podplukovník Hienadz (Геннадий) Barzilau (Борзилов)

* 1938

  • „Tak odešel do armády. Pak byli obklíčeni, poraženi a rozehnáni. Otec se dostal do zajetí. Někde u Dzeržinsku. Odvezli je tam a tam pracovali. Pak otec onemocněl. Asi to byla úplavice nebo něco takového. Tak ho někam odvezli... Zkrátka měl být zastřelen. Odvedli ho, aby ho zastřelili. Spolu s ním asi padesát mužů. Nestříleli do nich z kulometů, ale z pušek. Postavili je vedle příkopu. Otec buď spadl před výstřelem, nebo někdo vystřelil mimo. Těžko říct. Každopádně spadl dolů a sesypaly se na něj mrtvoly. Ležel na něm nějaký Polák, kterého nezastřelili úplně. Měl takové křeče…, říkal táta. A tak tam leželi od večera do noci. V noci přišli Němci se svítilnami dorazit ty, kdo přežili. Tak Poláka nad ním zastřelili a on zůstal vespod. A odešli. Otec už byl po nemoci zesláblý, nějak ale z té jámy vylezl. Vše bylo oploceno asi třímetrovým plotem. On přes ten plot nějak přelezl a roztrhl si při tom ruce. Upadl a plazil se. Zkrátka se doplazil do vesnice někde poblíž. Ujali se ho nějací staří lidé. Asi měsíc ležel nahoře v kůlně a zotavoval se. Stařečci mu dávali pít mléko. Odtud odešel k partyzánskému oddílu.“

  • „V táboře jsme nedělali nic. Maminka chodila do práce v sedm nebo v osm hodin ráno. Jaký druh prací to byl… Převážně zemní práce. Kopali pod bombardováním. Bylo to kolem čtyřiačtyřicátého, když začali ostřelovat Königsberg. Musela pracovat pod dělostřeleckou palbou. Němci nebrali na dělníky ohled. Vyháněli je kopat zákopy a protitankové příkopy. Se zásobováním už to bylo těžké. Matka vyprávěla: ‚Kopeme a kopeme. Prásk, někde poblíž granát. Používali tam k přepravě koně a povozy. Střepiny zabily koně a my tam lezeme s noži, vyřezáváme kusy toho masa a vracíme se z práce s koninou.‘ Pamatuji si chuť té koniny dodnes. Nějaká kopyta. Udělali z toho ‚huspeninu‘. Celkově jsme přežívali, jak se dalo.“

  • „Potom přišel útok na Königsberg. Vzpomínám si na nálety, na bombardování. Bylo to mnohokrát. Bombardovali i náš tábor. Tehdy neexistovaly žádné protiletecké kryty. Při jednom bombardování jsme se schovali pod prkna. Stála tam opřená o zdi budovy. Byli jsme s matkou bratři: nejstarší, já a nejmladší, který se narodil už za války, předtím, než Němci obsadili Vicebsk. Na hlavách jsme měli hnědé soukenné bašlyky. Létaly tam střepiny a máma nám je pak vytahovala. Každý z nás měl v této ‚kapuci‘ zapíchnuté dvě nebo tři střepiny. Nevím, kdo bombardoval. Ale bombardování bylo silné. Děti se běhaly dívat na krátery po bombách. Později, před zahájením útoku, Němci vybudovali protiletecké kryty. Příkop, v něm kovové konstrukce, dlouhý asi 50 metrů. A tam nás zaháněli, když probíhalo bombardování. Před začátkem útoku nastoupilo dělostřelectvo, pokud vím, došlo k velmi silnému ostřelování. Před útokem nás nahnali do těchto bunkrů. Vešli jsme dovnitř a máma si sedla ke vchodu. Pak přišla sousedka a nabídla nám, abychom si sedli dál. Tak jsme tam přešli a sedli si na samý konec. A tak tam sedíme, bylo tam jen slabé osvětlení. A najednou takový záblesk, pamatuji si to, jako by to bylo dnes; obrovský záblesk... A světlo. Všechno zalilo světlo. To právě doprostřed tohoto bunkru dopadl granát. A to bylo vše. A ticho. My jsme všichni přežili, ale ti, co byli vepředu, všichni zahynuli. Vstali jsme. Někteří ranění dokonce ještě sténali. A my jsme přes ty mrtvoly vylezli na ulici.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Барановичи, 27.02.2021

    (audio)
    délka: 02:23:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Rozvoj historické paměti Běloruska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Neměl jsem dětství

Hienadz Barzilau v 60. letech 20. století
Hienadz Barzilau v 60. letech 20. století
zdroj: archiv pamětníka

Hienadz Aliaksiejevič Barzilau (v přepisu podle ruštiny Gennadij Alexejevič Borzilov) se narodil 28. prosince 1938 ve městě Vicebsk v tehdejší Běloruské SSR. Jeho otec Aliaksiej Piatrovič Barzilau bojoval v Rudé armádě během sovětsko-finské války (1939–1940). Během Velké vlastenecké války (1941–1945) také bojoval v Rudé armádě, byl ale zajat. Jako zázrakem přežil popravu zastřelením a uprchl, poté se přidal k partyzánskému oddílu a pokračoval v boji proti nacistům v západním Bělorusku. Hanna Antonauna i Paviel Iosifavič Zaremba, Hienadzovi prarodiče, byli za války odvezeni na práci do Rakouska. Malý Hienadz spolu se dvěma bratry, starším Uladzimirem a mladším Emilem, a matkou Mahdalinou Paulaunou, která rovněž unikla popravě ve Vicebsku, většinu války strávili na různých pracích a v nacistických pracovních táborech v Litvě a v Prusku. Sám Hienadz byl během války také několikrát blízko smrti. Po válce se s rodinou přestěhovali do města Baranavičy v západním Bělorusku. Vyrůstal v těžkých poválečných podmínkách. V šestnácti letech odjel do Kazašské SSR v rámci programu rozvoje tohoto regionu a podílel se tam na výstavbě průmyslových objektů. V roce 1959 byl povolán do armády. Po ukončení vojenské služby v roce 1961 nastoupil do vojenské školy, po níž se v roce 1962 stal důstojníkem a pokračoval ve službě v Sovětské armádě v různých oblastech země i v zahraničí. Byl členem Komunistické strany Sovětského svazu. Z armády odešel v roce 1986. Od té doby je v důchodu a žije ve městě Baranavičy.