Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Bláhová (* 1928)

• narodila se 22. února 1928

• po studiích pracovala u Bati ve Zlíně

• byla svědkem transportů do Osvětimi, bombardování Prahy i květnového povstání

• v roce 1949 pracovala na vojenské správě v Praze 1

• odmítla vstoupit do KSČ

• čtrnáct let pracovala ve státní výrobně autodílů v Praze 7

• deset let byla zaměstnána u spojů v zámečnické dílně

• dva roky pracovala jako opravář poštovních psacích strojů

Když začala druhá světová válka, bylo Růženě Bláhové jedenáct let.

„My jsme si toho jako děti moc nevšímaly, akorát jsem poznala, že bylo všeho míň a že všechno bylo přísnější, taky ve škole. To už nám pak ve škole všechno psali dvojjazyčně.“
Pamětnice chodila do dívčí základní školy a do sboru do školy Tusarova, což byla tehdy chlapecká škola. Po ukončení studia na Masarykově univerzitě odešla za prací do Zlína, kde pracovala u firmy Baťa.

Transporty

Právě při cestě do Zlína viděla Růžena Bláhová transporty plné dětí a žen, které mířily do koncentračního tábora Osvětim. „Ti zubožení lidé, které jsem viděla, byli v těch, jak se říkalo ‚prasečákách‘, to byly ty nákladní vozy, a tam byla jen taková malá okýnka a v nich jsem viděla jejich hlavy, a to vidím dodneška.“

Bombardování

Růžena Bláhová také vzpomíná na bombardování Prahy: „My jsme nevěděli, jestli nás třeba nezabijí, protože začaly nálety, a to jsme vždycky museli, třeba i dvakrát za noc. V prvním patře byl pověšen takový bubínek a pán, který bydlel v tomto bytě, zastával roli civilní obrany a měl na starost, když byl nahlášen nálet, tak zabušil na bubínek a my jsme si vzali tašku, to nejnutnější jsme si zabalili a museli jsme utíkat do sklepa, kde jsme čekali, dokud se nálet neodhlásil.“ 

Pamětnice naštěstí ve válce neztratila žádného příbuzného ani přítele. V jejím průběhu se také poprvé zamilovala.

Celou revoluci jsme byli ve sklepě

Ohrožení květnovými boji maminka pamětnice vyřešila tím, že ukryla děti do sklepa. Růžena Bláhová k tehdejší atmosféře říká: „To se nemohlo moc jít ven, tady se střílelo, tady na rohu byly takový šedivý uniformy wehrmachtu, tam byly asi nějaký jejich kanceláře, protože to bylo postavený začátkem války, a tam odněkud stříleli, protože na našem domě byly také nějaké díry ve zdi... Pak, když jsem vyšla ven, už když nás osvobozovali, tak tady z toho roháku, jak je naproti samoobsluze, tak tam na zemi leželi dva mrtví Němci...“

Vstupte alespoň do Svazu přátel Sovětského svazu

Růžena Bláhová pracovala rok na vojenské správě na náměstí Republiky. To již bylo po roce 1948 a nebylo snadné zůstat bez stranické příslušnosti. Na toto období vzpomíná: „...já jsem nebyla ve straně, takže jsem nesměla do toho oddělení, kde byly tajné dopisy, jenom jsem třídila normální poštu, kterou posílali vojáci. Třeba přátelům nebo rodině, rozesílali jsme to po těch posádkách... tam byl nějaký důstojník, podplukovník, a ten mi říkal: ‚Soudružko Bláhová, jak to, že nejste ve straně?‘ Já jsem mu říkala: ‚Já jsem nikdy ve straně nebyla‘, a on po mně chtěl, abych vstoupila aspoň do Svazu přátel Sovětského svazu...“

Naštěstí měla pamětnice malé děti, a tak se mohla vymluvit na to, že s nimi má spoustu práce, a proto nemůže chodit na stranické schůze. Nicméně nabídky se stále opakovaly, a tak odešla pracovat do prodejny bot k Baťovi. Jenže to už byl státní podnik, a když se tam začaly ztrácet peníze a vznikala manka, rozhodla se odejít do výroby.

Vyráběla jsem autodíly

Růžena Bláhová si udělala výuční list a začala pracovat ve Státní výrobně autodílů. Čtrnáct let vyráběla díly do škodovek. Později se provoz přestěhoval do vysočanské do Pragovky. „Byla jsem vyučena jako soustružník, ale dělala jsem tam všechno možný, na vrtačce, na soustruhu, co bylo potřeba...“ Poté pracovala deset let v zámečnické dílně u spojů, ale neustálý hluk jí začal působit zdravotní komplikace a Růžena Bláhová přestávala slyšet. Na závěr pracovní kariéry jí bylo nabídnuto místo opraváře psacích strojů. Toto období komentuje slovy: „Doktor mi řekl, že už nemůžu v zámečnické dílně dělat, že se mi tím ten sluch horší. ...tak jsem to musela přestat a nabídli mi, že jsem dostala aktovku a různý věci k tomu, šroubováky atd., a chodili jsme po kancelářích a dělali jsme údržbu psacích strojů... naučila jsem se je rozebírat a čistit - Konzuly, Zeptimy a další.“

Růžena Bláhová vedla zajímavý a na tehdejší dobu šťastný život. Dnes jí dělá radost její početná rodina. Pamětnice vzkazuje naší generaci, ať si vážíme toho, co máme, protože nikdy není jisté, zda o to ze dne na den nepřijdeme.