Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Böhm (* 1937)

• narozen 1. října 1937 v Praze

• dětství strávil v Křižanově, kde také zažil bombardování na konci války roku 1945

• otec Jiří Böhm vlastnil drogerii, která byla po nástupu komunistického režimu znárodněna

• po vzoru otce dokončil v roce 1961 studium chemie

• ke svému zaměstnání v Olšanských papírnách se dostal díky obejití umístěnky

• svůj důchod využil zejména k cestování a k péči se o svou zahradu doma v Raškově

Poté, co dostal oznámení o nepřijetí na gymnázium kvůli svému původu z maloburžoazní rodiny, načerpal „potřebného dělnického vzdělání“ a na vytouženou školu o rok později přece jen nastoupil. Podobně se mu nechtělo jít tehdejšímu režimu na ruku po vysokoškolských studiích a šikovným obejitím pracovní umístěnky si sám našel zaměstnání, ve kterém mohl být spokojený. Příběh Petra Böhma nám ukazuje, že nesmířit se jen tak se svým osudem a vynaložit trochu úsilí ke změně se vyplácí. 

Bombardování v Křižanově po konci války 

Praha, kde se Petr Böhm narodil 1. října 1937, se stala pouze přestupnou stanicí k jeho dětství v Křižanově – otec Jiří zde již roku 1934, po odchodu z práce v Praze, otevřel vlastní drogerii, jejímž sortimentem se staly mimo jiné také jím vyrobené produkty s originálními obaly. Maminka Aloisie vystudovala učitelský institut, učila na obecné škole v Severních Čechách, po svatbě a narození Jiřího a následně mladšího Petra se pak starala o domácnost a pomáhala manželovi s podnikáním. 

Chaos pojící se s koncem války se jim nevyhnul ani v malém Křižanově. Petr Böhm má živé vzpomínky kupříkladu na kolony aut a tanků jedoucí po hlavní ulici, blokující tak její přechod, na jehož druhé straně bývala základní škola; jako prvňáček tak musel najít příhodnou chvíli a skulinku k přejití této rušné ulice. Nešlo však jen o „běžný“ poválečný ruch; útěk německých vojsk z Křižanova za účelem dostat se do zajetí amerických vojáků zapříčinil ještě dne 9. května, den po konci války, bombardování obce sovětskými vojsky. Rodiče se svými dvěma syny naštěstí včas z domova utekli a nalezli na pár dní útočiště u svých známých v nedalekém Kadolci. Petr Böhm vzpomíná na poslední ohlédnutí za bombardovaným Křižanovem – zrovna vycházel dým z domu stojícího vedle jejich drogerie, následujících zhruba pět dní se tak neslo v tíživé nejistotě toho, zda se vůbec rodina má kam navrátit. Jejich vilka, dostavěná roku 1940, vyvázla bez úhony, domu drogerie pak museli opravit rozbité průčelí. 

Chabá kompenzace za znárodněný podnik

Z opraveného podniku se ale Jiří Böhm nemohl těšit moc dlouho – přišel rok 1948 a s ním i stále narůstající moc komunistické strany, před níž nakonec otec své podnikání roku 1950 neuchránil; zůstal však v obchodě, stejně jako i jiní v té době, alespoň na pozici vedoucího. Uspokojivé kompenzace za znárodnění drogerie už se rodina prakticky nedočkala; peníze od Chemodrogy za naskladněné zboží se daly na vázaný vklad, ke kterému Jiří Böhm neměl přístup. V období rozvolnění roku 1968 stát konečně náhradu vyplatil, to však – dle slov Petra Böhma – „ve směšné hodnotě“; nebylo přihlédnuto k přirozenému vývoji kurzu, natož pak k měnové reformě proběhlé roku 1953. Ta způsobila rodině mimo jiné další finanční úzkost, poněvadž příjmy z tržeb a dluh vzniklý za opravu budovy drogerie byly na jiných účtech a nebylo možno je vzájemně kompenzovat. 

Nedoporučen k přijetí vzhledem k třídnímu původu 

Příslušnost k maloburžoazní rodině, jak režim Böhmovy označil, přinesla také vyjádření o nepřijetí na gymnázium ve Velkém Meziříčí, na které se Petr roku 1953 hlásil, z důvodu dostatku uchazečů přijatelnějšího, tedy dělnického, původu. Alternativou pak bylo učení v Gottwaldově (dnešním Zlíně) na ševce-gumaře. Učivo zde bylo, dle pamětníkových slov, lehké a na hodiny se nepřipravoval. Více ubíjející pro něj však byla práce u pásu, kde musel po čtyři hodiny denně – polovinu vyučovací doby – činit jeden a ten stejný výkon stále dokola. Po roce a na žádost rodiny strana uznala, že Petr nabyl dostatečného dělnického vzdělání, a bylo mu přece jen umožněno přestoupit (po vykonání náležitých zkoušek) na vytoužené gymnázium. Zde strávil následující dva roky nejen pilným studiem, ale také kupříkladu jakožto harmonikář v tamním hudebním souboru. Posléze následoval cestu svého otce a nastoupil na Fakultu chemicko-technologickou univerzity v Pardubicích. Studia řádně dokončil o pět let později, roku 1961, a jako na všechny absolventy na něj čekala pracovní umístěnka – tu však dokázal důmyslně obejít. Nastoupit měl do Žďárských strojíren, tam ale reálný zájem o chemika neměli, i domluvil s nimi, že jej odmítnou, což mu následně dovolí oslovit vyhlídnuté Olšanské papírny. Tak se také stalo, v olšanské laboratoři pak poznal svou budoucí manželku a strávil zde – v nejrůznějších pozicích od technologického zajištění nového papírenského stroje po marketing – celý svůj pracovní život. 

Srpnová dovolená 

Dne 22. srpna 1968 měl Petr se svou nastávající odjet na dovolenou do Jugoslávie, jejich cesta se však vzhledem k událostem předchozího dne odložila – pamětník vzpomíná, jak se ve středu 21. srpna probouzel za hukotu letadel a následující hodiny až dny se nesly v doprovodu téměř nepřetržitého vysílání pražského rozhlasu. Po týdnu či dvou usoudili, že je situace dostatečně klidná na to, aby na dovolenou odjeli. Všechna potřebná povolení byla vyřízena již předtím, a tak jejich odjezdu nezabránil ani hrozivě vyhlížející tank na přechodu u Mikulova. Po cestě potkávali mimo jiné také rodiny, které uvažovaly o emigraci a vyptávaly se na momentální situaci v Československu. Byť někteří kolegové či příbuzní ani návrat mladého páru neočekávali, on samotný na něco podobného neměl ani pomyšlení. Zpět domů nakonec doputovali i přes značné obtíže způsobené odkloněnými směrnicemi podél silnic na území Československa. Nápisy zpřeházeli odpůrci invaze, aby vojska Varšavské smlouvy na jejich cestě zmátli. 

Krok k novému životu a ke svobodě 

Období normalizace se v případě Petra obešlo bez větších dramatických událostí; po svatbě roku 1970 se s manželkou přestěhovali do přiděleného bytu, o osm let později pak dokončili stavbu baráčku v Raškově a mezitím se jim narodila dcera. S nabídkou pozice mistra v Olšanských papírnách přišla také nutnost vstoupit do KSČ, mimo to se však Petr politického života nikterak neúčastnil. 

O nepokojích na Národní třídě se dozvěděl zrovna po cestě ze služební cesty v Bratislavě a již tehdy tušil, že je to konečně krok k novým možnostem a novému životu: „Znal jsem, jak se vyvíjí situace v Sovětském svazu, v NDR, a bylo mi od prvopočátku - aniž bych se nějak holedbal – jasný, že to je definitivní krok k novému životu a ke svobodě.“ 

Možnosti nového života devadesátých let Petr Böhm také naplno využil; poté, co se Olšanské papírny v rámci privatizace rozdělily, přešel do nově vzniklého oddělení marketingu a podnikal co nejvíce zahraničních cest do do té doby zakázaných zemí, jako byla například Itálie či Švédsko. Jeho prvním takovýmto výjezdem se stala Vídeň, kde byly po uvolnění rakouských hranic vstupy do muzeí a na další atrakce zdarma, což se, jak Petr říká, „nedalo nevyužít“. 

I po nástupu do důchodu v roce 2000 Petr Böhm zůstává aktivním a čilým; stále si užívá cestování s manželkou, starají se o svou zahradu doma v Raškově a věnuje se také tvorbě alb z fotografií většinově pořízených jím či tatínkem, díky kterým může rodina vzpomínat a učit se ze své historie. Ostatně sám Petr se díky příběhům našich dějin v životě řídí tímto: „Neberme věci tak vážně, jak se teď jeví. Za deset let bude vypadat všechno úplně jinak.“