Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Beránek (* 1939)

• narodil se v Praze 21. července 1939

• maturoval v roce 1957 na Střední průmyslové škole v Praze

• po maturitě nastoupil do projekční kanceláře podniku Regula Praha

• v letech 1958–1960 absolvoval základní vojenskou službu v Pardubicích

• v letech 1968–1970 i 1990 se podílel na obnově Junáka ve Strašnicích

• v roce 1984 začal pracovat v Pražském projektovém ústavu

• od roku 1990 OSVČ

Zdeněk Beránek prožil celý život v pražských Strašnicích. Narodil se na počátku druhé světové války a jeho nejstarší vzpomínky sahají právě do tohoto období. Protože jeho rodiče pocházeli z venkova, pamatuje, jak tam lidé těžce prožívali vstup do zemědělských družstev. Vzpomíná i na změny školského systému, které se ho během školních let několikrát dotkly. V době dospívání si našel cestu k víře, podobně jako jeho budoucí manželka. Rodina a společenství kolem kostela jim pak dávalo energii i naději v nelehké době normalizace. Sametová revoluce nakonec i jemu otevřela cestu svobodně a smysluplně naplňovat svůj život, o což se snaží dodnes.

Němečtí vojáci mi dávali bonbóny

Zdeněk Beránek se narodil v Praze 21. července 1939. Rodiče pocházeli z Podblanicka, z vesniček, které spolu sousedily. Otcova rodina vlastnila hostinec, matčina menší hospodářství, takže převrat v únoru 1948 se dotkl všech. Rodiče se ale již po svatbě přestěhovali do Prahy do rodinného domku ve Strašnicích. Tam se v roce 1934 narodil starší syn Václav a o pět let později Zdeněk. Otec Václav vystudoval dvouletou obchodní školu a pracoval jako účetní. Trápily ho ale zdravotní problémy a brzy nastoupil do invalidního důchodu. Maminka Zdeňka, rozená Vlachová, byla v domácnosti, a tak rodina měla velmi omezené příjmy.

Malý Zdeněk rád jezdil k prarodičům na venkov, kam také spadají jeho nejstarší vzpomínky: „Během světové války si pamatuji, že asi v roce 1944 můj starší bratr dostal spálu a mě maminka odvezla k babičce do Ratměřic, kde jsem byl asi šest týdnů. V jejich hostinci byli ubytovaní němečtí vojáci, kteří tam cvičili. Já jsem tam měl jako malé dítě přístup a když jsem tam procházel, někteří se usmívali a někteří mi dávali kyselé bonbony. A potom si pamatuji, jak ten jejich pobyt skončil, nastoupili do nákladního auta a odváželi je pravděpodobně na frontu.“ Na venkov jezdili s maminkou vlakem i po válce, kdy cestou viděl rozbitá německá auta a tanky. Vzpomíná si také na příjezd sovětských vojsk do Strašnic: „V naší ulici nás bylo víc dětí a blízko byla Černokostelecká silnice. A když se řeklo, že přijíždějí vojska, tak jsme jako děti utíkaly až na Černokosteleckou ulici, kde jsme viděli takové malé tančíky, které přijížděly do těch našich míst. Vedle nás byla volná parcela, tam měli vojáci svá ležení a důstojníci potom bydleli v rodinách. Takže to byly takové dětské zážitky.“

Po únorovém převratu bylo hodně trápení

Do školy Zdeněk nastoupil po válce: „V září 1945 jsem začal chodit do takzvané nové školy ve Strašnicích, bylo to asi kilometr. První dva dny mě maminka vedla a pak už jsem chodil sám.“ Období poválečné naděje ukončil komunistický převrat v únoru 1948: „V tom únoru si pamatuji, že jsme poslouchali rozhlas, poslouchali jsme projev Evžena Urbana, který byl takový hlasitý, revoluční a hrozivý pro mě.“ Do života ve škole pak zasáhla školská reforma Zdeňka Nejedlého: „Ve škole jsme byli nejdříve chlapecká třída, slavilo se výročí narození Masaryka a podobně. Od čtvrté třídy byla třída i s dívkami, takže se tím narušily vztahy, které jsme si tam utvořili. Po osmačtyřicátém roce se přestaly slavit některé svátky a zaváděl se nový systém, Pionýr a tak.“  Další vzpomínky Zdeňka Beránka se váží k Sokolu, kam chodil se starším bratrem také od roku 1945. V paměti mu zůstal cvičitel pan Dvořák, který musel v roce 1948 odejít a později pravděpodobně emigroval. V Sokole se opakovala stejná situace jako ve škole: „I tady se parta rozpadla a už to nebylo ono. Ještě jsme cvičili na XI. všesokolském sletu, ale to už bylo takové omezené. Byli jsme malí špunti a poslouchali jsme, co nám řekli.“

Při pobytech na venkově u prarodičů Zdeněk již v té době vnímal, jak je pro sousedy bolestné vstupovat do zemědělských družstev: „Bylo to takové smutné, když hospodáři museli do JZD, museli opustit své koně, byli zvyklí hospodařit sami a potom to šlo všelijak. Bylo s tím hodně trápení.“ Vzpomíná také, že se ve vesnici objevil vojenský zběh, který hledal podporu a spousta lidí mu skutečně pomohla: „Nakonec se ale vše provalilo a následoval velký proces. Asi tři lidi byli odsouzeni k smrti, další k doživotí nebo různým letů žaláře.“ Také matčin příbuzný Josef Hons, manžel její sestřenice Anny, byl zatčen a během výslechů zemřel. Zdeněk končil základní školu již v 8. třídě v roce 1953, kdy se děti dozvěděly o zkrácení školní docházky až ve druhé polovině školního roku. Tehdy se dostal na průmyslovku, obor slaboproudá elektrotechniku, kde to zpočátku neměl jednoduché. Většina studentů byla starších a  chyběly mu i znalosti z deváté třídy. Byl také vybrán do třídního výboru ČSM, a to znamenalo ústní prověrky: „Takového malého kluka si vzali a vyptávali se, co a jak, bylo to nepříjemné. A mě udělali kulturním referentem. Propagovalo se také čtení uvědomělých knížek a říkalo se tomu Fučíkův odznak.“

Svatbu jsem měl v kostele

Maturitu složil v roce 1957 a na umístěnku nastoupil do podniku Regula Praha, do projekční kanceláře, kde měl na starosti měření a regulaci pro chemický průmysl. U projektování pak zůstal celý život, byť si to jako student nepřál. Brzy po nástupu do zaměstnání následovala vojenská služba, kterou absolvoval v letech 1958 - 1960 v Pardubicích u spojovacího vojska: „Jako technici jsme to neměli tak strašné, dalo se to přežít.“ Během zimního vojenského cvičení byl hospitalizován v nemocnici v Jaroměři kvůli omrzlinám a protože zdravotní následky přetrvávaly, byl do civilu propuštěn šest týdnů před koncem vojenské služby. Díky tomu také nikdy nemusel na vojenské cvičení: „Byl jsem rád, že stejně jako na vojně nedošlo k žádnému konfliktu, protože bych nerad bojoval za tehdejší systém. Situace byla přitom napjatá.“  V roce 1963 se Zdeněk oženil, svatbu měl tehdy v kostele a dnes se domnívá, že právě to ho uchránilo od případných nabídek na vstup do komunistické strany. Dalším důvodem bylo i to, že práce v projekci trpěla spíše nedostatkem zájemců, a tak na ně nebyl vyvíjen politický tlak. Nutným zlem byla jen povinná účast na prvomájovém průvodu, kterému s kolegy říkali „expo“, což znamenalo „existenční pochod“.

Díky projektování pro Sovětský svaz odjeli s kolegy v roce 1967 do chemické továrny v oblasti Donbasu: „Ptal jsem se tam dětí, zda jsou Rusové nebo Ukrajinci a oni to nevěděly. Bylo to asi tím, že tam mnoho lidí chodilo za trest.“ Když pak přijeli sovětští zástupci koncem roku 1968 do Československa, byli k nim Češi velmi odtažití: „Říkal jsem jednomu, že se nesmí divit po tom, co se nám tady stalo a on na to: ,To byste se divil‘. Byl to Ukrajinec, ale my tenkrát nedělali rozdíly“. Ze samotné srpnové invaze si vybavuje hlavně strach o rodinu. Krátce před tím se jim s manželkou předčasně narodilo druhé dítě, po dceři Monice syn Josef, který měl velké zdravotní problémy. Pamětník měl tehdy obavy, aby měli pro malého mléko a léky, a snažil se vše potřebné zajistit. I on se svojí manželkou Zdenou prožíval tehdy velké zklamání.

Obnovení Junáka a utahování šroubů

Přitom se mu s přáteli ještě podařilo ve Strašnicích obnovit Junáka: „V rámci známých lidí kolem kostela ve Strašnicích jsme domluvili, že bychom byli rádi, aby se obnovil skautský oddíl, který tam byl před válkou. Bylo nás asi čtyři nebo pět a založili jsme oddíly. Někdy v září šedesát osm jsme děti svolaly a začali jsme se scházet. Potom jsme vedli schůzky a dělali jsme výlety. V šedesátém devátém roce jsme měli první tábor blízko Želivky a potom ještě za rok jsme mohli tábor mít. Pak už vlastně Junák skončil. My už jsme byli otcové rodin, takže jsme měli dost svých starostí a už jsme nepřecházeli do jiných organizací. Některé děti, naši členové, přešli do turistických oddílů mládeže nebo jinam a částečně pokračovali tam.“ Takto pokračovaly i pamětníkovy děti v turistickém oddílu v Krči, syn Josef později sám vedl oddíl.

O období normalizace hovoří Zdeněk Beránek jako o době „utahování šroubů“. I jeho život se v té době uzavřel do soukromí. V roce 1973 do rodiny přibyl nejmladší Vojtěch, a tak se věnoval rodině, opravě domu, práci na zahradě a ježdění na chatu, kterou si postavili u Blatné. V roce 1984 začal pracovat v Pražském projektovém ústavu, kde se podílel na projektování vzduchotechniky pro větší objekty. Koncem osmdesátých let chodil i s manželkou na demonstrace. Syn Josef v té době studoval matematicko-fyzikální fakultu a byl zapojený i do aktivit křesťanské mládeže. To ho jednou dovedlo až k výslechu Státní bezpečnosti.

Lidé se příliš nemění

Studentského průvodu 17. listopadu se účastnila dcera Monika, od které se poprvé dozvěděli, co se stalo: „Monika také dostala pendrekem a ukryla se v nějakém bytě v Mikulandské. Zničehonic nám ten večer zavolala v půl jedenácté a říkala, že je v pořádku, ale my jsme nechápali, co se děje.“ Na počátku sametové revoluce přišly obavy, aby nebylo vše potlačeno: „První dny jsem přišel do metra a díval jsem se, jestli tam ještě jsou ty lístečky, co se děje. Protože bylo důležité, aby to nepřestalo, aby vojáci nevyjeli do ulic. Ale bylo to dobré.“ Bezprostředně po sametové revoluci začal Zdeněk Beránek podnikat: „Bylo potřeba se postarat sám o sebe. Já jsem měl možnost již od roku 1988 kromě své práce dělat projekty měření a regulace pro architekty, kteří již tehdy mohli dělat zakázky pro sebe. Na tuto činnost jsem navázal a hned od roku 1990 jsem začal pracovat jako OSVČ. Byl jsem samostatný.“

Po sametové revoluci se pamětník zapojil i do dalších aktivit: „V dětství jsem hrál na housle, ve čtyřiceti letech jsem začal chodit do kostelního sboru a v roce 1990 jsme byli pozváni do Itálie, kde jsme bydleli v rodinách.“ S manželkou se stali členy KDU-ČSL a v místní organizaci jsou stále aktivní především s mládeží. Díky tomu mají o současné generaci dobé mínění: „Je dost velká část mládeže, která se snaží žít dobře a dělá co může.“ Ani polistopadový společenský vývoj nevnímá jednostranně: „Bylo moc fajn, že k tomu došlo, nečekalo by nás nic dobrého. Byla velká očekávání, která byla přehnaná. Lidi jsou lidi a ti se příliš nemění. Pokud se člověk nesnaží, situace se zhoršuje. Problémy nastávají a lidi mají raději rychlá a jednoduchá řešení, ale to nevede k dobrým koncům. Proto populisté získávají hlasy.“ Přesto neztrácí optimismus a chuť měnit věci k lepšímu a závěrem dodává: „Je dobré, když člověk ve stáří něco dělá a je o něj zájem.“