Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Benešová (* 1940)

Mlčte, nebo nás zabijí

  • narodila se 1. října 1940 v Praze v židovské rodině

  • rodiče odmítli nastoupit do transportu do ghetta Terezín

  • ukrývali se v Praze, později utekli z Protektorátu

  • 1943-1945: ukrývání v Maďarsku a na Slovensku

  • leden 1945: osvobozeni na Slovensku

  • podzim 1945: návrat do Prahy

  • 1946: základní škola, poté škola v Londýnské ulici

  • studium na střední pedagogické škole v Praze

  • od roku 1957 práce v pedagogických profesích

  • později práce v administrativě

  • 1979: narození dcery Hany

  • od 80. let členkou Židovské obce v Praze

  • založila organizaci Ukrývané dítě - Hidden child

  • 2013: po smrti matky předsedkyně Sdružení židovských vojáků a odbojářů

Eva Benešová, rodným příjmením Weiszová, se narodila 1. října 1940 v Praze do židovské rodiny. Ačkoli své židovství Weiszovi nedávali nijak najevo, museli kvůli němu opustit domov a ztratili velkou část rodiny.

Nikdo se nevrátil

Se svými příbuznými se rodina musela brzo rozloučit, protože postupně dostávali předvolání k transportu. Nikdo z nich se nevrátil. Pamětnice Eva Benešová líčí jejich osud: „Teta odmítla práci, kterou jí nabízeli, a šla spolu s dcerou do plynu. Babičku zastřelili a strýček zemřel na pochodu z koncentračního tábora, těsně před osvobozením.“

Maminka Pavla Weiszová se chtěla připojit k odboji, ale i tam vadil její původ. Dcera Eva vysvětluje: „Maminka se nakonec stala spojkou už v Praze a přenášela nějaký tisk. Nebyla členkou komunistické strany, zapojila se do odbojové skupiny pokrokových studentů. Mě vozila v kočárku v Praze a pod slamníkem měla schované ty tiskoviny. Pak ji nasadili do Orionky, aby tam na záchodě a v šatnách strkala lidem do schránky na toaletní papíry malinké noviny.“

Rodina dostala výpověď z bytu. Museli se vystěhovat do židovského domu a bydleli ve stísněných podmínkách. Museli žít ve čtyřech v jedné místnosti, vedlejší místnost pak patřila jiné rodině.

Útěk z protektorátu

Také rodina, s níž sdíleli rozdělený byt, dostala předvolání do transportu. Byty se postupně vyprazdňovaly a začaly se pečetit. Když přišlo v roce 1942 Weiszovým první předvolání do koncentračního tábora, dostali odklad, protože se narodil syn Petr. Po půl roce přišlo předvolání další, ale tehdy se rozhodli, že do transportu nenastoupí. Za pomoci domovnice se ukryli v jednom ze zapečetěných bytů.

Eva Benešová vzpomíná: „Několikrát přišly kontroly a pamatuji si, že jsme byli přikrytí nějakou dekou pod nějakou postelí nebo pod skříní. Museli jsme být potichu, rodiče nás varovali: ,Mlčte, nebo nás zabijou.‘“

Rodina se nakonec rozhodla k útěku z protektorátu. Otec šel na nádraží a domluvil se s jistou slečnou ze Slovenska, že jim za peníze půjčí doklady, aby je mohla maminka použít na cestování do Budapešti. Sám si obstaral doklady od své mladší sestry a odjel s dětmi do Maďarska, kde se vydával za vdovce. Maminka za nimi měla přijet později. Eva přiznává: „Já si ten první útěk pamatuji jenom jako jakési kodrcání. Někde jsme leželi, zase přikrytí přes hlavu. Vždyť mi byly asi tři roky.“

Poklidný život v Maďarsku

V Lučenci, na území jižního Slovenska, které bylo tehdy zabráno Maďarskem, žili Weiszovi celkem poklidně, dokud se k moci nedostali fašisté. Soustřeďování Židů začalo i v Maďarsku. Otcův bratr měl nastoupit do pracovního tábora, ale vyměnili se, protože věděli, že Evina otce neodvedou, protože trpěl od dětství srdeční vadou. Podvod byl ale odhalen a otec musel nastoupit do pracovního tábora u Budapešti. V té době již začala Budapešť bombardovat spojenecká letadla. Eva Benešová vypravuje: „Otec jako jediný z mladých Židů přežil, ale ohluchl, praskly mu bubínky. Pak se vydal pěšky a bez dokladů do Lučence. Sluch se mu cestou vrátil.“

Mezitím se zbytek rodiny přestěhoval do obce, kde žili příbuzní, a tam strávili pár dnů. Po krátkém pobytu u příbuzných je někdo udal. Museli odejít a nakonec skončili v Lučenci v ghettu, kam sváželi Židy z okolí. Bydleli zhruba tři měsíce v malé místnosti, kam za nimi dorazil tatínek. Pamětnice vysvětluje: „On si dokázal v Lučenci sehnat nějaký papír, že k nám jde jako host jenom na návštěvu. Suverénně prošel vrátnicí nebo bránou, kde hlídali policajti, a přišel za námi.“

Jelikož otec vždy plánoval útěky, napadla ho možnost, jak se dostat ven. Domluvili se s někým, kdo by je převedl přes noc přes hranice na Slovensko. Za hranicemi měli sraz s maminčiným bratrem Maxíkem. Ten byl spolu se svým otcem, Eviným dědečkem, zatčen hned první den války v září 1939 a jako Židé šli do koncentračního tábora. Švagrovi Maxíkovi pomohl Evin otec z tábora utéct, ale dědeček se toho zúčastnit nechtěl a byl zastřelen.

Na Slovensko

Na Slovensku rodina Weiszova našla útočiště ve mlýně, který patřil jistému panu Zpěvákovi, ale někdo je udal. Pamětnice k jejich odhalení uvedla: „Jednou nás chytli. Byli jsme schovaní někde ve sklepě. Maminka tam zrovna nebyla, tatínek také ne a my jsme si s bratrem Petrem hráli. Pak jsem šla ven, bylo právě po dešti. Petr zůstal doma.  Vedle mě se najednou někdo objevil ‒ já ho celého neviděla, viděla jsem jen holínky ‒ a říkal: ,To je hezká holčička.‘ Zároveň jsem slyšela: ,Co tu dělá to židovský dítě?‘ To už byli všichni Židé odtransportovaní. Pokračoval: ,Holčičko, ty si taková hezká, kdepak máš maminku? Doveď nás k ní.‘ Takže já jsem ho dovedla k nám. Maminka a tatínek i s námi pak byli předvoláni na úřad, kde byl taky nějaký Němec, a ptali se: ,Vy jste Židi?‘ Tatínek ukazoval naše falešné doklady a bránil se: ,No dovolte, přece vidíte, že jsem árijec. Tady se podívejte,‘ a postavil na stůl modrookého blonďatého Petříčka: ,Copak to je židovské dítě?‘“

I přes toto přesvědčování jim nikdo nevěřil a dostali předvolání k transportu, ale nenastoupili. Krátce nato dostali zprávu, že je ráno přijdou zatknout. Musela opět utéct, tentokrát jen matka s dětmi, protože otec nebyl doma, zapojil se do příprav Slovenského národního povstání. Opět se jim podařilo uniknout, protože za jízdy vyskočily z vlaku. Ve městě u nádraží, kde vyskočily, se seznámily se služebnou, která jim nabídla střechu nad hlavou. Po nějaké době došly do vesnice Mlázovo, kde našly domov u dvou bratrů Miadokových.

Na toto období pamětnice vzpomíná: „U nich pak bydleli nějací němečtí vojáci a maminka s tou paní jim musely vařit, maminka i pekla. Uměla německy, což ale nesměla dát najevo, protože v tom kraji uměli většinou německy jenom Židi.“ Po odchodu Němců se prohnala vsí maďarská a jugoslávská armáda. Někteří vojáci se schovali v lese. Děti jim nosily bandasku s polévkou. Eva se usmívá: „Mně se ta polívka z bandasky jednou vylila a já jsem se bála vrátit domů.“

Slavil se mír a my plakali

Asi po dvou měsících, v zimě 1944‒1945, se blížila fronta. Před střílením se schovávali, ale jedna střela šla přímo do zdi, za níž se ukrývali, a celá stěna se na ně sesunula. Kvůli postupující frontě se rozhodli s paní Miadokovou a jejími dětmi, že se přesunou do vedlejší vesnice. Během cesty kolem nich stříleli Rusové i Němci, ale nikomu se naštěstí nic nestalo. Maminka byla v té době těhotná, třetí dítě, dcera, se narodila hned po skončení války.

Miadokovi zůstali v jedné vsi u svých příbuzných, ale Eva s bratrem a matkou pokračovali dál. Setkali se s tatínkem a jedním příbuzným, kteří je už delší dobu hledali. Osvobození Rudou armádou přišlo 15. ledna 1945. Pamětice popisuje: „Pak se slavil mír. Všude se pochodovalo s československými vlajkami a zpívaly se nábožné písně. Pak ale začali střílet do vzduchu a my s Petrem jsme se tak strašně lekli, že jsme začali plakat, dostali jsme hysterický záchvat, že už to zase začalo. Všechny místní děti se nám strašně smály.“ 

Nějakou dobu zůstali na Slovensku, kde Evina maminka porodila dceru, a na podzim 1945 se celá rodina vrátila do Prahy. Po válce se Weiszovi všechny své zachránce snažili vyhledat a ocenit. Eva Benešová vysvětluje: „Dříve se titulem Spravedlivý mezi národy oceňovali ti, kteří zachránili více lidí. Časem se začali oceňovat i lidé, kteří zachránili třeba jen jednu rodinu, protože se říká, že kdo zachrání jednoho jediného člověka, jako by zachránil celý svět.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)