Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Bláha (* 1950)

Němci vedle měli krásné domy. My jsme tam běhali v bažinách

  • narozen 19. dubna 1950 v Lounech

  • otec byl drobný živnostník, rodina se však majetku musela vzdát

  • v dětství se setkával a kamarádil s neodsunutými Němci

  • vyučil se mechanikem motorových vozů a lokomotiv

  • stal se svědkem sovětské okupace 21. srpna 1968 v Lounech

  • v letech 1969 až 1971 vykonal vojenskou službu u pohraniční stráže

  • po absolvování vojenské služby se přestěhoval do Plzně, kde žije dodnes

Jiří Bláha pocházel z rodiny živnostníka Zdeňka Bláhy. Patrně by pokračoval ve vedení rodinného podniku v kolářském řemeslu, jenže o něj ještě v jeho dětství přišli. Již tato skutečnost, že se jednalo o syna bývalého živnostníka, a dle komunistické terminologie o vykořisťovatele dělníků, by mohla znamenat, že se jedná o nespolehlivou osobu. Jak se však později ukázalo, osud tomu chtěl jinak. Navzdory třídnímu původu, respektive společenskému zařazení, byl v prvních letech normalizace jako voják základní vojenské služby nasazen k ochraně státních hranic.

Nikdy jsem se ale nesetkal s tím, že by na ně někdo ukazoval

Jiří Bláha se narodil 19. dubna 1950 v Lounech. Tehdy byl jeho otec Zdeněk Bláha malý živnostník, jenže o svůj majetek v padesátých letech přišel. Nemusel se jej vzdát, jak bylo obvyklé, ale pod komunistickým nátlakem a neúměrným daňovým zatížení musel živnostenskou činnost ukončit. Ačkoliv se tedy Jiří Bláha narodil do turbulentních padesátých let, kdy Československo procházelo výraznou společenskou a hospodářskou proměnou, jako dítě tyto změny nevnímal. Více si pamatuje na starousedlíky a své spolužáky. „Jmenovali se Šlégrovi. Prarodiče mluvili pouze německy. Stýkal jsem se ale s jejich vnukem, který mohl být o několik let mladší, a ten uměl perfektně česky a německy. Jeden z těch sourozenců, myslím, že to byl bratr, se v šedesátých letech vrátil, respektive odešel do Německa. Sestra a bratr Rudolf, tuším, že byl svobodný, ale zůstali a žili tam vlastně s rodiči až do smrti,“ vzpomíná. V kontextu poválečných událostí ze sousedních Postoloprt, kde bylo během prvních květnových dnů roku 1945 zmasakrováno přes sedm set Němců, Jiří Bláha ovšem dodává: „Nikdy jsem se ale nesetkal s tím, že by na ně někdo ukazoval [jako na Němce]. Ne, ne, nepamatuji si.“ Komunistický režim se ostatně snažil na celou událost rychle zapomenout.

Byla cítit šance, že dojde k uvolnění

Šedesátá léta v Československé socialistické republice se nesla na vlnách společenského, kulturního a též politického uvolnění. Zmírnění režimu znamenalo pro mnohé nové příležitosti. „V šedesátém sedmém a osmém najednou začaly vznikat živnosti, které tam vlastně skoro zanikly. Vezměte si to. Najednou tam byl špeditér, tamhle měl autodopravu, ten si otevřel instalatérskou živnost, ten byl krejčí. Už to nedělal, že by mu na to národní výbor dal glejt,“ vypráví Jiří Bláha. Sám pocházel ze živnostenské rodiny, a tak měl k těmto lidem velmi blízko. „Když došlo k odstoupení prezidenta Novotného a nastupovala nová garda, pan Dubček, Smrkovský, Černík a spol., tak bylo cítit, ty lidi cítili šanci, že dojde k nějakému uvolnění,“ vzpomíná na počátky pražské jara v roce 1968. Tenkrát nové vedení Komunistické strany Československa představilo tzv. Akční program, který mimo jiné sliboval možnost soukromého podnikání a další změny. Jenže než mohl být tento dokument uveden do života, byl zadušen tankovými pásy vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Lidé věřili, že se blýská na lepší časy. Bohužel vstup vojsk Varšavské smlouvy tomu dal, jak se říká, pěkně ťafku,“ shrnuje výstižně.

Nejhorší je, když lidé přestanou věřit

V srpnu 1968 se Jiří Bláha čerstvě vyučil mechanikem motorových vozů a lokomotiv. Zaměstnání získal v depu v Lounech, kam každý den dojížděl. Nejinak tomu bylo také ve středu 21. srpna 1968, kdy časně zrána vyrazil do práce na svém mopedu. V tu chvíli neměl vůbec tušení, co se právě odehrává v celé zemi. „Přijedu do Loun, a tam, co vlastně vede státní silnice z Chomutova na Prahu, tak tam jsem čekal nejméně půl hodiny, než v koloně vojsk Varšavské smlouvy, která jela do Prahy, se našla skulina, kde jsem se mohl prosmýknout. Do práce jsem se samozřejmě dostal se zpožděním asi okolo půl sedmé. Tam už to bylo nohama vzhůru. Lidé v hloučkách na svých pracovištích živě debatovali a diskutovali. Nejdřív jsem si myslel, že se jedná o vojenské cvičení, což nebylo tenkrát nic neobvyklého. Tam jsem se ale vlastně dozvěděl, že nás přijeli osvobodit. V uvozovkách,“ vzpomíná na začátek okupace vojsk Varšavské smlouvy.

Československá armáda nesměla proti okupační armádě zasáhnout, a tak se na odpor postavili obyčejní lidé. Protestovali, obléhali tanky a snažili se vojákům co nejvíce ztížit orientaci v terénu. „Čtrnáct dní, tři neděle, než to měli pod kontrolou, tak jsme se taky zapojili do té činnosti, že jsme otáčeli směrové značky a psaly se nápisy na silnici a na staré baráky. Dva tisíce kilometrů do Moskvy. Jeďte domů,“ vzpomíná. Nemohli však zabránit nevyhnutelnému. Předzvěstí k ukončení obrodného procesu byl souhlas reformního vedení Komunistické strany Československa s pobytem vojsk Varšavské smlouvy.

Mnoho lidí vnímalo podřízení se československých politiků v Moskvě jako zradu. Přišli o vlastní ideály a představy o socialismu s lidskou tváří, jak slibovalo reformní vedení. Rozešli se s vládnoucí stranou a značná část společnosti zanevřela na politiku. „Když si vzpomenu, že za týden, čtrnáct dní, jsem viděl na jednom stole takovou hromadu červených komunistických knížek. Jak to tam parťákovi, který dělal předsedu nějaké tamní komunistické organizace, házeli a říkali: ‚Tady to máš.‘ Prostě z toho byli šokovaní a už s tím nechtěli dál nic mít, protože přestali věřit. A to je nejhorší, když lidé přestanou věřit.“

Řekl, že se tady narodil a chce tady umřít

Režim se s okupací vojsk Varšavské smlouvy opět utužil. Politici Pražského jara byli postupně odsunuti od moci a veškerým reformám byl konec. V atmosféře začínající normalizace čekalo na Jiřího Bláhu ještě vykonání povinné základní vojenské služby. Nikdy by ale patrně neočekával, že zrovna syn živnostníka bude přiřazen k dvanácté brigádě pohraniční stráže v Plané u Mariánských Lázní. Jeho domovem se tak po zbytek vojny stal vojenský útvar poblíž zaniklé vesnice Starý Pochr (Stoupa). „Naštěstí to byl ale takový klidný úsek, kde k těm zadržením, nebo jak bych to řekl, těch směrů narušitelů bylo minimum,“ dodává.

Vojenskou službu vykonával v krajině, která byla již po několik desetiletí vysídlená. Původní německé obyvatelstvo bylo po válce odsunuto a s výstavbou železné opony se z oblasti stalo pro většinu obyvatelstva zakázané pásmo. „Když jsme šli jednou lesem, tak jsme tam viděli zarostlý kostel. S tím se jen tak nesetkáte. Samozřejmě střecha dole a stromy uvnitř v té lodi, ale i mimo. Takových míst tam bylo více,“ vzpomíná na zpustošenou krajinu.

V pohraničí žili před poválečným odsunem převážně Němci, a tak převážně zanikaly německé vesnice a osady. Navždy se tak změnil ráz krajiny. V souvislosti s tím se ale Jiří Bláha stal svědkem neobvyklé události, když zadrželi osobu na státní hranici. Neutíkala totiž z Československa, ale do něj. „Jeden ten německý vysídlenec, který se tady narodil před válkou, tak se nechal jakoby zajmout. V podstatě řekl, že jde umřít, že se vrací do Čech, že se tady narodil a chce tady umřít. Byl to opravdu velmi starý člověk, který přišel na stanoviště, kde byla ta hlídka. Nechal se tam zajmout a pak jej odvezli do Rozvadova, kde ho vlastně kontrarozvědka dostala. Ani nevím, jak to dopadlo, jestli ho vrátili nebo nechali u někoho dožít,“ vzpomíná.

Němci měli krásné domy, my jsme tam běhali v bažinách

Do konce své vojny zažil ještě dvě zadržení. Při žádném z nich ale nikdo nepřišel o život. Fakt, že šlo skutečně o klidnou oblast, potvrzuje také interaktivní mapová aplikace z projektu Dokumentace usmrcených na československých státních hranicích 1948–1989 pod záštitou Ústavu pro studium totalitních režimů, který došel k závěru, že v přilehlé oblasti Starého Pochru nedošlo k žádné události s následkem smrti. Jiří Bláha nebyl fanatický ochránce hranic a k oblibě komunistické ideologie měl daleko, a tak se jednou dokonce setkal se západoněmeckými pohraničníky. „Vedla tam stará cesta, kde kdysi byla celnice za první republiky a možná ještě za monarchie. Tam jsme se jeli podívat. Oni už tam stáli a kouřili. Kouřili s filtrem. Kluci vytáhli bez filtru, tak si aspoň ze slušnosti vzali,“ vzpomíná s úsměvem. 

Co už ale není tak úsměvné, je realita železné opony, která dramaticky poznamenala okolní krajinu až do současnosti a o jejichž překonání se pokusilo mnoho obyvatel z Československa a ostatních zemí Východního bloku, jež si vyžádala podle Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 279 zastřelených a nespočet zničených životů. „Když jsem se díval, že u nás to tam jedině spásaly krávy, vedle Němci měli krásné domy, zahrady, asfaltové silnice až ke státní hranici. My jsme tam běhali v bažinách, po loukách, v lese,“ vzpomíná Jiří Bláha na to, jak musel dle dobové propagandy chránit Československo před kapitalistickým západem. Ve skutečnosti to nebyla služba lidu, ale proti němu.

Furt tomu člověk nevěřil

V srpnu 1971 prošel branami vojenského útvaru ve Starém Pochru naposledy. Skončila mu povinná základní vojenská služba. Přestěhoval se do Plzně, kde nastoupil jako údržbář v chemické čistírně. Docházel do večerní školy, aby si doplnil vzdělání. Posléze založil rodinu. Žil obyčejný normalizační život jako většina obyvatel Československa. Ostatně jako ostatní se příliš nezajímal o politiku. Přesto koncem osmdesátých let zaznamenal první vážnější praskliny.  „Věděl jsem, že v sousedních zemích se něco děje, ale tady? Samozřejmě, věděli jsme o Chartě a o různých krocích, které se tady děly, ale furt tomu člověk nevěřil. Říkal jsem si, že ty Poláci jsou takový odbojnější. Pak mě překvapili Němci, když v září nebo říjnu začal ten exodus, kdy je těmi vlaky vpustili do západního Německa. Myslím si, že nebýt Gorbačova, tak to vůbec není možný,“ vzpomíná na období, které se postupně blížilo k 17. listopadu 1989, jenž odstartoval konec totalitního režimu v Československu. „Většina lidí vůbec nedoufala, že dojde k takové změně,“ dodává.

Doslov

Jiří Bláha stále bydlí v Plzni. Zajímá se o dění okolo sebe, nevyjímaje politiku. Když jsme si s pamětníkem sedli na natáčení v plzeňské pobočce Paměti národa koncem ledna 2022, napětí mezi Ukrajinou a Ruskem zrovna eskalovalo. „Dělá mi to vrásky, protože to začíná trošku smrdět jako Karibská krize s Kubou v šedesátém druhém. Je tady určitá solidarita s Ukrajinci, což je dobře, ale dál už nejde couvat. Vezmete si to, vzali jim ten Krym, pak Donbas, kde máte uhlí a velké zásoby nerostných surovin. Co potom? Vždyť za chviličku by mohli napadnout i jiné země,“ domníval se tehdy Jiří Bláha. Válka na Ukrajině začala o necelé dva týdny později ruskou agresí.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Václav Šipla)