Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Blažek (* 1955  )

Za totality jsem říkal, že pro mě demokracie znamená možnost sehnat sádru

  • narozen 19. listopadu 1955 v Praze

  • pochází z umělecké rodiny

  • z politických důvodů nemohl po maturitě pokračovat ve studiu

  • krátce pracoval v Geodézii

  • v únoru 1977 se se skupinou mladých umělců neúspěšně pokusil o emigraci

  • v letech 1977 až 1983 studoval v sochařském ateliéru na AVU

  • inicioval petici za zlepšení poměrů na československé výtvarné scéně

  • před sametovou revolucí se stal ředitelem nezávislé galerie U Řečických

  • po revoluci byl šéfredaktorem výtvarného a hudebního časopisu Konzerva

  • v letech 1993 až 1995 působil jako odborný asistent na AVU

  • od roku 1995 se živí restaurátorstvím a sochařstvím

  • v rámci mezinárodního projektu se jako restaurátor zapojil do obnovy jednoho chrámu angkorského komplexu

  • v současné době vydává Sochařský zpravodaj

Michal Blažek (narozen 19. listopadu 1955 v Praze) pochází z umělecké rodiny, mnoho let se však zdálo, že si zvolí jinou životní dráhu než jeho rodiče. Na základní škole měl trojku z kreslení a spíše než výtvarné tvorbě se věnoval francouzštině; kvůli rozšířené výuce francouzského jazyka se také rozhodl pokračovat ve studiu na Nerudově gymnáziu.

S postupem času si oblíbil malování a sochařství, a když se přiblížila maturita, chtěl si podat přihlášku na Akademii výtvarných umění. Pak ale zjistil, že na školu ho přijmou teprve po roce praxe. Jeho otec totiž v roce 1968 vystoupil proti okupaci, za trest byl vyloučen z KSČ a nesměl vyučovat ani v lidové škole umění. Rok po maturitě Michal Blažek studoval na jazykové škole francouzštinu, pak začal pracovat v Geodézii, připravoval se na zkoušky a snil o tom, že emigruje do Ameriky.

Cesta z polského vězení na AVU

První dva pokusy o přijetí na AVU nevyšly, Michal Blažek si tedy chtěl splnit alespoň své druhé velké přání a od listopadu 1976 s kamarády Michalem Pavlíčkem a Michalem Bambrukem plánoval útěk na Západ. Falešné dokumenty měl za úplatu trojici opatřit zaměstnanec České dopravní kanceláře; celková částka činila třicet tisíc korun a za všechny ji ze svého prémiového spoření zaplatil Michal Blažek. Skupina se později rozšířila o další mladé umělce a bylo dohodnuto, že padělané doklady kamarádi dostanou v Gdaňsku u celnice, těsně před odplutím do Švédska. Jenže polská policie podvod odhalila a podezřelí skončili ve vazbě. Poté se dostali do varšavského vězení a po dvou a půl měsících byli vydáni do Československa.

První soud obžalované odsoudil za opuštění republiky, druhý za použití nepravé listiny. Podle konečného verdiktu tedy pamětníkův přečin neměl politický podtext, což budoucímu sochaři zachránilo studium.

Paradoxně v téže době, kdy probíhalo přelíčení, mu totiž přišlo potvrzení o přijetí na Akademii výtvarných umění. V době, kdy se neúspěšný exulant vrátil z polského vězení, se to zdálo jako dar z nebes. „Když jsem se napotřetí na akademii dostal, zavolali si mě a dva kamarády na studijní oddělení a ptali se: ,Máte otce vyloučené ze strany?‘ My jsme děsně zatloukali: ,To my nevíme, to se musíme zeptat…‘ A studijní referentka povídala: ,Ne, nebojte se! To my potřebujeme, my vás nevyhodíme, naopak!‘ Potom jsem se dozvěděl, co za tou změnou stálo: chystaly se Helsinky a českoslovenští komunisté se na konferenci chtěli chlubit tím, že nechají studovat i děti lidí vyloučených ze strany,“ vysvětluje Michal Blažek.

Poměry na akademii byly v druhé polovině sedmdesátých let bohužel silně poznamenány normalizační atmosférou. Podle pamětníkova líčení se jeho generace stranila učitelů, kteří tím či oním způsobem podléhali politickému tlaku. Namísto ve svých profesorech nalezl Michal Blažek vzor ve Zdeňku Palcrovi, kterého dodnes pokládá za nejdůležitějšího českého sochaře druhé poloviny 20. století, a ve Václavu Boštíkovi.

Výtvarným umělcem za normalizace

V roce 1983 Michal Blažek úspěšně dokončil studia, dál se živil výrobou soch pro národního umělce Jana Baucha a účastnil se neoficiálních výstav. První oficiální výstava, do které se zapojil, se konala ve Stavprojektu – komunistické úřady po čtrnácti dnech rozhodly o jejím uzavření; Michal Blažek dosvědčuje, že důvody nebyly politické, prý šlo jen o otázku vkusu. Později Michal Blažek pracoval jako restaurátor v Národním divadle a v královéhradeckém muzeu, obnovoval sgrafita v Litomyšli a v jižních Čechách, rovněž působil ve Valašském Meziříčí a v Ostravě.

V osmdesátých letech Michala Blažka čím dál víc rozčilovala politizace výtvarné scény: v normalizačním Československu reprezentoval všechny výtvarníky Svaz českých výtvarných umělců, výběrová a ideologická organizace, jejímiž členy se mohli stát pouze vybraní přívrženci režimu. Z pěti tisíc umělců tak měly zhruba dvě stovky zvýhodněný přístup k nedostatkovému materiálu, k zakázkám a do galerií. „Členové SČVU věděli, co přijde, vykoupili to a na tebe už nic nezbylo. Tenkrát nebyla ani sádra! Když jsem přijel do Holandska, říkal jsem tam, že pro mě demokracie znamená, že seženu sádru,“ vypráví Michal Blažek. Nečlenové SVÚ na tuto organizaci nevražili a pamětník inicioval petici za zlepšení podmínek; hlavním požadavkem 243 signatářů bylo otevření prostor SVÚ všem výtvarníkům, které svaz podle svých stanov zastupoval.

Svého cíle signatáři nakonec dosáhli. Vznikla nezávislá galerie U Řečických, Michal Blažek se stal jejím ředitelem a zrušil monopol na výběr vystavovaných umělců: vystavovat mohl každý, kdo chtěl. Tvůrci, kteří neměli problém s veřejnými orgány, si navíc zvali hosty, například s Josefem Žáčkem tak vystavoval chartista David Němec. Skupina signatářů se později přejmenovala na Aktiv, při kulturním domě Prahy 1 začala učit a organizovat přednášky a pod uměleckou tematiku se jí dařilo skrývat i zakázaná témata. Jednu z přednášek tak například Petr Rezek věnoval Janu Patočkovi.

Galerie U Řečických v centru revolučního dění

Protirežimní aktivity Aktiv podporoval i v listopadu 1989: galerie U Řečických dva dny sloužila jako centrála Občanského fóra, proběhla zde první zahraniční tisková konference této nově vzniklé platformy, nacházelo se tu sídlo Nezávislého tiskového střediska a Ivan Lamper v galerii vydal padesát čísel Informačního servisu. Michal Blažek vzpomíná, jak nezávislou tiskovinu pomáhal roznášet na Václavském náměstí, v Laterně Magice a v galerii Mánes.

V lednu 1990 se sídlo Informačního servisu přesunulo do Bolzanovy ulice. Ve stejném domě dostaly přidělené prostory redakce týdeníku Respekt, Studentských listů, Revolver Revue nebo výtvarného a hudebního časopisu Konzerva, v němž zastával funkci šéfredaktora Michal Blažek. Mezi jeho hlavní spolupracovníky patřili Jaroslav Kukal, Petr Rezek a Petr Kofroň; list vycházel nepravidelně jako příloha Literárních novin až do roku 2000.

Návrat k sochařství a restaurátorství

Po několika letech redakční práce se Michal Blažek vrátil k sochařství. Od roku 1993 působil na AVU jako odborný asistent, již v roce 1995 však o místo přišel. Příčinou jeho nuceného odchodu bylo organizování petice namířené proti tehdejšímu vedení: Michalu Blažkovi vadilo, že Milan Knížák jako čelný představitel akademie chtěl získat vysokoškolský titul na vlastní škole, a k jeho protestu se připojilo dvanáct dalších odborných asistentů.

Od roku 1995 se Michal Blažek živil restaurátorstvím a vedl restaurátorský ateliér v Litomyšli. Přibližně deset let poté se zapojil do vědeckého grantu, v rámci něhož český tým rekonstruoval jeden chrám angkorského komplexu. Po osm let pak spolu s manželkou trávil několik měsíců v roce v Kambodži, řídil obnovu památky a zaškoloval místní památkáře; celkem vedl asi 160 studentů, první z nich již podle jeho slov obsadili řídící posty.

V Angkor Watu se Michal Blažek setkal s nejrůznějšími přístupy k restaurátorství a i díky jeho přispění se nakonec prosadila česká metoda. „Číňané chtěli chrám restaurovat tak, jak vypadal původně. Naopak Němci měli v Angkor Watu jen chemiky a vědce, nedoplňovali chybějící části, takže památka pořád vypadala jako rozbitý kámen. Česká restaurátorská škola je unikátní, spojuje obě tendence: první tři roky u nás člověk studuje sochařství nebo malířství, pak chemii, technologie a dějiny umění, takže nakonec získá estetické cítění, umí vymodelovat sochu a ví, do jaké míry ji doplnit. Například Francouzi neměli nikoho, kdy by rozuměl sochařství, chemii i kunsthistorii,“ líčí Michal Blažek.

Po definitivním návratu z Kambodže se Michal Blažek opět zaměřil na sochařství. Kromě toho dnes vydává Sochařský zpravodaj, který pojímá jako prostředek veřejné debaty o budoucím směřování sochařského ateliéru na Akademii výtvarných umění.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Vít Pokorný)