Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Luděk Bohman (* 1946)

• narodil se 2. prosince 1946 v Nymburku

• ve 14 letech začal s atletikou

• vystudoval střední stavební školu

• na vojnu nastoupil v roce 1966 do atletického oddílu Rudá hvězda Praha

• při okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy zažil Stromovku plnou sovětských tanků

• v roce 1969 reprezentoval Československo na mistrovství Evropy v Aténách, kde získal ve štafetě na 4 x 100 metrů bronzovou medaili

• v roce 1971 dovedl jako finišman stejnou štafetu k prvnímu místu na mistrovství Evropy v Helsinkách

• v roce 1972 byl se štafetou čtvrtý na letní olympiádě v Mnichově

• absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK

• v letech 1985–1989 dělal ústředního trenéra sprinterů na atletickém svazu

• po sametové revoluci pracoval ve sportovním centru v Nymburku a ve stavebnictví

• jeho syn Martin reprezentoval Českou republiku na zimních olympijských hrách v závodech čtyřbobů

• v roce 2021 žil Luděk Bohman v Nymburku

V rolích sólistů jim to moc nešlo. Na atletickém mistrovství Evropy v roce 1971 byli ve sprintech daleko od nejlepších. Jako tým však dali všem na frak. Štafeta na 4 x 100 metrů ve složení Ladislav Kříž, Juraj Demeč, Jiří Kynos a Luděk Bohman vybojovala zlatou medaili a postarala se o největší úspěch československého mužského sprintu v historii.

Cílem prosvištěl jako první ze všech osmi soupeřů Luděk Bohman, kluk z Nymburka, jehož předci přišli kdysi do Čech z Bavorska. „Štafeta nás zachránila. Individuálně jsme měli výsledky nic moc. Mně se povedlo dostat do semifinále na stovce i dvoustovce, kluci dopadli o něco hůř. Nezdálo se, že bychom mohli udělat ve štafetě díru do světa, ale vyšly nám strašně dobře předávky,“ vzpomíná Luděk Bohman. „V Helsinkách jsme závodili na krásném stadionu, ale v hrozném počasí. Drobně pršelo, foukal vítr a bylo asi 13 stupňů.“

Vážení přátelé, sundejte si růžové brýle

Československá čtveřice spolu před mistrovstvím Evropy často trénovala a takzvaně se seběhala. Ale před finále v Helsinkách jí odborníci příliš nevěřili. „Přímý televizní přenos komentoval Karel Mikyska a před startem štafety říkal: ‚Vážení přátelé, sundejte si růžové brýle, už samotné finále je velkým úspěchem,‘“ upozorňuje pamětník.

Českoslovenští sprinteři dostali čtvrtou dráhu. Luděk Bohman si jako vždy přilepil na tartan náplast. Pomáhala mu vědět, odkud vyběhne, aby předávka štafetového kolíku od Jiřího Kynose dopadla co nejlépe.

„Jak ale byla náplast na mokrém tartanu, tak mi ji vítr odfoukl. Nejdřív jsem si toho nevšiml. Přitom na startu kluci lezli pomalu do bloků. Ale jak jsem pečlivka, tak jsem náplast ještě překontroloval,“ prozrazuje Luděk Bohman. „Ležela o dvě stopy dál, a kdybych odtamtud vystartoval, tak bych mohl Jirkovi Kynosovi utéct, nepředali bychom si a diskvalifikovali by nás. Tak jsem sundal zavírací špendlík ze startovního čísla, náplast jsem posunul a připnul ji k tartanu.“

Kus ze svých odměn dali trenérovi a náhradníkovi

První tři stometrové úseky vyšly Křížovi, Demečovi a Kynosovi náramně. Luděk Bohman nicméně nemohl vidět, jak přesně se závod vyvíjí. „Když pozorujete jako finišman, co se na dráhách děje, je to nepřehledné. Těžko v takové mele poznáte, kdo vede,“ tvrdí. Soustředil se na předávku, vyrazil a Jiří Kynos mu v plném běhu předal štafetový kolík. „Byl jsem v šoku, protože jsme předávali jako první. Vběhl jsem do cílové rovinky a kolem mě nikdo nikde nebyl. Vedl jsem a úplně se mi podlomily nohy, ale vzpamatoval jsem se. Nikdo neměl šanci, aby mě předběhl.“

Za zlaté medaile obdržel každý člen štafety deset tisíc korun, což tehdy odpovídalo zhruba pěti až šesti měsíčním platům. „Trenér a náhradník nedostali nic. Tak jsme každý vzali dva tisíce a dali jim dohromady osm tisíc, abychom utužili kolektiv,“ prozrazuje Luděk Bohman. „Věčným náhradníkem pro naši štafetu byl Petr Utěkal. Nikdy neběžel na mezinárodní vrcholné akci, ale všude s námi jezdil a byla s ním velká legrace.“

Po zlatých Helsinkách se finiš Luďka Bohmana dostal do znělky populární televizní relace Branky, body, vteřiny. Evropští šampioni si užívali velké okamžiky slávy a zažili i jednu paradoxní událost. Pozvala je na návštěvu i redakce Rudého práva, deníku Komunistické strany Československa. „Jako dárek jsme dostali popelník a dózičku na cigarety, i když jsme jako sportovci nekouřili,“ podotýká pamětník.

Rychle běhal už při lumpárnách

Luděk Bohman se narodil manželům Hanušovi a Ludmile 2. prosince 1946 v Nymburku. Jeho prarodiče se tam odstěhovali z Kdyně u Domažlic. Pamětníkovi předci ovšem pocházeli z Bavorska. Už jako dítě chodil Luděk Bohman cvičit do nymburského Sokola. „Bydleli jsme na kraji města a měli to daleko do sokolovny. Domů jsme běhali, občas jsme dělali lumpárny a někomu zazvonili na zvonek u domu a utíkali pryč,“ svěřuje se Luděk Bohman. „Zjistil jsem, že jsem rychlejší než ostatní.“

S atletikou začal ve 14 letech. Poprvé závodil v Nymburku na Havlasově memoriálu na zhruba půlkilometrové trati, což mu připadalo moc dlouhé. „Tak jsem si před startem sednul na židli, abych se moc neunavoval. Neuměl jsem se ani rozcvičovat,“ přiznává. „Proti mně nastoupili kluci, co chodili do učiliště, už měli chlupy na prsou. Já byl ještě na základce, takový holobrádek. Vyrazil jsem opatrně, držel jsem se ve středu závodního pole. Když jsme vběhli do cílové rovinky, byl jsem třetí. A pořád se mi krásně běželo a nakonec jsem vyhrál. Tak se rozhodlo, že budu běžec.“

Po maturitě na střední průmyslové škole stavební šel Luděk Bohman na vojnu mezi atlety Rudé hvězdy Praha. Tam také zažil tragický 21. srpen 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem vtrhla do Československa a přerušila obnovu svobody a demokracie. Sportovci Rudé hvězdy bydleli ve Stromovce, nicméně vojáci s vysokoškolským vzděláním, takzvaní absolventi, měli volnější režim a přespávali doma.

Po okupaci nesměli ven v uniformách

„Myslím, že nad ránem za námi přišel jeden absolvent, vzbudil nás a říká: ‚Mám strejdu velké zvíře, něco se děje, obsazují nás tady Rusáci, už přistávají v Ruzyni,‘“ uvádí Luděk Bohman. „Slyšeli jsme letadla a druhý den už byla plná Stromovka tanků, Rusové hledali místa, kde by se uchytili. Velitelé nám zakázali chodit kamkoliv. Kdyby někdo nutně někam musel, měl se převléct do tepláků a nechodit ven v uniformě.“

Před propuštěním do civilu onemocněl pamětník zánětem horních i dolních dutin. Ve vojenské nemocnici ve Střešovicích ho operovali a léčil se pět týdnů. Během nich potkal s ostatními pacienty prezidenta Ludvíka Svobodu, který přijel na vyšetření. „Šel po schodech a my mu všichni tleskali,“ dodává Luděk Bohman.

V roce 1968 již patřil k nejlepším československým sprinterům a pronikl do reprezentace. Závodil za Slavii Praha a její předseda Antonín Antoš, vysoce postavený technicko-hospodářský pracovník v malešické teplárně, ho u sebe zaměstnal. Jako vrcholový sportovec měl jedinou úlevu – o jednu hodinu kratší pracovní dobu.

Před závody se balili do mokrých prostěradel

V roce 1969 se Luděk Bohman pevně usadil v reprezentaci a odcestoval do řeckých Atén na mistrovství Evropy. „Poprvé jsme viděli tartan, doma jsme běhali na škváře nebo na antuce. Ve štafetě jsme byli v základní sestavě bez Demeče, běžel za něj Dionýs Szegedi, velký chlapák, ideální na druhý úsek,“ popisuje.

„Na stovce a dvoustovce jsem se dostal jenom do semifinále. Finále mně uteklo asi proto, že v Aténách bylo šílené vedro. Těžce jsem ho snášel, jsem trochu albín. Naše výprava navíc šetřila, v našem hotýlku nebyla klimatizace. Namáčeli jsme prostěradla do vody, abychom se trošku zchladili. Myslím, že naši konkurenti bydleli v daleko lepších hotelích s klimatizací. V našem nebyla ani jídelna. Jídlo nám vozili a měli jsme ho hrozné. A co čert nechtěl, bydleli jsme u letiště. A přistávala nad námi letadla. Koukali jsme na ně, viděli jsme jejich břicha 100 metrů nad hotelem. Létalo jedno za druhým.“

Navzdory mizernému zázemí se podařilo československé štafetě získat bronzové medaile. Za třetí místo si vysloužili pozoruhodnou odměnu – látku na šaty. Přebírali ji ještě od svobodomyslného předsedy ČSTV Emanuela Bosáka, jehož zanedlouho komunisté z funkce sesadili a nahradili ho poslušným kariéristou Antonínem Himlem.

Do finále s odřenýma ušima

O dva roky později na mistrovství Evropy v Helsinkách se zlepšili na první místo. V roce 1972 následoval další milník pamětníkovy kariéry, letní olympijské hry v Mnichově. „Na rozdíl od Atén se tam sjel celý svět a chtěli jsme se aspoň dostat do finále. Místo Ládi Kříže, kterému dělalo problémy tříslo, s námi závodil Jarda Matoušek,“ připomíná Luděk Bohman. „Jako náhradníka povolali zase Utěkala, ale neměl doma sportovní výstroj. Na Spartu si pro ni lezl přes plot a pak si nějak otevřel i šatnu.“

Mnichovskou olympiádu poznamenal únos členů izraelské výpravy palestinským komandem. „Byli i mrtví a chvíli se zdálo, že olympiáda nebude pokračovat. Přišli bychom o štafetu, ale nakonec se při tryzně na olympijském stadionu rozhodlo o dokončení soutěží,“ prohlašuje pamětník. „Do finále jsme postoupili s odřenýma ušima, když jsme o čtyři setiny porazili Kubu. Finále se nám povedlo, skončili jsme čtvrtí jen dvě setiny za bronzovými západními Němci.“

Mnichov ukončil neobyčejně úspěšnou tříletku Luďka Bohmana. V reprezentaci zůstal až do roku 1978, ale žádného výraznějšího úspěchu už nedosáhl. V roce 1983 ovšem absolvoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a v letech 1985 až 1989 dělal ústředního trenéra československých sprinterů. Šlo o dobu prolezlou podáváním dopingu.

O dopingu věděl, ale sám prý byl čistý

„Osobně jsem se s ním nesetkal, ale věděl jsem, že ve vrcholovém sportu dopingový systém existoval. Například na Evropském poháru v Moskvě odhalily testy doping u koulaře Remigia Machury a diskařky Věry Šilhavé,“ tvrdí Luděk Bohman. „Sám jsem jako atlet zažil čistý sport. Dopingu jsem nikdy nefandil a nechtěl jsem s ním mít nic společného.“

Sametovou revoluci pamětník uvítal a účastnil se masových demonstrací proti totalitě na Václavském náměstí. Po listopadu 1989 pracoval ve Sportovním centru v Nymburku a později ve stavebnictví a na finanční správě.

S manželkou se vzali v roce 1972 hned po mnichovské olympiádě a vychovali syny Ludvíka a Martina. Druhý jmenovaný reprezentoval Česko ve čtyřbobech na dvou zimních olympiádách.

Luděk Bohman poznal během reprezentační i klubové kariéry mnoho zemí, nevyjímaje západní, kde si uvědomoval, jak socialistické Československo zaostává v životní úrovni a v občanských svobodách. O emigraci však nikdy neuvažoval.

Sportu jsem se obětoval, ale nic mi nevzal

„My sportovci jsme měli oproti většině lidí výhodu, že jsme se do zahraničí dostali několikrát za rok,“ vysvětluje. „V roce 1970 jsme letěli přes New York závodit na 14 dní do Kanady. Potkali jsme tam spoustu emigrantů, kteří z Československa odešli po okupaci v roce 1968. Byli mezi nimi i atleti a měli tvrdé začátky. Dělali třeba natěračské práce, které neodpovídaly jejich vzdělání ani kvalifikaci.“

Když se ohlíží za svou sportovní kariérou, nelituje Luděk Bohman ničeho. „Někdo zaplatil vrcholový sport i životem. Mně sport nic nevzal a zpříjemnil mi všechny životní okolnosti. Musel jsem se mu ale obětovat a mít výdrž,“ říká. „V dnešní době se mi nelíbí rodičovská drezúra, snaha jít za úspěchem za každou cenu. Když se výsledky nedostaví, je to pak velké zklamání pro děti i pro rodiče.“