Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivona Begović (* 1967)

• narodila se 30. října 1967 v Bělehradě

• dětství prožila v městečku Herceg Novi

• vystudovala architekturu a územní plánování

• na začátku války v Jugoslávii utekla se svým budoucím manželem do Prahy

• pracovala v Útvaru rozvoje hlavního města Prahy

• v roce 2025 žila v Praze

Barevné dětství, pak černo a teď zase barvy. Tak popisuje Ivona Begović svůj potenciální dům života, který by si jako vystudovaná architektka navrhla, kdyby měla možnost. Kde by ale dům stál, to neví. Doma se cítí jak v rodném Bělehradě, tak v Praze, kam se svým mužem odešla během války v Jugoslávii. Do rodné země se natrvalo už nikdy nevrátila. 

Ivona Begović se narodila v říjnu 1967 v Bělehradě, který byl součástí bývalé Jugoslávie. Na své dětství vzpomíná s láskou. „Měla jsem velmi šťastné dětství, jižanské národy jsou si blíž. Hodně se stýkáme s příbuzenstvem, takže tam byla spousta tet a babiček,” vybavuje si rodinné oslavy z dob jejího dětství, kdy se na jedno místo zpravidla sjela celá přízeň. V Bělehradě ale rodina nežila dlouho, brzy se totiž kvůli otcově práci musela odstěhovat na území dnešní Černé Hory. „To město se jmenuje Herceg Novi a leží u moře. Takže jsem po celou dobu základní školy vyrůstala u moře. Místo tělocviku jsme si šli na pláž zaplavat,” popisuje pamětnice, jak vypadaly některé hodiny. Její otec byl stavební technik, takže cestoval po Jugoslávii podle toho, kam ho jeho stavební firma poslala. Ivona Begović ve městě Herceg Novi vychodila základní školu. Střední a vysokou školu absolvovala zase v srbském hlavním městě. „Střední škola byla architektonická a vysoká škola byla zaměřena na územní plánování a urbanismus,” vysvětluje pamětnice, že studijní zaměření si vybrala víceméně podle otcova vzoru. Pragmaticky také usoudila, že si díky tatínkovým kontaktům později snáz vybere i zaměstnání. To ještě nevěděla, že v rodné zemi nikdy pracovat nebude... 

Propaganda v televizi byla velká

Když v roce 1991 začala válka v Jugoslávii, Ivona Begović už za sebou měla vysokoškolské státnice, chybělo jí jen dopsat diplomovou práci. Žila v Bělehradě, kam za ní přijel její tehdejší přítel z Bosny. V Sarajevu totiž s rodinou bydlel přímo na frontové linii. „Večer k nim přišel soused a říkal, ať utíkají, nebo si pro ně zítra přijdou.” Manželova rodina byla totiž muslimského vyznání. „Dali si pár věcí, co měli, do jedné tašky a utekli přes most. Do konce války už se nevrátili,” vypráví pamětnice o osudech manželovy rodiny. Jejich byt stál v oblasti, která podlehla bombardování, a neobešel se tak bez zásahu. Ani v Bělehradě to ale její budoucí manžel neměl lehké. „V televizi začala propaganda proti muslimům a Chorvatům a on se tam necítil dobře.” A protože Ivona Begović mohla diplomovou práci psát kdekoliv, vydala se se svým budoucím mužem do Československa. S životem v cizí zemi jim v začátku pomohl tchán. „Ale stejně muž hned začal pracovat, neválel se. Studoval medicínu a u toho pracoval na tenisových kurtech,” popisuje pamětnice, jak se mladý pár v cizí zemi usazoval. Manžel se po válce ještě načas vrátil do Sarajeva, aby školu dokončil. Jako doktor ale nakonec nikdy nepracoval.

Nechápu, proč mě zaměstnali

Ivona Begović díky svému vzdělání získala v Praze práci v Útvaru rozvoje hlavního města Prahy. „Ani nevím, jak mě zaměstnali. Věděla jsem, že hledají architekta, ale přišla jsem a vůbec jsem tomu šéfovi nerozuměla. I tak mě vzal. Doteď nechápu, co ho k tomu vedlo,” vzpomíná se smíchem. Časem se ale i díky práci česky naučila. „Dělali jsme územní plán, můj sektor byl východ Prahy. Občas jsme hrozně bojovali. Po sametové revoluci začalo do Česka proudit strašně moc peněz a investoři si mysleli, že když zaplatí, tak Češi přistoupí úplně na všechno. Z Výstaviště tenkrát chtěli udělat obrovské delfinárium. Celé to chtěli zbourat,” popisuje, jak vypadala práce pražských urbanistů v polovině devadesátých let. „Nejen že navrhuješ, ale spíš se snažíš, aby Praha neztrácela na svojí kráse,” vysvětluje. V útvaru mladá Srbka strávila šest let, pak se jí narodila dcera Luna a syn Fedja. Po rodičovské dovolené se do státního sektoru nevrátila. V té době už v Praze provozovala několik obchodů se suvenýry a viděla, jak je práce urbanistky pro hlavní město špatně placená. „Naše prodavačky měly větší plat než já. Platy inženýrů tenkrát byly horší,” přiznává. Pracovně se proto po rodičovské naplno věnovala už jen obchodnímu provozu.

I když válka v Jugoslávii po pár letech skončila, pamětnice už se na trvalý návrat necítila. Její děti byly doma v Česku a společně se jim tu dařilo dobře. Do Srbska se pravidelně vrací alespoň jedenkrát za rok. Na balkánských národech se jí líbí hlavně velká blízkost, kterou mezi Čechy občas postrádá. „Jinak jsem tady ale už tak strašně dlouho, že se mi všechny rozdíly vygumovaly a splynulo mi to v jeden život,” přiznává. „Doma jsem tady i tam,” končí Ivona Begović svoje vyprávění. V roce 2025 žila v Praze.