, že nás okamžitě potřebuje. Postupně nás rozdělili. (…) Dostali jsme na sebe takové dlouhé pláště s kapucemi. Na nohy jsme dostali takzvané škorně. Nalepili nám paruky. Dívali jsme se na sebe, ani jsme se nemohli poznat. (…) Do ruky jsme dostali i halapartny.“ 

Práce režiséra Vávry však nebyla jediná, se kterou se na Barrandově setkali. V té době se tam natáčel i Strakonický dudák, opera Dalibor nebo Rudá záře nad Kladnem. Pomáhali také při stavbě různých kulis. Celkově však šlo o dobu, kterou pamětník popisuje výstižně jako „poflakovali jsme se na Barrandově“. Při natáčení se některé scény musely opakovat a je to dlouhé čekání nebavilo. Po zkušenostech ve filmových ateliérech se museli vrátit ke svému útvaru. 

Vyprávěl jsem, aby se nezapomnělo

Po vojně se vrátil do Jablonce, kde se jeho otec pořád věnoval truhlařině. I on sám začal pracovat se dřevem, například vyráběl vnitřní dřevěné obklady. Ač se po něm chtělo, aby vstoupil do strany, nikdy tak neučinil. Naopak, v roce 1969, po invazi vojsk armády Varšavské smlouvy, uvažoval o emigraci. Ale to už byl ženatý a měl malou dceru. Nakonec se rozhodl zůstat. 

Rodina se v roce 1973 rozrostla o druhou dceru. Manželství však nevydrželo, manželé Bouzovi se rozvedli v roce 1982. Jaroslav Bouz sám nezůstal, našel si novou ženu, která pracovala jako zlatnice a své řemeslo předala i jedné ze svých nevlastních dcer. V roce 2023 se pamětník těšil z devíti vnoučat a čtyř pravnoučat. Jeden z jeho vnuků se jmenuje také Jaroslav a velmi rád poslouchá příběhy z dětství a mládí svého dědečka. A to je dobře, protože právě v těch příbězích žije rodinná paměť dál.