Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Beránek (* 1935  )

Otec řekl, že politika je špína. A já měl konec se školou

  • narozen 3. dubna 1935 v Trávčicích u Terezína
  • svědek lokálních událostí spojených s provozem terezínského ghetta
  • vyučen pro podnik Rudý Letov
  • stal se mechanikem, odborníkem na opravy letadel v podniku Aero Vodochody
  • několikrát odmítl vstoupit do KSČ
  • pro Aero pracuje více než dvaašedesát let

Jiří Beránek prožil dětství za protektorátu v těsném sousedství Terezína. Po osvobození si s kamarády v opuštěných domech židovského ghetta hrál a nacházel tam věci po bývalých vězních. Pak se vyučil leteckým mechanikem a celý život pracoval v továrně Aero Vodochody. Přestože několikrát odmítl vstoupit do KSČ, byl ve svém oboru natolik dobrý, že jej komunisté z podniku posílali na práci do zahraničí.

Narodil se 3. dubna 1935 v Trávčicích u Terezína do české vlastenecké rodiny. Jeho otec Josef Beránek mu často vyprávěl, jak brečel, když po mnichovské dohodě museli čeští vojáci složit zbraně a přenechat část republiky Němcům. Když mu byly tři roky, rodiče postavili dům, šlo o první stavení na cestě směrem k Terezínu. Tam pamětník vyrůstal. Otec pracoval u telegrafu a matka se starala o domácnost. Jejich rodina se s okupací 
nikdy nesrovnala. Kolem domu Beránkových vodil německý dozorce vězně na práci na druhou stranu trávčického lesa, kde budovali střelnici. Byl to česky mluvící sudetský Němec a dovolil paní Beránkové, aby vězňům při zpáteční cestě vždy vařila kávu. „Maminka jim dělala meltu a já to musel mlít. Mlýnek byl ve výšce dospělého člověka, já stál na židli a neúnavně jsem mlel. A ten esesák, který vězně vodil, mě občas pohladil po hlavě. Mysleli jsme si, že je to obyčejný německý voják, ale pak jsme se dozvěděli, že to byl esesák. Choval se ale k lidem slušně,“ vzpomíná Jiří Beránek.

Pamětník byl svědkem řady vojenských cvičení německé armády v okolí. Jako kluk měl namále, když našel nábojnici a šel ji odevzdat německým vojákům. Ti pak kvůli tomu dům Beránkových prohledali, protože je podezírali, že doma ukrývají zbraně.

Vyvěste německé vlajky!

Všichni v okolí věděli, co se v Terezíně děje. Jiří Beránek spolu s ostatními kluky pozoroval vlaky, které z nádraží v Bohušovicích přivážely do Terezína vězně, i to, jak odtamtud další odjíždějí. „Měli tam ploty, ale když jsem jel s nějakým pánem Dodou na Mostecko pro uhlí, seděl jsem v autě na korbě. Z ní jsem viděl mříže vyboulené ven a za nimi děti,“ vybavuje si.

V Trávčicích sice vládly obavy z Němců, ale docházelo i k drobným protestům. Jiří Beránek si vzpomíná, jak Němci nařídili, aby obyvatelé na všechna okna vyvěsili německé vlajky. Vojáci pak pochodovali obcí a točili si to na kameru. „Měla to být ukázka, že Češi jsou pro Němce. Já samozřejmě čučel ven a viděl jsem, jak tatínek tu vlajku stočil a dal ji mezi vrata. Esesák to zblejsknul, hned volal druhého a vlajku roztáhl. Naproti nám bydlela paní Ryzá, ta nevyvěsila nic, tak jí normálně roztřískali okna,“ vypráví pamětník. 

Hele, vstup do té strany

Po osvobození byl Jiří Beránek svědkem události, kdy místní lidé začali účtovat s Němci. Několik jich bylo zavřených v hasičské zbrojnici a pak byli někam odvedeni. Dalšího Němce jeden z trávčických občanů na prostranství před místní hospodou mlátil dřevěnou latí po hlavě. „I další Němce a naše udavače tam pak lidé mydlili nějakými latěmi,“ říká pamětník. 

Z židovského ghetta Terezín se po válce stalo mrtvé město. Po epidemii tyfu, která tam na sklonku války vypukla, byly všechny domy prázdné, okna a dveře měly pobité dřevem, ale mnohé byly i otevřené a přístupné. Jiří Beránek si tam s kamarády chodil hrát. Bylo to ideální prostředí pro klukovská dobrodružství. Objevili tam fotografie a viděli místo, kde terezínští vězni hráli divadlo. Často běhal v podzemních chodbách, které se pod Terezínem nacházejí. V roce 1946 byla v budově současného muzea zprovozněna škola pro děti z okolí, takže měšťanskou školu pamětník dokončil tam.

Poté se šel učit do podniku Rudý Letov na leteckého mechanika. Původně chtěl sice zkusit střední průmyslovou školu, zkoušky složil, ale přijat nebyl. Když se rodina zajímala proč, přišlo jí vyrozumění, že syn nebude zapsán na žádné střední škole. Až mnohem později jeho strýc, který pracoval na národním výboru, zjistil, že tatínka pamětníka tehdy udal jeho kamarád. Uvedl, že nesouhlasí s komunistickými myšlenkami, a jeho syn tudíž nemá dobrou komunistickou výchovu. 

„Otce tehdy lákali do KSČ, ale on řekl, že politika je špína, že nechce vstoupit do žádné strany, ani do té, ani do jiné. To stačilo, že si ho takhle opuncovali, a já nemohl do školy. Udělal to přitom jeho kamarád, prostě blbec, přesvědčený komunista,“ vysvětluje pamětník.

Jiří Beránek se vyučil jako mechanik, opravář letounů a poté šel studovat průmyslovou školu při zaměstnání. Pracoval například na nýtování křídel vojenských letadel MiG. V roce 1953 přešel do podniku Aero Vodochody. Jako servisní technik pak jezdil po světě opravovat česká letadla. Ve svém oboru byl velmi úspěšný a podal třiadvacet zlepšovacích návrhů.

Hned po vyučení jej mistr lákal do KSČ. „Bral to rozumně a dělal si legraci. Říkal, hele, tak vstup do té strany, vždyť je nás už devět set tisíc, skoro milion, všechny nás nemůžou oběsit.“ Do KSČ však Jiří Beránek nikdy nevstoupil: „Vždycky jsem se nějak vymluvil. Pokaždé jsem si vzpomněl na toho syčáka, co osolil tatínka, a měl jsem zásadu, že tam nikdy nevlezu.“

Da, da, ja znaju

Jeho práce obnášela cesty po vojenských základnách, kde opravoval letouny. V roce 1972 byl pamětník poprvé vyslán do Ruska. Říká, že pracovní podmínky tam byly mnohem tvrdší než u nás. Letadla se opravovala venku, na mrazu. Jeden důstojník se ho vyptával, co si myslí o invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. „Tak jsem se ho zeptal, jak by se choval, kdyby najednou stál český tank před jeho domem. Da, da, da, ja znaju, říkal. Byl to inteligentní člověk a věděl. Venca, kolega, seděl vedle mě a furt do mě kopal, aby nás nezavřeli.“

Jiří Beránek prožil v Aeru dobu, kdy se vyrábělo přes sto letadel za měsíc. Pracoval na výrobě letounů MiG-21, která probíhala za zpřísněných bezpečnostních opatření. A protože opakovaně odmítal vstoupit do strany, každou jeho zahraniční služební cestu schvalovala stranická schůze. Ale pouštěli ho, protože potřebovali člověka, který svou práci umí, a letouny MiG se tehdy z Aera vyvážely do řady vzdálených zemí, například až do Indonésie. Díky tomu se pamětník dostal do Iráku, Alžírska, Sýrie, Egypta a mnohokrát pracoval v Sovětském svazu. Když se vracel, musel psát zprávy o tom, s kým se stýkal a co dělal. Tvrdí však, že po něm nikdy nechtěli, aby spolupracoval se Státní bezpečností. Ale je přesvědčen, že někteří lidé z podniku spolupracovali: „Jeden můj kamarád měl na návštěvě známého z Německa a ten měl mercedes. Projel se kolem a viděl ho vedoucí kontroly. Ten to hned hlásil a dotyčný musel jít vysvětlovat, proč byl u něj člověk s mercedesem, a pak o tom musel napsat zprávu. Takže ten, kdo to hlásil, byl podle mě u StB tutově.“

Do Jugoslávie? Zákaz

Služební cesty byly za totality velmi výhodné, protože se na nich daly na dietách ušetřit zahraniční peníze. Ty se pak měnily za poukázky s názvem bony a za ně bylo možné nakoupit ve výběrových obchodech Tuzex, v nichž se prodávalo lepší zboží než v běžných socialistických prodejnách. A tak Jiří Beránek šetřil, jak se dalo, a pak si za bony koupil například fotoaparát nebo televizi. 

Přivézt něco ze služebních cest bylo obtížné: „Když jsem chtěl manželce přivézt prstýnek, tak jsem koupil mašinku a prstýnek schoval v jejím komínu. Zlato se převážet nesmělo. Kolega si jednou venku koupil hrubý zlatý náramek, aby měl zlato na zuby. Dal to do kufru. Když pak kufr na letišti v Praze přebíral, měl ho proříznutý a náramek byl pryč. Jak to celníci viděli na rentgenu, normálně mu to vybrali.“

I když Jiří Beránek pracovně do zahraničí směl, při žádostech o výjezdní doložku na dovolenou do Jugoslávie nikdy neuspěl. To mu velmi vadilo, protože k moři chtěl především kvůli dceři, která trpěla atopickým ekzémem. 

V roce 1989 proto s velkou radostí přivítal listopadovou revoluci, chodil na demonstrace a těšil se na lepší život. Mnohé jeho představy se vyplnily, některé však nikoli. „Zdá se mi, že dříve byla ve fabrice mezi lidmi větší soudržnost. Jezdilo se na zájezdy, dělalo se více akcí. Teď cítím mezi lidmi určitou nevraživost. Ale lepší to tehdy nebylo, to ne.“

Jiří Beránek pracuje v Aeru už více než dvaašedesát let, a i když má určité zdravotní potíže, bez práce si život nedovede představit. „Beru to tak, že můj život nebyl špatný. Byl takový, jaký byl. Zklamaný z něj rozhodně nejsem,“ shrnuje pamětník.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Místa paměti