Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Blata (* 1948)

• narozen 20. května 1948 v Opavě

• od dětství běhal na lyžích, závodil v orientačnímu běhu, věnoval se horolezectví a vodáctví

• absolvoval vojnu u speciálního průzkumného útvaru v Rakovníku

• 25 let řídil okresní turistickou a přírodovědnou stanici pro děti a mládež v Opavě

• s horolezci a geology z bývalého SSSR absolvoval dvě desítky expedic na Sibiř a ruský Dálný východ

• procestoval Afriku, vyhledával domorodé kmeny zachovávající tradice předků

• shromáždil rozsáhlou sbírku afrického kmenového umění

• o expedicích po celém světě pravidelně přednášel, pořádal fotografické výstavy

• zastupoval firmy dodávající stroje a náhradní díly do textilních továren v bývalém SSSR

• usiluje o vybudování afrického muzea v Opavě

Jiří Blata se narodil do započínajícího totalitního komunistického režimu dne 20. května 1948. Dětství ve vilové čtvrti v Opavě mu to příliš nenarušilo, i když rodiče neměli snadný život. Nebyli členy komunistické strany a drželi se svých zásad. Oba byli také věřící katolíci a odmítli se vzdát chození do kostela, kam brávali i své tři děti. „Tatínek pracoval asi do roku 1950 jako vedoucí referátu školství a kultury na Okresním národním výboru. Protože odmítl vstoupit do strany, musel z tohoto místa odejít. Celý život se pak živil jako dělník. Jeho koníčkem bylo malování a restaurování obrazů. Maminka byla částečně invalidní, starala se o domácnost a brala důchod asi padesát korun. Rodiče počítali každou korunu. Pamatuji si, jak mě maminka v den tátovy výplaty posílala k bráně fabriky, kde pracoval, abych přinesl peníze na nákup, protože doma už nebylo co jíst,“ vypráví.

Přes svízelnou finanční situaci Jiří vzpomíná na dětství jako na šťastné. „V naší čtvrti byla spousta dětí, se kterými jsme si hráli. Připadalo mi, že celá ulice žije jako jedna rodina. Děti měly všude otevřené dveře. Bydlím ve stejné ulici dodnes, je tam pořád pěkně, ale soudržnost mezi sousedy je minulostí. Každý si žije pro sebe,“ říká.

Srpen 1968 v Československé lidové armádě

Jiřího od dětství bavil sport. V jedenácti začal chodit do sportovního oddílu, se kterým v zimě běhal na lyžích, v létě trénoval orientační běh a také závodil. Po maturitě na gymnáziu chtěl jít studovat tělesnou výchovu, ale kvůli těžkému úrazu, který si způsobil při gymnastice, se toho musel vzdát. Místo na vysokou školu nastoupil do práce v okresní turistické a přírodovědné stanici pro děti a mládež v Opavě, která nabízela mimoškolní kroužky. V roce 1967 musel narukovat na vojnu. „Povolali mě do Rakovníka ke speciálnímu průzkumnému útvaru, kde jsem mohl uplatnit sportovní vlohy. Učili jsme se třeba přežití v extrémních podmínkách, byli jsme cvičeni na různé přepadové akce nebo únosy. Bylo to fyzicky hodně náročné. Později se mi to hodilo na expedicích,“ vypráví. Na vojně byl i 21. srpna 1968, kdy začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

„Když v noci 21. srpna začaly lítat přes německou hranici první letadla, mysleli jsme si, že je to součást vojenského cvičení států Varšavské smlouvy. Bohužel to bylo přepadení. Rusové obsadili naše kasárna, museli jsme odevzdat zbraně. Kolem stály tanky a mířily na nás. Nevěděli jsme, co se bude dít. Naši radisté se snažili rušit jejich vysílání, tajně jsme pronikli do muničního skladu a naplnili nákladní auto zbraněmi. Situace byla velmi napjatá. Stačilo málo a mohlo dojít ke krveprolití. K boji nakonec nedošlo, přišel rozkaz nic nepodnikat a vzdát se, kterému jsme se podvolili,“ vzpomíná.

Po vojně se Jiří vrátil do opavského turistického střediska, které poté mnoho let řídil. Dálkově vystudoval pedagogickou školu. Ředitelský post si udržel, přestože odmítl vstoupit do komunistické strany. „Byl jsem černá ovce. Místo mi zachránilo to, že středisko výborně fungovalo a soudruzi se jím chlubili. Měli jsme přírodovědné i sportovní kroužky, samozřejmě také vodácký, horolezecký, turistický. Chodilo k nám až tisíc dětí týdně. Zajistili jsme pro ně loděnice, stanové a chatové základny, pořádali jsme letní i zimní táborové školy. Jezdili jsme do zahraničí. Měli jsme třeba družbu s Kazachstánem a pořádali výměnné pobyty dětí,“ říká.

První cesta na Kavkaz

Brzy po návratu z vojny se Jiří zúčastnil své první velké expedice. Na závodech v orientačním běhu v Bulharsku se seznámil se studentem z ruského Pskova, se kterým pak procestoval celý bývalý Sovětský svaz. Pozval Jiřího na horolezeckou výpravu na Kavkaz do Gruzie. Vízum získal na základě jeho pozvání. Problém ale byl s cestováním po svazových republikách. Cizinci na to museli mít zvláštní povolení.

„Obešli jsme to dosti riskantním způsobem. Moji ruští kamarádi vytipovali studenta, který byl na mě podobný. Udělali mi sportovní průkaz na jeho jméno a s jeho fotkou. Podmínkou účasti na organizované expedici ale byla lékařská prohlídka, kterou jsem musel absolvovat já. Naštěstí jsem uměl dobře rusky. Problém byl u očního, kde jsem špatně četl ručně psaná písmena azbuky. Zubařka jásala nad mými krásnými plombami. Vymyslel jsem si, že mi zuby spravovali ve Finsku. Oproti onomu studentovi jsem byl navíc vyšší a těžší. Lékař vynadal sestře, že špatně zapisuje údaje do karty. Razítko jsem dostal a mohl jsem jet. V soupisce členů expedice jsem byl uvedený pod jiným jménem. Na nic se naštěstí nepřišlo,“ vypráví.

Od té doby ho ruští přátelé zvali do bývalého Sovětského svazu pravidelně. „Účastnil jsem se horolezeckých nebo vodáckých expedicí, kdy jsme třeba sjížděli sibiřské řeky, a také geologických výprav. Vždy jsem býval jediný Čechoslovák ve skupině,“ líčí pamětník. Dostal se na Bajkal, putoval po pohoří Sajany nebo Kodar i po písečné poušti Čarské písky. Byl na Kamčatce, v Pamíru, navštívil Polární Ural nebo oblast Chabarovska na hranici s Čínou. „Expedic po bývalém Sovětském svazu a Dálném východu jsem podnikl asi pětadvacet,“ dodává.

S geology na Sibiři

Výjimečné pro něj byly cesty s ruskými geology. Dostal se s nimi i do částí Sibiře, kde tehdy neměli volný přístup ani Rusové, natož cizinci „Jednalo se o vojenské prostory anebo oblasti, kde byla naleziště zlata nebo diamantů. V tajze za pohořím Kodar jsme jednou objevili zapomenutý stalinský lágr, který tam fungoval před asi čtyřiceti lety. Na základě naší zprávy o tom pak vyšel velký článek v Komsomolské pravdě. Zbytky lágrů jsme nacházeli často. Viděl jsem také různá rozpadlá přístřeší uprchlíků, kterými prorůstaly i třicetileté stromy,“ vypráví.

Do vybrané oblasti je většinou dopravil vrtulník, pak putovali několik týdnů, většinou podél koryt řek, pěšky. „V meandrech řek jsme občas objevili zlatonosné žíly, které geologové zakreslovali do mapy. Chodilo se tenkrát podle neuvěřitelných map. Na území velkém jako celá Česká republika byly zakresleny třeba jen dvě hlavní řeky Ob a Jenisej, pár přítoků a hlavní horské hřebeny. Jinak nic. Geologové mapy za pochodu doplňovali, pak se podle toho dělaly podrobnější mapy. Často jsme bloudili i na sportovních expedicích. Dostávali jsme se do nebezpečných situací, ale vždycky to nějak dopadlo,“ dodává.

Zastaralá výstroj a výzbroj

Samostatnou kapitolou byla podle něho výstroj a výzbroj, kterou kolegové ze Sovětského svazu v sedmdesátých letech používali. „Připadalo mi, jako bych se vrátil někdy do začátků vysokohorské turistiky. Bylo neuvěřitelné, v čem ti kluci absolvovali náročné výstupy třeba do šesti nebo sedmi tisíc metrů. Musel jsem se jim přizpůsobit, abych se neodlišoval. Nosil jsem stejné oblečení, ale boty jsem si nechal svoje. Dvakrát jsem šel v těch jejich a po týdnu byly rozbité. Nejpoužívanějším nástrojem sovětských horolezců tak bylo ševcovské šídlo. Pořád si museli boty spravovat, protože se jim na nohách rozpadaly. Sehnat kvalitnější obuv do hor u nich nebylo možné. Proto nejcennější dárek, jaký jsem jim mohl přivést, byly naše kvalitní kožené pohorky,“ líčí pamětník.

Mačky, cepíny, ledovcová kladiva nebo šrouby si prý vyráběli sami. „Dokázali sehnat ten nejkvalitnější materiál a to je titan. Měli ho z obrovské atomové střelnice v Semipalatinsku v Kazachstánu, kde Sověti testovali jaderné zbraně. Když stahovali ze zemí Varšavské smlouvy rakety středního doletu a na základě dohod s Američany je museli zničit, dělo se to tam. Horolezcům se podařilo domluvit, že dostali zbytky titanových želez a plechů z likvidovaných raket. Dělali z toho mačky, karabiny a další věci. Aspoň k něčemu dobrému to posloužilo.“

Horší to bylo s dalším vybavením, které si sportovci nosili na zádech. „U nás se už prodávaly stany, které vážily šest nebo sedm kilogramů, u nich měly tak dvanáct kilo. Spací pytle byly z materiálu, který když jednou namokl, zůstal pět týdnů vlhký. Místo karimatek se používaly kusy polystyrenu zašité do šusťákoviny. V tajze se chodilo zásadně ve vysokých rybářských gumácích, do kterých jsme si vázali onuce,“ popisuje.

Živobytí na zádech a mraky komárů

Hodně místa v báglech, které vážily až padesát kilogramů, zabírala potrava. „Museli jsme nést jídlo na celou dobu. Ulovit v tajze nějakou zvěř se nám totiž podařilo opravdu výjimečně. Zvířata vás tam zaregistrují na dvacet kilometrů. Z toho, co tam roste, se dají jíst jen cedrové oříšky, maliny, borůvky a nějaké čaje. Výborné jsou malé žluté kuličky zvané lemončík, které jsou zdrojem vitamínu C,“ říká. Dodává, že v sedmdesátých ani osmdesátých letech nebyly v Sovětském svazu k dostání instantní polévky ani žádné polotovary. „Řešili jsme to věcmi od vojáků. Sovětské kádéčko, tedy konzervovaná dávka potravin, však bylo obrovské. Jednalo se o metrovou rouru s konzervami, které vážily kilo nebo kilo a půl. Plech byl tak tvrdý, že se to nedalo otevřít. Nejlepší způsob byl, že se konzerva postavila na pařez a rozsekla sekerou. I s plechem se to hodilo do kotle. Nejprve se ale musela očistit od vazelíny, kterou byla natřena,“ vzpomíná.

Cukr, mouku, rýži nebo kroupy nosili v plátěných pytlících. „Vynikající byl způsob, jakým upravovali chleba. Po vzoru námořníků se nakrájí na malé kostky a v rozžhavené troubě se vysuší. Pokud nenavlhne, vydrží chutný a křupavý třeba půl roku. Každý jsme nosili takového chleba plný vak. Na pochody jsme si dávali hrst kostek do kapes a když přišel hlad, tak jsme ho tím zahnali. Hlavní jídlo se vařilo vždycky až večer,“ říká.

Jednou z největších nepříjemností jsou na Sibiři komáři. „Najdete tam jen dvě oblasti, kde se komáři nevyskytují, jinak je jich všude nepředstavitelné množství. I proto tam Stalin stavěl lágry. Pamatuji situaci, kdy jsem jedl v tajze jídlo z ešusu. Než jsem dopravil lžičku k puse, byla černá od komárů. Sfoukl jsem je, ale polovina jich na lžíci zůstala. Musel jsem to sníst, jinak bych se nenajedl. Když šlápnete v tajze do porostu na bažinách, vyvalí se takové množství komárů, že nevidíte člověka, který jde před vámi. Je to obrovská psychická zátěž a někteří lidé z toho šílí,“ popisuje Jiří. Dodává, že tam, kde nejsou komáři, jsou zase velmi nepříjemné kousavé mušky. Jiřímu všechny útrapy vyvažovala krása tamní přírody.

Komunisté mě pouštěli, byl jsem atrakce

S povolením cestovat do Ruska neměl za komunistů problém. „Nikdy jsem neudělal žádný průšvih, navíc jsem přivážel spoustu materiálu z míst, kam tehdy nikdo jiný od nás nejezdil. Dělal jsem výstavy, míval jsem i dvě stě přednášek za rok, publikoval jsem v tisku, vystupoval v televizi a rozhlase. Byl jsem atrakce,“ vysvětluje. Už za totality jezdil také do Afriky, Austrálie i Ameriky. „Začínalo to vždycky u nějakého stranického papaláše, který musel takovou cestu posvětit a zajistit cestovatelům devizový příslib. Byli jsme předem domluveni, že se všichni vrátíme. Kdyby někdo jednou utekl, už by nás ven nepustili,“ říká.

V roce 1982 Blata s přáteli projel ve starém džípu kus západní Afriky. Cestovali ze severu přes Saharu až do Kamerunu a zpět. Jako první Čechoslováci tehdy vystoupili na čtyřtisícovou horu Mt. Cameroon. „Připravovali jsme tuto expedici asi dva roky. Sháněli jsme všude možně sponzorskou pomoc. Objížděli jsme fabriky, někde nám dali oplatky, jinde pohonné hmoty nebo konzervy. Auto jsme koupili asi za pětistovku a nechali ho opravit. Načerno jsme si opatřili valuty, protože jsme dostali jen asi šedesát dolarů, což stačilo tak na čtyři dny. Marky nebyl problém sehnat na Hlučínsku, kde žije spousta lidí, kteří mají německé občanství a dostávali penzi v markách nebo bonech,“ doplňuje. „Byla to úžasná expedice, i když jsme se kvůli uzavření hranic Egypta a Libye museli vzdát původně plánované trasy. Po návratu jsme udělali v Opavě obrovskou výstavu a vyšla o tom také knížka,“ říká.

Jižní Amerika a setkání s krajany

Se stejnou skupinou, ve které byl pracovník muzea, vysokoškolský učitel nebo psychiatr, podnikl pamětník velkou cestu po jižní Americe. Jiří zdůrazňuje, že to nebyl jen výlet. Dělali kromě jiného průzkum krajanských komunit a obohatili opavské muzeum o množství přírodních exponátů. „Už na místě jsme preparovali hady, brouky, ptáky,“ říká. Začínali ve Venezuele, projeli západní i východní pobřeží, plavili se po řece Madeira až na Amazonku. „Setkali jsme se s mnoha krajany, kteří do jižní Ameriky přesídlili hlavně v době velké hospodářské krize. Třeba v Argentině jsou celé vesnice lidí, kteří přišli z jižní Moravy. Potkali jsme krajany i v pampě v Kordillerách.“

Obrovský dojem na něj udělalo setkání se starým misionářem v brazilském Manausu. Žil tam v domově důchodců vedeném řádovými sestrami. „Měl tehdy asi devadesát let. Sestry ho přivezly na kolečkovém křesle. Pocházel z Moravy, chodil do církevní školy v Bratislavě, poté studoval v Římě, pak ho poslali do Španělska, kde ho připravovali na misii v zámoří. Přijel do Manausu, odkud ho vyslali do té největší divočiny mezi indiány na horní Orinoko. Zažil strastiplnou cestu, z ničeho vybudoval misii, postavil kostel, školu. Sousední kmen ale nakonec všechno vypálil a zničil, on si tak tak zachránil život. Je to úžasný příběh jako z filmu Mise. Měli jsme tenkrát málo času, chtěl jsem se za ním vrátit a natočit jeho vyprávění na kameru. Bohužel, nedlouho po naší návštěvě zemřel,“ vypráví.

Jedinečná Afrika

Ještě více než jižní Amerika mu učarovala Afrika, kam jezdí už skoro padesát let. „Žijí tam dodnes kmeny, které si uchovávají prastaré zvyky. Uchvátila mě i africká příroda. Jsou tam stepi, pralesy, velehory, jezera. Zvěře tam žije tolik, jako nikde jinde na světě. Stalo se nám třeba, že jsme nocovali asi sto metrů od skupiny lvů. Narazíte tam na hrochy i slony. V Tanzanii jsem viděl migrující pakoně. Běželi kolem našeho stanu asi den a půl. Podle odhadů jich bylo přes milion,“ říká.

Posledních dvacet let se zaměřuje na zanikající etnika. „Zajímají mě třeba Himbové v Namibii. Nějakou dobu jsem žil s kmenem Hadzů v Tanzanii, což jsou potomci Křováků, sběrači a lovci, kteří kočují. Musel jsem si najmout stopaře, abych je našel. Zvláštní jsou také tím, že na sobě nosí kožešiny. A úžasné kmeny jako Surmové, Mursové, Hamarové nebo Bodyové žijí v údolí řeky Omo v Etiopii, kde jsem byl asi desetkrát. Teprve nedávno se naučili pastevectví a někteří obdělávání půdy. Mnozí chodí úplně nazí, nic nepotřebují. Mají fascinující tradice, tetování, obřady, hudbu,“ říká pamětník.

Kmeny z údolí řeky Omo v ohrožení

Původním kmenům v údolí řeky Omo, kde je jich unikátní koncentrace, ale hrozí zkáza. „Samozřejmě mezi sebou bojují, ale místo luku a šípu používají samopaly. Kalašnikov má přes záda skoro každý muž. Kousek odtamtud je hranice se Súdánem, kde se asi třicet roků válčí, takže nemají problém zbraně získat. Když mezi ně přijdete, musíte se mít daleko více na pozoru než v minulosti. Když konají své obřady, které jim vláda zakazuje, protože se při nich mrzačí, rádi se napijí, začnou se hádat a pak střílejí,“ říká. Ještě horší je pro tyto starobylé kmeny stavba přehrady Gibe, kvůli které jsou vysídlováni. „Je to tragédie,“ říká Jiří. Vůbec největší hrozbu pro Afriku podle něho představují Číňané. Investují tam obrovské peníze, staví cesty a továrny, stále více ovládají obchod. „Příkladem je třeba hlavní třída v Kamerunu. Skoro všechny obchody tam už patří Číňanům. A bývalí majitelé tam uklízejí.“

Jiří Blata nafotil v Africe asi čtyřicet tisíc snímků. Shromáždil dva a půl tisíce předmětů, které hlavně v minulosti od domorodců získal výměnným obchodem třeba za korálky nebo nože. Ve sbírce má masky, plastiky a jiné obřadní pomůcky, také zbraně, šperky, předměty denní potřeby. Výčitky, že kmeny připravil o rituální sošky, nemá. „Neznají umění pro umění. Prostřednictvím dřevěných soch navazují kontakty s předky. Řezbář je znovu vyřeže, magickou energii jim dá šaman a znovu fungují. Dělají je stejně jako před dvěma sty lety. Ty nejstarší, které dovezli kdysi kolonizátoři, jsou uchovány v muzeích. V tropickém klimatu dřevěné předměty nevydrží dlouho, sežerou je termiti,“ vysvětluje.

Jeho cílem je otevřít v Opavě africké muzeum. „Mám jasnou představu, jak by muzeum mělo vypadat a k tomu sliby politiků. Věřím, že mám čím přispět k dokumentaci života afrických etnik. Mnohé kmeny bohužel za pár let asi zaniknou,“ říká. Dodává, že Opavu s Afrikou spojuje také tamní rodačka, světoznámá ochránkyně zvířat Joy Adamsonová, a cestovatel, etnograf a misionář v Africe Pavel Jáchym Šebesta, který také pocházel ze Slezska.

Přes cestování k obchodu

Po roce 1989, když zaniklo turistické a přírodovědné centrum mládeže, které dvacet pět let řídil, chtěl Jiří založit mezinárodní cestovní kancelář, která by se zaměřovala na adrenalinové sporty. Při návštěvě Kazachstánu, kde měl v plánu domlouvat pobyty pro turisty, ale zjistil, že se nabízí možnost zprostředkovávat obchody mezi textilními továrnami v bývalém Sovětském svazu a českými strojaři. Česko totiž po sametové revoluci přerušilo dlouholetou spolupráci s okupanty mimo jiné právě v textilním průmyslu.

„V Kazachstánu zůstaly stát obrovské fabriky. Chyběly náhradní díly, stroje i technici, kteří je do té doby jezdili udržovat,“ říká Jiří. Absolvoval několik stáží u českých výrobců textilních strojů a začal zařizovat kontrakty. „Létal jsem do Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu, do Moldávie i severní Číny. Někdy jsem potřeboval ozbrojený doprovod, musel jsem se mít na pozoru před mafií, ale bylo to zajímavé a fungovalo to dobře asi dvacet let. Pak jsem šel do důchodu a věnoval se už jen cestování.“

Jiří Blata poznal během svých cest mnoho zajímavých míst a lidí, zažil dramatické situace, kdy mu šlo o život. Musel se také vypořádat se smrtí kamarádů, kteří neměli tolik štěstí jako on. „Mám v plánu to všechno sepsat, ale zatím jsem neměl čas. Pořád mě žene touha něco nového vidět a zažít. A nechci napsat blbou knížkou,“ říká ve svých jednasedmdesáti letech.