Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bezchleba (* 1930)

Jsem tvrdohlavý. Boha a skautingu jsem se nechtěl vzdát

  • narodil se 8. ledna 1930 na Kolářce v moravské části obce Herálec

  • pochází z velmi chudé rodiny, měl tři sourozence

  • celý život se věnoval skautingu a byl katolíkem

  • utekl z učení v koloniálním velkoobchodu den před koncem druhé světové války v květnu 1945

  • vyučil se mlynářem, řemeslo ale kvůli postupnému utlumování činnosti mlýnů nevykonával

  • jeho rodiče se kolem roku 1948 přestěhovali do Jiřetína pod Jedlovou a on je následoval

  • manželka pocházela se smíšené rodiny, měli spolu pět dětí

  • působil čtyřicet let jako kostelník v Jiřetíně pod Jedlovou

  • kvůli víře a skautingu byl pronásledovaný komunistickým režimem

  • v Dolním Podluží založil v roce 1968 skautský oddíl

  • pracoval jako údržbář v domech, které v Jiřetíně pod Jedlovou obývaly řádové sestry

  • v roce 2022 žil v Dolním Podluží

Láska k Bohu, vlasti a ke skautingu stála Josefa Bezchlebu mnoho. Celý život byl tvrdohlavý, odmítal vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ), vzdát se víry a skautingu. Už jako mladík založil první chlapecký klub se svými bratry a sousedem, potom se přidal ke skautskému oddílu v Herálci na Vysočině. Skauting ho lákal, velký smysl nacházel v práci s mládeží. Předávat mladým lidem hodnoty jako je vlastenectví, kamarádství a pomoc bližnímu mu dávalo velký smysl.  

K víře ho vedla doma maminka stejně jako další své děti. A víra v Boha mu zůstala po celý život, čtyři desítky let dokonce sloužil jako kostelník v Jiřetíně pod Jedlovou. Služba to byla těžká. Josef Bezchleba ale bez reptání plnil přání faráře. A snášel i posměch okolí, lidí z městečka, kteří ho denně vídali chodit do kostela. 

Kvůli víře a skautingu zažil nejeden ústrk. Poněvadž byl věřící, odmítl s ním vedoucí oddílu sdílet velitelský stan. Mockrát ho pak různí lidé přesvědčovali, aby se víry vzdal a vstoupil do KSČ „Na nic jsem se nevymlouval, prostě jsem trval na tom, že to nikdy neudělám,“ vysvětluje pamětník. 

Že je hluboce věřící a ještě k tomu skautský vedoucí se o něm vědělo. A právě tyhle dvě věci mu několikrát zavřely dveře k příležitosti mít se lépe. „Pracoval jsem ve slévárně ve Varnsdorfu. Rád bych lepší, méně těžkou práci. Poptával jsem se v okolí, všude byli svolní mě přijmout. Vedoucí ze všech závodů se ale znali a šeptanda letěla rychleji, než jsem si uměl představit. Když jsem přišel na určité místo podruhé, už věděli, kdo jsem. Slušně, nebo i s posměchem mi řekli, že pro mě práci nemají,“ dodává s povzdechem. Z nenáviděné slévárny ho vysvobodil až nástup na vojnu. 

Doma nebyl častokrát ani kousek chleba

Už prý jeho příchod na svět ho připravil na to, jak těžký bude celý jeho život. Narodil se jako třetí ze čtyř dětí na Kolářce v obci Herálec na Vysočině 8. ledna 1930. „Maminka říkala, že den předtím, než jsem se narodil, vyskočila z nějaké hrůzy z okna,“ začíná s vyprávěním pamětník. Tou hrůzou, která maminku donutila utéci, byl jeho tatínek. „Když se napil, bylo zle,“ dodává na vysvětlenou pamětník. Kvůli otcovu pití zažil nehezké dětství.

Rodina patřila k nejchudším v širokém okolí. „U nás třeba nebylo ani kousek chleba,“ vzpomíná pamětník na to, jak šel častokrát do školy bez jídla. „My děti jsme nosily punčochy, boty byly jenom jedny. Někdy maminka vzala kus tvrdého papíru z krabice a všila ho do punčoch jako podrážky. Fungovalo to, ale jenom když byl suchý sníh.“ Otec vyučený strojním zámečníkem pracoval v lese. Maminka byla s dětmi doma, živila se takzvaným netzováním, výrobou sítí, nebo chodila uklízet na četnickou stanici. 

O studiích si děti Bezchlebovy mohly nechat jenom zdát. „Můj starší bratr šel v jedenácti letech do služby k sedlákovi,“ vysvětluje pamětník. „Já jsem chodil do trojtřídky v Herálci, pak se počítalo, že nastoupím do měšťanky ve Svratce. Rodiče mi kvůli tomu koupili i lyže. Za měšťanku se ale něco platilo, což jsme si nemohli dovolit, a tak jsem musel nastoupit jako učedník do koloniálního velkoobchodu.“

Utekl jsem z učení ze strachu o maminku 

Na učňovská léta nemá Josef Bezchleba špatné vzpomínky. „V koloniálním velkoobchodu Arnošta Svítila bylo pět učedníků. Musela tam být kázeň, domů jsem směl jen jednou za dva týdny. Když nebylo co dělat v obchodě, pomáhal jsem na poli nebo paničce v ovocné zahradě,“ vypráví a přiznává, že byl tenkrát v jednom kole. Obrovský statek s velkoobchodem měl tři dvory. „Na konci války spadla na každý dvůr jedna bomba,“ dodává pamětník.

Na vlastní oči ale bombardování velkostatku neviděl, protože se rozhodl den před skončením války z učení utéct. „Nic mi tam nechybělo, jen stesk po domově a obava o maminku,“ přiznává pamětník s povzdechem. „A tak jsem den před koncem druhé světové války odjel za maminkou do Herálce. Byli jsme se podívat ve vsi, co se to vlastně děje. Všude to bouchalo, asi jak partyzáni vyhazovali most do vzduchu a viděli jsme ve vsi spoustu chlapů s puškami,“  vzpomíná na konec války. „Měli tam dělo a stříleli na sedm esesáků na koních, ti ale stihli utéct. Když jsme pak šli s maminkou domů javorovou alejí, byla v příkopech hromada munice, dva tanky a dokonce spousta nářadí. Dodnes mám nějaké u sebe v dílně,“ usmívá se pamětník.

Konec války vypadal tak trochu jako vojenská přehlídka, jenom neuspořádaná a hodně překotná. „Kolem našeho domu prošly všechny fronty, které táhly od Brna. Rumunská armáda, Maďaři a Rusáci, kteří rabovali seníky. Jen u nás na louce zůstalo po vojácích asi čtyřicet koní. Hledalo se, kdo ty koně požene do Svitav,“ vypráví nejsilnější zážitky z konce druhé světové války.

Mlynářské řemeslo mi učarovalo

Po válce už se do velkoobchodu nevrátil. V červnu v roce 1945 ho do učení vzal mlynář a mladému chlapci řemeslo učarovalo. „Bylo mi patnáct let, oproti předchozímu učení ale byla ve mlýně docela bída. Hodně se šetřilo na jídle, a když bylo umleto, musel jsem pomáhat na poli nebo při žních,“ vzpomíná na těžká učňovská léta.

A pak přišla katastrofa. „Mlýn vyhořel. Mlynář mě přemlouval, ať mu ho pomůžu postavit, že se mu do roka povede obnovit provoz. Co vám budu povídat, já byl ještě kluk a už jsem pracoval jako dospělý. Lámaly se kameny, rozdělávala malta, hasilo vápno. No, a když uplynul rok a já byl celý sedřený, řekl mlynář, ať se raději poohlédnu jinde,“ vypráví pamětník s hořkostí v hlase.

V tu dobu už ale Josef Bezchleba řemeslo miloval a chtěl si udělat mlynářské zkoušky. A tak šel o mlýn dál. „Chodil jsem od mlýna ke mlýnu a všude pomalu utlumovali provoz. Nakonec jsem se doučil v sousedních Kameničkách,“ vysvětluje.

Jako učedník pracoval i šestnáct hodin denně. „Mlel jsem do půlnoci a druhý den jsem měl jet k závěrečným zkouškám do Pardubic. Ráno jsem zaspal, šéf mě na nádraží do Hlinska hodit na motorce nechtěl, tak jsem si vzal kolo,“ vzpomíná s trpkostí v hlase. Kdyby se totiž ke zkouškám nedostavil včas, musel by ve mlýně dalšího půlroku sloužit a to by se jeho dosavadnímu šéfovi velice hodilo. „Nakonec jsem se ke zkoušce dostal, sice pozdě, ale dostal. A měl jsem to za tři.“ Mlynáři v Kameničkách dal výpověď a odjel za rodiči do Jiřetína pod Jedlovou.

Foglar odepsal, že zálesáků je všude plno

Už jako chlapec se Josef Bezchleba zajímal o skauting. „Jak jsme byli chudí, tak neexistovalo, že bychom chodili do přírody na výlety. My jsme tam se sourozenci chodili tak maximálně na dřevo, borůvky nebo maliny, abychom přispěli do rodinného rozpočtu. Na výlety po Vysočině jsem začal vyrážet, až když jsem se osamostatnil,“ vysvětluje.

Se svými bratry a sousedem z Herálce založil první chlapecký klub. „Nadšení pro skauting v nás probudil seriál o Rychlých Šípech, který začal vycházet v časopise Junák kolem roku 1938. Založili jsme tedy klub a pojmenovali ho Veselí zálesáci. Foglar nám ale napsal, že zálesáků je všude hodně a ať klub pojmenujeme jinak. Tak jsme mu dali název Hoši Devíti skal,“ naráží pamětník na název skalního útvaru, nejvyššího bodu Žďárských vrchů, kam s kamarády z klubu nejčastěji chodili.  

Časem se přidal ke skautskému oddílu v Herálci a dostal přezdívku Zálesák. Vypracoval se až na vedoucího. Když po vyučení odjel za rodiči do Jiřetína pod Jedlovou, zapojil se v Dolním Podluží do budování tamního skautského oddílu.

Několik let byl jeho vedoucím. Když komunistický režim v roce 1970 skauting znovu zakázal, tajně u sebe přechovával dolnopodlužskou kroniku a pravidelně do ní zapisoval. „Je tam tak zmapované celé dění klubu a skautingu obecně. V kronice máme nalepené novinové výstřižky s protiskautskou agitací, záznam z tajných schůzek, prostě všechno,“ dodává Zálesák. 

Ze slévárny nebylo úniku 

Po příjezdu do pohraničí v roce 1948 obcházel Josef Bezchleba jeden mlýn za druhým. „V Podluží mi řekli, že za dvanáct dní končí, ve Chřibské končili s mletím během měsíce, a tak jsem nastoupil v Jiřetíně pod Jedlovou ve šroubárně,“ vypráví s povzdechem. „Během devíti měsíců ale fabrika zavřela, a tak jsem šel hledat práci do Varnsdorfu. Se známým jsme vlezli do slévárny a odtamtud už jsem se nemohl dostat.“

Tichý mladík, který chodil do kostela a na klopě měl skautský odznak, začal vzbuzovat nežádoucí pozornost. Komunistická strana se snažila právě takové věci vymýtit s velkou razancí a mnozí lidé jí v tom pomáhali. A tak se stalo, že kvůli katolické víře a zálibě ve skautingu neměl Josef Bezchleba šanci dostat práci jinde než ve slévárně. Tu ale bytostně nenáviděl. Vedoucí továren se ale dobře znali a jeho pověst mu u nich škodila. Nikdo ho nepřijal.

„Ve slévárně jsem vydržel až do vojny,“ říká pamětník a dodává, že ho armáda paradoxně z nenáviděné práce vysvobodila. Ještě před nástupem na základní vojenskou službu potkal svoji budoucí ženu, neodsunutou sudetskou Němku. „Jmenovala se Gerta a pracovala v textilce Velveta. Potkali jsme se ve vlaku, když jsem jel domů z práce. Měla krásné lokýnky, a tak jsme se na sebe usmáli. Slovo dalo slovo a začali jsme se scházet.“

Mladý pár to ale neměl vůbec lehké. „Mě bylo jednadvacet a byl jsem nemluva. Za celou cestu z Jiřetína do Horního Podluží jsme si řekli stěží dvě věty. Ani k domu jsem jí doprovodit nesměl. Maminka držela devatenáctiletou Gertu pěkně zkrátka, když přišla domů pozdě, tahala jí za vlasy. Domluvili jsme se tedy, že se vezmeme, aby měla volnost,“ vysvětluje pamětník.  

Víry se nevzdám a do strany nikdy nevstoupím

Do armády narukoval Josef Bezchleba začátkem 50. let dvacátého století. Důstojníci na něj mockrát, leč marně tlačili, aby vstoupil do komunistické strany a vzdal se svojí víry. Poznal také metody, jaké komunistická strana používala k zesměšňování církve. „V té době se mi zprotivil herec Josef Bek. Hned jak jsme přijeli na posádku, museli jsme nastoupit do kinosálu a tam byla protináboženská agitace. A právě tenhle herec tam na pódiu stál, naparáděný v kněžské sutaně, panděro patřičně nacpané a zpíval protináboženské písničky,“ vzpomíná se zamračenou tváří Josef Bezchleba. Svoji víru sice na odiv nikdy nestavěl, do kostela ale chodil pravidelně.

Další, ne zrovna příjemný moment na vojně pro něj znamenal rok 1953. Republiku tehdy překvapila měnová reforma. Komunistická vláda se kromě jiného snažila znehodnocením měny vypořádat s přídělovým systémem a zastavit černý trh. Mnoha lidem ale nezbylo z celoživotních úspor skoro nic. „Bylo to v červnu. Sloužil jsem ve Strašicích u třetí těžké dělostřelecké brigády. Vyhlásili bojový poplach, spali jsme oblečení a samopaly nabité ostrými náboji jsme měli u sebe. A plnou polní,“ vypráví pamětník. Komunisté tehdy čekali, že mezi lidmi vypuknou nepokoje. A tak byly kromě armády v pohotovosti i další represivní složky.

Čtyřicet let jsem sloužil jako kostelník

Po návratu z vojny si Josef Bezchleba vzal Gertu na ženu. „Už na začátku to bylo nešťastné. Těsně před svatbou mi řekla, že si mě nevezme, že mě tolik ráda nemá. Nakonec ke svatbě došlo. Měli jsme dva obřady, jeden civilní a druhý v kostele. Na úřadu si nás matrikář vychutnal, odmítl nám dát oddací list, protože jsme podle něj pohrdali státním obřadem,“ vypráví o nelehkém začátku manželství.

Mladí manželé bydleli u Gertiných rodičů v domě. „Já k nim ale do bytu nikdy nesměl, bylo to zvláštní. Tchán byl bručoun a neměl mě rád. Ale manželka byla na rodičích závislá a nechtěla se od nich hnout,“ vysvětluje pamětník. Dodává, že jeho žena se cítila být Němkou. Občas mu to dávala, jak se lidově říká, sežrat. „U nich doma se mluvilo německy, když jsem něco špatně vyslovil, okamžitě jsem to měl na talíři a s posměchem.“

Rád by se od manželčiny rodiny odstěhoval a hospodařil ve svém, ale vlastně nebylo kam. „V okolí bylo plno prázdných domů a chalup. Ale pro mě nebyly k mání. Stačilo říci, že jsem Bezchleba a neměl jsem nárok. Hlavně kvůli víře. Někteří ve mně viděli skrytého reakcionáře. V neděli jsem například odmítal chodit na socialistické brigády, raději jsem šel do kostela, a tak jsem byl podezřelý.“

Jen jednou chtěl Josef Bezchleba od pátravých pohledů a pomlouvačných řečí v pohraničí utéct a vrátit se na svoji milovanou Kolářku do Herálce. „S bratrem jsme se dohodli, že se na Vysočinu vrátíme. V Novém Městě jsme se domluvili na ředitelství státních lesů, že každý z nás dostane jednu hájenku. Jedna byla na Kolářce a jedna na Křižankách. Když jsme s manželkou do Křižánek dorazili, dostala hysterický záchvat a chtěla se okamžitě vrátit. Hned jak mohla, odjela k rodičům,“ vzpomíná pamětník. Nezbývalo mu, než ženu následovat.

Po návratu do pohraničí odchytila pamětníka v Jiřetíně pod Jedlovou řádová sestra a vzkázala mu, že s ním potřebuje mluvit nový kněz. „Tak jsem šel a farář mi oznámil, že u něj budu kostelníkem. A já se nevzpouzel, bral jsem to jako službu, i když jsem neměl ponětí, co všechno vlastně obnáší.“  Pamětník byl totiž jediným českým široko daleko praktikujícím katolíkem, předchozí kostelník měl německou národnost. Službu kostelníka pak Josef Bezchleba vykonával v Jiřetíně pod Jedlovou čtyřicet let.

Věřící skaut byl víc než nežádoucí

Pamětník si začal budovat život v pohraničí, založil skautský oddíl v Dolním Podluží. Měl třicet dva členů a spadal pod středisko ve Varnsdorfu. S varnsdorfskými kolegy ale nebyla snadná spolupráce. „Dělali jsme tábor u Dolského mlýna. Varnsdorfští slíbili, že zajistí posečení louky pod Královským smrkem, kde měl tábor vyrůst,“ vzpomíná Josef Bezchleba, který na táboře zastával funkci vedoucího. Celá věc dopadla tak, že ještě pár dní před pořádáním táboru nebyla louka posekaná. „Tak jsme museli vzít kosy a vrhnout se do díla. Ještě štěstí, že mám sečení kosou tak rád,“ přiznává.

Takových nešťastných příhod ze společného tábora u Dolského mlýna má ale víc. „Byl tam se mnou vedoucí varnsdorfského oddílu. Když viděl, že jdeme s chlapci do Jetřichovic do kostela, úplně otočil. Odmítl se se mnou bavit a sdílet velitelský stan. Od té chvíli byl i s jeho oddílem pořád v luftu. Vypařili se třeba na dva dny,“ uzavírá pamětník.

Dlouho odznak na klopě nosit nebudeš

Pamětník začal po návratu z Vysočiny pracovat v Kytlicích v ústavu pro duševně chorou mládež, psal se rok 1968. „O politiku jsem se nezajímal, celý můj zájem se točil okolo Junáku,“ dodává a vzpomíná na ráno 21. srpna, kdy jel ráno vlakem z Rybniště do Kytlic. „Na klopě jsem měl skautský odznak a průvodčí mi posměšně řekl, že už ho dlouho nosit nebudu. Vůbec jsem netušil, co se děje.“

Josefu Bezchlebovi sice přišlo divné, že je ve vsi pár aut, která tam nikdy předtím neviděl. Nijak se nad tím ale víc nezamýšlel, až pak se dozvěděl, že Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy. Průvodčí měl pravdu, za dva roky, v roce 1970, režim skauting zakázal. Bylo to už potřetí v celé historii hnutí. Totalitní vláda ho totiž vnímala jako ryze nestranický, reakční a buržoazní. „Ve městech se dal skauting pod ledacos schovat, třeba pod fotbalisty. Na vesnici ale ne, tam každý o každém všechno věděl a pak už byli proti i rodiče některých členů. Tak jsme toho nechali.“

Po roce 1970 začal pamětník pracovat jako údržbář v Jiřetíně pod Jedlovou. Staral se s dalšími řemeslníky o budovy, které obývaly řádové sestry. V obci žilo v tu dobu kolem dvou set padesáti řádových sester z více než osmi kongregací. „Spodní chalupu měly satmarky, školu vincentky, dál tam byly karmelitky, mariánky, uršulinky nebo voršilky. A když bylo potřeba, rozbil se kotel nebo něco podobného, tak jsem se o to postaral,“ vysvětluje pamětník.

Vyjít s řádovými sestrami podle něj nebylo vždycky snadné. „Některé nebyly moc příjemné. Údržbářů nás tam bylo víc, sestry vždycky těm ostatním chlapům něco podstrčily, pro mě ale nic moc neměly. Prý jsem věřící a na peníze určitě nečekám, dělám to z křesťanské lásky. Ale já měl doma pět hladových krků. No co se dalo dělat,“ povzdechne si.

Se ženou museli žít skromně, časem se jim naskytla možnost přestěhovat se do Dolního Podluží do vlastní chalupy. „Když jsme se měli stěhovat do Dolního Podluží, odmítala. Nechtěla se od rodičů hnout. Pan farář a řádové sestry jí musely domluvit,“ přiznává pamětník s povzdechem. „Já jsem pak třeba choval ovce, což můj tchán označil za blbost, ale snažil jsem se nějak hospodařit.“

I po přestěhování měli rodiče na jeho ženu velký vliv. Z jeho vyprávění bylo občas cítit, že si s manželkou úplně blízcí nebyli. „Když jsem se věnoval Junáku, byl jsem většinou pořád pryč. Přišel jsem z práce, sotva se najedl a hned běžel na schůzku. Mojí ženě to bylo jedno, nezajímala se o to, kde jsem,“ dodává pamětník. I tak spolu vychovali pět dětí.

Zpočátku se Josef Bezchleba obával, že se jeho děti nedostanou kvůli jeho zatvrzelým postojům na slušné školy. „Nevzdával jsem to, vždycky jsem to risknul a jel si promluvit s vedením školy, kam se hlásily. Měli jsme štěstí, děti vystudovaly,“ dodává spokojeně.

Vlastenectví je teď neznámý pojem

Na sametovou revoluci v roce 1989 vzpomíná pamětník rád, z listopadových událostí byl nadšený a plný důvěry. Věřil, že se země dočká nových pořádků a nejvíc ho těšilo, že si mohli věřící lidé vydechnout. „V Jiřetíně pod Jedlovou jsem ještě před sametovou revolucí sepsal prohlášení, že jsou věřící stále pod státní kontrolou. Předal jsem ho sestře představené, která ho dala mému panu vedoucímu,“ vysvětluje pamětník. Podle něj putovalo prohlášení s určitostí rovnou do rukou StB.

Po roce 1989 se ještě snažil ve Varnsdorfu založit skautský oddíl. „Už jsem na to byl starý, kdekdo sliboval klubovnu a pak jsme dostali nepasující klíče ke strašné pastoušce,“ povzdechne si. „Vstřícnější ale byli v Horním Podluží. Pomohli mi tři dospělí, budoucí činovníci. A tak jsme založili a úspěšně vedli tamní skautský oddíl. “

V roce 1990 odešel Josef Bezchleba z pozice údržbáře do důchodu. „Šel jsem hned, jak jsem měl nárok na důchod, na vteřinu jsem nezaváhal,“ přiznává. „S panem vedoucím jsme neměli dobré vztahy, a tak mě v práci nic nedrželo. O rok později zemřela jeho paní. „Vydechla mi naposledy v náručí a zůstal jsem sám.“

Josef Bezchleba vidí jako největší chybu dnešní společnosti rozháranost a roztříštěnost, neúctu k vlajce a symbolům. „Vlastenectví je teď neznámý pojem, stejně jako vlast nebo domovina, už nejsme národ,“ dodává na konec vyprávění. V roce 2022 žil v Dolním Podluží na Děčínsku.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Ústecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj (Daniela Pilařová)