Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Jaroslav Bašta (* 1948  )

Archeologie je krásná věda, ale v dobách neklidných na ni nezbývá čas

  • narodil se 15. května 1948 v Plzni
  • v roce 1967 byl přijat na studium historické archeologie
  • v lednu 1970 byl zatčen za aktivitu v Hnutí revoluční mládeže
  • byl odsouzen na dva a půl roku
  • podepsal Chartu 77, aktivity v disentu
  • pracoval v dělnických profesích
  • po revoluci nastoupil jako ředitel na Úřad na ochranu ústavy a demokracie
  • byl předsedou takzvané lustrační komise
  • v roce 1994 vstoupil do ČSSD, v roce 1996 se stal poslancem
  • v letech 200 až 2005 byl velvyslancem v Moskvě
  • v letech 2007 až 2010 byl velvyslancem v Kyjevě
  • zastával funkce na ministerstvu zahraničních věcí
  • v roce 2010 odešel do aktivního důchodu

Archeolog, disident, stavitel mostů, náměstek ředitele tajné služby, místopředseda výboru pro obranu a bezpečnost, poslanec v parlamentu, velvyslanec v Ruské federaci, náměstek ministra zahraničních věcí, velvyslanec na Ukrajině a manžel paní Dary – taková společnost by se těžko usadila v pokoji u Baštových okolo jednoho stolu. Naštěstí byli všichni uvedení přítomni v jedné osobě, čímž problémy s místem odpadly.

Dětství

Manželé Baštovi žili v Krsech, malé vesnici severozápadně od Plzně. Dne 15. května 1948 se jim narodil syn Jaroslav. Hned od narození byl bohatý – na příbuzné. Otec měl pět sourozenců, matka jich měla osm. Krejčovská firma, kterou otec zřídil po návratu z nasazení v Rakousku, vzala po Vítězném únoru brzy zasvé, a tak se rodina přestěhovala do Žatce. Živitel rodiny se pokoušel získat nějakou práci odlišnou od toho, co nabízela plzeňská Škodovka, ale skončil jako dělník v žatecké šroubárně.

Určitou životní výhybkou pro malého Jaroslava byla nemoc, která ho na měsíce připoutala na lůžko. Aby se malý pacient nenudil, dávali mu rodiče číst knížky. Upoutalo ho pojednání o Darwinově teorii, ze kterého si odnesl pohled do dávné minulosti, dokonce až do prehistorie.

V roce 1963 šel na střední všeobecně vzdělávací školu, což byl dobový název pro tehdy nekorektní pojem „gymnázium“. Po maturitě v roce 1966 chtěl studovat archeologii, neboť z dětské nemoci se vyléčil, ale z četby nikoli.

Studium archeologie, rok 1968

„Jenže archeologie se otvírala jen někdy za pár let. V tom šedesátém šestém se na filozofické fakultě v Praze neotevřela, takže jsem se pak snažil najít nějaké zaměstnání. Udělal jsem první takový zvláštní krok stranou, že jsem šel dělat vychovatele učňům do Loun. [...] O rok později jsem pak byl přijat na filozofickou fakultu na obor historické archeologie, což bylo experimentální mezioborové studium. Byli jsme mezi třemi katedrami, katedrou archivnictví, prehistorie a historie. Byl to teprve druhý ročník a studovali jsme tam dva: já a ještě jeden slovenský kolega. Jenomže ledva jsem přišel na fakultu, tak přišly strahovské události1. Já jsem sice na Strahově nebydlel, bydlel jsem na Větrníku na Petřinách, ale věděli jsme, co tam bylo. V návalu rozhořčení jsme zrušili ČSM na fakultě, místo toho jsme založili Akademickou radu studentů, která byla rozdělena podle kateder, tak jsem tam byl. Pak přišlo jaro šedesát osm, což jsem velmi prožíval.“

V té době uzavřel s řadou lidí přátelství, která trvají dodnes. Student Bašta se angažoval i v mezinárodní politice: „Pomáhal jsem s rezolucí, kterou jsme žádali o obnovení diplomatických styků s Izraelem, které byly přerušeny po šestidenní válce. Pak se náhle na fakultě objevil Ladislav Mňačko, který pozval lidi jednak z vedení Akademické rady studentů, jednak ty, kteří se v tomto angažovali, na léto do Izraele. Já jsem tam odletěl s takovou docela zajímavou partou i z hlediska pozdějších dějin. Byl to takový mix mladých redaktorů, většinou z Literárních novin, a studentů. Z těch je asi nejznámější Petr Pithart, pak tam byl Jiří Müller, Luboš Holeček, což byli zase pánové, kteří hráli svoji roli v 60. letech. Právě tenkrát je za trest poslali na vojnu, pak byli slavnostně rehabilitováni.“

Zprávu o spojenecké invazi do Československa tak uslyšel poprvé v hebrejštině pod sopkou Hattín, kde byli roku 1187 poraženi křižáci. V cizí řeči rozpoznal výrazy pro tanky, státy socialistického tábora i pro samotné Československo. Když si k tomu přičetl vážné tváře Izraelců, kteří dali české skupině zprávu poslechnout, bylo vše jasné. „Když už jsme tam byli, tak jsme se rozeběhli, přednášeli jsme, každý zvlášť, o pražském jaru a o tom, co se dělo, a já jsem měl z té doby první takový zážitek s terorismem. My jsme předtím byli v kibucu Šomratu, který byl na sever od Haify, jedenadvacátého srpna jsme se stáhli do Tel Avivu a bydleli jsme tam u Chanana Rozena, což byl pak dlouholetý honorární konzul Československa v Izraeli. Byl to docela významný izraelský politik za socialistickou stranu, byli jsme u něj v bytě. Já jsem tenkrát jel na jih do Berševy, a když jsem se měl vracet autobusem, tak se mi nechtělo a jel jsem stopem s nějakými vojáky. A když jsem konečně dorazil do Tel Avivu, tak jsem zjistil, že v bytě nikdo není a že mne všichni hledají po nemocnicích. Protože když ten autobus přijel na nádraží, tak tam bouchla nějaká bomba, byl jeden mrtvý a asi padesát raněných.“

Návrat do okupované vlasti

Česká skupina se vrátila domů co nejrychleji, ještě začátkem září. Když začala výuka, studenti organizovali protesty, stávky a další akce. Došlo ke sblížení s umělci, zejména s nezapomenutelným Karlem Krylem, s Jiřím Suchým a mnoha dalšími. Již na podzim se však začala situace obracet. Vrcholní exponenti pražského jara, jako byli Dubček, Smrkovský a další, se dali na ústup. Na jejich místo nasměrovala sovětská moc, pro mnohé dosti překvapivě, nepříliš známého slovenského politika Gustáva Husáka.

Začátek následujícího roku přinesl další šok – 16. ledna 1969 se Baštův kolega, student historie Jan Palach, polil hořlavinou a zapálil, aby vyburcoval českou společnost z letargie. Tři dny nato zemřel.

V té době se již začalo studentstvo výrazněji profilovat. „Já jsem patřil k těm radikálním studentům, byli jsme kupodivu levicoví – ve smyslu západní nové levice, což bylo v té době neobvyklé, nicméně to mělo jistou logiku v pokračování pražského jara, socialismus s lidskou tváří…“

Střetnutí s mocí

Studentské hnutí se nedalo odstrašit represemi. Ale jejich skupina neušla pozornosti Státní bezpečnosti. „Protože se mezi nás dostal udavač, tak nás postupně začali zatýkat. První někdy v polovině prosince 1969, já jsem se dostal do vězení 14. ledna 1970. Tenkrát mi to nedošlo, ale později jsem říkal, že to bylo na pravoslavný Nový rok. [...] Tam byl člověk, který byl z Kladna, byl o generaci starší než my. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale mám pocit, že ho chytili s těmi letáky, někdy v tom srpnu. Pak jim pomáhal, až to dotáhl do té spolupráce. Když jsme pak měli proces, tak Petr Uhl ho zásadně jmenoval jako ‚oznamovatele‘.“

Vyšetřovací vazba trvala čtrnáct měsíců. Rozsudek soudu, který se konal v březnu 1971, zněl na dva a půl roku vězení. Zbytek trestu, po odečtení vyšetřovací vazby, si odseděl v Plzni na Borech. Jak se později dověděl, tak zpočátku obýval tutéž celu jako o deset let později Václav Havel. Vzpomíná na to se směsicí pobavení a zadostiučinění.

Na svobodě v nesvobodné zemi

V roce 1972, kdy byl Jaroslav Bašta propuštěn z vězení, existovala sice organizace, která se zabývala propuštěnými politickými vězni, ale ta se naopak snažila uplatnění těchto lidí ve společnosti maximálně ztížit. A tak mohl považovat za zázrak, že se mu podařilo najít místo ve svém oboru. „Když jsem vyšel z kriminálu, chvíli jsem dělal na archeologickém výzkumu v Sezimově Ústí, v Táboře, Milevsku. [...] Mne tam zaměstnal pan doktor Miroslav Richter, což byl ředitel archeologického ústavu, se kterým jsem se znal předtím, a který přestože vedl ten ústav v dobách normalizace, tak to byl slušný člověk, což je poučení, že když je někdo slušný, tak bývá slušný i v časech zlých, i když někdy musí dělat kompromisy. Nebyl jsem jediný, komu takhle pomohl.“

Práce to byla vysoce zajímavá, ale na start do života mladého člověka prakticky bez prostředků šlo o příliš velký luxus. „Tak jsem šel stavět mosty. Stavěl tak jeden můj kamarád z toho procesu a říkal, že je to docela zajímavá práce. Tak jsem nastoupil a začal jsem dělat napínače injektážníka a montážníka. Stavěl jsem mosty z předpjatého betonu, byla to docela náročná, ale také zajímavá profese. Líbilo se mi, že jsem u toho mohl cestovat, protože já jsem těch mostů postavil asi stovku po celých Čechách. Zároveň jsme občas měli takové věci, že jsme dělali na velkých elektrárnách nebo při opravách památek, jako třeba zámek v Nelahozevsi.“

Při těžké práci si pěstoval ještě jako koníčka disent. Četla se a hlavně šířila samizdatová literatura, pořádaly se například literární večery u Ivana Klímy, na kterých se Jaroslav Bašta setkal několikrát s Václavem Havlem, a účastnil se řady dalších akcí. Přirozeným vyvrcholením bylo zapojení do dění okolo Charty 77. Tu podepsal ještě o Vánocích 1976. K přímému postihu nedošlo, ale StB naň činila nátlak v rámci akce Asanace, jejímž cílem bylo dotlačit nepohodlné osoby k odchodu do zahraničí. Tomu odolal, ale řada jeho přátel nikoli. Jiní zase byli ve vězení, a tak se okruh lidí, se kterými se mohl stýkat na bázi sdílených hodnot, velmi zúžil.

Další životní předěl

Rok 1982 byl začátkem nové etapy v životě Jaroslava Bašty. Přinesl mu nové manželství, a to se současnou ženou. Ta byla tehdy vedoucí archeologického oddělení v muzeu v Plzni. „Začal jsem se dalších devět let věnovat archeologii západních Čech. Důvodů bylo více. Některé jsem vyjmenoval, další byl, že jsem v té době měl pochyby, jestli to, co dělám, má vůbec nějaký smysl. Protože se mi zdálo, že jediný, kdo čte, co píšeme a říkáme (protože já jsem občas pracoval na nějakých dokumentech Charty, kdy jsem se poznal se spoustou zajímavých lidí), že jsou v první řadě ti estébáci a občas si to někdo poslechne v rádiu ze Svobodné Evropy, ale jinak že to žádný ohlas nemá, že všichni se starají jen o chaty a tak podobně.“

Upnutí k vědecké práci bylo tedy určitým řešením duševních problémů, umocněných tím, že se oba manželé ocitli díky Jaroslavově politické angažovanosti na okraji společnosti. Jaroslav Bašta dovedně spojil svoji profesi stavitele mostů, která ho přiváděla do různých oblastí země, s výzkumnou činností archeologa. Rozvinul osobitou metodu spočívající v průzkumu toků řek (na nichž stavěl mosty) se zaměřením na vyvýšeniny, kde mohli pravděpodobné najít zbytky starých opevnění.

Z archeologa „lovcem špionů“

Po listopadu 1989 se rozhodl opustit práci na stavbě mostů a naplno se věnovat archeologii. Jeho dosavadní dílo v tomto oboru se bohatě vyrovnalo práci kolegů, kteří v archeologii působili od studií nepřetržitě. Vyhrál konkurz na ředitele muzea Plzeň-sever, ale nakonec nastoupil na ministerstvo vnitra jako ředitel protiteroristického odboru.

Bylo to dáno tím, že mezi tím, kdy jsem skončil na mostech, to bylo na konci února, a konkurzem, který byl na mé narozeniny patnáctého května devadesát, tak mne poprosil Ivan Dejmal, který byl v rámci Občanského fóra na prověrkových komisích na ministerstvu vnitra, jestli bych ho nevystřídal, protože on se dal posunout na místo ředitele nějakého ústavu. Tak jsem mu na to kývl a pak mne to docela zaujalo a nakonec, den po tom, co jsem vyhrál konkurz, tak mne přesvědčoval Honza Ruml, který se stal mezitím náměstkem ministra vnitra a měl na starosti Úřad na ochranu ústavy a demokracie, jestli bych tam nezůstal a nenastoupil jako ředitel toho protiteroristického odboru. Tak jsem si nakonec říkal, že archeologie je věda do dobrých časů, klidných, a teď že bych měl dělat něco pro vlast, takže jsem na to kývl,“ vypráví Bašta.

Z ředitele odboru se stal náměstkem ředitele celé služby, ale další kariéra připomínala trochu jízdu na horské dráze. O tomto složitém období pojednává podrobně ve svém eseji s příznačným názvem Léta naděje a iluzí.

Přes malou odbočku zpět do politiky

Když v roce 1992 zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika, přestala existovat i federální lustrační komise. Takže začal zase podnikat s kolegy z Plzně, vrátil se tak trochu ke zkušenostem ze stavebnictví. Tentokrát se však jednalo o konstrukce z oceli a skla. Práce to byla zajímavá, ale zanedlouho zamířil opět do politiky. Vstoupil do ČSSD, stal se předsedou pražské organizace a ve volbách 1996 byl zvolen do parlamentu, kde dělal místopředsedu výboru pro obranu a bezpečnost a předsedu Stálé komise pro kontrolu činnosti BIS. Mimoto ještě vedl historicky první parlamentní vyšetřovací komisi, byl členem delegace do parlamentního shromáždění států NATO. Vyjednával z pozice místopředsedy výboru pro obranu a bezpečnost v parlamentech tehdejších členských zemí o vstupu České republiky do Severoatlantické aliance.

Po předčasných volbách v roce 1998 byl jmenován ministrem menšinové vlády Miloše Zemana. Nebylo to nadlouho: v roce 2000 byla rekonstruována vláda, ve které pro bývalého ministra nebylo místo.

V diplomatických službách

V té době už byl Jaroslav Bašta politikou nasycen, takže se rozhodl vykročit trochu jiným směrem, a to do diplomacie. To pro něj nebyla neprobádaná krajina díky zmíněné zkušenosti s NATO. Tím získal cenné zkušenosti v jednání se špičkovými zahraničními představiteli, což bylo výbornou průpravou.

V Ruské federaci se v roce 2000 uvolnilo místo velvyslance. Pro tuto funkci specifikoval prezident Havel zvláštní požadavky, přičemž je rozhodně nepřipravoval „na míru“ Jaroslavu Baštovi. Nakonec se však ukázalo, že ze všech kandidátů, kteří připadali v úvahu, vyhovuje požadavkům jako jediný právě zkušený Bašta. „Do Moskvy jsem šel se třemi hlavními úkoly: zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi, pomoci našemu exportu a vyřešit otázku dluhu. Zejména na tom dluhu lpěl pan premiér Zeman. Shodou okolnosti zapadly všechny tyto oblasti do kontextu nové ruské politiky s novým prezidentem Vladimirem Putinem.“

Ruská mise

Nový ruský prezident se velmi snažil vytvořit co nejpříznivější obraz své země v očích světa, a tak i díky tomu se podařilo českému velvyslanci splnit všechny tři body zadání velmi dobře. To ovšem neznamená, že by ten úkol byl nějak snadný. V zemi západního stylu není pro podnikatele zvenčí problém jednat se svými protějšky přímo. V nesmírně rozlehlé zemi na Východě však takový kontakt probíhá úplně jinak. Jistě, najdou se ochotní zprostředkovatelé, ale jejich služby jsou, mírně řečeno, nepříliš výhodné. A tak nejlepší možností je, když velvyslanec zorganizuje cestu s podnikateli za gubernátorem příslušné oblasti, dá zazářit jeho důležitosti v místních médiích a při té příležitosti se otevře cesta k největším podnikům v gubernii. Představu o intenzitě takové činnosti poskytne údaj, že z 89 oblastí federace jich navštívil český diplomat 59, přičemž některé až osmkrát.

Na otázku o loajalitě místních vládců vůči vládě Ruské federace v tehdejší době říká: „V době, kdy jsem tam byl já, tak ještě doznívaly speciálně v těch regionech dvě věci. Zaprvé tam zvolna skomíral Sovětský svaz z hlediska personálního výběru a politiky a další a zadruhé tam ještě běžel takový jelcinovský model ‚vezměte si tolik nezávislosti, kolik unesete‘, což leckde vedlo k tak extrémním případům, jako třeba Čečna. I jinde to vyvolávalo tyhle spory. A pak je tam ještě třetí moment, který se nejvíc projevoval na regionální úrovni, ale někdy byl přítomen i v celostátní politice, to je z tohoto pohledu poněkud nešťastná přímá volba. Protože přímou volbou se v Ruské federaci tehdy volili starostové měst, gubernátoři – a prezident. Vůči tomu prezidentovi si většina z nich tolik nedovolovala, ale neexistoval v době, kdy jsem tam byl, žádný region, ve kterém by byla dobrá spolupráce mezi přímo zvoleným starostou velkého města, případně sídelního města té gubernie, a gubernátorem, protože oni měli pocit, že oba dva mají stejně silný mandát, protože byli zvoleni přímou volbou lidu.“

Jako krásný příklad místní kreativity uvádí Jaroslav Bašta Tatarstánskou republiku Ruské federace. Tamější prezident nebyl spokojen s federálním zákonem, který mu dovoloval zastávat prezidentský úřad pouze dvakrát po sobě. Prosadil tedy republikový zákon, který mu umožňoval ještě třetí období. Když to centrální televize začaly kritizovat, dal je vypnout.

Privatizace v Ruské federaci

Bolestným problémem pro Ruskou federaci, stejně jako snad pro všechny postsovětské republiky byla nešťastným způsobem provedená privatizace. Rozchvácení obrovského majetku přivedlo zemi k praktickému bankrotu. Prezident Putin učinil ke zmírnění tohoto problému opatření, které se v podmínkách západních zemí zdá podivné, ale v ruských se dá těžko vymyslet lepší. Příchodem Putina „se vlastně vrátili k starému, řekl bych ještě carskému, nejenom k sovětskému, pojetí vlastnictví“.

Toto pojetí spočívalo v tom, že noví nabyvatelé nebyli považováni za čisté majitele, ale za správce zprivatizovaného majetku. A tento majetek byl zatížen břemenem. Rusko během první dekády existence upadlo do obrovského dluhu, který se zavázalo splatit. Nová vláda v duchu uvedeného pojetí uložila oligarchům, aby se podíleli na splacení státního dluhu. Což prakticky všichni přijali a dluh byl relativně rychle splacen.  

Další osudy Jaroslava Bašty

Po ukončení mise v Ruské federaci se Jaroslav Bašta stal náměstkem postupně tří ministrů zahraničních věcí – Cyrila Svobody, Alexandra Vondry a Karla Schwarzenberga.

V roce 2007 nastoupil jako velvyslanec ČR na Ukrajině. V tomto případě bylo jeho zadání stejné jako v předchozí misi, ale střetl se s takovými podmínkami, že výsledek nebyl zdaleka tak příznivý jako v případě minulé mise.

Po odchodu do důchodu začal psát politické komentáře a historické romány. Kniha Zapomenuté vítězství je již třetí po Posledním Králi Bójů (2014) a Prokletí rabštejnské skály (2015). Kromě literární činnosti vystupuje na různých seminářích a politických debatách.

_____

1 - https://cs.wikipedia.org/wiki/Chceme_sv%C4%9Btlo!

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století