Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Ivana Bouchnerová (* 1938)

Světlovlasý a modrooký tatínek si na konci války zachránil život tím, že díky pobytu v Persii uměl rusky

  • narozena 7. ledna 1938 v Plzni do zámožné rodiny

  • maminčin strýc Josef Císler byl spoluzakladatelem Československé ORL společnosti

  • Ivanin otec pracoval v letech 1931 až 1935 v Teheránu na stavbě cukrovaru

  • zažila konec války v Plzni i v Havlovicích u babičky, pamatuje si na odsun Němců

  • po válce rodina bydlela v Plzni v bytě po Němcích, pak po vystěhovaných v důsledku měnové reformy

  • tatínek kvůli pracovní pozici vstoupil do komunistické strany, ona tak mohla vystudovat medicínu

  • rodina přišla po válce a po měnové reformě 1. června 1953 o několik milionů korun

  • s manželem se kvůli jeho zaměstnání přestěhovala do Žďáru nad Sázavou, kde pracovala jako lékařka

  • po srpnu 1968 se kvůli přesunutí závodu vrátili do Plzně

  • pracovala v poliklinice na Doubravce, stala se také okresní odbornicí všeobecných lékařů

  • poté byla zaměstnána v poliklinice na Denisově nábřeží

  • od roku 1991 pracovala v Červeném kříži, brzy se stala předsedkyní oblastního spolku

  • má syna Luďka a dceru Sylvu, v době natáčení (2023) žila v Plzni

Rodinné vzpomínky s vůní Persie, ale i dramat druhé světové války, takové je vyprávění Ivany Bouchnerové,[1] která svůj život zasvětila pomoci druhým. Její sestra se štěstím přežila ničivý nálet na Plzeň na konci války, tatínek málem padl do rukou sovětských vojáků. Ivana Bouchnerová vystudovala medicínu a svou lékařskou praxi vykonávala tak dlouho, jak jen mohla. Stala se také předsedkyní oblastního spolku Červeného kříže.

Domov v Persii a návštěva šáha

Ivana Bouchnerová se narodila 7. ledna 1938 v Plzni rodičům Julii a Karlovi Flieglovým. Její prarodiče z otcovy strany, Flieglovi, pocházeli z Pasečnice, obce nedaleko Domažlic. „Oba byli stejného jména, jelikož pocházeli ze stejného rodu, jen z různé větve. Obě se dodnes dochovaly, jedna je v Pasečnici a druhá v Havlovicích, kam se babička s dědou přestěhovali a kde měli chalupu,“ uvádí své vyprávění Ivana Bouchnerová. Maminčin strýc bydlel v Praze. Jmenoval se Josef Císler[2] a byl to spisovatel[3] a dramatik. Podílel se na založení Československé ORL společnosti, stal se jejím místopředsedou a od roku 1929 ji vedl.

Ivanin tatínek Karel Fliegl absolvoval dvouletou hospodářskou školu a vyučil se soustružníkem. Ve Škodovce pracoval s kovy. „A jednou dostal nabídku, aby dělal vedoucího přes práci s kovem na stavbě cukrovaru v Teheránu. Souhlasil a v roce 1931 tam odjel. Pracovalo tam s ním celkem asi padesát dalších lidí, jinak na té stavbě pracovali Peršané. Na starosti měl také dodávku různého zboží. Jezdil po Persii a přivážel, co bylo na stavbu potřeba.“ Jezdíval i přes poušť, kde byla možnost se přes noc ubytovat. „Na stavbě je navštívil sám Rezá Šáh Pahlaví. Vím, že udělal řadu reforem, například zrušil provádění operací bez narkózy.“ Pracovníkům rozdal cigarety a prostřednictvím tlumočníka si o stavbě povídali. „Tatínek říkal, že byl moc milý a s jejich prací byl spokojen.“ V roce 1933 stavba ještě nebyla hotova, přestože otci končila smlouva a navíc se měl ženit. Nakonec byl přemluven, aby zůstal, a do Teheránu se za ním vydala i snoubenka Julie. „Přivítali ji na nádraží, všude byla spousta květin. A pak ji ubytovali u nějakých Peršanů v domě, kde po stěnách visely ručně tkané koberce.“ V roce 1935 se rodiče vrátili do Československa.

Za příbuznými na propustku do Sudet

Ivana Bouchnerová trávila každé prázdniny u babičky a v Havlovicích. Příbuzné měli také v blízkém Trhanově,[4] který byl součástí Sudet. „Chodili jsme tam za strýcem a tetou na propustku, museli jsme průkazem dokázat, že jsou to naši příbuzní. Celnice byla na křižovatce z Havlovic na Trhanov a na Babylon. A protože se v těch Sudetech měli poměrně dobře, lépe než u nás, tak jsme si vždy přinesli něco na přilepšenou. To ale nešlo přes celnici, museli jsme přes les.“ Strýc měl v Trhanově statek, na kterém mu Ivanina maminka pomáhala hospodařit, vyspravovala rovněž oblečení. Součástí statku byl penzion a hospoda s velkým tanečním sálem. Také tatínek sem jezdil pomáhat o svých dovolených. To Ivanka se sestrou Julinkou si hrávaly s dětmi a běhaly po okolí. S maminkou si pak domů v bandasce nosívaly kusy másla, na které trhaly borůvky, aby nebylo vidět. Tatínek v té době pracoval jako dílovedoucí ve Škodovce, kde bylo zaměstnáno i několik mužů z Trhanova. Domluvili se se strýcem a v bandaskách rodině předávali mléko a potraviny. „Za války jsme se tak měli lépe než takový ten průměr, protože jsme měli přísun masa, vajec, tvarohu… A na Vánoce jsme vždycky dostali husu.“  Ivanka trávila své dětství také na zahradě v Havlovicích, kde si s tatínkovou pomocí postavila malou kuchyňku. „A když byla v Havlovicích a Domažlicích pouť, upekla jsem koláč a pozvala na něj kamarády,“ vzpomíná.

Místo svátečního oběda kobercový nálet

Ivana Bouchnerová zažila celou válku, a přestože byla ještě malé děvče, docela dobře si na ni pamatuje. Když hlásili nálety, běhali z prvního patra do sklepa. „Bylo to vlastně jen přízemí, ve kterém byl udělaný kryt. Tam jsme si mohli sednout a v noci se zabalit do deky. A také jsme tam měli některé cenné věci,“ vysvětluje. V úkrytu přečkala také nálet ze 17. dubna 1945 na seřaďovací a hlavní nádraží, který zastavil železniční dopravu v Plzni. Jelikož se tehdy letci amerických vzdušných sil dostali pod palbu německého flaku, tak předčasně nebo omylem shodili bomby na městskou část Slovany a Petrohrad, načež místo urychleně opustili. „Začali pouštět pumy, které na tu čtvrť udělaly kobercový nálet.[5] Jako malá holka jsem pak na silnici koukala na jámu, která byla snad dvacet metrů hluboká… Ten návrat, to bylo přerušené dalším houkáním, které znamenalo, že lidé mají jít znovu do krytu. To, když bychom udělaly, tak jsme tam zůstaly. Byly jsme totiž v domě jenom my tři – maminka, sestra a já. Tam bychom spolehlivě zůstaly. Protože celá ta část, takový přístavek toho domu, tam byly všechny kuchyně, to všechno propadlo až na zem,“ pokračuje Ivana Bouchnerová ve svém vyprávění.

Pamatuje si také na pomocníky, kteří byli určeni k tomu, aby hledali lidi v sutinách a pomáhali jim ven. To byl případ i Ivaniny sestry Julie, která nebyla v sutinách vůbec vidět. „Jako první z nás totiž doběhla do chodbičky, a tak dopadla nejhůř. Maminka se zastavila před chodbou a já jsem teprve sbíhala ze schodiště.“ Maminka dceru Julii našla, odkryla jí hlavu, aby mohla dýchat, a ti lidé jí ze sutin pomohli. „Ale musela je přemlouvat. Protože jak ta stavba spadla, tak se zřítila dolů i kamna. Maminka totiž před náletem vařila slavnostní oběd na výročí, takže kamna hořela. A ti lidé se báli, že když s tím hnou, tak  že ten sporák spadne a dojde k požáru.“ Sestru pak odvezli na záchrannou stanici nacházející se na dnešním Mikulášském náměstí. Přízemí školy se proměnilo na stanici, na kterou se sváželi zranění. Ivance bylo pouhých šest let, dodnes však nezapomněla na to, jak na ně byl doktor hodný. Po ošetření ale nikdo nevěděl, kam by je měli odvézt. Jejich dům byl zničený, a nebylo proto kam jít. Každé léto rodina pobývala u babičky v Havlovicích a v Plzni neměla tak dobré známé, aby se k nim mohla nastěhovat. Sanitka je tedy odvezla za babičkou. „Když jsme tam všichni dojeli, maminka žasla, proč babička vychází ze sklepa, a babička se zase divila, kde se tam bereme. To shledání bylo opravdu překvapující hlavně proto, co nám babička řekla. Že tam končí válka a že od nás šikmo přes křižovatku stál velký dvoupatrový mlýn a z jeho druhého patra stříleli esesáci, kteří byli na útěku na západ. A trefili se i do naší chalupy...“ Jednalo se zřejmě o odražené střely. Ivanka se svou sestrou byly upozorněny, že se musí pohybovat opatrně, pod rámy oken.

Ruský voják se šel zeptat, jestli může tatínka zastřelit

O tatínkovi nikdo nic nevěděl. Pracoval tou dobou ve Škodovce. Když po náletu zjistil, kde se jeho žena s dcerami nachází, rozjel se za nimi sedmdesát dva kilometrů na kole. „A na cestě narazil na ruské vojsko, tu část, která měla zakázáno osvobozovat Prahu. Oni tu cestu hlídali. A ten voják, který ho na silnici zastihl, ho chtěl zastřelit, ale že se půjde napřed zeptat... Tak se šel zeptat a táta šel s ním.“ Díky tomu, že tatínek do roku 1935 působil pracovně v Persii, ve které bylo mnoho zámožných a vzdělaných Rusů, kteří tam utekli před bolševiky, vysvětlil plynnou ruštinou účel své cesty. Znalost řeči mu pomohla, jelikož vypadal jako Němec. Byl vysoký, světlovlasý a modrooký. Naštěstí byl propuštěn a pokračoval v cestě. „Když k nám tatínek přijel, bylo to krásné shledání. Protože táta byl v pořádku a my taky,“ vzpomíná Ivana Bouchnerová.

Americké džípy a vozík pro pannu

Rodina Bouchnerových přivítala konec války u babičky v Havlovicích. Neměli kam jinam jít. „Čekali jsme, jestli nám přidělí nějaký byt…“ Ven raději nechodili, protože byli v dosahu ostřelování. Jednoho dne se u jejich dveří objevil zbídačený cizinec. „Maminka zjistila, že je to Rus, který byl v koncentračním táboře a pak utekl z pochodu smrti.“ Ubytovala jej na půdě, kam mu nosila jídlo. Venku to pro něj v této dramatické době nebylo bezpečné. „Pak se ve dveřích objevil tatínek a potom americký voják, který naznačoval, že přijde další, který nám řekne, kdy už můžeme z domu ven, kdy už venku bude klid.“ Žádná velká přestřelka mezi americkými a německými vojáky, kteří byli ukrytí v blízkém mlýně, se však nekonala, zřejmě šlo o boj zblízka. „A všechny ty americké džípy a vojáky jsme měli z první ruky, jelikož babiččin dům byl přímo u silnice,“ vzpomínala Ivana Bouchnerová. Viděla také průvod asi stovky německých obyvatel odsunutých z Domažlic a okolí. Byli unavení, ale také hlídaní. „Chtěli jsme jim dát alespoň vodu, ale i v tom nám zabránili. Zaujal mě mezi nimi pán, který měl takový pěkný ohoblovaný vozík. Říkala jsem si, že by byl tak pro pannu. A pak jsem ho viděla u jednoho souseda...“ V říjnu 1945 se rodina vrátila do Plzně, kde dostala byt přidělený po Němcích. „Bydlívala tam manželka nějakého důstojníka. Nezůstalo po nich nic, všechno se ztratilo. Akorát tam byla jedna vojenská nemocniční postel.“ Čtyřčlenná rodina se nastěhovala do bytu 1+1, což bylo náročné. Asi za čtyři roky však dostali byt 2+1, tentokrát po Plzeňácích, kteří byli nuceně vystěhováni v důsledku událostí měnové reformy v roce 1953.

Renesanční duše a samé jedničky

Ivana Bouchnerová odmala ráda četla a docházela také do hodin kreslení. Začala se zajímat i o hudbu a později začala v Plzni chodit do houslí. „Tatínek byl hodný, měl mě rád, ale co nesnášel, to byla hra na housle. Takže jsem musela cvičit, když byl v práci.“ Než maminka přestala věřit, chodilo se každou neděli do kostela. Věnovala se také sportu. Když jí bylo čtrnáct let, hrávala s kamarády v Havlovicích volejbal. „A pak jsme zašli na náves a tam jsme si povídali a zpívali. A jeden chlapec byl tak šikovný, že nám v hotelu v Horních Havlovicích domluvil koncert chodských písní, které jsme všichni znali,“ vzpomíná Ivana Bouchnerová. V letech 1942 až 1944 chodila do německé školy, ale v mysli jí na to utkvěla jediná vzpomínka:  „Paní učitelka měla krásný vlněný žlutý svetr.“ V roce 1945 nastoupila znovu do první třídy. Na jedenáctiletce se výborně učila a maturitní zkoušku absolvovala se samými jedničkami.

Studium medicíny a praktický vztah k režimu

Na tatínkův návrh, že by mohla pokračovat studiem medicíny v Plzni, ráda přistoupila. V roce 1967 na pražském děkanátu úspěšně složila přijímací zkoušky a otec z ní měl velkou radost. „Jelikož maminka šila, koupil mi látku na šaty a ještě zbylo na plavky.“ Ivana Bouchnerová na léta studií ráda vzpomíná. Nastoupila tam i její kamarádka z jedenáctiletky, se kterou se vídá dodnes. Za komunistického režimu tak neměla problém studovat vysokou školu. Zaprvé její tatínek pracoval jako dílovedoucí ve Škodovce a zadruhé byl členem komunistické strany. „To mu hned řekli, že musí vstoupit do strany, jinak nemůže dělat dílovedoucího. Jinak si ale o komunistickém režimu nemyslel nic dobrého. Kdekomu všechno vzali a naši přišli po válce, kdy se měnila měna, a po měnové reformě v roce 1953 celkem o několik milionů…“ Maminka totiž pocházela ze zámožné rodiny,[6] měla peníze z dědictví, a tatínek měl chalupu a slušně vydělával. „Nakonec ale neměli nic.“ Maminka se tak snažila vydělávat peníze šitím.

Manžel a tchán do strany vstoupili, ale já ne

Ivana Bouchnerová bydlela v plzeňském bytě až do své svatby. Provdala se za Bohuslava Bouchnera, kterého poznala na plese lékařské fakulty. Jeho rodiče pocházeli z Vysočiny. „Babička se jmenovala Krajíčková a její manžel Bouchner. Setkali se až po první světové válce, kdy se můj tchán jako voják vrátil z ruského zajetí. Chovali se tam k němu dobře a on na to doma moc rád vzpomínal. Obdivoval i tamější práci v zemědělství.“ Proto on a jeho syn, Ivanin manžel, vstoupili do komunistické strany. „Ale manžel nebyl komunista ani trošku, pořád dělal na schůzích nějaké problémy.“ Sama Ivana Bouchnerová do strany nevstoupila. „V žádném případě. Proč bych to dělala?“ dodává.

Manžel pracoval jako projektant, podílel se na výrobě lisů na šrot. „V té době se šrotovaly karoserie od aut a šrotu přibývalo.“ S manželem se tak kvůli jeho práci v podniku Žďas přestěhovala do Žďáru nad Sázavou a ve stejnojmenném okrese nastoupila do nemocnice v Novém Městě na Moravě. Zůstala zde tři roky, aby měla potřebnou praxi pro práci obvodní lékařky. Tu pak začala vykonávat v ordinaci na sídlišti, kde bydleli. Na částečný úvazek ještě pracovala jako závodní lékařka v závodu Tokoz.

Působení v plzeňské poliklinice a Červeném kříži

V důsledku okupace Československa 21. srpna 1968 se brzy nato museli vrátit do Plzně. „Rusáci tu výrobu lisů vrátili ze Žďasu zpět do Škodovky,“ dodává Ivana Bouchnerová, která tak začala pracovat v nové poliklinice na Doubravce. Stala se také okresní odbornicí všeobecných lékařů. Později byla zaměstnána v poliklinice na Denisově nábřeží. I po svém odchodu do důchodu nastoupila na brigádu na dva dny v týdnu jako závodní lékařka. Po sametové revoluci byla odvolána z funkce odbornice všeobecných lékařů, jinak se jí pád komunistického režimu nedotkl. Ivana Bouchnerová začala v roce 1991 pracovat v Červeném kříži a brzy se stala předsedkyní oblastního spolku. „Napojili jsme se na plzeňský Červený kříž v Tylově ulici a začali jsme s nimi podnikat veškeré akce, které měli v plánu,“ vzpomíná.

Odkaz mrákovské žuly

Ivana Bouchnerová s manželem vychovala dceru Sylvu, nynější právničku, a syna Luďka, který šel v maminčiných stopách a pracuje jako lékař. Odmala se přitom zajímal o mineralogii. Snad tak navázala i na odkaz svých předků, kteří se v mrákovském dole pod dohledem dědečka učili kameníky. Učedníky byl její tatínek a bratranec jejího tchána. Zajímavostí je, že rodinný hrob zdobila mrákovská žula. „To byla vzácná žula, která se už vyčerpala. Ten důl je zavřený. A je to zajímavé v tom, že ti kluci si své hroby připravili jako učňovskou práci…“

Do Havlovic už Ivana Bouchnerová vzhledem ke svému věku moc často nejezdí. Žije v rodné Plzni a ráda se věnuje čtení, které miluje od mládí. Však má po prací naplněném životě nárok na trochu toho odpočinku. Mladým pak vzkazuje: „Musíte být poctiví, zodpovědní a pracovití. Máme se dobře, ale jen společnou silou a pílí se můžeme dobrat lepšího.“

 

[1] „Příjmení Bouchner prý pochází od Čáslavi, kdy tam byla bitva u Hradce Králové. Tehdy tam musel zůstat nějaký hrabě de Bouchner, který byl zřejmě raněný. Sama jsem o tom četla knížku, že to tak opravdu v té době bylo. Že si ty raněné braly rodiny, a hlavně rodiny s dcerami, a staraly se o to, aby měli co jíst a aby se vyléčili. A také ten hrabě de Bouchner se tam oženil a zůstal.“

[2] „Josef Císler (1870, Trhanov – 1948, Praha) byl profesor ORL na pražské lékařské fakultě, povídkář a dramatik Chodska. Ve svých povídkách vykreslil rázovité chodské typy. Jako student uveřejnil první verše ve studentských časopisech pod jménem M. Kmenský, všechnu svou další tvorbu psal pod jménem vlastním.“ (https://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2004/07/11.pdf)

[3] „Kromě odborných studií publikoval povídky, romány a divadelní hry. Předsedal Společnosti Jaroslava Vrchlického, ve Spolku českých spisovatelů beletristů Máj vedl divadelní agendu (byl divadelním lékařem Národního divadla).“ (http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/C%C3%8DSLER_Josef_15.1.1870-13.6.1948)

[4] „Počátkem listopadu se na Domažlicku objevila zpráva, že několik vesnic Horního Chodska má být včleněno do Říše. Chodové vyslali do Prahy deputaci, aby zjistili pravdu. Skupina byla hned po příjezdu do Prahy pod kontrolou policie zadržena v košířské sokolovně. Bylo vybráno několik mluvčích a ti byli odvezeni již k novému předsedovi vlády – generálu Syrovému. Ten ale popřel, že by Chodům hrozilo nějaké nebezpečí. Sotva se však deputace vrátila z Prahy, vyhlásil hejtman v Domažlicích, že obce Postřekov, Díly, Klenčí, Trhanov, Chodov, Babylon, Pec a Česká Kubice budou postoupeny Německu. Později vešlo ve známost, že na záboru měla podíl prapravnučka Stadionů, hraběnka Schönbornová, která žila v Bavorsku a žádala, aby její bývalé panství Trhanov bylo přičleněno k Německu.“ (https://domazlicky.denik.cz/zpravy_region/dnes-uplynulo-77-let-od-zabrani-horniho-chodska-20151123.html)

[5] „A protože byl po náletu na Slovany poškozen i kostel na Jiráskově náměstí, maminka, protože byla v domácnosti, pak pomáhala s jeho opravou, nosila nahoru tašky. Tatínkovi se to moc nezamlouvalo.“

[6] „Měli velký statek, který provozoval  i dopravu dřeva z jejich lesa na Čerchově. A potom měli tu hospodu, která byla vysloveně výnosná. Byla to středisková obec, do které jezdilo mnoho lidí. Pořád se tam někdo ubytovával. A to všechno představovalo peníze.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Jarmila Vandová)