Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Jaroslav Bašta (* 1948  †︎ 2024)

• narodil se 15. května 1948 v Plzni

• v roce 1967 byl přijat ke studiu historické archeologie na FF UK v Praze

• během pražského jara byl aktivním účastníkem studentského hnutí

• v lednu 1970 byl zatčen za aktivitu v Hnutí revoluční mládeže

• byl odsouzen na dva a půl roku vězení

• v prosinci 1976 podepsal Chartu 77

• pracoval v dělnické profesi

• po revoluci nastoupil jako ředitel na Úřad na ochranu ústavy a demokracie

• byl předsedou takzvané lustrační komise

• v roce 1994 vstoupil do ČSSD, v roce 1996 se stal poslancem

• v letech 2001 - 2005 byl velvyslancem v Moskvě

• v letech 2007 - 2010 byl velvyslancem v Kyjevě

• zastával funkce na ministerstvu zahraničních věcí

• v roce 2010 odešel do důchodu

• v roce 2019 neúspěšně kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu

• v roce 2021 zvolen poslancem za stranu Svoboda a přímá demokracie (SPD)

• v roce 2023 neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách

• zemřel 8. dubna 2024

Archeolog, stavitel mostů a autor historických románů. Ale také studentský aktivista, politický vězeň, signatář Charty 77, činovník bezpečnostního aparátu, poslanec, ministr, diplomat, politický publicista a poté opět poslanec. Bojovník proti komunistickému režimu z pozic radikální levice, který v roce 2023 kandidoval v prezidentských volbách jako nominant strany považované za krajně pravicovou. Tím vším byl Jaroslav Bašta.

Jaro 68 jsem velmi prožíval

Narodil se 15. května roku 1948 v Plzni. Jeho rodiče žili v nedaleké vesnici Krsy. Otec po válce provozoval krejčovskou živnost, o tu však po únoru 1948 přišel. Aby se vyhnul nástupu „do výroby“ do plzeňské Škodovky, rodina přesídlila do Žatce. Otci to však příliš nepomohlo, nakonec skončil jako dělník ve šroubárně. Jaroslav v dětství prodělal vážnou nemoc, která ho na měsíce upoutala na lůžko. Útěchou se mu staly knihy a těm zůstal věrný po celý život. Když v roce 1963 v Žatci nastupoval na střední školu, měl prý o své budoucí profesi jasno, chtěl se stát archeologem.

Jenže okrajový obor se tehdy v Praze na Karlově univerzitě otevíral jednou za tři roky. Po maturitě tak Jaroslav pracoval jako vychovatel v učilišti a na vysněnou archeologii se dostal až o rok později. Psal se podzim roku 1967 a pražští vysokoškoláci žili takzvanými strahovskými událostmi. Spontánní protesty studentů proti neúnosným podmínkám na kolejích na pražském Strahově skončily spektakulárním policejním masakrem. Jaroslav u toho přímo nebyl, o protestech pod heslem „Chceme světlo“ i o tom, co se pak dělo, ale samozřejmě věděl a nechtěl zůstat stranou.

„V návalu rozhořčení jsme zrušili ČSM na fakultě, místo toho jsme založili Akademickou radu studentů, která byla rozdělena podle kateder. Tam jsem byl. Pak přišlo jaro 68, což jsem velmi prožíval,“ popisuje Jaroslav Bašta počátek své dráhy studentského aktivisty, kdy byl jako student prvního ročníku zvolen do předsednictva nově vzniklé nezávislé ARS. „V rámci Akademické rady studentů jsme se samozřejmě také učili demokracii. Chtěli jsme něco jiného, než bylo jednání, na jaké byli všichni zvyklí z ČSM, což byla pro většinu lidí jediná politická zkušenost. Vím, že jsem tenkrát s nějakou kolegyní vypracovával jednací řád – takové ty věci, které fungují i v parlamentu, že se hlasuje o protinávrhu a tak dál.“ Jako zástupce této organizace se na jaře 1968 ocitl také v nově založeném Svazu vysokoškolských studentů (SVS), zasedal v kolegiu děkana a ve vědecké radě.

Zvěst o okupaci Československa v srpnu roku 1968 zastihla Jaroslava Baštu v Izraeli, kam vyrazil v delegaci novinářů, spisovatelů a studentů. Ti touto cestou zamýšleli vyjádřit podporu Izraeli v situaci, kdy Československo na popud Moskvy neudržovalo s Izraelem diplomatické styky. Jejich sympatie si navíc Izraelci získali také tzv. Šestidenní válkou, v níž se židovský stát v červnu 1967 střetl s koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska. „Tenkrát byl ještě pořád v podvědomí živý rok 1938. A nám připadalo, že tak, jak si počínal Izrael – tak nějak se mělo zachovat Československo v třicátém osmém roce. Podpora Izraele mezi inteligencí a studenty byla velmi silná.“

Výpravy do Izraele, kterou prý financoval spisovatel Ladislav Mňačko a organizačně ji zajišťovala tehdejší redaktorka Lidových novin Helena Klímová, se účastnilo mnoho výrazných osobností: mimo jiné studenští aktivisté Jiří Müller, Luboš Holeček a Karel Kovanda, ale také Petr Pithart či novinářka Eda Kriseová. Měli v plánu pracovat v kibucu Šomrat, pobýt na univerzitě v Tel Avivu, cestovat po Izraeli. Když ale 21. srpna 1968 vyslechli v hebrejském rádiu zprávu o okupaci své země, jejich plány se změnily: „Když už jsme tam byli, tak jsme se rozeběhli, přednášeli jsme, každý zvlášť, o pražském jaru.“

Ani na okamžik prý Bašta neuvažoval o tom, že by se domů nevrátil. Z rozhovorů s dřívějšími emigranty pochopil, že člověk, který emigruje, „přijde o kus své duše“. Do okupovaného Československa se vrátil plný iluzí, že situaci ještě bude možné zvrátit.

Nedocházelo nám, že ‚demokratický socialismus‘ je protimluv

Byl odhodlaný s okupací se jen tak nemířit. „Já jsem patřil k radikálním studentům, byli jsme kupodivu levicoví – ve smyslu západní nové levice, což bylo v té době neobvyklé, nicméně to mělo jistou logiku v pokračování pražského jara, socialismu s lidskou tváří.“ První stávku vyhlásili studenti filozofické fakulty již 28. října 1968, další a známější začala 17. listopadu. Studenti tehdy ve škole několik nocí přespávali, ve velké aule se konaly přednášky, diskuze a koncerty, za studenty přicházeli umělci i delegace odborářů z fabrik.

Ze stávkujících fakult byla podle Bašty ta filozofická „zřetelně nejradikálnější“. Když chtěli zástupci některých jiných fakult po třech dnech stávku ukončit, Baštovi s kamarádem Jaroslavem Sukem se je prý podařilo vybudit alespoň k tomu, aby ji ještě o den prodloužili. Šlo o intenzivní a pro něho osobně „svým způsobem nádhernou dobu“, kdy se ze všech sil snažil bojovat za zachování výdobytků pražského jara. Přesto postupem času začalo být jasné, že společnost rezignuje a „návrat starých pořádků“ vnímá jako neodvratný. 

Skupina radikálních studentů proto 2. prosince 1968 založila tzv. Hnutí revoluční mládeže (HRM). Hlavním iniciátorem byl o sedm let starší Petr Uhl, tehdy učitel na průmyslovce, a ustavující schůze na pražských kolejích Větrník se podle Bašty účastnilo celkem asi patnáct lidí. „Studentský radikalismus se tam neprojevoval tolik v odporu proti komunismu, ale v odporu proti okupaci. Hledali jsme alternativy, protože tehdy nám ještě nedocházelo, že pojem ‚demokratický socialismus‘, který byl součástí pražského jara, je protimluv,“ vysvětluje Bašta, že HRM – tak jako celé pražské jaro – nevybočilo z levicových pozic. Inspirovali je marxističtí myslitelé jako Isaac Deutscher či Milovan Djilas, jejichž texty tehdy vycházely v Literárních novinách, nebo také „samosprávný socialismus“, o který se v podobě tzv. rad pracujících pokoušela Titova Jugoslávie. „Vycházeli jsme z toho, že základní problém byl v tom, že komunisti proletariát zaměnili za sekretariát. To že je vlastně ta nová třída a je třeba se vrátit ke kořenům.“

V první fázi hnutí „rozpracovávalo teorii“, sestavovali sborníky, uspořádali také diskuzi na fakultě, kam jim prý přišli oponovat lidé kolem Tomáše Halíka. Do toho se v lednu 1969 upálil student filozofické fakulty Jan Palach a jeho sebeoběť ještě nakrátko vyburcovala společnost k alespoň symbolickému odporu. V den Palachovy smrti se Bašta účastnil jednání mezi zástupci Svazu vysokoškolského studentstva a ÚV KSČ. „Hlavně jsme se s nimi potřebovali domluvit, aby druhý den nedošlo k nějakým tragickým událostem. Protože bylo naprosto jasné, že lidi půjdou do ulic, a bylo zapotřebí zabezpečit, aby to proběhlo v klidu,“ vysvětluje Bašta smysl setkání, ke kterému prý došlo v nočních hodinách kdesi na Hradě. Studenti a zástupci ÚV KSČ tehdy ještě dokázali najít společnou řeč – i v ústředním výboru ostatně ještě zasedali „pražskojarní“ reformisté, kteří měli být teprve postupně odstraňováni. Baštu a jeho kamaráda Jaroslava Suka tu jejich kolegové pověřili, aby následně bezpečnostní opatření projednali ještě s velitelem pražské Veřejné bezpečnosti.

Následujícího dne pak Jaroslav Suk kráčel v čele smutečního průvodu za Jana Palacha, kterého se účastnilo snad ještě víc lidí než později samotného pohřbu. Dočasné vzedmutí společenského odporu ale nemělo dlouhého trvání. „Po jednom či dvou týdnech bylo zjevné, kam to spěje,“ říká Jaroslav Bašta. Poslední pokus o studentskou stávku v dubnu roku 1969, kdy odstoupil z funkce generální tajemník KSČ Alexandr Dubček a na jeho místo přišel Gustáv Husák, už vyzněl do ztracena. Jaroslava pak předvolali k prvnímu výslechu na StB. Vyšetřovatelům prý tehdy obzvlášť vadilo heslo studentů „Nechceme socialismus s husí kůží“.

První velký politický proces normalizace

Dospěli do bodu, kdy pro sebe v oficiálních strukturách studentské samosprávy již neviděli možnost čehokoliv dosáhnout. Jako Hnutí revoluční mládeže nicméně dál chtěli pokračovat v odporu – od této chvíle však v utajení. K prvnímu výročí sovětské okupace připravili a distribuovali několik typů letáků nabádajících k odporu – a díky kontaktům na odbory, jež jim zůstaly z časů okupačních stávek, dokázali tiskoviny vyrobit „v množství opravdu větším než malém“. 

Jenže Státní bezpečnost je už v té době zřejmě sledovala. Na jednoho z distributorů letáků tajní policisté zatlačili a donutili ho ke spolupráci. Tento člověk pak na celou skupinu podal trestní oznámení. Zatýkání začalo v prosinci 1969 a komunistická justice poté rozjela první velký politický proces normalizace. Mezi odsouzené v procesu proti Hnutí revoluční mládeže patřili Petr Uhl, Petruška Šustrová, Ivan Dejmal, Jan Frolík a další osoby známé z pozdějšího disentu i porevoluční politiky. Pro Jaroslava Baštu si přijeli ráno 14. ledna 1970 na kolej Větrník a odvezli ho na Ruzyň. „Poměry ve vyšetřovací vazbě nebyly nic moc,“ říká o cele tři krát dva metry, v níž strávil následujících šestnáct měsíců.

U Výslechů, které byly dlouhé a nepříjemné, zkoušel podle svých slov různé strategie, jak toho vyšetřovatelům prozradit co nejméně. „Ale moc pyšný na to, jak jsem tím prošel, nejsem. Nakonec jsem se naštval a všechno, co jsem řekl, jsem odvolal. A u soudu jsem to pak odmítal potvrdit.“ Městský soud v Praze ho nicméně v březnu 1971 odsoudil na dva a půl roku za podvracení republiky – byla to sazba, na niž ho předem připravovala jeho obhájkyně Dagmar Burešová. Spolu s německou studentkou, pozdější novinářkou Sybille Plogstedt tak dostal druhý nejvyšší trest v rámci procesu s HRM, s tím úplně nejvyšším – čtyřletým – od soudu odešel Petr Uhl; další lidé jako např. Petruška Šustrová byli odsouzeni ke dvěma letům vězení.

Do nabytí soudní moci rozsudku zůstal Jaroslav Bašta na Ruzyni, teprve v květnu 1971 ho převezli na Bory, kde vládly přece jen o něco snesitelnější podmínky. Když už nic jiného, dostal se alespoň „mezi lidi“. Byl nakonec vděčný i za společnost spoluvězňů odsouzených za kriminální delikty a „docela se kamarádil“ i s pěti z šesti vrahů, s nimiž byl jednu dobu nucen sdílet celu. Časem se pak navíc na Borech objevili i další „političtí“ – ti se prý většinou poznali „podle fyziognomie“ – a mezi nimi také jeho kamarádi z HRN Suk, Frolík, Šremer a Dejmal.

Čtrnáct dní před svým propuštěním se Bašta na Borech setkal konečně i s Petrem Uhlem, kterého tam přeřadili z Mírova. „Povídal mi hlavně o tom, jaké to bylo v té druhé nápravně-výchovné skupině. Pro něho byly Bory docela příjemné překvapení, co se týkalo třeba jídla. Po víc jak dvou a půl letech tam měl brambory, na Mírově byly jenom knedlíky.“

Jediný, kdo čte, co píšeme, jsou estébáci

Na svobodu se Jaroslav Bašta dostal 14. července 1972 – a už o tři dny později se v Praze šel podívat k soudu, kde zrovna probíhal proces s Jiřím Müllerem, jedním z nejvýznamnějších představitelů studentského hnutí. „Dovnitř nás nepustili, ale nechali nás čekat na chodbě. Já jsem potřeboval na toaletu, vlezl jsem tam a tam zrovna byl ten předseda soudu Zelinka. Když mě zahlédl, tak utekl.“

Po propuštění pracoval Jaroslav Bašta nejdřív jako brigádník na archeologických vykopávkách, vydělal si však sotva na obživu. Nastoupil proto nakonec do podniku Stavby silnic a železnic, kam ho přivedl jeden ze spoluodsouzených kamarádů. „Stavěli jsem mosty z předpjatého betonu, byla to docela náročná, ale také zajímavá profese, mohl jsem u toho cestovat. Postavil jsem těch mostů asi stovku po celých Čechách.“

Jaroslava Baštu najdeme mezi prvními 242 signatáři prohlášení Charty 77. Tehdy souzněl s tezí Paralelní polis, jak ji formuloval Václav Benda, a říká, že na dění kolem zrodu Charty rád vzpomíná. Po čase se však dostavil určitý pocit deziluze. „Zdálo se mi, že jediný, kdo čte, co píšeme a říkáme, jsou v první řadě ti estébáci a občas si to někdo poslechne v rádiu ze Svobodné Evropy, ale jinak že to žádný ohlas nemá, že všichni se starají jen o chaty a tak podobně.“ Státní bezpečnost ho nicméně po Chartě znovu intenzivně sledovala a vyslýchala – nyní už při výsleších dodržoval jasnou strategii, která se v prostředí Charty doporučovala, totiž nevypovídat. Tajná policie se ho v rámci akce Asanace snažila donutit k emigraci, jeho postoj v této otázce se však od roku 1968 nezměnil.

V 80. letech už se v opozičním dění tolik neangažoval. „Většina mých přátel skončila buď v emigraci, nebo – jako třeba Petr Uhl – ve vězení. Osmdesátá léta byly příležitostí udělat zase něco jiného, v oboru, který jsem si vybral.“ Jaroslav Bašta se podruhé oženil, přestěhoval se z Prahy do Plzně a díky manželce, zaměstnankyni muzea, se vrátil k vědeckému bádání. Pravěká a středověká archeologie tehdy patřila k oborům relativně nedotčeným režimní indoktrinací. Nadále zůstal zaměstnancem Staveb silnic a železnic, ale veškerý svůj volný čas věnoval archeologickému bádání, zpočátku neoficiálně, až koncem 80. let mohl publikovat výsledky své práce pod svým jménem.

Poslancem za extremistickou SPD

Jaroslav Bašta vzpomíná, že 18. listopadu roku 1989 putovali s manželkou západočeskou krajinou po stopách pravěkého osídlení, ještě ten večer ale cestovali do Prahy a dozvěděli se o událostech na Národní třídě. Hned den na to šel demonstrovat na Václavské náměstí. Říká, že zrod revoluce sám zažil natřikrát – po Praze v Plzni a v týdnu pak v Karlových Varech, kde zrovna s kolegy stavěli most. V únoru roku 1990 pak stavět mosty přestal. Původně se přihlásil do výběrového řízení na pozici ředitele regionálního muzea v okrese Plzeň sever, konkurs sice vyhrál, ale zároveň mu přítel Ivan Dejmal nabídl místo v prověrkové komisi. Krátce nato ho Jan Ruml, který se mezitím stal náměstkem ministra vnitra, oslovil, aby se stal ředitelem protiteroristického odboru při tehdejším Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. „A protože jsem dobrodruh, tak jsem to přijal.“

V roce 1993 pak Jaroslav Bašta navázal spolupráci s Českou stranou sociálně demokratickou. Postupně se stal předsedou pražské stranické organizace, roku 1996 jej zvolili poslancem a totéž se opakovalo i o dva roky později. Jeho přítel Miloš Zeman coby lídr vítězné ČSSD mu nabídl v nové vládě místo ministra bez portfeje. To zastával až do roku 2000, následující dekádu působil v diplomacii, mimo jiné na postu velvyslance v Ruské federaci a na Ukrajině.

Roku 2010 Jaroslav Bašta odešel do důchodu, nadále ale zůstal činný ve veřejném prostoru. Často se vyjadřoval jako znalec ruského prostředí do médií včetně těch, která bývají označována jako dezinformační. Sám Bašta ale takové označení odmítal. Dodejme, že v závěru svého života Jaroslav Bašta opět vstoupil do politiky. Na podzim roku 2021 se stal volebním lídrem pardubické kandidátky hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury. Po parlamentních volbách v říjnu 2021 se stal jediným zvoleným poslancem a zároveň signatářem Charty 77, paradoxně za hnutí, které se staví nejvíc kriticky k vývoji České republiky po roce 1989. V roce 2023 pak totéž hnutí, které je i ve zprávách Bezpečnostní informační služby považované za extremistické, vyslalo Jaroslava Baštu i do prezidentské volby. V prvním kole získal 4,45 procent hlasů.

Plánované natáčení, v němž by Jaroslav Bašta mohl více okomentovat svůj polistopadový politický vývoj včetně příklonu k extremistické SPD, už bohužel neproběhlo. Dne 8. dubna 2024 přinesla česká média zprávu, že Jaroslav Bašta po dlouhé těžké nemoci zemřel ve věku 75 let.