Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Bobrovský (* 1945  )

Tehdy mě hrozně ponižovalo, co jsme na hranicích zažívali

  • narozen 29. března 1945 v Brně

  • v 16 letech nastoupil v první lize, celkem v ní vybojoval sedm mistrovských titulů

  • v 18 letech poprvé reprezentoval Československo na mistrovství Evropy

  • vystudoval střední školu, obory matematika a základy průmyslové výroby na pedagogické fakultě

  • v letech 1964 a 1968 skončil druhý v Poháru mistrů evropských zemí

  • v letech 1967 a 1969 získal stříbrnou a bronzovou medaili na mistrovství Evropy

  • v roce 1972 reprezentoval na olympiádě v Mnichově

  • v roce 2005 coby trenér vyhrál s českou ženskou reprezentací mistrovství Evropy

  • v roce 2006 získal s ženami Brna vítězství v Eurolize

  • v roce 2010 kandidoval za ODS v senátních volbách v Brně

  • v roce 2020 žil v Brně

Tři bratři nastoupili k basketbalovému zápasu, v němž se rozhodovalo, který tým je nejlepší v Evropě. Tenhle zápis má v historii moravský klub Zbrojovka Brno. V souboji o trofej v basketbalovém Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ) společně nastoupili Zdeňek, Ivan a Jan Bobrovští. Psal se rok 1968.

Nejmladšího z nich, Jana Bobrovského, čekaly na evropské i světové sportovní scéně další roky plné slávy. Ale okupace vojsky Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 vrhla zemi po nadějné době uvolnění zpět do hluboké totality, a tak si prošel stejně jako většina Čechů a Slováků i časem plným ponížení.

„Zdeněk byl jako ročník 1933 ve finále s Realem nejstarší, Ivan byl ročník 1941 a mně bylo dvacet tři let,“ říká Jan. „Finále s Realem Madrid jsme prohráli jen o tři body a myslím, že nás trochu poškodil rozhodčí.“ Podle Jana Bobrovského velkoklub Real s rozhodčím uměl pracovat, což hráči Zbrojovky poznali již při finále PMEZ v roce 1964. V domácím zápase madridského soupeře porazili 110:99, v odvetě ve Španělsku mu však podlehli o 20 bodů – 64:84.

Rozhodčí před finále zpracovával legendární fotbalista

„Utkání v Madridu pískal Maďar Czifra a hned po příletu se o něj staral jeho krajan z fotbalového Realu Madrid Ferenc Puskás,“ uvádí. „Chodil s ním po městě, kupoval mu dárky.“ Puskás patřil v padesátých a šedesátých letech minulého století mezi fotbalové legendy, a tak ho Real využíval při zákulisní diplomacii také pří vítězném tažení na basketbalovém poli.

Zbrojovce se ale povedlo Real Madrid přece jenom pokořit. V roce 1969 přes něj přešla v semifinále Interkontinentálního poháru, v boji o první místo však prohrála s nejlepším amatérským týmem z USA Acron Wingfoots. V Československu sice zaujímal druhé místo na žebříčku popularity za nedostižným fotbalem hokej, celosvětově však byl sportem číslo dvě právě basketbal.

Nehrál jen basket, učil taky na střední škole

Mezi největší hvězdy basketbalu patřil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let právě Jan Bobrovský. Dvoumetrový pivot Zbrojovky Brno a národního družstva se dostal dvakrát do výběru Evropy, reprezentoval Československo na olympiádě v Mnichově roku 1972 a získal stříbrnou a bronzovou medaili na mistrovství Evropy. Dvakrát ho zvolili nejlepším československým basketbalistou roku.

S takovou vizitkou by nyní získal bezpochyby angažmá v nějaké z nejbohatších lig Evropy, neřkuli v severoamerické NBA. Ve své době však Jan Bobrovský během své basketbalové kariéry učil matematiku a základy průmyslové výroby na střední škole kovodělné. Teprve později ho živil pouze basketbal. Platila ho Zbrojovka Brno, měsíčně si ale přišel na plat jen o něco vyšší, než byl průměr v socialistickém Československu.

„Začínal jsem asi na dvou tisících měsíčně, pak jsem bral víc, ale maximálně tři tisíce měsíčně,“ prozrazuje. Fotbalisté a hokejisté měli v Československu před pětačtyřiceti lety víc peněz, nejlepší si přišli až na šest tisíc korun měsíčně. Současní čeští reprezentanti špičkové úrovně, na jakou se vypracoval kdysi brněnský pivot, dostávají nesrovnatelně vyšší platy a někteří se díky nim zabezpečí na mnoho let dopředu. Nebo na celý život.

V zahraničí měli kapesné dva dolary na den

Jan Bobrovský však na rozdíl od současných vynikajících basketbalistů zažíval potupné chvíle, které jsou pro mladé lidi z jeho okolí nepochopitelné. Při návratu z turnajů a zápasů v kapitalistické západní Evropě si někteří celníci známé sportovce „vychutnávali“. 

Do socialistického Československo směli lidé přivážet pouze zboží, jehož cena odpovídala přidělenému množství zahraniční měny. „Na den jsme dostávali kapesné jen dva dolary,“ připomíná. „Za ně se nedalo koupit skoro nic. Tak jsme sháněli dolary pokoutně. Do zahraniční jsme je pašovali různě, dávali jsme je třeba do chleba nebo zapékali do buchet. Ale když celníci chtěli, stejně je našli.“

V kapitalistické cizině nakupovali sportovci hlavně dárky pro své blízké. „Chodili jsme pro ně na tržnice, kde bylo oblečení levnější než v obchodech. Manželkám jsme vozili třeba kostýmy,“ říká. Při jednou návratu ze zahraničního zájezdu se Zbrojovkou Brno sehráli celníci s dvoumetrovým Janem trapné divadlo. „Musel jsem jít na celnici do trenek, protože jsem chtěl potěšit svoje blízké a některé věci jsem nedal do celního prohlášení,“ říká. „Tak mě vysvlékli a prohledávali, jestli nemám něco schované v zadní části těla.“

K olympijské medailistce se celníci chovali hulvátsky

Jan Bobrovský dodnes nezapomněl na jednoho mladého začínajícího celníka. Prohodil tehdy pohrdavě: „To jsou ti reprezentanti…“ Jana jeho chování rozběsnilo a žádal, aby se celník omluvil. „Pak mě poslali omluvný dopis. V té době mě ale hrozně ponižovalo, co jsme na hranicích zažívali,“ prohlašuje. „Když teď vykládám story z celnic holkám a klukům, co jsou se mnou v družstvu, tak nedokážou ani pochopit, že něco takového existovalo.“

Když se basketbalisté vraceli z olympiády 1972 z Mnichova vlakem, jela s nimi v kupé Milena Duchková. Na olympiádě v Mexiku 1968 získala ve skocích do vody zlato a z Mnichova měla stříbro. „Celníci se k ní chovali tak hulvátsky a tak nehezky. Clo musela zaplatit jenom za to, že si vezla kazety. No hrůza. Sice jsme brblali, ale nic nám to nepomohlo,“ tvrdí.

V dubnu 1969 zažil v Brně zápas ve stínu obrněných transportérů. Od okupace Československa Sovětskou armádou uplynulo necelých osm měsíců a Zbrojovka se střetla v semifinále PMEZ s moskevským CSKA. Jen o několik týdnů dříve porazili hokejisté dvakrát za sebou na mistrovství světa Sověty, což vyvolalo protiokupační demonstrace.

Před halou byly připravené obrněné vozy s vodními děly

Totalitní režim se bál, že by něco podobného mohlo propuknout v Brně. Zápas s CSKA se hrál v hokejové hale, kam na slavné basketbalové zápasy chodilo přes 11 tisíc fanoušků. „Ale na utkání s CSKA jich tolik nemohlo přijít. V hale bylo hodně uniformovaných i tajných policistů, venku stály připravené obrněné vozy s vodními děly,“ přibližuje.

Zbrojovka splnila svou „vlasteneckou povinnost“ a sovětský tým porazila. V Moskvě však vysoko prohrála a v součtu obou zápasů nepostoupila do finále. „Pamatuji si, jak lidi v hale skandovali: ‚Ussuri! Ussuri!‘“ dodává.

Na jaře 1969 totiž Čína obsadila pohraniční území Sovětského svazu kolem řeky Ussuri. V době brněnského semifinále PMEZ mezi oběma velmocemi probíhal válečný konflikt a fanoušci dávali skandováním „Ussuri! Ussuri!“ jasně najevo, že sovětským okupantům přejí stejný osud, jaký přichystali v srpnu 1968 Československu.

Odmítl udávat své kamarády Státní bezpečnosti

Jan Bobrovský se dostal i do hledáčku komunistické Státní bezpečnost. „V Brně mě pozvali k sobě do Leninovy ulice a chtěli, abych udával,“ řekl Jan Bobrovský. „Odmítl jsem a dali mi pokoj. Měl jsem kliku.“

Nechutné praktiky totalitní moci, s nimiž se během své kariéry potkával, nahrazovaly Janu Borovskému zážitky z vrcholných basketbalových zápasů a turnajů. Sportovec narozený v roce 1945 těsně před koncem války zdědil výšku po dědečkovi, který měřil 190 centimetrů.

Svůj vzor viděl Jan ve svém bratru Zdeňkovi. O 12 let staršího sourozence chodil sledovat na basketbalové zápasy, prostředního bratra Ivana dělily od Jana čtyři roky. Jan se od svých sourozenců učil rychle, již v 16 letech okusil první ligu v dresu Techniky Brno, kde poznal legendárního trenéra Luboše „Sisi“ Polcara. Zanedlouho přestoupil do Zbrojovky, kde ho koučoval další skvělý trenér Ivan Mrázek. Vedl také reprezentaci a již v 18 letech vzal Jana na mistrovství Evropy do polské Vratislavi. „Pořád jsem tam byl v hale a koukal se na zápasy ostatních mužstev,“ vzpomíná. „Ale nám se moc nedařilo, skončili jsme až desátí.“

Basketbal skloubil s vysokou školou

V osmnácti letech chodil Jan na takzvanou jedenáctiletku, tedy na tehdejší střední školu. „Někteří učitelé mi nadržovali, protože věděli, že hraju basket za reprezentaci,“ svěřuje se,  „ale na pedagogické fakultě, kde jsem studoval matematiku a základy průmyslové výroby, mi nepromíjeli nic. Jen u státnic jsem dostal motory, kde jsou i nějaké kartáčky. Nevěděl jsem o nich nic a profesor si zapsal, že vím leda jen o kartáčku na zuby. Ale státnice jsem udělal a pak jsem dostal umístěnku na střední školu, kde jsem učil i tělocvik.“

Ještě před státnicemi se Jan dočkal dvou nejcennějších medailí. Na mistrovství Evropy 1967 ve Finsku vybojoval stříbro, o dva roky později v Itálii bronz. Z mistrovství světa si přivezl šesté místo, roku 1972 z olympiády v Mnichově místo osmé.

„V Mnichově jsme měli na postup mezi čtyři nejlepší do semifinále, ale onemocněl náš trenér Vladimír Heger,“ lituje. Heger nemohl ani na lavičku, a tak si hráči museli v některých chvílích poradit sami.

„Udělali jsme pár špatných rozhodnutí, šlo o detaily, ale nebýt jich, tak jsme místo dvou těsných porážek pravděpodobně vyhráli,“ konstatuje. O dva roky později po desátém místě na mistrovství světa v Kostarice ho vedení reprezentace z národního družstva vyřadilo. S ním se musely poroučet i další dvě opory, Jirkové Zídek a Zedníček. Bobrovskému bylo pouhých 29 let.

Jako trenér vyhrál s ženami mistrovství Evropy

Zůstala mu jen Zbrojovka Brno, kde ho nejlepší časy potkaly v partě s brilantními střelci Pištělákem a Konvičkou a bratrem Zdeňkem. Družstvo vyznávalo útočný basketbal a umělo přejít do rychlého protiútoku, z čehož pramenilo, že i věhlasní soupeři od něj dostávali v zápasech 100 a víc bodů.

V dvaatřiceti letech skončil Jan i ve Zbrojovce, ale ještě přes sezónu válel v první československé lize za Žilinu. „Netrénoval jsem s ní a jezdil jen na zápasy. Za víkend se hrály dva a bez tréninku jsem po nich sotva vylezl z auta,“ vzpomíná.

Ve Zbrojovce se navíc pustil do trénování a přispěl k dalším mistrovským titulům. Jako hráč si jich připsal sedm. Později přesedlal jako trenér k ženskému basketu, kde dosáhl největších úspěchů. S „Žabinami“, tedy s Gambrinusem Brno, který měl halu ve čtvrti Žabovřesky, vyhrál v roce 2006 Euroligu. V roce 2005 se ženský národní tým pod jeho taktovkou prokousal k titulu mistryň Evropy.

Ve finále Češky zdolaly Rusky, byť takřka celý zápas prohrávaly. „Rusky nás podcenily a myslely si, že mají vítězství v kapse,“ říká. V úplném závěru utkání však překlopila výhru na českou stranu fantastickou střelou za tři body z pravého křídla Věra Němcová – Horáková.

Basketbalistky jsou učenlivější než basketbalisté

Pokud Jan Bobrovský srovnává trénování mužů a žen, pak muži jsou podle něj ctižádostivější a problémy si mezi sebou umí vyříkat natvrdo z očí do očí. „Ženy jsou učenlivější a poslušnější, ale o problémech mluví někde v ústraní,“ dodává.

Svůj basketbalový život považuje za úspěšný. Navázaly na něj obě dcery, vrcholovému basketu se za mlada věnovala i jeho manželka. Basketbal hrají rovněž i jeho vnuci. Jan, který převzal i Cenu fair play, považuje za svůj největší přešlap kandidaturu v senátních volbách za Občanskou demokratickou stranu (ODS) v Brně v roce 2010. „Šel jsem do politiky pro dobro basketbalu. Ale zjistil jsem, že se v ní nehraje fair play a slovo ‚ano‘ znamená i ‚ne‘. A že slib neznamená nic,“ vysvětluje.

V prvním kole senátních voleb sice zcela nepropadl, ale jako třetí v pořadí nepostoupil do druhého kola. Jako politik se zošklivil sám sobě a zošklivila se mu i politika, přesto však zůstal alespoň v městském zastupitelstvu ve čtvrti Žabovřesky. Především kvůli podpoře basketbalu. „Ale nechodím už ani na předávání cen, kde se politici chtějí jen zviditelnit na úkor sportovců,“ podotýká.

Na vojně pro něj neměli dost velké boty

Raději než na vysokou politiku vzpomíná na úsměvné momenty z basketbalu. Jeden tragikomický nastal s reprezentací v Řecku. Jiří Zídek si klekl do bazénu tak, aby se zdálo, že je tam vody až po krk. Pak vyzval spoluhráče, ať skočí.

„Ten kluk byl takový bonviván a skočil bez rukou před sebou,“ vypráví. „Rozbil si hlavu a krev z něj crčela. Vytáhli jsme ho ven.  Byl s námi náš reprezentační doktor. Zavolali jsme ho, byl celý zběsilý. A najednou omdlel, jak viděl kolem sebe tolik krve.“ Všechno ale dopadlo šťastně stejně jako Janova anabáze v Mongolsku.

Odletěl tam s Duklou Olomouc, kde strávil jako vysokoškolák rok vojny. „Ale uniformu jsem vůbec nenosil. Na vojnu jsem šel před olympiádou v Mnichově. Reprezentační soustředění trvalo pět měsíců a v Dukle jsem během něj vůbec nebyl,“ vysvětluje. „Po olympiádě pro mě na vojně nesehnali boty. Měl jsem nohu třináctku. Pak mi je nechali ušít, ale vymýšlel jsem si, že mě tlačí. Tak jsem chodil celou vojnu v civilu.“

Dukle ovšem Jan pomohl k československému titulu a odcházel v dobrém. Klub ho dokonce pozval na Spartakiádu spřátelených armád do Mongolska, i když se už vrátil do Zbrojovky. O velkou výhru se však nejednalo.

V Mongolsku jedl jen vejce a myl se obden

Jan věděl, že v Mongolsku bývá hlavně v noci velká zima. Na cestu si vzal svou čepici a od kamaráda Michala si půjčil kožich. Nikdo ho ale nevaroval před záludnostmi mongolské kuchyně. „Až na letišti v Ruzyni mi řekli, ať si sebou vezmu nějaké jídlo. Na letišti toho tenkrát moc nebylo, tak jsem si koupil asi šest piv a dvě konzervy . A odjel jsem do Mongolska. Když jsme přišli do hotelu, který byl nejhezčí v Ulánbátaru, nebo jediný kromě jurt, tak na mě zapůsobil pach z jídelny. Už jsem věděl, že je to se mnou špatné. Tak jsem jedl jen vajíčka. Ale poprvé mi je donesli na oleji. Tak jsem odmítl, pak už jsem dostával jenom vařené. O dvou konzervách, šesti plzních a vařených vajíčkách jsem tam vydržel osm dní.“ Ulánbátar navíc trpěl nedostatkem vody, kterou se sportovci obvykle myjí po každém tréninku a zápase. „Koupat jsme se chodili jednou za dva dny,“ dodává.

Zkušenosti a rady slouží mladším trenérům

Basketbal neopustil ani v 75 letech. Koučováním se už ale nevyčerpává. Mladším talentovaným trenérům slouží radami. Myslí si, že by si současní hráči mohli vzít příklad z jedné věci z éry před 25 lety. „My měli lepší přehled o tom, co se na hřišti děje,“ konstatuje. „Dnešní basket je samozřejmě mnohem rychlejší a silovější než za nás. Jen málokdo uměl zasmečovat do koše. Mně by to šlo jedině po odrazu z pérovacího můstku. Zase jsem to vynahrazoval chytrostí. Ale je škoda, že už nikdy nazažiju pocit ze smeče do koše.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport pro legendy

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pro legendy (Olga Plchová, Miloslav Lubas)