Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marek Benda (* 1968  )

Člověk je svobodný, ale i odpovědný

  • narozen 10. listopadu 1968 v Praze
  • otec Václav podepsal Chartu 77
  • MB studoval na dvou fakultách Univerzity Karlovy
  • byl kooptován do České národní rady, spolutvůrce Ústavy ČR
  • byl poslancem za Křesťanskodemokratickou stranu (KDS)
  • po sloučení KDS s ODS byl poslancem za ODS
  • dálkově vystudoval Právnickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni
  • byl předsedou ústavně-právního výboru
  • 2012–2013 byl předsedou poslaneckého klubu ODS

Že se křesťanské cítění a politická aktivita vzájemně nijak nevylučují, se můžeme přesvědčit na rodině Bendových. Katolickým manželům Kamile a Václavovi se narodil 10. listopadu 1968 syn Marek. Markův otec se aktivně zapojil do studentského hnutí v roce 1968 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, po okupaci se věnoval studiu na Matematicko-fyzikální fakultě UK a rodině.

„Plastikoví“ rockeři a vstup do politiky

Markův otec se do politiky vrátil po procesu s hudebníky ze skupiny The Plastic People of the Universe. To byla pražská rocková kapela, která patřila mezi hlavní protagonisty československého hnutí undergroundu v letech 1968 až 1988. Její styl a repertoár narážel, eufemisticky řečeno, na silné nepochopení stranických špiček. To mělo za následek četné perzekuce a také věznění.

Politický proces s Plastiky byl jedním z podnětů, které Markova otce přiměly stát se jedním z iniciátorů a signatářů Charty 77. Byl za to vyloučen z revolučního odborového hnutí (ROH) a posléze i propuštěn z práce.

A tak se do bytu rodiny Bendových nastěhovala politika. Malé děti se učily, jak jednat s nevítanými návštěvníky, jak zachovávat základní pravidla konspirace, a hlavně jim byly vštěpovány osobní postoje k představitelům tehdejší politické moci a jejich sluhům.

V citlivém období života zakoušely děti Bendových zážitky zlověstné, ze kterých se však stala časem rutina. Domovní prohlídky, krátkodobá zadržení otce, ale také šikana ze strany sociálních pracovníků z obecního úřadu. „Přišli se podívat, jestli třeba nejsme zanedbaní. Jako děti jsme z toho měli napůl srandu, ale nebylo to nic moc.“

Až jednou, v roce 1979, přišla drastická změna. Dlouhé zvonění, pak vyražení dveří a zatčení otce, tentokrát nadlouho.

Za svou činnost byl v letech 1979 až 1983 Václav Benda vězněn pro podvracení republiky. Kromě aktivit v Chartě 77 se v roce 1978 podílel na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. K samozřejmostem té doby patřilo, že se nemohl vrátit ke svému povolání. Byl rád, když se mu podařilo získat práci v kotelně.

Matka směla zůstat v Matematickém ústavu Československé akademie věd, ale byla jí odepřena práce na docentuře. To, že vůbec mohla zůstat ve své práci, nebyla žádná samozřejmost. Lze to přičíst neobyčejně rozumnému a tolerantnímu ovzduší v ústavu.

Na základní škole Marek žádnou perzekuci nepociťoval. Jako dítěti z rodiny praktikujících katolíků mu byla věnována určitá nepříjemná pozornost, ale nejednalo se o nic vážného. Problémy nastaly, když chtěl pokračovat na gymnáziu. Sebelepší prospěch nebyl příliš platný, nakonec vzal zavděk studiem na strojní průmyslovce na Smíchově. Nebere to nijak úkorně, považuje to za docela užitečný kousek vzdělání.

Zasvěcení do politické reality

Zatímco si děti Bendových docela zvykly na časté otcovy problémy s policií, jich samotných se pozornost policie nijak zvláště nedotýkala. Až jednou, krátce před 28. říjnem 1988, byl nejstarší syn Marek předvolán na policii. Výslech nebyl ani dlouhý, ani nijak nepřátelský. Bylo to spíše jakési varování potenciálního živla před nevhodnými aktivitami.

Vážnější střety nastaly v průběhu týdne věnovaného disidentskými skupinami uctění památky Jana Palacha. I přes úřední zákaz se na Václavském náměstí 15. ledna 1989 sešlo několik tisíc lidí a představitelé disidentského hnutí se pokusili položit květiny k pomníku svatého Václava. Komunistická Veřejná bezpečnost a Lidové milice shromáždění s použitím obušků, slzného plynu a vodních děl rozehnaly.

„Tam na rohu Vodičkové a Václaváku nás z jedné strany uzavřeli policajti a naproti stálo vodní dělo. Když už bylo jasné, že bude zle, tak jsme se zachovali jako sloní stádo. Nikdo to neřídil, kluci se chytli za ruce, obklopili ty čtyři holky a nechali se osprchovat, abychom se udrželi, aby nás to nerozehnalo. Nebyl to ten plný zničující proud vody, ale při těch minus pěti ani toto nebylo příjemné.“

Po bouřlivých událostech Palachova týdne se začalo formovat studentské hnutí. Na jaře 1989 sepsali studenti petici k ministryni školství Synkové, ve které požadovali zrušení exkluzivity Svazu socialistické mládeže (SSM) v zastupování studentů a uzákonění studentských samospráv. Kupodivu rektorát vzal petici s podpisy jednoho sta jednasedmdesáti studentů docela vážně. Kýženého výsledku dosaženo nebylo, ale bylo vidět, že „něco rezonuje.

Pak přišly „oslavy“ výročí srpnové invaze a s ním pravidelná policejní honba na disidenty. Ti už to brali téměř jako hru na schovávanou. Marek Benda vzpomíná úsměvně na tehdejší setkání s prominentním disidentem:

„Na nějakém hradu jsme se potkali s Lubošem Dobrovským. Táta říká: ‚Jedeš na jednadvacátýho srpna do Prahy?‘ A Luboš odpověděl: ‚Nejedu, co bych tam dělal. Ty jsi ten bojovnej katolík, já jsem jen mírumilovnej žid.‘ A za rok byl ministrem národní obrany…

„Tak myslím, že už to začalo…“

Blížící se výročí studentského památného dne by se mělo využít k závažnému sdělení – tak uvažovaly vůdčí osobnosti studentského hnutí. Jedním slabým náznakem, že by bylo možno dosáhnout určité tolerance režimu, bylo překvapivě povolené vystoupení Václava Havla 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí na Žižkově. Jenže od té doby se už nic podobného neopakovalo. Náhle, začátkem listopadu 1989, přišla nabídka od Socialistického svazu mládeže, že zajistí povolení již naplánované a připravené akce na 17. listopad. Reakce studentů byla vesměs odmítavá, ale nakonec v dlouhé a vzrušené debatě převážila strana realisticky uvažující.

„Já jsem byl příznivcem toho, abychom s nimi spolupracovali, i když jsem si o nich nemyslel nic dobrého. Ale je lepší mít jednu akci, která bude nějak jinak, než že se někde sejdeme a necháme se rozprášit…

Základní rozhodnutí tedy padlo a pak už se začalo řešit, kdo s čím by měl vystoupit, co by se ještě mohlo říci, čeho se vyvarovat a tak dále.

Nakonec stáli organizátoři na místě srazu s megafonem zapůjčeným z americké ambasády a s rozechvělými úvahami, kolik asi přijde lidí. „Tři sta? Nebo tři tisíce? To by bylo krásný! Nakonec jich přišlo třicet tisíc, možná víc, těžko dnes odhadnout… Protože jsme měli uzavřené nějaké dohody, tak jsme ještě striktně trvali na tom, že se půjde tou plánovanou trasou průvodu. To znamená, že se přednesou projevy a půjde se na Slavín, nikoli do centra k přímému střetnutí. A teprve pak se šlo na tu Národní třídu.

Účastníci byli zachváceni absolutní euforií, která se snad dá srovnávat jen s největšími manifestacemi z dob těsně po revoluci.

„My jsme pak chodili průběžně domů podávat hlášení, aby se to hned odtelefonovávalo zahraničním médiím. Odešli jsme z Palačáku domů, nadiktovali jsme texty, vrátili se – na konec průvodu. Pak se to otočilo, že se jde do centra, tak jsme zase byli v čele… a tak se to střídalo v průběhu času. Na tu Národní třídu jsme se vraceli potom ještě dvakrát, procházeli jsme bočními uličkami přes ty policejní kordony tam a zpátky. Měli jsme pocit, že žádné zablokování nehrozí, že se už nic zvláštního neděje, že se to za chvíli rozpustí a půjde se domů. Tak jsme šli domů podat další pokračování hlášení – a během hodiny začali odtamtud chodit lidi zmlácení, zakrvácení. Po té euforii následoval masakr.

Otec Benda pronesl větu, kterou jeho syn cituje a hodnotí jako prorockou: „Tak myslím, že už to začalo. Problém je v tom, že opozice ještě není náležitě připravena.

Zdaleka nebylo vyhráno

Po krátkém oddechu museli organizátoři řešit těžký problém: Přišla zpráva o „mrtvém“ Martinu Šmídovi z matfyzu. Cítili zodpovědnost, chtěli navštívit rodinu. Postupně obvolali všechny Šmídy podle seznamu studentů matematicko-fyzikální fakulty, až došli k tomu, že všichni hledaní jsou živi a zdrávi. Postupně se podařilo falešnou burcující zprávu dementovat, ale mezitím už se rozjely přípravy na studentskou stávku. Horečná činnost, příprava na policejní zásahy, razie, vymýšlení obranných strategií a zároveň úžasný pocit z dílčích vítězství, to vše vytvářelo opojný ruch, slibující rozbití zabetonované perspektivy. Důležité bylo, že se pomalu začalo dařit narušovat informační monopol režimních médií. Vzpoura pražských studentů se rozšířila i na další vysoké školy v republice, dobrovolníci rozváželi letáky na venkov, kde je lidé dychtivě přijímali.

„Po dvou dnech se začala lehce uvolňovat nejdříve Četka (Česká tisková kancelář – pozn. ed.), pak Československý rozhlas a pak teprve další a další instituce. Ale ze začátku to vypadalo, že musíme všechno dělat jen přes ty letáky.

Na konto některých dnešních představ Marek Benda říká:

„Když dnes někdo řekne, že ta moc tehdy ležela na zemi, jen ji sebrat, tak se na to dívám opatrně, myslím, že tedy neležela. Dobře, po stávce už asi jo, ale do stávky ještě zdaleka jasno nebylo. I ten pocit, jestli jsme to se stávkou nepřehnali, byl velmi silný, jestli se lidé přidají nebo nepřidají. Pak když Miller přivedl dělníky z ČKD na Václavské náměstí, tak to už byl strašně silný signál.

Politika nebo studium?

V letech 1988 až 1990 studoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a v létě 1990 již s bratrem plánoval přestup na filozofii. Jenže plán na další vzdělávání musel časem opustit.

„Tak se to nějak pomalu vyvíjelo, já jsem nakonec opravdu patřil k těm čelním představitelům, už jsem veřejně vystupoval a bylo jasné, že mě tohle zajímá.

I po listopadové revoluci existovala Česká národní rada (ČNR), která byla až do 31. prosince 1992 zákonodárným sborem České socialistické republiky, později České republiky. A do ní se mladý studentský aktivista dostal procesem kooptace.

V ČNR figuroval zprvu za studenty v Občanském fóru, po volbách roku 1992 za Křesťanskodemokratickou stranu, kterou založil jeho otec Václav Benda v roce 1990. Byl členem výboru pro školství a kulturu, ve kterém pomáhal formulovat vysokoškolský zákon. Později přestoupil do ústavně-právního výboru, kde se podílel na tvorbě ústavy.

Křesťanské kořeny

„Maminka je z jednoznačně věřícího prostředí, tatínek prošel konverzí v pubescentním věku. My jsme v tom byli vychováváni a také v tomto duchu se rodinná tradice stále drží – co se týká přístupu k životu, ke světu, počtu dětí… Za svatého se nepokládám, ale jsem praktikující katolík.

KDS – Křesťanskodemokratická strana byla společným projektem otců. Dávali ho dohromady Václav Benda, Miroslav Tyl, Michaela Freiová, Kaplanovi a další lidé z křesťanského disentu. Brzy se začala odlišovat skupina lidí okolo Pavla Bratinky a Daniela Kroupy, kteří tíhli ke straně typu občanského, jak to vyplývalo z polistopadového vývoje u nás, kdežto KDS se profilovala jako skutečně politická strana v duchu evropských tradic. Za důležité považovali, že všude na západě byly rozhodující křesťanskodemokratické, popřípadě lidové strany na pravé části politického spektra.

„Snažili jsme se přihlásit k nějakému celoevropskému proudu křesťanské demokracie. Ten projekt byl docela dobrý. Přes složitou situaci v Občanském fóru to rozhodnutí, že jdeme s Občanským fórem do kandidatury společně s lidovci, se podařilo relativně dlouhou dobu držet. Myslím, že jsme dokázali spoustu věcí, zvláště táta ve Federálním shromáždění, já tady mnohem méně, že jsme spoustu věcí prosadili, ale pak jsme usoudili, že další samostatná existence nemá cenu, že nemá cenu tříštit síly na pravici a že bude rozumnější se nějakým způsobem zapojit do fungování uvnitř ODS.

Menšinová vláda 1996

Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 došlo k neočekávané situaci, když vládní strany očekávající pohodlnou většinu získaly nakonec ve Sněmovně pouhých 99 míst. Poslanec Benda to komentuje:

„Je pravda, že výsledek v roce 1996 nikdo neočekával. Tehdy se vládní strany praly mezi sebou o to, kdo z nich dopadne lépe, ale to, že sociální demokracie vyleze na tahle čísla, že bude mít fakticky s republikány a komunisty většinu, nečekal, myslím, vůbec nikdo.

Problém však činilo, že „vítězných 101 hlasů získaly strany nesourodé – ČSSD, KSČM a Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa. ČSSD měla krátce po bohumínském sjezdu, na kterém si striktně zakázala spolupráci s komunisty, a nějaká programová shoda s republikány se nedala dost dobře nalézt. Došlo k volebnímu patu, který byl vyřešen koaliční dohodou partnerských stran – ODS, KDU-ČSL a ODA, jež pak byla spolu s výsledky dalších jednání podkladem pro jmenování menšinové vlády.

„Říkat, že to byl předstupeň opoziční smlouvy, je trochu odvážné. V té době to nikdo tak nevnímal. Tehdy to byla dohoda moderovaná do značné míry prezidentem Havlem, o tom, že dojde k nějaké toleranci za zvolení Miloše Zemana předsedou Poslanecké sněmovny.

Lidská práva

„Koncept lidských práv je výlučně křesťanský, Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, a tím pádem má každá lidská bytost stejnou hodnotu – bez ohledu na svou víru. Na rozdíl od jiných věroučných systémů, kde věřící a nevěřící se něčím zásadním liší, tak v křesťanství to takhle úplně nikdy vnímáno nebylo.

Otázka lidských práv byla důkladně probírána v první polovině 90. let v souvislosti s Listinou základních práv, diskutoval se vztah práv a svobody. Marek Benda zastával koncept spíše svobod, které musí stát občanu zajistit. Sociální práva, která jsou v současné době vyzdvihována, vysvětluje jako následek tlaku socialistického tábora, který tato práva prosadil v helsinských jednáních. To pak mělo nešťastné pokračování zejména na západ od nás v tom, že se začala vytvářet „práva třetí a čtvrté generace.

Přínos křesťanské politiky

„Táta v začátku 90. let prosazoval a prosadil restituce jako princip odstátnění… Myslím, že to byl jeden z nejdůležitějších aktů, které se tady staly. Když to vezmeme i se zákonem o půdě, tak odstátnil řádově více majetku než všechny malé privatizace, velké privatizace a kuponové privatizace dohromady. Vytvořil tady cosi jako střední třídu, třídu lidí, kterým se vrátily domy, kterým se vrátila pole… Jediná věc, kterou se nepodařilo dotáhnout kvůli odporu ve slovenské části Sněmovny národů, byly církevní restituce. Pokládal jsem to dvacet let za dluh, který mám vůči svému otci…

Na rozdíl od okolních zemí nepanovala vůči církevním restitucím velká vstřícnost. V roce 2007 byl předložen plán církevních restitucí, který byl zastaven Vlastimilem Tlustým. Po řadě peripetií se nakonec věc podařila – vlastně v nejvyšší čas. Uskutečnila se důsledná odluka církví od státu, čímž byly zažehnány například aktuálně hrozící problémy postojů k islámské církvi apod. Církve nejsou odkázány na podporu státu a mají majetek, jenž jim umožňuje nezávislou činnost. Marek Benda to zařazuje do dějinného kontextu výrokem, že „bylo rozbito ‚souručenství trůnu a oltáře‘, které v našich zemích trvalo více než tři sta let.

Závěr

Marek Benda si je velmi silně vědom pomoci otce, který mu usnadnil vstup do politiky ve věku relativně nízkém. „Otcova široká záda ho odstínila od řady problémů, které by vzhledem ke své tehdejší nezkušenosti sotva uměl řešit. Nicméně se časem postavil na vlastní nohy a v politice, k níž od studentského věku tíhnul, se docela solidně zabydlel. Cítí především odpovědnost za pokračování otcova díla. Svobodu považuje za vysokou hodnotu, podmiňuje ji ovšem odpovědností.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století